Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Zedník (* 1930)

• +narodil se 22. února 1930 v Praze v Libni +v roce 1944 nastoupil na Vyšší průmyslovou školu na Smíchově +od roku 1948 začal pracovat v ČKD jako konstruktér lokomotiv +v rámci své pracovní profese pracovně pobýval v Sovětském svazu, Indii či Iráku +23. listopadu 1989 zažil vypískání funkcionáře KSČ Miroslava Štěpána v ČKD +dvakrát úspěšně kandidoval do zastupitelstva Městské části Prahy 9

Strach vyprodukoval mrtvý pořádek

I když otec v roce 1930 čerstvě narozenému a neustále řvoucímu Vladimírovi prorokoval: „Ježíšmarjá, zase další komunista,“ pan Zedník se komunistou nikdy nestal.

Rodina Zedníkových bydlela v Libni. Tatínek pracoval jako obchodní zástupce firmy Papírcentrum, maminka byla v domácnosti a pečovala o Vladimíra a jeho staršího bratra Jiřího.

Malý Vladimír vychodil obecnou školu na Palmovce a poté navštěvoval měšťanku blízko libeňského zámečku. Než měšťanku dokončil, zasáhly do jeho života dvě významné události. Začala druhá světová válka, takže cítil všudypřítomné napětí a obavy, a navíc v roce 1941 náhle zemřel Vladimírův tatínek, dlouhodobě trpící anginou pectoris. Pro maminku nebylo snadné se o chlapce sama postarat, tatínek v rodině citelně chyběl. „Maminka byla ze Všetat, tak občas jela do Všetat a tam mezi známýma, se kterýma chodila do školy, třeba vyměnila husu, ale to bylo snad jenom dvakrát za tu dobu protektorátu, protože na hranicích Prahy byli akcizáci, a když se takhle tajně vozilo jídlo mimo normální obchod, tak taky byl koncentrák a taky byla smrt, takže to nebylo tak jednoduchý.“

Pan Zedník vzpomíná, že večer okna musela být vždy kvůli potenciálnímu náletu nepřátel zatemněná. Občas někdo zabouchal na dveře a upozornil obyvatele, že okna prosvítají.

Po atentátu na Heydricha byl byt Zedníkových podroben prohlídce. „To už tatínek nebyl, to už byl tatínek mrtvej, byla jen maminka. (…) To k nám přišli dva esesáci kontrolovat, jestli tam náhodou není schovanej nějakej účastník toho atentátu. (…) To je zajímavý, že si je pamatuju. Měli dlouhý kožený kabáty a koukali pod postel a do skříní.“

Atentát rozpoutal vlnu agrese vůči československému obyvatelstvu, které s ním mohlo mít něco společného. I ten nejmenší prohřešek byl bez jakéhokoliv soudu trestán nejpřísnějším trestem. „Pamatuju si jako kluk, jak na každém rohu byly červený plakáty, kde byly desítky jmen lidí, kteří byli odsouzení k smrti, protože souhlasili se smrtí Heydricha (…). Strach vyprodukoval mrtvý pořádek.“

Kromě smrti tatínka zasáhla rodinu ještě jedna tragédie. „Maminka měla bratra Václava, který bydlel v Praze a dělal ševcovinu ve firmě Ťop ťop ve Vysočanech. Tam udělali nějakou vlasteneckou partičku. Přišli na ně, někdo je udal. Byl zavřený v koncentráku v Buchenwaldě, kde bohužel zahynul.“ Neví se, jak Václav zemřel – zda ho umučili v plynové komoře nebo zemřel, jak se v rodině vypráví, při bombardování Buchenwaldu Angličany.

Maminka se snažila kluky před vším chránit a vybudovat pro ně co nejharmoničtější domov. Vladimír se již za protektorátu začal věnovat třem koníčkům, které ho následně provázely celým životem. Jedním byla filatelie, druhým fotbal – hrál za SK Praha – a třetím housle, které brzy vyměnil za křídlovku, a krátce na to dostal příležitost hrát v orchestru.

Před koncem války nastoupil Vladimír na Vyšší průmyslovou školu na Smíchově. Dle svých slov měl obrovské štěstí, že ho vzali, protože spoustu mužských dovedností, vinou otcovy brzké smrti, vůbec neovládal.

Květnový převrat zažil mladý Vladimír u babičky ve Všetatech. Nebylo možné se do Prahy vrátit, tak poslouchali rozhlas a snažili si udělat představu, jak to v Praze, kde zůstala maminka a bratr Jiří, vypadá. 9. května opět začaly jezdit vlaky a celá rodina se šťastně shledala.

U zrodu lokomotiv

Po dokončení průmyslové školy v roce 1948 byl Vladimír přijat do ČKD jako konstruktér. Prý hlavně díky tomu, že hrál fotbal za Pragovku. Zůstal zde až do důchodu. Vzpomíná, že měli v práci skvělou konstruktérskou partu, ve které byli pouze dva komunisté a ve které mohli svobodně mluvit o všem. Vedení o tom vědělo, ale tolerovalo to.

V konstrukci pracoval jako referent, což znamená, že výkresy, které byly potřebné ke zkonstruování lokomotivy, ke své velké úlevě nekreslil, ale kontroloval. Nebyl totiž výtvarně zrovna zdatný. Následně dohlížel na převedení dvou tisíců výkresů do reality od kol až po komín a řešil všechny problémy s tím spojené.

V roce 1951 byl povolán k vojenskému odvodu do Českých Budějovic. Štěstěna opět stála při něm, protože byl vybrán do divizní kapely. Tři čtvrtě vojenské služby tedy strávil svojí vášní – muzikou. Hráli na sjezdech, na pohřbech, vítali „potentáty“.

„Vzpomínám si, že když jsem přišel z vojny, tak jsem šel zpátky na svoje místo do konstrukce. (…) Na vojně jsme museli říkat soudruhu majore, soudruhu poručíku a soudruhu desátníku – za ty dva roky jsme si na to (…) zvykli. Přišel jsem do fabriky už v civilu, že jdu pracovat, a přišel jsem k panu šéfovi a říkal jsem mu soudruhu šéfe. Ale v tý době (…), v tom třiapadesátém, to v tý fabrice ještě nebylo.  Čučeli na mě, že říkám soudruhu. Pak už si museli pochopitelně zvyknout. Pak už jsme byli všichni odboráři a všichni soudruzi.“

Pan Zedník popisuje, že v 50. letech začali být komunisté politicky agresivní. Pamatuje si, že technici, konstruktéři a administrativní pracovníci byli mnohem hůř placení než dělníci. „Když jsme se ozvali na závodní radě, pamatuju si, že nám jeden rada řekl: ,Heleďte se, dejte nám výkresy a běžte, my vás nepotřebujeme. ´“

Přestože za éry komunismu bylo cestování do zahraničí téměř nemožné, pan Zedník cestovat mohl, a to společně se svými lokomotivami jako servisní doprovod, který zaškoloval budoucí personál do obsluhy. Osmdesát procent výroby se exportovalo na Východ. „My jsme do toho Svazu jezdili, mluvili jsme s těma lidma v depech a měli jsme z nich dojem, že ne všichni jsou v Rusku politicky spokojení,(…) ale strach jim nedovolil, aby se nějak projevovali.“

Díky své práci se podíval několikrát do Ruska, strávil dva roky v Indii a pět měsíců v Iráku.

„Když jsem byl v Indii, tak jsem hrál kopanou za tu fabriku, muziku jsem s nima dělal, já jsem tam měl obrovskou náplň kromě té práce (…) a měl jsem tam plno kamarádů Indů, s kterýma jsem spolupracoval. (…) Byl jsem moc spokojenej, odnesl jsem si z toho hodně památek.“

Zatímco byl pan Zedník v indických železárnách, které vybudovali Rusové, v Československu docházelo k postupnému uvolňování politického tlaku. Aby měl představu, co se doma děje, posílala mu maminka výstřižky z novin – především ty optimistické. V továrně pracovala spousta Rusů, byl tam ruský rozhlas i ruská jídelna. 21. srpen zrovna trávil se svými ruskými kolegy. „Seděli jsme na verandě. Poslouchal jsem, jak armády lidově demokratických států osvobodily Prahu. Rusové byli dost překvapení a dost jsem se tam s nimi pohádal. To byla obrovská chyba, moje morální, když jsem s nimi dva roky pracoval (…). Nerozloučili jsme se v dobrým.“

Návrat domů byl komplikovaný. Nelétala letadla do Prahy, bylo nutné se speciálním letadlem dopravit do Vídně a odtud vlakem do Čech.  

Následný čin Jana Palacha hodnotí jako politické zoufalství. Cení si toho, že se mezi námi našli lidé, kteří mají naši republiku tak rádi, že by byli ochotní za ni umřít. Maminka Jana Palacha byla ze Všetat, takže se s maminkou pana Zedníka znaly. Sám se považuje za velkého vlastence a má obavu, že v současné době je vlastenectví dost „u ledu“.

Štěpána jsme vyprovodili perfektně

Komunismus se u nás držel dalších 20 let a ČKD byla považována za nejkomunističtější továrnu v republice. Když na konci roku 1989 začala komunistická strana pociťovat značnou destabilizaci, kroky šéfa komunistické strany Miroslava Štěpána vedly logicky právě do této fabriky, kde z balkónu 23. listopadu přednesl svůj památný projev.

„On začal říkat, že děti nám nebudou řešit situaci (…), tak jsme ho vypískali. (…) Bylo pěkný vidět, jak byl frustrovanej. On prostě přišel do ČKD Lokomotivka (nebo Sokolovo to bylo tenkrát) s tím, že tam zvítězí a že získá podporu, a on tam získal hroznej nářez.(…) Štěpána jsme vyprovodili perfektně.“

Pan Zedník byl v roce 2007 zvolen do zastupitelstva městské části Prahy 9 a byl tam dvě volební období. Bylo to pro něj osm velmi příjemných let. Těšilo ho, že může být svědkem dění na Praze 9 a zasadil se např. o zbudování Kolbenova památníku.

Sice už na křídlovku nehraje a fotbal sleduje jen jako fanoušek, ale vášnivým filatelistou je od protektorátu až do dneška. Vede filatelistický klub, píše články do časopisu a dvakrát získal zlatý odznak filatelisty za to, že dělal šéfa komise pro severské známky.