Zdeněk Závěšický

„Tím se nakonec dostalo jedno, že v Ostravě-Kunčicích z bývalého lágru německého byl utvořen takový tábor pro naše drobné živnostníky a pro lidi, kteří neměli nějakého většího významu, delikty byly třeba takové, že třeba zatajili - krejčí třeba zatajil nějaký materiál apod. a nebo třeba to byli takoví drobní živnostníci, kteří se vyjádřili, jak se říká, ne moc valně k nastupujícímu režimu. Byli to lidé celkem neškodní. Já jsem tam byl odvelen též z Opavy a též bylo jednak zajímavé, že tam bylo příslušníků asi osm na tu stráž a já jako mladý kluk jsem tam byl poslán jako velitel. A to bylo asi na základě toho, že jsem měl nějaké psychotechnické nebo jaké posudky z brněnské četnické školy, takže krajské velitelství mě tam přímo určilo jako velitele, ale když se potom zjistilo, že se ti lidé celkem nedopustili žádných trestných činů, tak byli postupně propouštěni.“

„Když se mi stav zaměstnanců zvýšil natolik, že jsem měl i pro zahraniční montáže naše zaměstnance, tak jsem žádal své zaměstnavatele, aby mi dali vyšší skupinu platovou, což mně zase bránilo nějakými předpisy, a tak ve svém vlastním zájmu jsem byl nucen dostudovat, abych měl maturitu z průmyslovky. Tak jsem se normálně zapojil na školu, která současně v té době běžela, a dostudoval jsem. Ale předtím, než jsem se odhodlal, že na tu průmyslovku půjdu, než jsem tam nastoupil, tak jsem chodil do VUMLu, nevím, kdo mě tam doporučil, byl jsem členem strany a byl jsem vedoucím už nějakého kolektivu, a zkrátka nějaké takové předpisy stranické nabádaly k tomu, aby ti vedoucí pracovníci měli vyšší politické vzdělání, a tak jsem dělal ten VUML. Sám jsem se tam nepřihlásil, ale byl jsem tam. Mně to ale nevadilo, protože po jakémkoliv vzdělání jsem vždycky toužil. Vystudoval jsem ten VUML a po ukončeném studiu mě ten ředitel VUMLu jmenoval lektorem pro politickou ekonomii. Tu funkci lektora politické ekonomie jsem dělal dva roky, do té doby, než jsem nastoupil do průmyslové školy. A ústně jsem se tehdy domluvil s tehdejším ředitelem VUMLu, s doktorem nebo jak má ten titul, jenom ústně, že mě uvolní na tu dobu dvou let, a to byly léta 1967-1969. To znamená, že ten rok 68 mě chytil akorát v polovině toho studia. Situace se po 68. roce změnila natolik, že všichni, kteří se nějakým způsobem provinili nebo, bych tak řekl, nebyli zrovna nadšeni okupací sovětských vojsk, tak byli na černé listině a ti byli jako postiženi potom. Zpravidla hospodářští pracovníci byli odvolaní z funkcí, na dělníky bylo takové mírnější hodnocení, ti, když se nějak provinili, tak jim bylo odpuštěno, ale technikům a vyšším hospodářským pracovníkům tedy rozhodně ne, ti byli z těch funkcí zpravidla odvoláni. A právě v té době jsem začal mít ty potíže, protože nakonec prověrky, když byly v 71. roce, tak z pětičlenné komise prověřovací tři byli proti a dva pro. Tak jsem byl zbaven členství v KSČ.“

„Ale že ta akce banderovská trvala už skoro dva roky, tak z naší strany jsme měli už zájem to nějak ukončit a samozřejmě pravděpodobně, to už je můj úsudek, byli tlačeni ze strany Stalinovy, aby ten pořádek s těmi lidmi byl vykonán. Naše nadřízené složky nařídily konečný zátah, který měl vyznět tak, že z české strany, z českých zemí, z Čech a Moravy jednotky měly jít na východ a Slováci zas k nám na západ a měly se střetnout, až ti banderovci... se je podaří sevřít, aby je mohli zlikvidovat. No zkrátka buďto zlikvidovat nebo zajmout nebo tak. Já jsem byl nasazený na úsek k řece Moravě, nastupoval jsem do Kvasic nedaleko Kroměříže na Gottwaldovsku – na Zlínsku, dneska by se dalo říct. A my jsme měli uzavřenou linii podél řeky Moravy, celý ten tok se střežil. Náš úsek, my jsme měli vymezený úsek, my jsme byli v těch Kvasicích ubytovaní, tam jsme hlídkovali. Tak tam jsem byl asi šest týdnů. Nedošlo k žádnému střetu, žádný z těch banderovců na tom úseku nebyl, neprošel. To znamená, oni se pravděpodobně tlačili více jižně, ale zase když to tak vezmeme podle zeměpisného terénu, tak tam to bylo složité, protože tam byly nížiny podél řeky Moravy, tak oni využívali, snažili se překročit v té severní části Moravy, a tím se stalo, že se objevili v Beskydech. Tam už nebyla řeka Morava, tam už terén nebyl takový ohraničený, tak my jsme to tam ukončili na té jižní Moravě a museli jsme se přesunout do Podbeskydí. Přesunuli nás do toho podhůří beskydského, to byly různé štáby, různá velitelství. Já jsem byl v tom úseku ve Studénce a Butovice. Tam nás připravili, vybavili střelivem a jednoho dne zkrátka přišel rozkaz: jde se na to. A ta naše akce zase znamenala jedno, že jsme se zase měli střetnout se slovenskými příslušníky na hranicích, náš úsek byl směr Bílý Kříž. Bílý Kříž, hotel Baron, tam ty hotely byly tři nebo čtyři, takže jsme nastoupili a naším úkolem bylo projít celé ty Beskydy, každý ten les. Byli jsme rozestavění tak, aby každý na toho druhého viděl, to znamená hustě, a museli jsme to celé projít. Trvalo to, ta naše akce trvala asi jenom tři nebo čtyři dni. Nebylo to tak daleko, my jsme za ten jeden den toho dost ušli. První ten velký kopec, který jsem absolvoval, byl Myslík. A pak se to táhlo směrem, to už si nepamatuju, jak se tam ty kopce jmenovaly, páč já jsem v té době Beskydy neznal, až jsme dorazili na ten Bílý Kříž. A tam bylo pro nás veliké štěstí, že jsme tam přišli o jeden den později jak vedlejší jednotky, protože ta vedlejší jednotka na to doplatila. Doplatila na to tím, že na ten hotel Baron se ze Slovenska dostali banderovci. Hotel obsadili, měli stráže okolo hotelu a měli stráže ještě pojištěné dalším chvatem, a ty první jednotky SNB, které tam došly, ty prošly tou vnější ochranou těch banderovců. Oni je pustili, určitě byli dobře schovaní, takže je pustili a teď oni zůstali uprostřed těch banderovských band. Byla tam velká střelba a zahynulo tam tehdá z té naší jednotky... Tam zahynulo sedm příslušníků SNB.“

„My jsme zažili jedno, že v té budově, ve které jsme byli, bylo zjištěno, nebo jsem zjistil s otcem té holky, že do stavení padlo 35 dělostřeleckých granátů. Sice jeden byl důvod, že tam ta palba byla soustředěna na ten barák proto, že v průčelí toho baráku proti frontě stál německý tank tehdejší, Königstiger. Tak ta palba na ten barák trvala čtyři dny velmi ostře, to bylo štěstí, že nepoužili zápalné střely, že jsme nevyhořeli, protože v té vesnici hodně baráků vyhořelo. A právě že ta palba tam byla už soustředěna, když to Němci zjistili, že jsou na mušce, tak s tím tankem odjeli. A měli jsme pak v tom sklepě takový relativní klid, ale tvrdé boje neustále pokračovaly. Až ten poslední den jsme slyšeli zvýšenou dělostřeleckou palbu, ale z opačné strany, z ruské. A proč? To jsme se potom dozvěděli, to jsme ještě neznali, co to kaťuše jsou, ale pak až po osvobození jsme se dozvěděli, že to byly kaťuše.“