Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nikdy by mě nenapadlo, že budu házet oštěpem
narodila se 19. září 1922 v Karviné
od dětství ráda sportovala
začala házet oštěpem
na atletických závodech se seznámila s Emilem Zátopkem
v roce 1948 se zúčastnila olympiády v Londýně
1952 získala zlatou medaili v hodu oštěpem na olympiádě v Helsinkách
stala se několikanásobnou mistryní Evropy
1960 vybojovala stříbrnou medaili na olympiádě v Římě
trénovala mladé atlety
napsala knihu Náš život pod pěti kruhy
zemřela 13. 3. 2020 v Praze
Dana Zátopková se narodila 19. září 1922 v Karviné jako Dana Ingrová. Celé dětství a dospívání prožila na Slovácku v Uherském Hradišti, kam se s rodiči přestěhovali, když jí bylo šest let. Tatínek byl plukovník a maminka se starala o děti. Dana měla ještě dva sourozence. Jako malá chodila do Sokola. „Tam jsem začala dělat kotrmelce, pochodovat a zpívat… od začátku jsem měla takovou lásku ke sportu, to neříkám formálně, opravdu jsem ráda běhala, skákala, blbla.“
Na gymnáziu měla štěstí na výborné tělocvikáře, získala dobrou všeobecnou průpravu. Hrála závodně volejbal a cvičila rytmiku. V roce 1939 Němci zavřeli gymnázium a rozpustili Sokol. Dana najednou neměla kde cvičit. Projížděla se kolem hřiště a nakukovala, co se tam děje. „Nečuč tady a pojď, já tady zakládám házenkářské družstvo! Zkus, jestli se trefíš do branky,“ zavolal na Danu trenér házenkářek. „Já jsem teda slezla z toho kola a bác! ‚Jé, ty to umíš!‘ A od té doby jsem byla kapitánkou toho družstva.“ Skoro osm let pak Dana hrála házenou za Slováckou Slavii Uherské Hradiště.
Po válce začala studovat v Brně tělesnou výchovu a angličtinu. Po třech semestrech skládala závěrečné zkoušky z atletiky a náhodou byla na pokoji s naší tehdejší nejlepší oštěpařkou Soňou Burianovou. Ta ji přemlouvala, aby se zapsala na zkoušky z oštěpu, když by byly dvě, mohl být vypsán oštěp jako soutěž. Daně se vůbec nechtělo. „Mně to při výuce nešlo a ani mě to nijak neokouzlilo, ale ona mě nakonec ukecala… Šla jsem a pak jsem toho litovala. Říkala jsem si, že to vůbec neumím, oštěp jsem měla teprve podruhé v ruce. No, a možná že právě proto, že jsem se tak podceňovala, tak jsem se do toho opřela, a protože z házené jsem měla vyházenou ruku, tak jsem to vyhrála.“
Za měsíc vyhrála mistrovství republiky v hodu oštěpem. V novinách psali: „Dana Ingrová – černý kůň soutěže.“ Československý rekord byl v té době 37 metrů a Dana hodila 36. „Říkala jsem si, že když to vůbec neumím, a udělala jsem z toho mistrák, tak když se tomu začnu věnovat, tak by z toho něco mohlo být.“ Ještě v roce 1949 vyhrála s házenkářkami mistrovství republiky, ale pak už s kolektivními sporty skončila a soustředila se na oštěp.
Po škole nastoupila ve Zlíně jako vychovatelka mládeže na internátu. Měli tam dobré atletické družstvo, tak s ním začala trénovat. Oddíl pořádal závody, na které měl přijet Emil Zátopek, aby se pokusil zdolat československý rekord v běhu na tři kilometry. Trenéři naháněli atlety na závod. „Jo, tak to potřebujete, aby mu tam někdo dělal křoví.“ Dana hned prvním hodem zdolala československý rekord, kytici jí předával Emil Zátopek, stejnou kytici pak dala Dana Emilovi, když zaběhnul rekord na tři kilometry. A tak se seznámili a zamilovali se do sebe. Podpořil to i fakt, že zjistili, že se narodili ve stejný den, měsíc i rok. „Pokládali jsme to za takovou osudovou náhodu.“
Emil Zátopek hodně trénoval a byl Daně dobrým příkladem. Snažila se najít co nejvíce informací, aby se v hodu oštěpem zlepšovala. Hodně jí pomohla všestranná průprava z házené. První olympiáda, které se zúčastnila, byla roku 1948 v Londýně. Emil získal zlatou medaili v běhu na deset kilometrů a stříbrnou na pět kilometrů. Dana skončila sedmá, což nebylo na začátečnici špatné vzhledem k tomu, že se účastnili sportovci z celého světa.
Olympiáda ji nadchla. „Byl to pro mě zážitek. Byla jsem tak nadšená. Protože ta sláva kolem toho, která je, stadion plný lidí, přes sto tisíc diváků, celý ten ceremoniál, vypouští se holubi, král a královna to zahajovali… No, bylo to prostě nádherné a na mě to udělalo veliký dojem. A vůbec to setkání lidí z celého světa, to bylo úžasné. Pro mě, pro obyčejnou holku, která byla z venkova, to byl neuvěřitelný zážitek.“ Mrzelo ji, že byla až sedmá. Předsevzala si, že se pokusí, aby na příští olympiádě byla trošku vidět. „Říkala jsem si, že je jistě v mých silách probojovat se na nějaké lepší místo.“
Zátopkovi se přestěhovali do Prahy, Emil začal trénovat v Armádním tělovýchovném klubu a Dana závodila za Spartu. „Tím, jak jsem se ocitla v Praze, v atletické partě, tak to už se lepší trénuje, protože parta už vás taky trošku táhne.“ Mohla si získat více informací o hodu oštěpem a slušně se připravit na další olympiádu. Sport navíc měl po válce velice dobrou společenskou pozici, lidé se o něj začali více zajímat a zlepšovaly se podmínky i vybavení sportovců.
Dana se do oštěpu doslova zbláznila, pilně trénovala a před další olympiádou už byla dobrou oštěpařkou. Ve světových tabulkách se propracovala na třetí místo. Emil byl hvězdou mezi vytrvaleckými běžci a favoritem číslo jedna. „A tam nám vyšel takový hattrick, on vyhrál tři zlaté medaile, pět kilometrů, deset kilometrů a maraton, a já jsem vyhrála ještě oštěp. Takže jsme přivezli čtyři zlaté medaile. Byli jsme strašně spokojení a šťastní, musím říct.“
Jediným stínem helsinské olympiády byl odjezd z Československa. Jeden z atletů, Stanislav Jungwirth, neměl z politických důvodů odcestovat. Emil se ho zastal a řekl, že když Jungwirtha nepustí, tak taky nepojede. Soudruzi mysleli, že ustoupí, byl naše největší sportovní hvězda a medailová naděje. Ale to se nestalo. Nenastoupil do autobusu, který vezl olympioniky na letiště. „Já jsem probrečela celou cestu. Měla jsem strach, že je zavřou, protože takové věci se u nás tehdy nenosily a bylo to docela nebezpečné. Když naši papaláši viděli, že Emil to myslí vážně a že skutečně neodjel, tak Jungwirthovi vízum dali.“
Oba atleti se nakonec připojili k výpravě českých sportovců později. Dana byla šťastná, což přispělo k její dobré psychické pohodě, hodila olympijský rekord a získala olympijské zlato. Finsko si zamilovala. „Finsko je krásná zem, samá jezera, krásná voda, velké plochy lesů, lidi fajn a v lesích roste spousta hřibů, které oni vůbec nesbírají!“
Po olympiádě v Helsinkách vyhrála mistrovství Evropy v Bernu a pak ještě ve Stockholmu. Posledním závodem její sportovní kariéry byla olympiáda v Římě, kde získala stříbrnou medaili. „Jelikož jsem už měla 38 roků, tak to pokládám skoro za hodnotnější než to první místo v Helsinkách. Byla jsem ráda, že se mi podařilo urvat aspoň tu stříbrnou. S odřenýma ušima, ale byla moje.“
Po skončení sportovní kariéry dvacet let trénovala mladé atlety a byl to pro ni krásný kus života. „Když člověk může předat trošku toho svého umění, které se naučil, někomu mladému, tak je to pěkné.“
Oštěp prošel od časů, kdy Dana začínala, velkým vývojem. Za svou sportovní kariéru vyzkoušela spoustu typů, doma na stěně jich viselo nakonec kolem 30. „A Emil byl takový domácí kutil, rád něco dělal, takže když se zlomily hrábě, popadl můj oštěp, udělal z něj hrábě. Nebo smeták jsme potřebovali, tak z mého oštěpu, náhodou, v nestřeženém okamžiku, vyrobil smeták. Já jsem ho schovávala, myslela jsem, že olympijský oštěp, že to má svoji historickou hodnotu. Jenomže pak jsem se s tím smířila, dala jsem přednost té hodnotě užitečné a vesele jsem s ním zametala.“
Jednoho dne zazvonil u Zátopků postarší prošedivělý muž. Ještě jako chlapec na olympiádě v Helsinkách Daně značkoval, jak daleko hodila. A že by se rád na ten vítězný oštěp podíval. „Zarazila jsem se, vždyť on visí v kuchyni jako smeták!“ Finové oštěp milovali, bála se, že by návštěva byla novou funkcí oštěpu šokovaná. Vymyslela si, že je v olympijském muzeu, které se zrovna stěhuje. Fin odcházel skleslý, byl v Praze na dovolené, návštěvu památek nechal na později a jako první se šel podívat na slavný oštěp. Daně se ho tak zželelo. „Tak pojďte, já vám ho ukážu, ale nezlobte se, Emil mně z něho udělal smeták.“ Společně se vyfotili, ale jen tak, aby nebylo vidět, co se z vítězného olympijského oštěpu stalo.
Dana se rozhodla o svém životě napsat knihu. A proč? „Zjistila jsem, že po letech si hodně lidé navymýšlí, přidají nebo něco nenapíšou… vznikají z toho takové staré pověsti české, které už nejsou pravdivé.“ Například Emil Zátopek jednou řekl, že někdy běhá ve vojenských botách. Když byl na vojně a přes den nestihl trénink, šel běhat v noci, protože v tom byl velmi důkladný a trénink nikdy nevynechal. Aby měl zajištěné kotníky, dal si vojenské boty. Pro novináře to bylo velice atraktivní, tak se po světě roznesla zpráva, že Emil Zátopek trénuje jenom v bagančatech.
Dana miluje svou rodnou zemi. Ráda cestovala, má plný pokoj suvenýrů z cest, ale v jiné zemi by žít nedokázala. „Začalo se nám vždycky po čase stýskat. Mně po Moravě, po vínečku, po posezení… jako když člověk spadne do peřin…“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Tereza Slachová Slachová)