Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Zelenka (* 1938  †︎ 2021)

• narozen 9. září 1938 v Kladně

• útlé dětství prožil ve starých Lidicích

• po vypálení Lidic byl odvezen na převýchovu do Německa

• konec války a první poválečné roky prožil v poraženém Německu

• pracoval jako elektrotechnik

• sovětskou okupaci v roce 1968 zažil na letišti v Ruzyni

• člen zastupitelstva Lidic od 70. do 90. let

• starosta Lidic, dobudování Památníku Lidice a pietního území

Život Václava Zelenky je spojen s Lidicemi od narození až do dnešních dnů. Prožil tu rané dětství, jako jedno z mála lidických dětí přežil nacistický teror, po válce se vrátil do obnovených Lidic, dodnes tu bydlí a několik let zastával i funkci lidického starosty. Významně se zasloužil o udržování památky Lidic.

Narodil se 9. září 1938 v Kladně, vyrůstal s rodiči v Lidicích. Byl jediné dítě v rodině lidického dělníka Václava Zelenky (*25. dubna 1908) a Žofie, rozené Roubíčkové (*11. května 1913), která pocházela z malé osady u Benešova. Otec byl vyučený zedník, ale pracoval u martinských pecí v Kladně, kde utrpěl těžký úraz v obličeji.

Rodina žila na severním okraji Lidic směrem k Buštěhradu. Otec se chystal dům přestavět a zvýšit, pod střechou už měl v červnu 1942 připraven stavební materiál. Rodinný známý později vyprávěl, že dům Zelenkových hořel nejdéle, protože byl plný dřeva. Zelenkovi chovali hospodářská zvířata, v paměti malého Václava ale ulpěli hlavně dva psi, oba zůstali zachyceni na dobových fotografiích. Snad po otci, který byl včelař, zdědil Václav Zelenka mladší silný vztah k zvířatům. Ze starých Lidic si Václav Zelenka vybavuje jen drobné útržky, díky kterým mohl později prokázat svoji totožnost, například detaily interiéru, oblečení lidí z rodiny a podobně. Události 10. června 1942 si nepamatuje. Nebyly mu tehdy ještě ani čtyři roky. Ví, že se 9. června s matkou vraceli z nákupu ze zdola ze vsi a že už se kolem vsi šikovali vojáci. Z domu byli vyvedeni 10. června ve čtyři hodiny ráno.

Otec byl uvězněn s ostatními muži, Václav s matkou byl deportován do kladenského gymnázia, kde se rozhodlo o jeho poněmčení. S dalšími lidickými dětmi, Hanou Špotovou a Dagmar Veselou, putoval do blíže neurčeného zdravotního ústavu na Karlově náměstí v Praze, pak do Lodže, kde už v té době byly ostatní lidické děti, a dál do Puschkau (Pusczykowo) na polském území obsazeném Němci. Zde se setkaly všechny lidické děti vybrané na převýchovu s několika dalšími lidickými dětmi. Z cesty si pan Zelenka nepamatuje nic, zůstal jen útržek nespecifikovatelné vzpomínky:

„Uvědomuju si jeden moment, protože jsem měl rád zvířata, že jsme někde byli, že tam byla fůra dětí, že tam byly obrovský konírny a že tam běhaly koně a hříbata. Dodneška mi nikdo nebyl schopný říct, kde jsme byli.“

V dětském domově v Puschkau zůstal Václav Zelenka jako poslední až do podzimu 1944. Nejdéle udržoval kontakt s Václavem Hanfem, který byl v rodině zaměstnankyně dětského domova, takže s ní někdy do domova chodil. Pak byl Václav Zelenka přesunut do dětského domova v Oberweisu v rakouských Alpách. Opět společně s Václavem Hanfem, protože jeho pobyt v rodině se neosvědčil. Zde oba absolvovali tvrdou vojenskou výchovu Hitlerjugend. Pan Zelenka k tomu říká:

„Faktem je, že tam teda jsme dostávali do těla. Prostě vychovávali nás jako vojáky. Bylo to tam vostrý. Taky pamatuju, že tam odsud rukoval nějakej kluk přímo k dělostřelcům.“

Z Oberweisu byl pan Zelenka v dubnu 1945 konečně umístěn do rodiny. V Puschkau ho vyzvedla adoptivní matka Johanna Wagnerová (zvaná Hanne) a jeli spolu vlakem do nového domova v Bühlau u Drážďan. Adoptivní otec Karl Wagner toho dne nebyl doma. Oba noví rodiče pocházeli z Olbernhau v českém příhraničí, asi 20 km za českými hranicemi. Václav s paní Wagnerovou přijeli do Bühlau 13. dubna dopoledne a v noci na 14. dubna došlo k mohutnému spojeneckému leteckému útoku na Drážďany. Jejich domov zůstal stát, ale tlakovou vlnou přišli o okna. Po náletu Václav Zelenka poznal i adoptivního otce, který byl na směně a domů se vracel k poledni. Jeho povolání nezná, ale bylo to nějaké „černé řemeslo“, zřejmě pracoval jako řidič.

S adoptivní matkou se přesunuli do Olbernhau. Zde strávili Vánoce a Nový rok. Asi týden před koncem války se rozhodli vrátit a po cestě se ocitli uprostřed velkého pohybu nejrůznějších skupin lidí. Václav Zelenka si vzpomíná na lesy plné po zuby ozbrojených vojáků, které po cestě viděli. V lese se ukrývala technika, dopravní prostředky, jeden až dva týdny dokonce sami v lese žili. Pak jeli speciálně vypraveným autobusem přes ruskou okupační zónu až do Drážďan. Viděl rozbombardované město od západu na východ. Jejich byt byl obsazen lidmi, kteří přišli o přístřeší, proto tam v následujícím období žily dvě rodiny současně. Pan Wagner odjížděl střídavě za prací. Václav začal chodit do první třídy základní školy.

Václav Zelenka měl novou identitu, v adoptivní rodině dostal jméno Rolf Wagner, mluvil pouze německy, češtinu zapomněl a na Lidice si nevzpomínal, ale stále si byl vědom svého českého původu. Pozoroval německé prostředí a viděl množství zbraní. Byli připraveni k nové válce, tvrdí dnes pamětník. A měli výborný systém péče o děti.

Na začátku roku 1947 se rodina přestěhovala do města Lohsa v Lužici. Pan Wagner tu zřejmě dostal práci jako bagrista v povrchových dolech. Všude byly stopy po válce, munice v lesích, lidské ostatky a podobně. Václav začal chodit do škol a vedl normální život německého kluka. Spolužáci nevěděli o jeho původu. Byl dítě lesů, všechen čas trávil v lese. Měl kamaráda, s nímž ho pojil vztah ke zvířatům a k přírodě.

Do Československa se Václav Zelenka vrátil až 28. května 1947. Našla ho pátrací skupina důstojníků Ondráčka a Vondráčka. Protože šel z Puschkau poslední, žádné z českých dětí nevědělo, kam ho dali. Až 1. května, když šel s panem Wagnerem na oslavu Svátku práce, zastavil je džíp se starostou a neznámými lidmi. Podle jizev na těle Václava identifikovali. Když se toho dne vrátil domů, čekala na něj horda kluků – dřívějších kamarádů – a chtěli ho bít. Rozneslo se, kdo je, a stal se nepřítelem.

S rodinou se rozloučil rychle. Pana Wagnera měl rád, byl to hodný člověk a adoptovaného syna, o němž se domníval, že je oboustranný sirotek, přijal za svého. Loučení Karla Wagnera zasáhlo. Čtrnáctého května Václava musel odvézt do sběrného tábora. „Plakal jako malé děcko, nikdy jsem chlapa neviděl tak plakat,“ vzpomíná Václav Zelenka. Vztah s adoptivní matkou byl naopak velmi chladný. Dodnes o ní mluví tvrdě. Byla závislá na kávě a cigaretách. Po manželově smrti v roce 1968 přijela na návštěvu do Lidic. Její pobyt skončil hlubokou vzájemnou roztržkou, protože nedokázala přijmout, že jsou si „se synem“ vzájemně cizí:

„Nakonec, já nevím jak, jsme se pošťuchovali s manželkou a ona (Wagnerová) ke mně přišla a napřáhla, že manželku brání. Já jsem vyskočil, chytl jsem ji takhle za obě ty ruce a vylítlo ze mě, že už nejsem žádnej malej Rolf, ale že jsem Václav Zelenka! Jak to ze mě vylítlo bezmyšlenkovitě, tak jsem udělal samozřejmě chybu, ale ona to pochopila, šla sem, tady si sedla a brečela...“

Návrat do Československa v roce 1947 bral malý Václav jako nutnost: „Abych vám pravdu řekl, tak jsem nad tím nepřemýšlel. No a možná že jsem to bral spíš jako něco, co má být… A že prostě zase nějaká změna, nebo já nevím… nebo já nevím! Já prostě nevím, to bych lhal…“

Na maminku si v té době už nepamatoval a dnes otevřeně přiznává, že tehdy ho informace, že má jet k matce, která nemá střechu nad hlavou, docela zarazila. Žofie Zelenková přežila pobyt v koncentračním táboře Ravensbrück. V červnu 1945 dostala byt v Kladně, Václav po návratu samozřejmě bydlel s ní. V prvním období k sobě museli znovu hledat cestu. Čekala ho také návštěva na místě starých Lidic:

„Máma říkala: ,Pojď, jedeme za tátou.‘ Tak jsme jeli za tátou. No a teď přijedeme tady na holou pláň… Víte, jak ta pláň vypadala? Holá, obilí, a já jsem se furt ptal: ,Kde je táta?‘ A ona říkala: ,Tam v tom hrobě.‘ Taky mně to mozek nebral.“

Po válce byla zvlášť u menších nalezených dětí obava, že nejsou pravé. Bylo známo několik případů, kdy došlo k omylu. Také Václav se bál, aby nedošlo ke zpochybnění jeho identity. Naštěstí díky náhodně vytanuvším vzpomínkám potvrdil, že je skutečně tím, za nějž ho nálezci označili.

„Tak jsem jí začal vyprávět, že jsme měli krávu, hlavně že jsme měli dva psy, protože psy já miluju, začal jsem jí líčit, co jsme měli všecko za dobytek – a přesně jsem jí popsal, jak jsme to měli v tom domku udělané. No máma teda byla jak v Jiříkově vidění. A ještě jsem jí řekl o té ženské, co se mi o ní zdálo. A řekl jsem jí, že měla takové šedo-zeleno-modré šaty, taková neurčitá barva… s kostkou, ale ne takovouhle kostkou jako tady na ubruse, ale jenom jakoby nitě do kostky. A máma řekla, že skutečně takové šaty měla. No a jak je hodně nosila, tak mi to utkvělo v hlavě. Mně se o ní zdálo. Jenomže znáte to, někdy se vám něco zdá a zamyslíte se nad tím, jenomže já jsem se nad tím nezamýšlel, protože sen je sen, a tak jsem to bral, že se mi to jen zdálo. Takže tím jsem dokázal, že jsem opravdu Václav Zelenka, nikoliv nějakej Němčour.“

Václav nastoupil ještě v červnu 1947 do ZŠ v Kročehlavech, kvůli špatné češtině ale musel do první třídy, přestože mu už bylo osm let. V Německu byl bit, že je Čech, po návratu byl prý málem bit, že je Němec. V létě odjel s Lidickými na měsíc do hor Tam se jeho čeština výrazně zlepšila. Po prázdninách proto už šel do druhé třídy a po Vánocích téhož roku rovnou do třetí třídy.

Maminka se po válce už podruhé nevdala, žila s druhem, měla s ním dceru, na prvního manžela Zelenku ale nedala nikdy dopustit. Když byly postaveny nové Lidice, stěhovala se Žofie Zelenková se synem 16. 10. 1951 do domu, který tu získala, a 17. 10. Václav nastoupil do měšťanky v Buštěhradě. Po absolvování chtěl jít vzhledem ke svým zájmům na lesnickou školu. Rodina to ale nedovolila a dali ho na elektrotechnickou průmyslovku v Praze v Ječné ulici.

V roce 1958 narukoval k letectvu do Přerova nad Labem jako spojovací mechanik a 26. 10. 1960 byl v hodnosti četaře propuštěn do civilu.

Hned po maturitě nastoupil do národního podniku Aritma v Praze-Vokovicích a setrval tu do roku 1967. Vyráběly se tu počítačky, zařízení na děrné štítky a první počítače. Pracoval v dílně, později mistroval. Dramatický rok 1968 prožil jako zaměstnanec Správy dopravních letišť, dnes Řízení letového provozu. Letiště obsazovali bulharští vojáci. V roce 1969 vystoupil z KSČ, jejímž členem byl od roku 1962. Přesto byl v pozdějších letech (po roce 1970) veřejně činný v zastupitelstvu Lidic, v letech 1989 a 1990 měl jako zastupitel drobné konflikty s Občanským fórem. V roce 1998 byl zvolen starostou. Jako člen zastupitelstva starostou být nechtěl, ale pro nespokojenost s působením Františka Koláře musel funkci přijmout. Za jeho působení se podařilo dobudovat Památník Lidice. Byl obnoven Růžový sad, podařilo se demolovat dlouhodobě rozestavěný komunistický památník československého odboje a osamostatnit Památník Lidice a převést na něj majetek z bývalého MNV. První ředitelkou památníku byla zvolena Marie Tělupilová. Bylo vymezeno pietní území.

Jako penzista pracoval v bezpečnostní agentuře Fénix a v Památníku Lidice. Je ženatý, má tři syny.