Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Závodský (* 1947)

• narozen 23. ledna 1947 v Praze

• otec Osvald Závodský byl před válkou interbrigadistou ve Španělsku

• po roce 1948 se otec stal velitelem StB

• v roce 1951 otec zatčen a následně odsouzen k trestu smrti ve vykonstruovaném procesu

• matka Helena, rozená Pfefferová, za války přežila internaci v koncentračních táborech

• 19. března 1954 byl otec jako poslední z prominentních komunistů popraven

• v letech 1952–1972 vystřídala matka různá administrativní zaměstnání

• v roce 1963 byl otec Osvald Závodský rehabilitován

• v roce 1966 Petr maturoval na Střední elektrotechnické průmyslovce (SPŠE)

• v letech 1968–2010 pracoval jako elektrikář nebo spojař v Československém rozhlasu a u Železničního stavitelství Praha (ŽSP)

• v roce 1997 matka Helena Závodská zemřela

Procházíme-li seznamy popravených ve vykonstruovaných politických procesech padesátých let, všimneme, si, že u velké většiny odsouzených se shoduje rok popravy s obdobím prezidentování Klementa Gottwalda, s roky 1950, 1951 a 1952. Tím více nás zarazí fakt, že k ojedinělým popravám docházelo i později, dokonce rok po Gottwaldově smrti. Otec Petra Závodského narozeného 23. ledna 1947, Osvald Závodský, byl popraven 19. března 1954.

Otázky

Série posledních fotografií kompletní rodiny – matky, otce a dvou malých synů Petra a Jiřího – pocházejí z roku 1950. Na první pohled šťastná rodina, konečně po strašných, dramatických, válečných letech mohou žít normální život. Rok nato – Petrovi byly čtyři roky – byl jeho otec 27. ledna 1951 zatčen. To už mělo Československo za sebou vykonstruovaný proces s Miladou Horákovou, umučení faráře Josefa Toufara nebo likvidaci mužských řeholních řádů. Nevíme s jistotou, do jaké míry se plukovník Osvald Závodský na těchto akcích bezprostředně podílel. Nedochovaly se žádné autentické písemné materiály: od března 1950 zastupoval velitele Státní bezpečnosti Veselého a od 1. září 1950, po jeho sebevraždě, byl jmenován velitelem.

Petr si na otce nepamatuje, poprvé ho viděl „hejbacího“ – jak říká – ve filmových dokumentech z procesu se Slánským, které se našly před čtyřmi lety v Panenských Břežanech. „A poslouchal jsem ty nesmysly, co říkal,“ komentuje zvukový záznam.

Jak se čtyřicetiletý „španělák“ dostal mezi špičky tehdejší komunistické nomenklatury? A proč setrval ve vysoké funkci pouhé čtyři měsíce?

Ostrava – Svinov

Osvald Závodský, narozený v roce 1910, pocházel z velmi skromných poměrů: byl druhý ze sedmi dětí, jeho otec měl sice holičství, ale oba rodiče brzy zemřeli a děti se musely starat samy o sebe. Osvald, zjevně nadaný a schopný, byl nucen po čtyřech letech obchodní školy studia zanechat, stal se obchodním příručím, dělníkem na dráze a posléze nezaměstnaným. Byla krize. Jako levicově orientovaný mladý muž (v té době už byl členem Československého komsomolu), bez závazků a bez práce, odešel bojovat do Španělska. Vstoupil do španělské komunistické strany, po porážce republiky přešel s ostatními interbrigadisty do Francie. Zpočátku byl internován v táboře v Gursu, v dalších letech aktivně bojoval, organizoval partyzánské hnutí, po odboji v Paříži byl zatčen a do konce války vězněn v koncentračním táboře Mauthausen, kde byl osvobozen americkou armádou.

Ze svědectví spoluvězňů víme, že se Osvald choval statečně, že to byl zásadový a příkladný člověk. V srpnu 1945 se vrátil do Československa. „Chtěl jít pracovat do Ostravy na stranický aparát, ale Slánský mu řekl, že v Ostravě je Závodských dost, ať jde do Prahy,“ vypráví pamětník. Jeho bratři Josef, Jarek, Odon a Rostislav byli samozřejmě také členy komunistické strany, sestry Marie a Františka se politicky neangažovaly.

Zázemí maminky

Helena Závodská se narodila roku 1920 jako Helena Pfefferová v Hlasivu, vesničce u Mladé Vožice na Táborsku. Rodiče Julie a Richard měli krámek a malé hospodářství a byli jedinou židovskou rodinou v obci – Helena a její mladší sestra Blažena se ale necítily být jiné než ostatní děti. V 15 letech odešla Helena studovat na Obchodní školu v Resslově ulici v Praze a začala si žít svým vlastním životem. Vnímala antisemitské prostředí školy a čím více se odkláněla od rodinné tradice a k židovství se nehlásila, tím více inklinovala k levicové mládeži (v Komsomolu se poznala například s Jiřím Hájkem). Poté, co v roce 1939 vstoupila do (tehdy již ilegální) KSČ, okamžitě začala aktivně psát a distribuovat protifašistické letáky, ale v následujícím roce byla zatčena.

Jako politicky činná byla odsouzena na osm let do káznice ve Waldheimu a po konferenci ve Wansee byla jako Židovka transportována do Osvětimi. „Dostala tyfus, ale tam ji zachránily dvě doktorky, kamarádky, Manci Schwalbová a Dora Kleinová. Dostaly ji do kanceláře k Němci, civilnímu úředníkovi. Dělala administrativní práci, statistiky, seznamy,“ vypráví Petr Závodský. V lednu 1945 se na pochodu smrti dostala částečně pěšky, částečně vlakem do Ravensbrücku, kde se dočkala konce války.

Helena pocházela z velké rodiny českých venkovských Židů. Za války bylo 95 procent jejích příbuzných zavražděno, včetně rodičů a sestry s manželem. Zachránil se jeden strýc s rodinou, který včas emigroval z Vídně do Chile a kterého Petr našel v roce 2015 na internetu. Strýc Emil, protože měl árijskou manželku, byl deportován do koncentračního tábora až v roce 1944 a přežil, a strýc Viktor s tetou Edith a synem, kteří stihli emigrovat do Švédska na poslední chvíli. Když koncem srpna 1939 přejížděli hranice, viděli, jak německá letadla nalétávají na Polsko. Začínala druhá světová válka.

Co dál? Po válce

Helena se sice z války vrátila, ale byla úplně sama, zažívala obrovské trauma. Vyrovnat se s tragédií jí pomohly kamarádky a strana, která jí svým způsoben nahrazovala rodinu. Změnila si jméno na česky znějící Petrová. Co dělala potom? „Jako všichni straníci šla do lůna strany. Asi půl roku dělala na městském výboru,“ doplňuje syn Petr. Neměla kde bydlet, nějaký čas přespávala u Dory Kleinové, bývalé „španělačky“. U ní se scházeli další, co prošli válkou ve Španělsku, včetně Osvalda Závodského. Tam se Petrovi rodiče seznámili.

Svatba se konala na Staroměstské radnici rok po válce a další rok se narodil první syn Petr, za dva a půl roku Jiří. Pro Helenu to byla nejkrásnější léta. Konečně měla svoji rodinu a mohla žít normálním životem.

Osvald, řečený Osík, přišel do osvobozeného Československa jako voják, postupoval v kariéře a po politickém převratu v roce 1948 nastoupil v listopadu na Ministerstvo vnitra. Odtud vystoupal výš, až na funkci velitele Státní bezpečnosti (StB) o tři roky později. Rodině byl přidělen byt ve slavném funkcionalistickém komplexu na Letné přezdívaném Molochov, obývaném především prominentními komunistickými funkcionáři nového režimu. Za čtyři měsíce, po které byl Osvald v řídící funkci, se odehrálo mnoho případů, ke kterým se jako velitel StB musel postavit a o kterých musel vědět: jaká byla jeho role v cynické akci Kámen, která probíhala od dubna 1948 do prosince 1951? A v jiných podobných kauzách? Jeho jméno v ní nefiguruje.

On sám netoužil po majetku, penězích, byl typem prvorepublikového, opravdového a skromného komunisty, co chodí v jednom kabátě darovaném UNRROU. Věřil v princip sociální spravedlnosti a rovnosti mezi lidmi. Jak asi reagoval a co si myslel, když probíhal první velký proces s Miladou Horákovou? Věděl, že je to celé konstrukce vybudovaná za pomoci sovětských poradců? „Máma s Miladou Horákovou seděla v Pečkárně a pak v Drážďanech. Věděla, jaký charakterní člověk to je a jaký bojovník. Tenkrát se s otcem pohádala. On jí na to řekl: „Když kácejí les, lítají třísky,“ říká Petr Závodský. Měl strach? O sebe? O rodinu? O rodinu určitě. Za slib, že Helena a synové nebudou potupně vystěhováni z Prahy a perzekvováni byl ochoten vypovídat, jak si soudruzi přáli. Ze sedmi obžalovaných v procesu byl jediným odsouzeným na smrt.

On měl proces a dostal trest smrti. To vám nikdo neřekl?

Pětatřicet měsíců od jeho zatčení po soud a popravu neměla rodina o Osvaldu Závodském jedinou zprávu. Perzekuce matky nastala okamžitě po zatčení. „V bytě seděli dva estébáci, hlídali, aby matka neodešla z bytu, nesměla vyjít ven.“ Následovalo nařízení okamžitě se vystěhovat z velkého komfortního bytu na Letné do mnohem menšího, navíc rozděleného v Opletalově ulici č. 59.

Helena posílala svému muži měsíčně padesátikorunu, na jaře v roce 1954 se jí peníze vracely – to už mohlo leccos napovídat. Opakovaně se švagrem Odonem psali žádosti o milost. To už byl červenec. „Oni se pořád ptali a pak jim nějací známí řekli: ‚On vám to obhájce neřekl?‘ Tak Odon šel za tím obhájcem a ten řekl: ‚Jó, on měl proces a dostal trest smrti,‘“ říká Petr. Úmrtní list dorazil v prosinci, devět měsíců po popravě.

Helena neměla ani práci, ani peníze, děti byly malé. Přežívali. Kdo jí v těžké chvíli pomohl, byly kamarádky, spoluvězeňkyně. Také s otcovými sourozenci měli kluci a Helena dobré vztahy, jezdili k nim na Moravu na chatu. („Mámina rodina neexistovala.“) Pomoc přicházela především od kamarádů z minulého života: dostávali od nich starší nábytek, oblečení – Petr měl jedny tepláky, ostatní lidé se báli jakýchkoli kontaktů s rodinou proskribovaného straníka. V nejtěžším období (o kterém se Petr a Jiří dozvěděli až po rehabilitaci) se Petra ujala jeho učitelka, paní Dvořáková – 14 dní v létě ho vodila na výstavy psů. „Což mě nebavilo, protože já jsem byl na sporty a turistiku,“ doplňuje Petr Závodský.

Ve chvíli pro matku obzvlášť obtížné se objevila na scéně paní Jožka Mynaříková, vdova po důstojníkovi československé armády, které kluci říkali „teto“. Už dřív se o kluky starala, teď s nimi chodila na procházky po Letné, zajišťovala základní funkce, byla svým způsobem zachránkyní. Ze skromného důchodu jim pomáhala až do pozdního věku, zemřela v roce 1987. „Měli jsme veliké štěstí,“ dodává Petr Závodský.

„Osvald Závodský napsal dva dopisy na rozloučenou. Jeden mámě a jeden bráchům – a ten nám dali v roce 1996, po 42 letech,“ konstatuje Petr Závodský. Dopis na rozloučenou byl rodině doručen rok před Heleninou smrtí, synové se rozhodli, že ho vážně nemocné matce nedají číst.

Jak žít dál

Po roce bez zaměstnání měla Helena štěstí: dostala místo úřednice v krematoriu, později se uchytila v Pražské informační službě (PIS), tam se spřátelila s básníkem a pozdějším chartistou Zbyňkem Hejdou. V šedesátých letech pracovala v Literárních novinách (později přejmenované na Literární listy) a naposledy v Československé tiskové kanceláři (ČTK). Do důchodu mohla jít už v 53 letech, jelikož jí tehdejší sociální systém uznal pět let věznění v koncentračních táborech.

Helena se dál kamarádila s bývalými spoluvězeňkyněmi. Nejbližší jí byla Alice Glasnerová, chodila s nimi občas na židovskou obec, ale k židovství cítila minimální afinitu. Ačkoli už dávno přestala věřit v ideály komunismu, zůstala Helena členkou komunistické strany. Petr Závodský tuto nezvyklou situaci vysvětluje: „Nejprve měla dva roky takzvaného klidu. To neplatila příspěvky, nesměla chodit na schůze, nebyla vyloučena. Později už byla nemocná a bála se, že přijde o důchod.“

Jak to všechno bylo

Petr Závodský zdůrazňuje, že měl šťastné dětství, díky mamince: „Ta to nejvíc odnesla.“ Byli si velice blízcí, pěkný vztah je patrný z fotografií. Jak Petr vyrůstal, zajímal se a chtěl vědět, co se stalo, avšak matka odmítala cokoli vysvětlit, mlčela. Nikdo nic nevěděl až do roku 1963, kdy byl Osvald Závodský plně rehabilitován. Matka dostala odškodné ve výši 110 000,- Kč za nevyplacený vdovský a sirotčí důchod, ačkoli si peníze vzít nechtěla – stála pouze o to, žít v nerozděleném bytě. To se jí podařilo.

„Učitelé byli hodní, nedávali nic najevo, spolužáci to nevěděli, nikdo,“ říká Petr Závodský. Byl pionýrem stejně jako celá třída, později krátce svazákem, ale na průmyslovce a v zaměstnání odmítl jakoukoli angažovanost, včetně členství v odborech. Bavil ho fotbal, v létě jezdil na tábory. Dobře se učil, aniž by mu to činilo potíže, chtěl studovat na průmyslovce slaboproud, ale komunistická strana mu začala dělat potíže. Nakonec vystudoval a odmaturoval v oboru silnoproud.

Když se v šedesátých letech začalo povolovat cestovaní na Západ, směli Helena i synové navštívit Viktora a Edith ve Švédsku, což byl velký zážitek a Petr několikrát zvažoval emigraci. Nakonec se z cest vždycky vrátil, kvůli mamince. Na vysokou školu jít nechtěl, rozhodl se pro vojnu, což bylo špatné rozhodnutí, jak dnes říká.

Po maturitě tedy následovala vojenská služba a po ní na umístěnku nastoupil tam, kam jít pracovat opravdu nechtěl – do mamutího kolosu podniku ČKD. Naštěstí ne nadlouho, protože strýc Odon, v té době ředitel Československého rozhlasu v Ostravě, mu pomohl k místu technika v pražském rozhlase. V nastalé normalizaci byl Petr Závodský dvakrát předvolán k prověrkové komisi a opakovaně prohlašoval, že nesouhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Soudil se: poprvé soud s komisí vyhrál, podruhé, v roce 1972, už vyhrát nešlo. Následovala výpověď (rehabilitován byl v roce 1990). Poté až do důchodu pracoval jako technik, stavbyvedoucí, specialista v podniku Železniční stavitelství Praha (ŽSP). Měl na starosti sportovní aktivity zaměstnanců, organizoval a účastnil se závodů a zájezdů, a pracoval 15 let v ČKD Praha Diz, převážně na výstavbě pražského metra.

Charta 77

Petr Závodský říká, že nikdy nebyl pro StB zajímavý, nebyl zván k výslechům ani sledován. Chartu podepsat chtěl, ale František Kriegel, starý přítel rodičů, mu to rozmluvil. „‘Prosím tě, ty nejsi angažovaný veřejně a my budeme potřebovat lidi, kteří nebudou veřejně známí. Ty když to podepíšeš, tak jsi pro nás vyřízený. Takhle nám můžeš pomáhat.‘ Tak já jsem to nepodepsal, ale dělal jsem, co jsem mohl,“ dodává Petr Závodský. Helena Závodská, zvyklá psát na stroji, se vrhla na opisování samizdatu. Vždy sedm kopií, opsala několik knih. S textem Charty 77 souhlasila, ale nepodepsala ji, už byla nemocná. „Měla toho za ten život tolik, zažila si svoje,“ dodává Petr Závodský. Přátelila se s Rivou Kriegelovou, často se navštěvovaly. V roce 1996, rok před smrtí, už ochrnutá po mrtvici, vyprávěla svůj příběh přítelkyni Anně Lorencové pro dokumentační středisko Židovského muzea, pro program Obnovená paměť.

Otec Osvald Závodský byl po popravě vhozen do společné šachty č. 35 u zdi ďáblického hřbitova. Na přání matky byla v roce 1966 provedena exhumace a dnes jsou oba pohřbeni na hřbitově ve Strašnicích.

Dnes

Petr Závodský má se svojí partnerkou Zdenkou dceru Mariannu. Do důchodu odešel v roce 2010, ale ještě dalších šest let pracoval v různých funkcích a na různých místech. Teprve v roce 2008 byly zpřístupněny tajné archivy a synové dostali zpět fotografie a doklady. Bylo zapotřebí doplnit bílá místa historie – Petr Závodský sepsal základní informace v hesle „Osvald Závodský“ pro Wikipedii. Tajné materiály odhalily nová, často překvapující fakta: vše se dělo na příkaz Slánského, i zatčení a proces s Osvaldem Závodským. „Už když nastupoval do funkce velitele StB, se na něj sbíraly materiály, byl sledován, bylo rozhodnuto o jeho likvidaci. V podstatě vedle oficiální StB existovala ještě paralelní mocná bezpečnostní organizace, o které se do té doby nevědělo.“ Závodský si nepřál, aby sovětští poradci zasahovali do vnitřní politiky země, byl označen za trockistu, jako mnozí jeho spolubojovníci ze Španělska – interbrigadisté.

Petr Závodský se i dnes snaží zdokumentovat události, kterými rodina prošla. Léta sbírá relevantní materiály vztahující se nejen k příběhu svého otce, ale k celé generaci a období politických přehmatů a deviací padesátých let minulého století. Říká, že otec Osvald Závodský byl nejen obětí, ale i nástrojem komunistické moci a nese na sobě část viny.