Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Po válce jsme se vrátili do zničené vesnice a neměli jsme co jíst
narozena jako Janíková 15. června 1933 v Chuchelné na Hlučínsku
otec Alois Janík provozoval holičství, matka vedla malý obchod
otec pocházel ze Starého Jičína a hlásil se k Čechům
od října 1938 byla Chuchelná součástí nacistického Německa
německé vedení obce jim zavřelo obchod i holičství
otec musel pracovat v muniční továrně a těžce onemocněl
v roce 1945 zažila v Chuchelné příchod fronty a bombardování
v dubnu je německá policie z frontové oblasti evakuovala
vrátili se do rozbité vesnice, kde nefungovalo zásobování
rodiče obnovili v Chuchelné obchod s potravinami
po roce 1948 jim ho komunisté zabavili
Rozálie pracovala jako dělnice v lisovně plastů v Chuchelné
dvakrát se vdala a měla tři děti
Rozálii Zavadilové bylo necelých dvanáct let, když končila druhá světová válka. Její rodná Chuchelná na Hlučínsku, kterou nacistické Německo připojilo v roce 1938 ke své říši, se od února 1945 ocitla ve frontové oblasti. Bojovalo se v blízkém okolí a sovětská armáda útočila i na Chuchelnou, kde se bránila silná německá posádka. Do konce Velikonoc, kdy museli všichni zbývající obyvatelé opustit vesnici, vystřídala Rozálie s rodiči a mladšími sourozenci několik sklepů i jiných úkrytů.
„Bylo to před Velikonocemi, když si tatínek vzpomněl, že bychom se mohli schovat v takové dlouhé rouře v náspu u trati. Dostali jsme každý věchet slámy, abychom si měli na co lehnout. Tatínek doufal, že to tam nějak přečkáme, než přijdou Rusové. Viděli jsme je, ale jeli do Strahovic, ne k nám,“ vypráví. V rouře, kde se nedalo sedět, jen ležet, strávili celý den. „Byli jsme z toho moc utahaní, a tak jsme zase vylezli ven,“ vzpomíná. Další úkryt našli ve sklepě na faře, kde se už schovávalo plno lidí.
„Tehdy bombardovali Chuchelnou. Když jsme večer vyšli ven, viděli jsme jen oheň. Půl Chuchelné bylo pryč. Chválabohu, že nás nezasáhli,“ říká Rozálie. Tenkrát měla často hlad. „Když nám zůstal jen starý chleba a žluklé máslo, raději jsem nejedla nic,“ vypráví.
Obchody nefungovaly, zásoby došly, většina zvířat byla snědena. Co nesebrali němečtí vojáci, to si pak vzali hladoví Rusové. Chuchelná i další vesnice na Hlučínsku, kterými prošla fronta, byly vyjedené. „A hlad jsme měli i po válce. Trvalo dlouho, než si někdo všiml, že existuje nějaké Hlučínsko, kde byla opravdická vojna, a že nemáme co jíst,“ říká.
Rozálie Zavadilová se narodila 15. června 1933 jako Janíková v Chuchelné na Hlučínsku. Přišla na svět jako první ze čtyř dětí Adély a Aloise Janíkových. Z Chuchelné pocházela matka, která byla z dvanácti dětí. Její otec sloužil na tamním zámku u knížete Lichnovského. Doma mluvili německy. Rozálie dědu nepoznala, ale od maminky slyšela, že dělal v rodině takové zlo, že většina dětí před ním utekla daleko od domova.
Rozáliin otec se narodil v Janovicích u Starého Jičína. Vyučil se holičem a do Chuchelné přišel kvůli práci. Seznámil se s Adélou a už tam zůstal. I po připojení Hlučínska k Německu zdůrazňoval, že je Čech. „Otcova rodina říkala: ‚Alois si vzal Němku.‘ A v Chuchelné se na nás za války dívali jako na hloupé Čechy,“ říká Rozálie Zavadilová.
Matka šila lidem na zakázku a už před válkou si otevřela malý obchod s potravinami. Otec měl své holičství. Když babička, která s nimi žila, po mrtvici ochrnula a zůstala upoutána na lůžko, poslali rodiče Rozálii k její tetě, která žila v tehdejším Německu nedaleko Vratislavi. Rodiče nezvládali obchod, holičství, péči o nemohoucí babičku, a ještě o malé dítě. „Maminka napsala sestře, jestli si nechce vzít babičku na čas k sobě. Odpověděla, že ne, ale že si vezme mě,“ vypráví Rozálie.
Byly jí necelé čtyři roky, když si ji teta, kterou nikdy předtím neviděla, odvezla. Rozálie z domu nechtěla. Než ji dostala do vlaku, plakala a křičela tak, že přihlížející cestující chtěl na tetu zavolat policii. „Teta na mě mluvila jenom německy. Pamatuji, jak jsme šly na úřad, aby mě tam přihlásila. Pozdravila Heil Hitler a já jsem se na ni osopila, proč mluví tak škaredě. Doma mi říkali, že je to škaredý pozdrav. Úředník chtěl vědět, co jsem říkala. Teta to zamluvila, že se musím naučit německy,“ vzpomíná. Když se po dvou letech vrátila domů, neuměla už vůbec česky.
„Říkala jsem mamince, že nemůžu jet domů, protože neumím česky. Ale maminka říkala: ‚Neboj, tady se už mluví jen německy.‘“ Zatímco byla pryč, Chuchelná se stala součástí německé říše. Používat češtinu i nářečí „po našemu“ bylo zakázáno. „Říkalo se, že starosta chodí pod okna poslouchat, jak kdo mluví,“ vypráví Rozálie. Po vypuknutí války německá správa zavřela rodičům obchod a později i holičství.
Otec se chtěl stěhovat do protektorátu, ale matka to odmítala kvůli nemocné matce. „Tatínka jako Čecha ale neodvedli na frontu. Zpočátku dál pracoval v holičství. Mužů na holení ubývalo, ale chodily k němu ženy na trvalou. Pak mu starosta holírnu zavřel a poslal ho na nejtěžší práce do muniční továrny. Onemocněl tam. Byl slabý, v mládí se léčil na tuberkulózu, která se mu vrátila. Když začal plivat krev, podařilo se ho dostat do ozdravovny. Do továrny se už nevrátil,“ vypráví.
Rozálie si pamatuje, že za války se u otce scházelo pár lidí z vesnice a okolí, kteří byli proti nacistům. „Povídali, co se kde děje, jak Němci vraždí. Nevím, odkud měli informace. Z německého rozhlasu asi ne. Tak jsme se v roce 1942 dozvěděli o Lidicích. V německém rádiu hlásili až o tři dny později, jak s Čechy zatočili. Naše máma se z toho mohla úplně zbláznit,“ říká Rozálie. Otec se podle ní stýkal mimo jiné s farářem z nedalekých Strahovic Richardem Henkesem, kterého roku 1943 zatklo gestapo, protože při kázáních mluvil proti nacistům. Zahynul v koncentračním táboře Dachau a v roce 2019 ho katolická církev svatořečila jako mučedníka lásky.
Na webových stránkách obce Chuchelná se v článku věnovaném historii dočteme, že u holiče Janíka se scházeli antifašisté: „Mnoho lidí o tom vědělo, ale nikdo je neudal. Místní obyvatelstvo se s narůstajícím počtem padlých začalo chovat k nacistické propagandě pasivně, dokonce přibývalo projevů nesouhlasu. A někteří vyslovovali i nesouhlas se šikanováním českých spoluobčanů.“
Rozálie chodila od první třídy do německé školy. Díky pobytu u tety neměla na rozdíl od mnohých ostatních dětí, které doma mluvily nářečím, problém s němčinou. „Postupně odcházeli všichni učitelé bojovat za lepší svět. Nakonec v celé škole zůstala jen frau Müller, a to už nebyla dobrá škola. Museli jsme hlavně s řádně napřaženou rukou zdravit Heil Hitler,“ vzpomíná.
Škola jim skončila už začátkem roku 1945. Od Ratiboře se blížila sovětská armáda. Německé vojsko připravovalo obranu. Chuchelná byla podle pamětníků už v půli února v jednom ohni. Sovětské dělostřelectvo útočilo od Křenovic. Mířilo hlavně na továrnu, nádraží, zámek, ale zasáhlo i řadu domů a hospodářských budov. „Všude hořelo a neměl to kdo hasit. Hodně lidí pak uteklo pryč. My jsme bydleli ve sklepě, zatímco v našich postýlkách spali němečtí vojáci,“ říká pamětnice. Doma jich bylo pět. Mladší sestře bylo asi šest let, bratrovi osm.
Matka pak usoudila, že jejich sklep není bezpečný, a odešli do domu u kostela, kde měla kamarádku. Na velikonoční Bílou sobotu byli ve sklepě, když začal velký nálet. „Bomby padaly na kostel. My jsme byli přitom hned vedle. Pořádně to s námi třáslo. Pak jsme už měli strach tam být. Vzali jsme si poslední jídlo, které jsme měli, starý chleba a žluklé máslo, a šli jsme na konec dědiny, kde jsme přespali u jedné paní v chlévě u krav,“ líčí.
Poté se rodina zkusila schovat v rouře u trati, ale dlouho tam nevydržela. Velké bombardování Chuchelné Janíkovi přečkali ve sklepě na faře, kde se schovávala velká část obyvatel. Pak společně s dalšími dvěma rodinami pobývali ve vinném sklepě na zámku, který byl podle pamětnice tou dobou již opuštěný. Předtím tam byl lazaret pro německé vojáky. „Tam jsme si donesli i malá kamna. Maminky sháněly nějaké jídlo, ze kterého by se dalo něco uvařit,“ říká.
Po Velikonocích donutili němečtí vojáci a policisté zbývající obyvatele k evakuaci. Rozálie Zavadilová pamatuje, že jim nabídli vozy, které je odvezou na nádraží do Háje, kde měli přestoupit na vlak. Naložili hlavně peřiny a teplé oblečení. Cennější věci, které si nemohli vzít s sebou, například jídelní servis, zakopali do země. „Máma nechtěla pryč ani za nic, ale velitel říkal, že koho tady příští den nachytají, naloží s ním jako s partyzánem,“ vzpomíná.
Vlaku se dočkali a podle pamětnice měli jet až do Bavorska. Za Suchdolem si její otec vzpomněl, že půjdou raději k jeho matce do Janovic u Starého Jičína, a tak si nechali vyložit své věci a vystoupili. Nikdo je sice nečekal, ale u rodiny našli bezpečné útočiště. Do Chuchelné se vrátili asi začátkem června.
„Všechny stodoly vyhořely, mnoho domů bylo rozstřílených a vybombardovaných. Snad každý barák utrpěl nějakou újmu. Náš byt, kde jsme byli v nájmu, vypadal příšerně. Hospodařili tam Rusové. Potřebu dělali do kouta, v nočníku si vařili mléko a do zásuvek ze skříní dávali krmení koním. Matrace odvezli. Všechny pěknější věci byly pryč. I to, co jsme zakopali, zmizelo,“ líčí.
Lidé už dlouho hladověli a i po skončení války trvalo delší dobu, než se nově ustanovenému národnímu výboru podařilo zajistit nějaké zásobování. „Ve sklepě nám zůstaly nějaké brambory. Ty jsme jedli. A vařili jsme kompot z rebarbory, který ale nebylo čím ocukrovat. Podvyživené a nemocné malé děti umíraly. Pak nám začali vozit jídlo na vozech s koňmi. Celá Chuchelná na ně čekala. Zpočátku jsme dostali třeba čtvrtku chleba na osobu. Mezitím přivezla UNRA [Správa spojených národů pro pomoc a obnovu] nějaké konzervy,“ vypráví.
První obchod, který tam po válce začal fungovat, byl jejích rodičů. Matka prodávala, otec sháněl a dovážel zboží. Rozálie nastoupila do obnovené školy, která byla opět česká. Přišel český učitel, kterému nejen ona, ale i další děti nerozuměly. „Měl to s námi těžké. Byl to velký muzikant, a tak s námi hlavně zpíval. Jenomže jsme nevěděli, co zpíváme,“ říká. Pak šla na půl roku k tetě do Frýdlantu v Čechách a chodila tam do školy k řádovým sestrám, kde se česky rychle doučila. „Sestry byly trpělivé a já pilná. Čemu jsem nerozuměla, to jsem se naučila nazpaměť,“ vypráví.
Měšťanskou školu dokončila v Bolaticích. Mezitím krátce dojížděla do Opavy, odkud se však vracela s pláčem. „Byl tam jeden velice nehodný učitel. Když jsem mu řekla, že jsem chodila do německé školy, nadával, že už má těch kolaborantů dost. Pořád mě nechával po škole. Nakonec jsem to řekla doma, táta se rozzuřil a dal mě do Bolatic,“ říká.
Rodiče se mezitím pustili do stavby domu. V přízemí chtěli mít svůj obchod, nad ním vlastní bydlení. Zadlužili se kvůli tomu. Když komunisté začali po roce 1948 likvidovat živnosti, Janíkovi vzdorovali. „Ale komunisté si věděli rady. Každý měsíc, pak každý týden jim posílali kontroly a dělali inventury, a vždycky něco našli a dávali jim velké pokuty. Navíc na volném trhu bylo zboží velice drahé. Měli fůru dluhů a skoro jsme umřeli hlady. Nedostávali jsme ani lístky na cukr, maso nebo na oblečení,“ popisuje. A tak se rodiče obchodu vzdali a zatíženi dluhy šli pracovat do továrny.
Do fabriky v Krnově, pozdějších Závodů S. K. Neumanna, nastoupila hned po škole i Rozálie. „Dělali jsme tam například šňůrky do bot a různé ozdobné věci, které se našívaly na oblečení,“ vysvětluje. V devatenácti letech se vdala za Karla Křivoně, se kterým měla dvě děti. O deset let později ovdověla. S druhým manželem Miroslavem Zavadilem měla další dítě a strávila s ním 53 let až do jeho smrti.
Po špatných zkušenostech rodičů nevěřila komunistům a nikdy nevstoupila do komunistické strany. V roce 1968, kdy se do jejího nejvyššího vedení dostal Alexandr Dubček a další komunisté, kteří prosadili demokratizační reformy, doufala, že se život změní k lepšímu. „Přes noc sem ale přitáhla ta banda a byl konec. Byli jsme strašně zklamaní. Rusy jsme pak nenáviděli,“ komentuje vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Když komunistický režim o dvacet jedna let později padl, radovala se.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Petra Sasínová)