Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Zelenka (* 1927  †︎ 2021)

• narodil se 13. ledna 1927 ve Vladislavi u Třebíče

• v říjnu 1945 nastoupil do Vojenské letecké akademie Hradec Králové

• akademii absolvoval v červnu 1948 v hodnosti poručíka

• už v říjnu 1948 byl propuštěn z armády pro politickou nespolehlivost

• v dubnu 1949 byl zatčen, vězněn a vyslýchán v Brně

• v červnu 1949 dostal osm let za údajné spolčování proti republice

• v letech 1949 - 1954 byl vězněn v pracovních táborech v Jáchymově a v Kladně

• v roce 1954 byl podmínečně propuštěn

• od té doby až do penze pracoval ve Stavebním podniku v Opavě

• po roce 1989 byl rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka ve výslužbě

• zemřel v červenci roku 2021

Letec v údolí

Gumové holínky, gumové kalhoty, gumový plášť. Rovněž ohromný klobouk se širokou krempou byl celý z gumy. Muži podobní rybářům při výlovu kaprů vyfárali z šachty, shodili ten hnus upatlaný blátem a vyšli na světlo boží. Jáma Ležnice byla zbudována na kopci, pod kterým se táhlo údolí řeky. Výhled do rozjasněné krajiny přinášel vždy nesmírnou úlevu. Šichta skončila a dřině v podzemí byl alespoň pro dnešek konec.

Také Antonín Zelenka měl tyhle chvíle rád. Mžoural do slunce, hltal čerstvý vzduch a čistil si plíce od smradu důlní chodby. Vtom uslyšel motor letadla. Zaklonil hlavu, na nebi kroužilo káně. Ovšem jak se zvuk blížil, poznal, že je to messerschmitt. Pohlédl dolů a srdce se mu rozbušilo. Pilota, který nízko nad terénem kopíroval řeku, přece musel znát. Ještě nedávno v takovém stroji sám seděl a nikdo jiný než bývalí kolegové na messerschmittech tenkrát nelétal.

Je to můj život

„Řekl jsem rodičům větu, kterou by neměl už nikdo nikdy vyslovit. ‚Je to můj život a já si ho budu žít sám.‘ Tohle ale nemělo být vysloveno. Sice je to pravda, ale je to rouhání. Špatná výzva. Já potom svůj život skutečně žil sám. Ovšem za okolností, které trápily nejen mne, ale především mé blízké.“

Matka dojila krávu, maturant Antonín Zelenka postával ve chlévě a bez přestání do ní hučel. Když syn přinesl přihlášku do vojenské letecké akademie, nechtěli o tom rodiče ani slyšet. Všichni doma obdivovali hrdinství pilotů ve Velké Británii. Také úcta k demokracii, Československé republice a Masarykovi byla u Zelenkových samozřejmostí. Ovšem letectví bylo nebezpečným povoláním a láska k synovi veliká.

„Je to přece můj život, mami,“ trval pamětník na svém. Toužil po létání jako po ničem na světě, a tak se stalo, že tátu s mámou přece jen uprosil. S těžkým srdcem rodiče ten papír podepsali a syn sedláka z Vladislavi u Třebíče byl pozván k přijímacím testům.

„Třeba Toník neprojde,“ mohli se u Zelenkových na chvíli chlácholit. Podobně zapálených chlapců bylo totiž po válce plné Československo, letecká akademie v Hradci Králové právě vznikala a ze tří tisíc uchazečů měla šanci jen necelá stovka. Jenže Toník se do té stovky dostal a 1. října 1945 vstoupil do armády, aby se naučil létat.

Přestože byla akademie elitní školou, první štace tomu na první pohled nenasvědčovala. Areál na letišti v Hradci Králové se teprve stavěl, a jako provizorium musely proto stačit dřevěné baráky s travnatou ranvejí v Havlíčkově Brodě. S tou ranvejí se budoucí elita armády seznámila do posledního centimetru. Studium začalo polním výcvikem a velitelé nováčky nešetřili. „Plazili jsme se tam snad tisíckrát,“ vzpomíná Antonín Zelenka.

Na druhou stranu měli studenti od první chvíle vědět, že jejich místo v armádě je skutečně výjimečné. V učebnách seděli sice v kabátech, spárami ve stěnách ledově táhlo, nebylo dost uhlí k topení, když však přišli do jídelny k obědu, obsluhoval je číšník. Štíhlý pikolík s knírkem roznášel talíře třeba jen s hrachovou kaší, ovšem ke stolům kráčel s grácií první republiky a samozřejmě ve fraku.

Klavír a letadla

„Když se blížil nálet, odjeli jsme s hasičskými vozy z letiště a schovali se někam pod stromy, aby se těm vozům nic nestalo. Jenže jednou začalo bombardování tak náhle, že jsme to nestihli. Museli jsme tam zůstat. Vedle letištní dráhy byla taková další plocha, rozrytá, plná děr a hlíny. Nestihli jsme udělat nic jiného než tam sebou švihnout na zem. Na letiště se sypal koberec bomb, my jsme v tom koberci leželi a bomby padaly v řadách kolem nás.“

Byť Antonín Zelenka vyrůstal s koňmi a dobytkem na malém statku v kopcích Českomoravské vysočiny, o letadlech toho ve svých osmnácti už věděl hodně. A především o těch německých. Přispěla k tomu válka i shoda okolností, které ji doprovázely a formovaly celý chlapcův budoucí život.

Otcův bratr, pamětníkův strýc Václav Zelenka, byl v třicátých letech funkcionářem agrárníků na Zakarpatské Ukrajině. Ovšem ještě před válkou se s manželkou přestěhoval do Plzně a nabídl bratrovi, aby poslal synovce na studia do města. Hospodářství ve Vladislavi nebylo velké a otec věděl, že syna v budoucnu neuživí. Proto byl rád, když Antonín nastoupil do gymnázia v Třebíči a po celou válku pak ve studiu pokračoval v Plzni.

Život ve městě se pamětníkovi líbil. Od dětství miloval hudbu. Děda byl varhaníkem v kostele, Antonín Zelenka zpíval v chrámovém sboru a učil se na klavír i na varhany. Když se večer sešla rodina v kuchyni, často společně zpívali a také zkoušky sboru se konaly u Zelenkových.

Pro pamětníka byla proto Plzeň skvělým místem k dospívání. Ze spolužáka Oty Hynka se vyklubal prvotřídní klavírista a studenti se spřátelili tak, že jejich kamarádství trvá dodnes. Stejně jako vřelý vztah k muzice. Zámožný strýc koupil synovci klavír a zaplatil hudební školu, pamětník a Oto Hynek založili kapelu, která přitáhla další studenty a mladé lidi z Plzně.

S koncem války však kromě hudby vstoupila Antonínu Zelenkovi do cesty letadla. Německé úřady zavřely poslední ročníky středních škol a nejstarší studenty nasadily do služby pro válečné účely. Pamětník byl se skupinou oktavánů přidělen k hasičské jednotce plzeňského letiště. Jejich povinností bylo zasahovat u požárů, když při přistání havarovalo letadlo a začalo hořet, a také tehdy, když po náletech zachvátil oheň budovy letiště. A to se stávalo stále častěji.

„Benzin hořel a rozléval se po okolí,“ vzpomíná Antonín Zelenka. Bomby právě zasáhly velké nádrže s palivem. „Hasili jsme oheň zvláštní pěnou. Jenže byly tam ještě časované pumy a to byla velmi nebezpečná věc. Padesát metrů od nás vybuchla bomba, která tam dopadla někdy před patnácti minutami. Tenkrát jsme opravdu dostali do těla. Bouchlo to, jeden z kamarádů vlítl pod auto a přežil jen s velkým štěstím.“

Právě tady, na letišti v Plzni, ještě dříve než se v akademii plazil po ranveji v Havlíčkově Brodě, pamětník poprvé okusil, jak chutná rodná hrouda na rtech. Bombardování, před kterým nestihli odvézt auta do bezpečí, bylo tak silné, že po něm chlapci leželi na zemi vystrašení k smrti a zpola zasypaní hlínou.

Trofejní stroje

„Seděli jsme v učebně, byl to nějaký teoretický předmět, když najednou přiletěl celý roj letadel. Dvouplošníky bückery. Ve třídě nastalo pozdvižení, protože jsme věděli, že to jsou stroje určené pro nás. Všichni vstali a křičeli radostí, že už máme mašinky, na kterých budeme létat.“

Bücker, Arado, Messerschmitt, Junkers, Focke-Wulf. Všechny slavné značky německých bitevníků i školních letadel Antonín Zelenka poznal ještě za války na letišti v Plzni. Do letadel sice nesměl, hasičská služba mu však umožnila chodit po letišti, kam se mu zachtělo. Takže šmejdil od letadla k letadlu, postupně je poznával, a když válka skončila, měl stroje důkladně prostudované.

Na jaře 1946 se letecká akademie i s číšníkem ve fraku přestěhovala z Havlíčkova Brodu do nového areálu v Hradci Králové a krátce nato přiletěly stroje, na kterých se studenti měli učit létat. Vlastních letadel měla Československá armáda poskrovnu, a proto vláda nakoupila od Anglie letouny zabavené německé armádě. „Trofejní stroje“ se jim tehdy říkalo.

„Učili jsme se leteckou taktiku. Jak se létá v trojici, ve čtveřici, v páru. Barevná označení a názvy letadel. To všechno nás letci z Anglie učili tak, jak to skutečně zažili v boji,“ vypráví Antonín Zelenka. Bylo paradoxem příznačným době, k jak podivnému spojení lidí a techniky ve vojenské akademii tehdy došlo. Nejlepšími učiteli byli českoslovenští piloti, kteří se po válce vrátili z Anglie. Muži, kteří se ještě před několika měsíci střetávali s německými bitevníky ve válečných soubojích, teď na těch strojích učili své následovníky.

„Líčili nám, jak doprovázeli bombardéry a jakým způsobem je chránili. Učili nás, jak uhnout a jak zaútočit. To všechno znali přímo z boje a my na ně hleděli s ohromným respektem. Byli jsme nevýslovně vděční za to, jaké máme učitele. Zásada třeba byla neletět v boji příliš dlouho rovně. Pořád se musí kličkovat. Zrovna tak musíte mít přehled, co se děje za vámi. Vidět za sebe... A také kamarádství,“ zdůrazňuje pamětník. „To byla další zásada.“

Na samotce

V base Masarykových kasáren v Brně zavřeli Antonína Zelenku na samotku. Chodil křížem krážem kobkou a v místech, ve kterých došlapoval, byla dřevěná podlaha dohladka vyleštěná. Udělal několik kroků, otočil se a botou to prkno na podlaze pomalu upravoval.

Prochodil tam nekonečné hodiny. V hlavě si zopakoval všechno možné ze školy a odříkal všechny básně. Také Rybovu vánoční mši, kterou znal od dětství, si tiše přezpíval. Musel mozek nějak zaměstnat, aby se nezbláznil. Ze samotky ho pravidelně odváželi k výslechům, tloukli ho a zastrašovali. A když výslechy po dvou týdnech skončily, byl eskortován do vojenské věznice na Špilberku.

„Štábní kapitán Sláma, se kterým jsem také na Špilberku byl, dostal sedmnáct roků a odseděl si deset. Také generál Janoušek, jediný československý maršál v anglickém letectvu, si odseděl dokonce dvanáct roků. Byla to hrůza, co všechno ti lidé museli vydržet. My jsme sice byli také zavření, ale na osvobození jsme neměli žádnou účast. Kdežto tohle byli lidé, kteří měli obrovské zásluhy. A zatímco v jiných zemích by dostávali hodnosti a politické funkce, byli by ve vládě, u nás tomu bylo naopak.“

Počátkem léta 1948 byli absolventi třetího ročníku letecké akademie povýšeni do hodnosti poručíků a na letišti v Hradci Králové slavnostně vyřazeni z akademie. Konala se velká přehlídka. Přijeli rodiče, přátelé i milenky, nad letištěm hřměly sestavy letadel.

Za normálních okolností by Antonína Zelenku čekala prestižní kariéra vojenského pilota. Jenže několik měsíců po únorovém puči mladý důstojník tušil, že ho komunisté nenechají na pokoji. Patřil ke skupině studentů, kteří se otevřeně hlásili k odkazu předválečného Československa, k myšlenkám TGM a s úctou a respektem vzhlíželi ke svým učitelům a bývalým pilotům Britského královského letectva.

Šedomodrý svetr

V posledních svobodných volbách roku 1946 volil pamětník stranu národních socialistů, největších kritiků KSČ, a stejně jako ostatní studenti podobného smýšlení se tím nikdy netajil. Poválečná léta prožíval jako dobu opravdové demokracie a snil o tom, že přes bolševické harašení, přes vítězství komunistů ve zmíněných volbách půjde republika cestou svobody a demokracie. Po „Vítězném únoru“ však poznal, jak hluboce se mýlil.

Už na jaře toho roku byla z akademie vyhozena skupina nejradikálnějších studentů. Nesměli školu dokončit a krátce nato je komunisté vyhodili také z armády. „Dostali jsme se do strašné deprese. Věděli jsme, že s demokracií je konec, ovšem ještě jsme netušili, jaká to bude hrůza. Prožívali jsme to velmi těžce, a když potom vykopli z armády naše kamarády, pochopili jsme, že je to skutečně vážné,“ vypráví pamětník.

V srpnu 1948 nastoupil čerstvý poručík Zelenka na vojenské letiště v Brně. Jedním z velitelů mu byl major Otmar Kučera, mnohonásobně vyznamenaný bývalý pilot RAF, „eso z Anglie“ s několika sestřely nacistických letadel. Po měsíci létání, po kterém tak prahnul, však přišel konec. Byl dočasně převelen k jednotce ve Valašském Meziříčí a 1. října propuštěn do civilu na takzvanou „dovolenou s čekaným“.

Na několika snímcích, které ve svém albu Antonín Zelenka uchovává, je vyfocen v elegantním vlněném svetru s několika knoflíky pod krkem. Z černobílých fotografií to sice není poznat, ale pamětník vysvětluje, že to byl svetr šedomodré barvy. Byl určen do velmi chladného počasí a letci jej oblékali pod kombinézu, než usedli do kokpitu svých strojů.

Prohlížím si na fotkách opáleného mladého muže. S kamarády pózuje během povinné „kondiční“ dovolené na zasněžených pláních Krkonoš. „Tohle je můj nejlepší kamarád z akademie Karel Zuzka,“ ukazuje plukovník ve výslužbě. „Vyrazili ho hned po Únoru.“ Při odchodu do civilu museli letci vrátit všechny erární věci. Ten svetr si však Antonín Zelenka nedal vzít. Zaplatil, kolik si řekli, a odvezl si svetr domů.

Prdelatá Marta

„Měli jsme v těch letácích také něco neslušného. Pokud mohu říct nějaké slovo neslušné? Ano? Tak třeba: Gottwaldova žena se jmenovala Marta, vážila asi sto kilo a zpívala se písnička: ‚Haj, husičky, haj, Gottwald nám dá ráj.‘ A my jsme k tomu napsali: ‚Máme Prahu stověžatou a v ní Martu prdelatou.‘ Také takové texty jsme měli do těch letáků připravené.“

V městečku Vladislav na Českomoravské vysočině svítalo. Krajina dýchala spadaným listím i zoranou půdou plnou kamení. Venku nebyla ještě ani noha, jen Antonín Zelenka v ošoupaném kožíšku po dědovi vycházel z rodného domu do vlhkého rána. Stavěla se zrovna cesta do sousedních Pozďátek a tam našel práci s krumpáčem a lopatou.

Každé ráno vnímal tu vůni, hebkou i drsnou. Byla stejná jako v dětství, když na podzim sbírali z polí kameny. Teď kráčel kolem těch polí a přemítal nad tím, co se mu to vlastně přihodilo a jak se s tím vyrovnat.

„Když člověk pro něco žije, počítá s tím, jak se jeho život bude vyvíjet, a potom dojde k takové změně, prožívá pocity, které lze jen těžko vyjádřit. Bylo to zklamání, ale i vztek. Najednou se ten vysněný obraz letce někam ztratil a já netušil, co bude dál,“ přiznává se pamětník k pocitům náhlé beznaděje. Hned však dodává, že za žádnou cenu nemínil přistoupit na myšlenku, že by to tak mělo zůstat.

„Tehdy se říkalo, že to takzvaně praskne, a my jsme s tím stoprocentně počítali. Nikdo z nás nepochyboval, že přijde změna. Pořád jsme věřili, že to prostě praskne, komunisté půjdou od válu, já se vrátím do letadla a začneme znovu svobodně žít,“ opakuje věty plné optimismu. Věty, které lze nesčetněkrát číst i slyšet ve vzpomínkách lidí po Únoru skřípnutých komunistickou zvůlí.

Někdy na přelomu prosince a ledna oslovila Antonína Zelenku skupina mladých lidí. Chystali výrobu letáků a požádali ho, aby jim s tím pomohl. Rád souhlasil. Pokud to skutečně mělo „každou chvíli prasknout“, bylo třeba něco dělat, aby ta chvíle nastala co nejdříve. „Prdelatá Marta“ Gottwaldová byla jen taková legrace. Většina chystaných tiskovin měla texty hutnější, závažnější. Přinášely informace o tom, co jsou komunisté zač.

Voda ze záchodu

Antonín Zelenka dodnes pročítá vyšetřovací spisy, protokoly z výslechů a všechny archivní materiály, které se mu po roce 1989 podařilo k vlastnímu případu nashromáždit. Stále si však není jistý, zda byl obětí provokace, promyšleného zátahu na armádní důstojníky, nebo jen shody nepříznivých okolností a nešťastných náhod.

Jisté však je, že večer 9. dubna roku 1949 vtrhli k Zelenkovým ve Vladislavi agenti Obranného bezpečnostního zpravodajství a odvlekli pamětníka k vozu před chalupou. Matka plakala, děda těm chlápkům hrozil pěstí a všichni se třásli hrůzou. „Vezou Tondu na Sibiř,“ děsili se, když auto zmizelo do tmy.

Kdo chtěl tou dobou vědět, jak bolševici zacházejí s lidmi, kteří se jim postaví do cesty, ten už to dávno dobře věděl. 

„Pili jsme vodu ze záchodu. Opravdu, nepřeháním. Čistá pravda. Ono je to takové nechutné, ale představte si tolik lidí a každý musí někdy na tu potřebu jít. Na velkou, na malou... A kromě toho se potřebujete občas napít. Nic jiného k pití tam ale nebylo. Jen ta voda ze záchodu. Takže ešus se dal na přítok do mísy a takhle jsme chytali vodu, kterou jsme pili,“ vypráví Antonín Zelenka s ostychem. A málem se omlouvá, že musím takové nechutnosti poslouchat. Stejně jako když se zmínil o Gottwaldově ženě.

Během dlouhých hodin vyprávění jsem v Antonínu Zelenkovi poznal citlivého člověka, důstojníka, letce, muzikanta se smyslem pro humor a mimořádnou pamětí. Přesto, nebo spíše právě proto se tenhle člověk vyhýbal bližšímu svědectví o tom, jaké to bylo, když ho v Brně vyslýchali. „Měl jsem šaty od krve,“ konstatuje stroze. „Jak se tam dostala?“ ptám se. „Z obličeje,“ odpoví. „Tloukli vás?“ opakuji neomaleně. „No, ano.“

Za „spolčování proti republice“ dostal osm let vězení a nucených prací.

Co vězeň, to voják

„Nebylo tam nic. Žádné vyztužení, žádná bezpečnost, jenom holá skála. Neopracované kamenné stěny. Někde byly ty skály sbíječkami alespoň trochu upraveny, kdežto tady to bylo tak, jak to po odstřelech zůstalo,“ vzpomíná Antonín Zelenka na chodby v jámě Ležnice, která byla součástí uranových dolů Jáchymov.

„Šířka chodby pro jeden důlní vozík, aby se vedle toho vozíku mohl postavit člověk tak, aby ho to nepřimáčklo. Na každou stranu jeden. A všude jenom voda. Netryskala proudem ze zdi, všechny stěny byly ale pořád mokré, jak po nich ta voda stékala do stružky vytesané v podlaze. A také smrad. Po každém odstřelu zůstaly ve štole plyny, protože žádné větrání tam nebylo. Podmínky opravdu vražedné.“

Tábor Ležnice byl neveliký, ovšem možná tak z osmdesáti procent tam byli vojáci. Od hodnosti vojína přes poddůstojníky až po nižší důstojníky, plukovníky generálního štábu a tak dále. Co vězeň, to voják. „Nevím, co to ty komunistické činitele tenkrát napadlo, že dali do jednoho tábora tolik vojáků,“ popisuje svůj první lágr po vynesení rozsudku Antonín Zelenka.

„Fakt nevím, jak je to napadlo. To pro ně byla skutečně nebezpečná záležitost. Vojáci se přece museli snažit něco udělat. Připravit třeba útěk, že? Však jsme tam ale takhle byli jen krátkou dobu. Brzy jim to došlo a rozprášili nás po celé republice.“ Po třech měsících transportovali Antonína Zelenku z Ležnice do uhelného dolu do Kladna. Tam pracoval rok a pak čtyři léta znovu v Jáchymově.

Po Gottwaldově smrti v roce 1953 přišla částečná amnestie. Snížila trest o třetinu a na jaře 1954 byl Antonín Zelenka podmínečně propuštěn. V rodné Vladislavi však zůstat nechtěl. Jako mukl z Jáchymova měl větší šanci na nový život někde ve městě. Pokud možno se tam ztratit. Sehnat slušnou práci bylo pro politické vězně v padesátých letech téměř nemožné, navíc v rodném kraji, kde ho všichni komunističtí papaláši dobře znali.

Přes Brno se tak Antonín Zelenka dostal do Opavy, kde získal práci účetního v Okresním stavebním podniku. A v Opavě žije dodnes. Oženil se tam, založil rodinu a ve volném čase se věnoval hudbě. Také klavír od strýce z Plzně je v Opavě s ním. Po roce 1989 byl poručík letectva plně rehabilitován a byla mu udělena hodnost plukovníka ve výslužbě. „Opava se stala nejkrásnějším místem mého života,“ říká. „Všechno mi vynahradila. Žena, děti a hudba se mi staly odměnou za to zlé, co jsem tenkrát musel prožít.“

Nikdy

„Plakal jste někdy, když vám bylo zle?“ připomínám okamžik, kdy v údolí pod Ležnicí spatřil onoho messerschmitta. Odpovídá bez váhání:

„Nikdy. Mukl nesmí mít emoce. To je stoprocentní pravda. Mukl s emocemi by nepřežil. Musel by se zbláznit. Kdybych já věděl, že budu sedět pět roků, no tak možná, že by tam nějaké emoce byly. Ovšem víra, že to praskne a že se dostanu domů, ta prostě všechny emoce anulovala. Zůstal jen pocit: ‚Ano, jsem zavřený, ale za pár dnů nebo za pár měsíců budu doma.‘ To hrálo hlavní roli.“

Přesto se ptám znovu: „A ti mukli, kteří tam byli s vámi, na tom byli stejně? Opravdu jste u nich žádné emoce nepozoroval?“

„Víte, nad některými případy by člověk opravdu plakal. Třeba sedlák. Chlap kolem padesátky. Když se dozvěděl, že mu zabrali statek, že se s ním rozvedla žena, že ho opustila rodina… Když takoví chlapi usedavě brečeli, bylo to nesnesitelné. Opravdu. To bylo hrozné. V Jáchymově, na Eliáši...“ 

A pak si ze záznamu přehrávám jeho další věty: „Rezignovat na optimismus znamená rezignovat na život. Samozřejmě jsou chvíle, kdy se optimismus vytratí. Člověk ale musí chtít optimismus udržet. A uplatňovat ho.“