Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Zdráhalová (* 1951)

• narozena 27. května 1951 v Táboře

• vyrůstala v Měšicích u Tábora

• pracovala v dětské psychiatrické léčebně v Opařanech

• v roce 1971 se provdala za Artura Zdráhala a přestěhovala se do Sezimova Ústí

• s manželem podepsali prohlášení Charty 77 v první vlně

• čelili nátlaku Státní bezpečnosti

• v srpnu 1977 emigrovala s rodinou do Vídně

• v Rakousku pracovala v domě sociální péče

• manžel Artur zemřel v roce 2017

Na rostoucí aktivitu disentu koncem sedmdesátých let dvacátého století reagovala komunistická tajná policie různými „rozkladnými opatřeními“. Odpůrce socialistického zřízení obtěžovala domovními prohlídkami, výslechy a zadržováním, vyhrožovala odebráním dětí a inscenovala trestněprávní postihy. K zastrašení používala i fyzické týrání. Jedním ze způsobů, kterým se Státní bezpečnost (StB) zbavovala disidentů, bylo donucení k vystěhování z Československa. Vyhánění režimu nepohodlných spoluobčanů bylo ukotveno rozkazem federálního ministra vnitra Jaromíra Obziny v prosinci 1977. Projekt trvající několik let odstartoval v lednu 1978 a nesl krycí název Asanace. Tehdy používané estébácké techniky nebyly přípustné ani podle socialistických právních předpisů. V devadesátých letech dvacátého století byli někteří bývalí členové tajné policie za své chování pravomocně odsouzeni. K případům vynucené emigrace nechtěných osob docházelo i před rokem 1978. Příběh rodiny Zdráhalových je jedním z nich.

 

Strach o život během okupace

Marie Zdráhalová, rozená Severová, se narodila 27. května 1951 v Táboře. Měla o dva roky staršího bratra Zdeňka. Oba rodiče zastávali úřednické profese, otec Zdeněk pracoval v Sezimově Ústí v Kovosvitu, matka Jaroslava v Okresním stavebním podniku Tábor. Rodina bydlela v domku v Měšicích u Tábora. V obci navštěvovala Marie prvních pět tříd základní školy, na druhý stupeň dojížděla do Tábora. Po ukončení deváté třídy nastoupila na střední zdravotnickou školu. Ze vzdoru proti rozvádějícím se rodičům ji však nedokončila. Rodiče vychovávali pamětnici z pragmatických důvodů apoliticky a bez náboženství, nechtěli ji poškodit při výběru studia. Marie se stala na základní škole členkou Pionýra, jako středoškolačka vstoupila do Československého svazu mládeže. Na těchto organizacích neviděla nic špatného, brala je jako automatickou součást života.

Příchod spojeneckých armád v srpnu 1968 pamětnici šokoval. Ve svém vyprávění vzpomínala, jak sledovala z okna projíždějící tanky a měla strach: „Tanky v akci, to se bojí každý. A ještě k tomu když není jasné, co to je a proč to je.“ Napjatou situaci stupňovaly matčiny obavy o potomky. Jaroslava Severová přišla na konci druhé světové války v květnu 1945 tragicky o bratra, strachovala se proto, aby se jejím dětem něco nestalo. Marie s bratrem nesměli vycházet, matka je vodila do školy a zpět domů.

 

Artur Zdráhal

Po zanechání studia na střední zdravotnické škole pracovala Marie v dětské psychiatrické léčebně v Opařanech. V té době se sblížila se svým budoucím manželem, o šest let starším Arturem Zdráhalem. Marie znala Artura již od dětství, trénoval jejího bratra v cyklistice. Pocházel ze Sezimova Ústí, kde bydlel v domku se svým otcem Arturem Zdráhalem starším. Arturův otec přišel na Táborsko jako nákupčí nového Baťova závodu, po znárodnění přejmenovaného na Kovosvit. Rodina Zdráhalových pocházela z obce Záhorovice v okrese Uherské Hradiště. Pamětníkova babička Matylda Zdráhalová byla Němka. Za druhé světové války se k německé národnosti přihlásil i její manžel, Artur Zdráhal nejstarší. Po válce byl za to Místním národním výborem odsouzen k trestu veřejného pokárání a pokutě tisíc korun. V dubnu 1951 mu pak zkonfiskovali majetek. Matylda Zdráhalová byla po osvobození v roce 1945 nucena pobývat nějakou dobu v internačním táboře, vystěhovat z Čech se nakonec nemusela. Rodina vnímala konfiskaci majetku jako křivdu a v šedesátých letech se neúspěšně snažila získat ho zpět.

Artur Zdráhal pracoval původně ve školství, protože však odmítl členství v Komunistické straně Československa, vyučovat mu zakázali. Živil se jako noční pekař v Táboře a studoval techniku a filozofii. Obě vysoké školy úspěšně dokončil, na filozofické fakultě psal doktorskou práci u profesora Patočky.

V roce 1971 se Artur a Marie vzali. V té době měli již ročního syna Richarda, roku 1973 přibyl Jan a v roce 1976 se narodil třetí potomek Artur. Rodina žila v domku Artura Zdráhala staršího v Sezimově Ústí. Marie pracovala jako dělnice a uklízečka nedaleko bydliště. Artur se toužil stát znovu pedagogem. Na diskriminaci kvůli politickému přesvědčení si stěžoval v dopisech různým institucím, jak je popsáno v jeho složce vedené Státní bezpečností: „[…] od roku 1975 soustavně obtěžoval státní a vyšší stranické orgány svými neopodstatněnými stížnostmi, ve kterých napadal i naše společenské zřízení, které vinil z toho, že nemůže najít uplatnění jako pedagog.“

 

Charta 77

Artur Zdráhal se v Praze stýkal s profesorem Patočkou a dalšími lidmi, kteří stáli u zrodu prohlášení Charty 77. V polovině sedmdesátých let dvacátého století Zdráhalovi věřili, že se situace v normalizačním Československu může změnit, dojde k uvolnění a Artur si bude moci najít zaměstnání, jež by odpovídalo jeho vzdělání. Se zněním Charty 77 souhlasili a signovali ji ještě před jejím zveřejněním. Jak nám Marie sdělila v rozhovoru, s podpisem neváhali: „Ne, to bylo úplně jasné. Protože to má jasný cíl, aby lidi, kteří můžou v nějaké profesi jít dopředu a zajímá je to, aby to místo mohli dělat. Aby se mohli dál vzdělávat. Aby mohli mít svůj názor. I diskutovat s lidmi, kteří nemají tento názor. A domlouvat se. Aby neexistovalo, že strana má pravdu, tahle nemá pravdu a nelze se domluvit. Domluvit se jde vždycky. Když se chce.“ Když se Marie s Arturem stali chartisty, neměli žádný majetek a pracovali v dělnických profesích. Domnívali se tak, že jim žádné sankce nehrozí.

 

Domovní prohlídka a tlak na vystěhování

Krátce po podpisu Charty 77, 31. ledna 1977, provedla Státní bezpečnost v domě Artura Zdráhala staršího, u něhož manželé Zdráhalovi bydleli, domovní prohlídku. StB využila německých kořenů Artura Zdráhala staršího a přišla pod záminkou prošetření hákových křížů, jež kdosi nakreslil na zdravotní středisko. Důkladná prohlídka, při které čtyři estébáci hledali osobní dopisy od Jana Patočky a další korespondenci s chartisty, připadala Marii dlouhá. Část dokumentů se jí podařilo uchránit, když je při přebalování schovala do plenky dítěte. Po prohlídce začali tajní policisté vyvíjet na manžele Zdráhalovy nátlak, jež vyústil v rozhodnutí opustit republiku. V době natáčení, tedy více jak čtyřicet let po těchto událostech, připadala pamětnici doba od provedení domovní prohlídky po odchod do emigrace velmi krátká a přesně ji nedokázala odhadnout ani popsat. Tehdy měla tři malé děti, o které se starala, a estébáci se soustředili hlavně na manžela. Spis vedený na Artura Zdráhala mladšího byl založen 28. dubna 1976. Nejprve ho evidovali jako prověřovanou osobu, od 17. února 1977 na něj StB vedla svazek osobní. Z celkového počtu 269 stran spisu se dochoval pouze návrh na založení osobního svazku a závěrečná zpráva, která mimo jiné uvádí datum emigrace rodiny Zdráhalových. Odjeli 17. srpna 1977, tedy přesně šest měsíců od domovní prohlídky. Díky chybějícím listům nejsme dnes schopni postup Státní bezpečnosti zrekonstruovat. V návrhu na založení osobního svazku je popsán průběh lednové domovní prohlídky a z něj je patrné, že StB se snažila vyhrožovat Zdráhalovým i odebráním dětí.

 

Do Vídně

Zdráhalovi využili pomoci rakouského kancléře Bruno Kreiského, který nabídl českým chartistům azyl, a vycestovali do Rakouska. Ztratili tak české občanství. Na výjezdní doložce (dokladu potřebném při vycestování z komunistického Československa do západních zemí) měl Artur Zdráhal zapsánu poznámku: „Případ hodný zvláštního zřetele.“ Ve Vídni, kam cestovali vlakem, je na nádraží čekal Přemysl Janýr starší, český emigrant z roku 1968. Zavezl je do hotelu, kde strávili několik dnů, než dostali malý byt. Po pár měsících se stěhovali znovu, jako rodina získali třípokojový byt s kuchyní od rakouského ministerstva vnitra. Po nějakou dobu nemuseli platit nájem. Artur nejprve docházel na kurz němčiny na univerzitu, po zvládnutí jazyka začal pracovat na dopravním úřadě, později přešel do úřadu pro informatiku. S prací byl spokojený, v technickém oboru si lépe vydělal a filozofie mu zůstala koníčkem. V cizině si zvykal z rodiny nejhůře, chyběl mu kontakt s příbuznými, jež zanechal v Čechách.

Marie se učila německy doma s dětmi. Byla zvyklá z Čech vzít jakoukoli práci, zpočátku střídala různá zaměstnání, nakonec si udělala zdravotnický kurz a pracovala v domě sociální péče. V adaptaci jí pomohla kamarádka Zuzana Beneš, která pocházela z rakousko-české rodiny a uměla tak oba jazyky. Ačkoli byla imigrant, nepocítila pamětnice ve Vídni nikdy jakoukoli nerovnost. Jediné, na co si musela zvykat, byl život ve velkoměstě, chyběla jí venkovská krajina. „Ale bylo to bezproblémové, takže si člověk zvykne rychleji. Na to, že je to pohodlnější a bez jakýchkoli obav, že se může něco stát nebo někde něco řeknu, co bych neměla,“ vzpomínala na začátky v cizí zemi. Pro děti byl přechod do nového domova nejsnazší, jazyk se naučily lehce.

Zdráhalovi se pravidelně scházeli s dalšími disidenty, kteří byli nuceni emigrovat: Romanovými, Jurníkovými, Merklovými, Dr. Krejčím, Ivanem Binarem, Helenou Němcovou, Ludvíkem Kavínem, Nikou Brettschneiderovou. „A samozřejmě Karel Kryl, který přijel a zpíval na balkoně tak, že zavolali policajty. Ale bylo to fajn,“ dokreslila v rozhovoru pravidelná setkání pamětnice.

 

Státní bezpečnost je sledovala dál

I když žili ve Vídni, StB se stále o Zdráhalovy zajímala. Ze spisu vyplývá, že hned v září 1977 je navštívil známý z Čech, který byl spolupracovníkem tajné policie a o jejich situaci podal zprávu. První setkání s rodiči proběhlo v Maďarsku, kam bylo možné vycestovat z Československa. Později, v osmdesátých letech, dostávali rodiče vízum a mohli přijet na návštěvu do Vídně. Po návratu museli podávat Státní bezpečnosti zprávy. Artur s Marií si však byli dobře vědomi rizika a s rodiči o svých přátelích z disentu nemluvili. V  osmdesátých letech navštívil Marii bratr Zdeněk a rovněž zůstal v emigraci. Za svůj domov si zvolil Austrálii.

Zdráhalovi stále věřili, že se režim změní a že bude svoboda i v Československu. V listopadu 1989 se radovali z konce totality. Zároveň se obávali, zda je česká společnost na život ve svobodě a demokracii připravena a jestli lidé v Čechách mají představu, co vše obnáší. „Říkali jsme si, že lidé mají výborný nápad, chtějí něco. Ale pod pojmem svoboda si představují ‚nic nemusím, nemám povinnost‘. Špatně si to vysvětlovali. […] Pojem svoboda není ‚nemusím‘, slovo ‚musím‘ u toho je. Povinnost, to existuje. Určitý cíl není jenom zábava, můžu jet do zahraničí bez problémů, ale musím si na to vydělat. To ti lidi v tu chvíli tak nebrali. V tu chvíli se ta svoboda projevovala radostí. Ale co z toho dál, že musí být nějaká pravidla […] a odpovědnost,“ popsala Marie znepokojení, jež sdíleli s manželem.

 

Rakušané se více vzdělávají a respektují odlišnost

Po revoluci navštěvovali s manželem příbuzné v Čechách. O trvalém navrácení nikdy neuvažovali. V Rakousku cítili větší jistoty, jejich děti zde byly doma a na život v Čechách by si těžko zvykaly. Nejmladší dcera Zuzana se v roce 1982 v Rakousku narodila. Hlavní odlišnost mezi českou a rakouskou společností vidí Marie v přístupu k jinakostem: „Lidé v Čechách nejsou k sobě tak ohleduplní vůči odlišnostem. V Rakousku se v tomto více vzdělávají a odlišnosti akceptují.“ V Čechách vnímala například protiromský rasismus.

„Já bych radila mladým, aby si hodně četli a informovali se o všem. Aby nešli jenom jedním směrem, ale aby se zajímali o vše. Proč co jak vznikalo? Proč to lidé dělali? Co tím chtěli a co z toho vlastně vyšlo? Že ne vždycky ta idea, za kterou se šlo, tím směrem zůstala. A že kritika je dobrá věc, ale je dobré ji taky přijmout. Nejen ji dávat. Takže to bych radila mladým,“ řekla nám na závěr rozhovoru pamětnice.

Artur Zdráhal zemřel v roce 2017. Marie Zdráhalová žila v době natáčení ve svém bytě ve Vídni.