Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mirko Zelenka (* 1923  †︎ 2019)

• narozen 20. října 1923 ve Vrapicích u Kladna

• v letech 1938-40 se v kladenské Poldině huti vyučil strojním zámečníkem

• v září 1943 nuceně nasazen u Technische Nothilfe v Berlíně

• v létě 1944 mobilizován jako topič lokomotivy u Československých státních drah

• v letech 1945-47 byl členem Národní fronty

• v letech 1946-69 pracoval na revírním ředitelství kladenských dolů

• 1952 - svatba

• v letech 1955-69 poslancem ONV Kladno

• 1969 zbaven všech funkcí

• od roku 1971 pracovníkem Plynostavu Pardubice

• zemřel 1. ledna roku 2019

Mirko Zelenka se narodil 20. října 1923 do hornické rodiny žijící na samotě ve Vrapicích u Kladna. Roku 1938 se začal učit strojním zámečníkem v Poldině huti a dva roky poté navázal studiem mistrovské školy strojnické v Kladně. Hned po pár měsících bylo jeho studium prvně přerušeno, protože jeho spolužák Jan Smolík zabil německého policistu a školu na rok zavřeli. Po krátkém pokračování ve studiu přišlo nucené nasazení.

Nucené nasazení u Technische Nothilfe v Berlíně

28. září 1943 byl na čtyři měsíce nuceně nasazen v Berlíně. Jako absolventy technických oborů Mirka Zelenku jeho spolužáky přiřadili k Technische Nothilfe (technickým nouzovým sborům). Jejich úkolem bylo opravovat rozbombardované domy. „Ono to stejně moc cenu nemělo, protože byly třikrát denně nálety. V pět hodin odpoledne, v půl sedmé večer a ve čtyři ráno. Takže my jsme třeba něco udělali a druhý den ráno už to bylo zas rozbité. Většinou jsme spravovali střechy, aby do baráků, které bylo možné ještě alespoň částečně obydlet, nepršelo.“

Přes všechny nálety, přeplněné kryty, vynášení mrtvých i přesto, že 27 jejich spolužáků se již domů nevrátilo, se - díky mladickému entuziasmu - dokázali nad vše povznést a mnohdy si nebezpečí ani neuvědomovali. Navštěvovali biografy a varieté, dělali si legraci z německých policistů a snad i díky dobrému spojení s domovem byli schopni vše brát s lehkostí a mnohdy jim bylo největším trnem v oku to, že jejich krásná modrá uniforma nemůže při práci s maltou zůstat čistá.

„Spojení s domovem bylo dobré. Jednou nám něčí teta poslala velikou dobrotu - knedlíky se zelím a skopovým. Jenže my si to neměli kde ohřát! Zkoušeli jsme to na vlažném topení, ale to bylo na nic a skopové se studené skoro nedá pozřít. Tak jsme se všichni těšili na Vánoce, že pojedeme domů. Bylo vymyšleno, že se vyšlou vždy čtyři kluci a tak se vystřídáme a bude to trvat i přes Nový rok. Ale už ti první čtyři se samozřejmě nevrátili, mezitím vyrazili další čtyři a pak to zarazili. Tak jsem se nikam nedostal.“

Dokončení studia, vojenská služba a práce na dolech

Do školy se mohl vrátit jen na pár měsíců, protože v létě roku 1944 se v rámci totální mobilizace pracovních sil stal topičem lokomotivy u Československých státních drah. Po válce mohl konečně dokončit třetí ročník a zkrácený čtvrtý ročník, ale všichni si připadali jako světáci a jejich nová mladá učitelka neměla příliš velkou autoritu, takže se již mnoho nového nedozvěděl. Odmaturoval v roce 1947 po sedmi letech studia - znalostmi takřka nepoznamenán.

Po vykonání vojenské služby pracoval na Revírním ředitelství kladenských dolů v tehdejším strojním oddělení, později v odboru důlní dopravy a odboru hlavního mechanika.

Poslancem ONV Kladno

Roku 1955 převzal po svém strýci funkci poslance ONV Kladno. Přestože se zasloužil o mnoho užitečných věcí, jako je péče o sociálně slabé, výstavba veřejného osvětlení a chodníků, zpětně hodnotí smysl svého působení v této funkci skepticky: „Byla to taková práce, že to někdy byla sranda, ale spíš si myslím, že jsem blbě utrácel čas. Chodil jsem po schůzích a manželka se na mě hněvala, že jsem věčně v hospodě. Znárodňovali jsme drobné živnostníky. Měli jsme z toho svým způsobem i srandu, protože jsme vůbec nedomysleli ty konce. Nedomysleli jsme, jaký těm lidem uděláme průser.”

Jako nestraník byl solí v očích mnoha lidem, vztahy mezi poslanci se mu nelíbily a kritizoval je. To vše vygradovalo po roce 1968.

Z kladenských dolů k Plynostavu

„Venca Štěch mě přemlouval do strany. Mně se tam nechtělo, byl jsem nestraník a smál jsem se mu, že kdyby neplatil stranické poplatky, tak si mohl koupit takové hadry, jako mám já. On mě stejně navrhl a stal jsem se kandidátem, ale ještě dříve, než mi stačili dát stranickou legitimaci, tak mě vyhodili, protože jsem vždycky hlasoval blbě a nezdravil u vrbiček.“

Mirko Zelenka byl roku 1969 zbaven funkce poslance ONV Kladno a Revírní ředitelství kladenských dolů s ním netaktně rozvázalo pracovní poměr. Přestože měl výbornou kvalifikaci a mnohaletou praxi, nepodařilo se mu nalézt uplatnění na žádném z kladenských dolů. Jako důvod byla uváděna jeho politická nespolehlivost a pravděpodobně k tomu přispělo i utlumení těžby, které započalo zkraje 70. let.

Díky štěstěně potkal kamaráda Čestmíra Fischera, který pracoval u Plynostavu, n. p. Pardubice. Nabídl pamětníkovi práci na pobočce v Lučenci. Po Mirka Zelenku tím nechtěně odstartovala druhá mladická léta. Pánská jízda začínala už ve vlaku – ve zvláštním vlaku vypraveném pro pracovníky Plynostavu, který vyjížděl z Plzně a na toaletě byly vyskládány basy piva. „Neuměl jsem si ohřát ani vodu na holení. Můj spolubydlící Jarda Kubík vařil exotickou kuchyni a každý večer se to v naší maringotce slézalo. Všichni museli klepat čelem. Já jsem vařil ‘antiopicínovou‘ polévku na ráno.”

Následně působil čtrnáct měsíců na pobočce v Břeclavi, stavěli plynovodní spojení mezi SSSR a Frankfurtem. Smutným vinařům zabírali půdu. Snažili se jim vyjít vstříc a třináctimetrový pruh co nejvíc ‚zeštíhlet‘.

V následujících letech vystřídal ještě mnoho poboček. Jednou z posledních zakázek bylo zavedení plynového kotle pro Domov sociálních služeb ve Švermově, kde Mirko Zelenka již více než rok žije.