Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miluška Zedníčková (* 1924)

• narozena 30. května 1924 v Nižné Poliance

• otec Josef Břečka v československých legiích v Rusku

• tajné cesty do Ufy

• otec velitel finanční stráže v obci Hutka

• v březnu 1939 se rodina musela vystěhovat ze Slovenska

• Miluška Zedníčková členkou I. oddílu – Slavkov – Kuriněnko v 1. čs. partyzánské brigádě Jana Žižky

• utrpěla průstřel nohy

• dnes žije v Krnově

Miluška Zedníčková, rodným příjmením Břečková, se narodila 30. května 1924 v Nižné Poliance na severovýchodě Slovenska. Její vyprávění je někdy jen stěží uvěřitelné. Tvrdí, že v třicátých letech minulého století jezdila tajně s otcem do téměř tři tisíce kilometrů vzdálené Ufy v Sovětském svazu. Žil tam totiž otcův přítel z bojů v první světové válce a pamětnice dokonce vzpomíná, že otec do Československa ještě před válkou přivezl jeho syna Dajana Bajanoviče Murzina, pozdějšího známého velitele 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky. Ta od roku 1944 operovala na území Moravy a v jejích složkách působila i Miluška Zedníčková.

Nebezpečné cesty do SSSR

Otec pamětnice Josef Břečka za první světové války bojoval v československých legiích v Rusku. Po návratu do Československa zůstal nejprve v armádě a poté nastoupil k finanční (pohraniční) stráži. Za nějaký čas ho převeleli do příhraniční obce Hutka, která leží na severovýchodním Slovensku. Tam se také seznámil se svou budoucí manželkou Annou Senčákovou. Její rodina měla rusínský původ a v tomto chudém kraji patřila k zámožnějších. Dědeček Michal Senčák totiž odešel do Spojených států amerických, kde pětadvacet let pracoval v dolech a výdělkem zabezpečil rodinu.

Rodiče se po svatbě přestěhovali do nedaleké Nižné Polianky, kde se také narodila pamětnice a její dva sourozenci. Miluška tam prožila dětství a navštěvovala místní obecní školu. Poté nastoupila do měšťanské školy ve městě Krompachy, ležícím v okrese Spišská Nová Ves. Pobývala prý v internátě určeném pro děti členů finanční stráže.

Otec pracoval u finanční stráže v Hutce jako velitel místní služebny. Pamětnice tvrdí, že zhruba od konce dvacátých let minulého století začal tajně jezdit do téměř tři tisíce kilometrů vzdálené Ufy, ležící západně od jižního Uralu. Na tyto dlouhé cesty prý občas bral i Milušku. „To bylo tak, že můj otec měl ve vesnici jediný motorku. Když už se otec s tím Rusem z Ufy domluvil, že přijede, tak on mu rozepsal plánky, kdy může jet v kterých úsecích, a kdy jet nemůže. Nesměl jet přes den. My jsme mohli jet jen v noci a jenom odtuď potuď. Po nocích jsme jeli na motorce deset dní. Přes den jsme si kdesi zdřímli a k večeru jsme se šli umýt do potoka, sedli jsme na motorku a jeli dál a dál. Já si myslím, že protože v těch oblastech byla taková bída, že oni se lidi ani netroufli zeptat, kdo jede na té motorce. (…) Když jsme zastavili u pumpy, tak nám nalili benzin a jeli jsme dál. Nikdo po nás nechtěl peníze,“ vypráví pamětnice, která s otcem podnikla několik cest asi ve svých deseti a jedenácti letech. Otec ale prý do Sovětského svazu tajně jezdil celých deset let. „Kdyby nás chytili, tak už bych tady nebyla. On měl tak rád toho svého kamaráda, že toto všechno riskoval,“ dodává Miluška Zedníčková.

Podle jejích slov někde v oblasti Ufy otec navštěvoval otce Dajana Bajanoviče Murzina, později u nás velmi známého velitele 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky. Miluška Zedníčková dokonce tvrdí, že otec mladého Murzina přivezl tajně na rok a půl na Slovensko. „Byl tam jako jeden z členů finančního oddílu na hranicích. Všichni si mysleli, že je to financ. Nikdo nevěděl, že je to Rus. Jenom financi to věděli, protože by to mohl někdo prozradit a byl by z toho cirkus.“ To je však velmi nepravděpodobné, spíše na Slovensko odjel jeden z jeho sourozenců. D. B. Murzin se totiž narodil 20. ledna 1922 a v době pobytu na Slovensku mu mohlo být maximálně patnáct let, a těžko se tak mohl vydávat za člena finanční stráže. Později by kvůli politické situaci v Evropě bylo ještě riskantnější překročit hranice a podle dostupných údajů v té době mladý Murzin v Baškirsku pracoval jako učitel. Některé souvislosti ale souhlasí s vyprávěním pamětnice. D. B. Murzin se narodil ve vsi Staryje Balykly poblíž Ufy a jeho otec byl bělogvardějským důstojníkem, tudíž se opravdu mohl z bojů v první světové válce znát s otcem pamětnice.

Vyhnání ze Slovenska a příchod k partyzánům

Někdy před rokem 1938 otce převeleli z Hutky do obce Buzice na jihovýchodním Slovensku u maďarských hranic, kam se za ním přestěhovali i ostatní členové rodiny. Dva dny před zřízením Protektorátu Čechy a Morava, 14. března 1939, vyhlásilo Slovensko samostatnost. Vznikl Slovenský stát, který se stal politickým a vojenským spojencem nacistického Německa. Rodina Milušky Zedníčkové se z něj na příkaz úřadů musela okamžitě vystěhovat. „Přišli, že se během čtyřiadvaceti hodin musíme vystěhovat. Co jsme stačili vzít, tak jsme vzali, a ostatní tam zůstalo.“ V otcově rodišti v obci Vnorovy v Jihomoravském kraji dostali k dispozici obecní byt, než otec postavil provizorní bydlení pro rodinu. Otec pak dostal na starost výdej potravinových lístků ve Veselí nad Moravou a pamětnice nastoupila do rodinné školy a poté do zaměstnání v krejčovské dílně ve Strážnici.

Už od dětství se Miluška Zedníčková vyznala ve zbraních. „Když otec přišel ze služby, postavil pušku do rohu a řekl: ,Miluško, vyčistit, namazat a spát,‘“ vzpomíná pamětnice a tvrdí, že krátce po nástupu do zaměstnání se rozhodla pro aktivní boj proti nacistické okupaci. Podle jejích slov ji otec na motocyklu opět odvezl do Sovětského svazu, odkud se po více než roce s dalšími partyzány dostali přes hranice a pak přes slovenské území až na Uherskobrodsko, kde se prý pamětnice přidala k partyzánům 1. československé brigády Jana Žižky. Podle záznamů ministerstva národní obrany se ale členkou brigády stala až 15. ledna 1945. Miluška Zedníčková vzpomíná, že se přidala do oddílu vedeného Janem Malinovským. Tento muž pocházel z Varšavy a s Todtovou organizací ho nasadili na práce na obranných opevněních. S ostatními muži této organizace byl ubytován právě ve škole v obci Vnorovy. V lednu 1945 zběhl a stal se velitelem malého partyzánského oddílu, jenž ve Vnorovech vznikl již na podzim roku 1944. Miluška Zedníčková tudíž pravděpodobně neodcestovala do Sovětského svazu a do partyzánského oddílu se zapojila přímo ve Vnorovech. I podle disertační práce PhDr. Miroslavy Polákové Ph.D. Protifašistický odboj na Uherskobrodsku v letech 1939–1945 byla Milena Břečková členkou tohoto oddílu, který podnikl například přepadení celní stráže v Sudoměřicích nebo četnické stanice v Kněždubě. Miluška Zedníčková, tehdy Břečková, se prý osobně účastnila několika akcí a přestřelek, ale hlavně obstarávala spojení s ostatními partyzánskými oddíly. „Vyfasovala jsem kolo a objížděla jsem jednotky se zprávami od Murzina.“

Partyzáni často měnili místa svého působení, aby na ně nepřišly německé jednotky.„Nejhorší, alespoň pro mě, bylo, protože já jsem takový domácí typ, že jsme neměli stálé místo na spaní. Nikdy jsme nevěděli, kde budeme spát. Byli jsme jako zvířátka, až jsme byli unavení, tak jsme si lehli, ať je to kdekoli.“

Vnorovská skupina patřila do I. oddílu – Slavkov – Kuriněnko v 1. československé partyzánské brigádě Jana Žižky. Vedl ji sovětský uprchlík ze zajateckého tábora Dimitrij Lavrentěvič Kuriněnko. Dne 30. března 1945 se devítičlenný vnorovský oddíl přesunul do slavkovského bunkru v lokalitě zvané Štěpnice. Pamětnice byla v tomto oddílu jedinou ženou, a tak neskončila v bunkru, ale přístřeší jí poskytl Jan Mančík.

Miluška Zedníčková vzpomíná, že při jedné akci jí zbloudilá kulka prostřelila nohu. Pobyt v lesích a zranění jí nakonec podlomily zdraví a partyzánskou skupinu musela opustit. „Tehdy mě postihla nějaká choroba, že jsem nemohla chodit, tak jsem bydlela u Stivarů ve Slavkově a ředitel Staněk řekl, že nikam nepůjdu a že mi opatří slušného doktora, aby se na mě podíval. U nich ve sklepě měli takový kumbálek, kde měli nepotřebný věci. Tak tam mně udělali palandu. Chodilo se tam, že se na chodbě vyřezal čtverec takových osmdesát krát osmdesát centimetrů a dal se tam žebřík, po kterém se lezlo dolů. V tom sklepě jsem byla tři týdny. Po třech týdnech přišel doktor s asistentem, abych se oblékla, že mě zavezou domů a opatří mně tam lékaře. Z Veselí nad Moravou vzali doktora, naložili mě a odvezli do Vnorov a ten lékař prohlásil, že měsíc nesmím slézt z lůžka.“

Po válce

Miluška Zedníčková tak zažila konec války v domácím úkrytu ve Vnorovech, kde se také 18. dubna 1945 dozvěděla o osvobození obce rumunskými vojáky. Po vyléčení pracovala v administrativě ve Zlíně a potom v OP Prostějov. V padesátých letech minulého století se provdala za lesního inženýra Ivo Zedníčka, kvůli jehož zaměstnání se pak rodina několikrát stěhovala. Bydleli v Koutech nad Desnou, v Rýmařově a nakonec v Krnově, kde pamětnice žije i dnes a kde dlouhá léta aktivně pracovala pro místní organizaci bojovníků za svobodu.

POLÁKOVÁ, M., Protifašistický odboj na Uherskobrodsku v letech 1939–1945. Brno, Masarykova univerzita, disertační práce, 2006.