Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Zděnková (* 1944)

• narozena 21. ledna 1944 v Davli

• rodina se předtím musela vystěhovat z Brunšova u Hradištka kvůli zřízení cvičiště SS

• domů se rodina vrátila po válce

• v 50. letech rodina vstupuje do JZD

• Marta se vyučila litografkou

• pracovala v tiskárně na Hradištku

• v roce 1968 zde tiskli protiokupační letáky

„Roku 1944 byla ještě válka, čili rodiče byli vystěhovaní v Davli. Tam jsem se narodila,“ začíná své vyprávění Marta Zděnková, narozená 21. ledna zmíněného roku. Marta však pochází z Brunšova, který je součástí obce Hradištko ve Středočeském kraji. Do Davle byli její rodiče odsunuti za druhé světové války, v době, kdy v Hradištku koupili parcelu a začali stavět domek. Ten tak opouštěli ještě rozestavěný. Nacisté tehdy zabrali rozsáhlou oblast na soutoku Vltavy a Sázavy pro potřeby cvičiště jednotek SS.

Základní školu navštěvovala Marta už na Hradištku. Když se vrátila domů, jen velmi málo si mohla například hrát se svými kamarády. Nejčastěji totiž musela pomáhat s menším hospodářstvím, které její rodina měla, třeba obdělat kousek pole, a protože měli také prasata, kozy i husy, musela se malá Marta postarat i o ně.

„Hodně málo jsme si hráli, protože jsme měli práci,“ odpovídá Marta. „Museli jsme pomáhat.“ Když se volný čas Martě přece jen poštěstil, šila si například oblečky na panenky a později se naučila i plést, případně si při pasení krav četla knihu. A mimochodem: velice ráda měla také fotbal.

Osud Martiny rodiny ilustruje tehdejší dění. Například Marty teta ze Zvole, která s rodinou měla také statek, se musela po jeho znárodnění vystěhovat a odejít až do Karviné pracovat do dolů. Podobně to měli také příbuzní od její sestřenice, kteří se po zabrání majetku odstěhovali do Teplic, a to pouze s kufry v ruce.

 

Přihláška do JZD

Do rozestavěného domku - například podkrovní byty nebyly dodělané - se rodina vrátila po válce. „Musel tady být nějaký důstojníček, nějaký mladý, německý, který bydlel tady v tom baráčku, a hrozně se mu líbilo, že vidí na vodu. Tak tam nahoře ty pokojíky dodělal. Takže naši se vrátili a bylo to dodělané. Jenomže než se sem někteří lidé dostali, tak někteří už to tady zase rozbili, vykradli,“ popisuje Marta. Po odchodu Němců z jejich domu se tam totiž ještě na nějaký čas nastěhovali sovětští vojáci. A když se do něj rodina skutečně vrátila - tehdy bylo Martě rok a čtvrt, byl vybydlený a vyrabovaný.

V době, kdy Marta vycházela ze školy, začínalo u nich na Hradištku fungovat jednotné zemědělské družstvo (JZD). Dlouhou dobu tam totiž nebylo. Tehdy její tatínek pracoval v tiskárně, a jak až o dost později Marta zjistila, málem byl zavřený. „Akorát si pamatuji, že přišel a řekl mamince: ‚Musíme si spolu promluvit. Musím ti něco říct.‘ A druhý den šla maminka podepsat přihlášku do družstva. Ale až později, později od bývalé sekretářky, co tam v té době dělala, jsem se dozvěděla, že nebýt pana ředitele, kterým tehdy byl pan Broza, tak tatínka odvezli hned, protože byl prudká hlava. Něco se tam semlelo, nevím,“ vzpomíná dnes Marta. 

„Dostal podmínku, že buď maminka přijde podepsat, anebo že si pro něj přijedou. Tak se musely dát i ty krávy, všechno do JZD,“ vypráví. Maminka dostala za úkol pást dobytek. Často se ale vracela utahaná, a tak jí malá Marta chodila pomáhat.

 

Do učení o rok později

Za namáhavou práci v JZD brala její maminka sto čtyřicet korun měsíčně. „Neumím si to představit, na tu dnešní dobu, vůbec to srovnat,“ míní Marta. Tatínek, který ve zmíněné tiskárně zastával pozici údržbáře, což byla tehdy podřadná práce, nebral ani tisíc korun. „A když jsem se vyučila, takže jsem byla kvalifikovaný pracovník, brala jsem tisíc sto korun. Takže jsem brala víc než můj táta,“ vysvětluje Marta.

Ani ona to ale se studiem neměla jednoduché. „Dodnes si říkám, že jsem tím asi taky byla trochu poznamenaná,“ myslí si. Byla sice přijata na obor litografie, do učení ji ale podle Marty nepozvali a 1. září, když někteří z jejích vrstevníků do školy nastoupili, ona zůstala doma. „Mně nezavolali, nepřijmuli, nic,“ vybavuje si. Nakonec se šla učit na litografku až o rok později.

 

Letáčky proti Sovětům

Když přišel srpen roku 1968 a okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, pracovala v tu dobu Marta už v tiskárně. Chvíli tam s ní pracovala také její maminka, se kterou společně vstávaly. „Snídalo se, pustily jsme si rádio. A teď rádio nic, všechno hluché. Říkaly jsme, co se to děje? Tak jsme šly do práce, přišly jsme a dozvěděly se, že nás obsadili Rusové,“ popisuje Marta. „Ti starší pánové, co tam byli, začali. Tiskly se letáky s Dubčekem, trikolóry. Prostě všechno možné, co se dalo, různé letáčky proti Rusákům,“ vzpomíná. 

Ti mladší jako ona měli zase za úkol vytvořit jakousi stěnu. „Nikdo nevěděl, co můžou obsadit, tiskárnu by bývali mohli obsadit taky. Tak kdyby náhodou, tak aby o těch [letácích] nikdo nevěděl, nebo aby to mohli schovat,“ vysvětluje Marta s tím, že natisknuté letáky ti, kteří měli auto, zase rozváželi do okolních měst. Že k takové činnosti v tiskárně docházelo, podle Marty nikdo nikdy nezjistil.

Když má popsat, k jakým změnám došlo v její práci právě po roce 1968, vzpomíná na to, že v zaměstnání se setkala jak se zapálenými komunisty, tak i s jejich odmítači. Současně však Marta přiznává, že kvůli problémům v rodině šlo okolní dění tak trochu mimo ni.

„Já nevím,“ odpovídá Marta na dotaz, co by v jejím životě bylo jinak, kdyby nežila v době komunismu. Měla rodinné starosti a události okolo pro ni nebyly až tak podstatné. Maminka musela do nemocnice na operaci, za 13 měsíců zemřela. Kromě ní pečovala i o tatínka, v té době měla navíc už dva malé syny, o něž se musela starat. Ještě předtím zemřela její babička, o kterou rodina pečovala. 

A bohužel, později začal stonat i tatínek, kterého během šesti týdnů třikrát postihla mrtvice. „To bylo hrozné, to si neumíte představit,“ říká Marta. Z Bohnic byl její tatínek přeložen do ústavu, kde o něj bylo postaráno, ale Marta si ho i s rodinou brali na sobotu a neděli domů, aby byl s nimi.

Když tak má odpovědět na dotaz, jaké moudro by ráda předala dalším generacím, po krátkém tichu Marta odpovídá: „Važte si rodičů, važte si toho, co všechno máte.“ Když byla ona malá, tak například mandarinka či pomeranč byly akorát na Mikuláše a na Vánoce. „Jinak jsme to v obchodech neviděli. Nebo oblečení. Dědili jsme jeden po druhém. Dneska rodiče vydělají peníze a můžou vám koupit oblečení, jídlo,“ vzpomíná Marta třeba i na to, že maso měli jednou týdně, v neděli. „Jinak se jedla taková obyčejná jídla. Hlavně aby to moc nestálo.“