Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Zatloukal (* 1948)

• narozen 21. ledna 1948 ve Svésedlicích

• rodiče Marie a František byli rolníci

• prateta Ludmila Zatloukalová-Coufalová byla feministická aktivistka a politička

• z politických důvodů nemohl studovat na střední škole

• vyučil se automechanikem

• celý život pracoval v JZD

• po revoluci se angažoval v komunální politice

• v roce 2022 přebral medaili Za zásluhy 1. stupně in memoriam pro pratetu Ludmilu

• v roce 2024 žil ve Svésedlicích

Malému Františkovi bylo pět let, když se v jeho rodných Svésedlicích zakládalo družstvo. Netušil, že to prakticky znamená konec jejich rodinného gruntu. Že je něco špatně, začal chápat, až když musel u dveří zapírat tatínka sousedům, kteří ho pravidelně přicházeli přemlouvat, aby do nově založeného družstva vstoupil. Počáteční vzdor tatínka Břetislava Zatloukala zlomilo nařízení Strojní traktorové stanice zabavující potřebnou zemědělskou techniku. „Přišli, zamávali nám před nosem nějakým papírem a všechno to odvezli najednou,“ vzpomíná pamětník. Takzvaná STSka zabavila Zatloukalovým mlátičku, samovaz, lis na slámu a de facto tak znemožnila další fungování hospodářství. „Ten vstup byl tudíž takový dobrovolně povinný,“ vypráví pamětník. Jeho rodina měla štěstí v neštěstí, s jejich sedmnácti hektary pole si do dalších let nesla pouze nálepku bývalých velkostatkářů, za kulaky byli označováni zemědělci hospodařící na dvaceti a více hektarech. To byl případ jeho pratetičky Ludmily Zatloukalové-Coufalové, jejíž veliký grunt stál v přímém sousedství toho jejich. A nebyla to jen velikost jejích pozemků, která byla v novém politickém režimu nežádoucí. Celým jménem Juliána Ludmila Zatloukalová-Coufalová byla politicky aktivní feministka, meziválečná poslankyně Revolučního národního shromáždění. Po jejím zvolení starostkou Svésedlic v roce 1931 se o ní psalo jako o první starostce na Moravě, ve francouzském tisku ji dokonce označili za první starostku ve střední Evropě. V letech následujících po komunistickém převratu čelila soustavnému psychickému nátlaku ze strany politické reprezentace, která vyústila v psychiatrické onemocnění. Malý František byl tak v dětském věku svědkem likvidace soukromého zemědělství i intelektuální elity. 

Z ocasného nebylo nic

František Zatloukal se narodil 9. dubna 1948 ve Svésedlicích jako druhý ze tří sourozenců. Měl o rok staršího bratra Břetislava a o sedm let mladší sestru Marii. Tatínek Břetislav Zatloukal a maminka Marie Zatloukalová byli rolníci. Pamětník s bratrem na hospodářství od dětství pomáhali. „Přišli jsme ze školy, oběd jsme měli v kachlových kamnech v troubě, tam to vydrželo teplé, a na stole stál lístek, jsme tam a tam na poli. Najedli jsme se a vyrazili za nimi. Jednotila se řepa, okopávalo se, sklízelo, té ruční práce byla spousta,“ vzpomíná pamětník. Rodina chovala také zvířata, tři koně, osm krav, nějaká prasata a drůbež. „Vzpomínám si, že krátce před měnovou reformou, na jaře 1953, prodal otec vranku Ivu. Dostali jsme s bratrem každý pětistovku takzvaného ocasného a těšili jsme se, co si za to pořídíme,“ směje se František Zatloukal. Do plánů, jak s nemalou částkou naložit, se promítla právě měnová reforma. Z pětistovky byla ze dne na den v lepším případě stovka, v tom horším deset korun. 

Fascinující grunt pratety Ludmily

Po kolektivizaci jejich gruntu v roce 1954 začali rodiče pracovat v družstvu. Zpočátku se žádné nové hospodářské budovy nestavěly. Zvířata se přeskupila a rozmístila po jednotlivých gruntech. Ve stájích u pratetičky Ludmily byli koně, u Zatloukalových zase krávy. „Bylo to náročné, do baráku vám chodili hospodařit cizí lidé a vy jste taky museli k cizím. Když se v roce 1955 narodila moje sestra, maminka musela do práce hned po šestinedělí. Pracovat s malým miminkem na svém bylo určitě jednodušší. Chodit na cizí grunty a zaopatřit u toho dítě byl větší oříšek,“ vzpomíná František Zatloukal. V sousedství u pratetičky Ludmily se sbíralo mléko. V rozlehlých sklepech největšího gruntu v dědině se chladilo a následně distribuovalo spoluobčanům, přebytky se svážely do mlékárny ve Vacanovicích. Malý František chodil k tetičce rád pomáhat. Každý podvečer vydával sousedům mléko do konviček. „Někdo litr, někdo dva. Já jsem to tam miloval. Ten dům byl krásný a pro mě jako malého špunta hrozně zajímavý,“ vzpomíná pamětník. Po stěnách visely obrazy, malované talíře a všelijaké pušky. Mimo umění ohromovalo malého Františka také impozantní množství knih. Symbol pratetina rozhledu a vzdělanosti. 

Skandál, žena na kole

Ludmila Zatloukalová-Coufalová se narodila 23. května 1886 jako druhá dcera do dobře prosperující rolnické rodiny. Ve třech letech jí maminka zemřela při porodu a ona se stala polovičním sirotkem. Tatínek Břetislav Zatloukal byl pokrokově smýšlející člověk. Po smrti manželky se znovu neoženil a vzhledem k mentálnímu postižení starší sestry Cecílie vychovával Ludmilu jako budoucí hospodářku na rodném gruntě. Při tehdejších zvyklostech by se řeklo, že ji vychovával jako kluka. Po absolvování základního vzdělání na venkovské škole poslal dceru na literární školu dívčího ústavu hraběte Pöttingea v Olomouci. Po dva roky, mezi lety 1898 až 1900, dojížděla mladá Ludmila denně do Olomouce ze Svésedlic na kole. Přičemž v té době nebylo zvykem ani aby sedlácké děvče absolvovalo jiné než základní vzdělání, natož aby žena jezdila na kole. V rodné obci se oboje neobešlo bez komentářů sousedů a Ludmila Zatloukalová-Coufalová se už od dětství učila nedělat si hlavu z kritického veřejného mínění. V srpnu roku 1902 se šestnáctiletá Ludmila zúčastnila Sjezdu žen ve Vyškově a někdy v tomto období započalo její celoživotní veřejné angažmá. V následujících letech stála v čele mnoha ženskoprávních a agrárních spolků a hnutí. Ústředními tématy jejího aktivismu se staly feminismus a venkov. Při svých aktivitách měla plnou podporu otce a později i manžela Břetislava Coufala. Jako jedna ze čtyř žen zasedala mezi lety 1918 a 1920 jako poslankyně v Revolučním národním shromáždění.

U Coufalů byla nejlepší služba

„Oni měli jednoho koně do bryčky, který jezdil jenom Svésedlice – Olomouc hlavní nádraží. S balíkama, pro balíky, s dopisy, pořád pendloval. I ona hodně cestovala,“ vzpomíná František Zatloukal. S postupujícími lety Ludmila a Břetislav Coufalovi postupně přebírali správu rodinného gruntu po tatínkovi Břetislavu Zatloukalovi. Starali se o čtyřicet hektarů pole, množství zvířat, rozlehlý dům i řadu zaměstnanců. „Všichni na ně vzpomínali s láskou, že u nich byla nejlepší služba. Sedávali spolu u stolu hospodáři s čeledíny a nakrmili vždycky všechny, celé rodiny,“ vzpomíná na pratetu pamětník František Zatloukal. „Co dům dá, co vyrobím, to musí obživit nejen nás, ale i všechny ty, kteří s námi spolupracují,“ takto cituje Ludmilu Zatloukalovou-Coufalovou v publikaci Jedna z nás Anna Mrskošová.  

Svésedlicím předsedá sukně

Péče o hospodářství spolu s činorodým aktivismem si vyžádala daň v podobě velkého vyčerpání, které Ludmilu Zatloukalovou-Coufalovou na přelomu let 1929 a 1930 upoutalo na lůžko. Už o rok později ale byla zvolena starostkou Svésedlic, v jejichž čele nakonec stála až do roku 1942. Ani toto se neobešlo bez posměšných komentářů mnohých především z okolních obcích, kteří se nemohli přenést přes skutečnost, že by starostkou mohla být žena. „Splatila obecní dluhy, vyřešila kanalizaci, zbudovala parčík, spoustu svých knih věnovala do obecní knihovny, zavedla chudinský fond, založila Švehlovu zahrádku pro děti,“ vypočítává František Zatloukal zásluhy své pratety. „Víte, později ji komunisti zkoušeli nařknout, že prý vykořisťovala lidi, ale tak to nebylo. Ona lidem přála,“ vrtí hlavou pamětník a nastiňuje závěrečné, nejsmutnější období jejího života. 

Zemřela v zapomnění

Po komunistickém převratu v únoru 1948 sledovala Ludmila Zatloukalová-Coufalová, jak vše, o co se celý život zasazovala, mizí v nenávratnu. Byla označena za kulaka a byl jí zabaven veškerý majetek. V důchodovém věku byla nucena chodit pracovat jako dojička krav a čelila soustavnému nátlaku, aby ve svém rodném domě na vlastní náklady zbudovala řadu bytových jednotek. „Můj měsíční důchod činí 266 a 40 haléřů, třebaže jsem po řadu roků na tento byla povinna přispívati 1 080 korun měsíčně. Musím splácet měsíčně 20 korun okresní prokuratuře. Ze zbývajících 246 korun 40 haléřů musím živit svoji pětasedmdesátiletou sestru. Zajišťovat ošacení, otop, neboť JZD za celých šestadvacet měsíců, co na mém majetku hospodaří, i přes příslušný zákon a přes písemné prohlášení neuznalo svou povinnost vůči mně,“ psala v opakovaných stížnostech národnímu výboru. Takto i jinak řadu let obratně argumentovala proti neoprávněnému nároku. Soustavný psychický nátlak ale nakonec vyústil v psychické onemocnění, které vedlo k hospitalizaci na psychiatrické léčebně ve Šternberku, kde 18. ledna 1960 ve věku 73 let zemřela.

Grunt by byl tvůj a ty bys šel sedět

Ludmila Zatloukalová-Coufalová neměla děti a nejpravděpodobnějším dědicem jejího rozsáhlého majetku byl pamětník František Zatloukal. „Její kamarádky mi potom říkaly, že mi grunt opravdu plánovala odkázat,“ vzpomíná pamětník, „a tatínek mi na to říkal: ‚Buď rád, že převrat nebyl o pár let později. Grunt by byl tvůj a ty bys šel sedět.‘“ Bezpráví, které se v komunistickém režimu dělo nepohodlným, pozoroval František odmala. Jeho osobně se poprvé dotklo při přijímačkách na střední školu. Po měšťance, kterou vychodil ve Velké Bystřici, se hlásil do Kroměříže na střední veterinární školu. Navzdory vzornému vysvědčení i úspěšně absolvovaným pohovorům jej ale nepřijali. Osobně za něj u ředitele školy orodoval doktor Jaroslav Renda, veterinář, který jezdil do svésedlického JZD. Třídní učitel Šujan mu sepsal dvoustránkové odvolání. Nic z toho nebylo platné. V roce 1963 byl punc syna velkostatkáře pro komunistický režim příliš závažným prohřeškem. 

Měli pravdu a měli moc

„Chodily za námi do školy takové delegace z národního výboru z odboru školství na konzultace. Zavolali si mě a doporučili mi zemědělskou učňovku. Tak jsem se jim vysmál. Povídám: ‚Co bych se tam, pánové, prosím vás učil? Moje matka je zootechnička. Já ráno vstanu a jdu s ní posbírat mléko,‘“ vzpomíná pamětník. Tehdy ještě věřil, že se do Kroměříže dostane. „Já jsem pohovory udělal, já se tam dostanu,“ řekl soudruhům. „Nedostaneš,“ vrtěli hlavou. „A měli pravdu,“ usmívá se smutně pamětník, „měli pravdu a měli moc.“ Vyučil se tedy automechanikem a začal pracovat v JZD ve Velkém Týnci, kde na různých pozicích pracoval celý život. Později vystudoval dálkově zemědělskou techniku v Olomouci. V roce 1968 se oženil a měl čtyři děti. Se svou pratetou Ludmilou sdílel vůdčího ducha i smysl pro věci veřejné. 

Politicky nevyzrálej

„Celý život mě někdo přemlouval, ať vstoupím do strany. Ale já jsem jim vždycky říkal, že ještě nejsem dost politicky vyzrálej,“ směje se František Zatloukal. Nestraníkem zůstal i po listopadovém převratu, ale na komunální úrovni se obětavě angažoval po mnoho let. „Dvacet let jsem dělal starostu, z toho šestnáct let jako neuvolněný při práci a potom čtyři roky v důchodu,“ vyjmenovává. V té době pracoval jako zootechnik. Do práce jezdil na čtyři, aby v devět mohl s klidným srdcem odjet někam na schůzi. „Dnes už bych to tak nedělal,“ vrtí hlavou. Zastával funkci tajemníka mikroregionu a dodnes je ředitelem místní akční skupiny. Připouští, že potřeba angažovat se ve veřejném zájmu může být rodový rys. K zemědělství se soukromě nikdy nevrátil. „To by ani nešlo,“ vrtí hlavou. „Nějaké pozemky nám vrátili, ale třeba kravíny, co postavili na našem, tak to už se nám nevrátilo. Táta se tenkrát hodně zlobil. Ta půda, to bylo všechno jednička bonita, to se nemělo zastavovat.“ Vrácené stodoly musel František Zatloukal po restituci strhnout. „Za celou dobu do toho družstvo neinvestovalo ani korunu, do střechy zatékalo a my to neměli z čeho opravit,“ vysvětluje. Zájem a láska k zemědělství mu ale vydržely po celý život. „Já jsem v tom vyrůstal,“ krčí rameny, „od toho se nejde odtrhnout.“

V roce 2022 převzal František Zatloukal medaili Za zásluhy in memoriam 1. stupně pro svou pratetu Juliánu Ludmilu Zatloukalovou-Coufalovou. V roce 2024 žil ve Svésedlicích.