Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Žátková (* 1937)

• narozena 28. února 1937 v Dědicích u Vyškova

• rodiče měli v tamní osadě Hamiltony nový dům a hospodářství

• za německé okupace v roce 1939 zabral wehrmacht nedaleké vojenské cvičiště

• poté německé úřady vysídlily tři desítky okolních obcí včetně Hamiltonů

• náhradní bydlení našli v osadě Slavíč a prožili tam zbytek okupace i osvobození Rudou armádou

• tři roky po válce se vrátili do rodného domu v Hamiltonech

• pamětnice vystudovala nově zřízený obor rehabilitační pracovnice na zdravotnické škole v Brně

• po maturitě v roce 1955 nastoupila na pracovní umístěnku do nemocnice v Ostravě

• šest roků působila jako rehabilitační sestra na popáleninovém oddělení

• v roce 1962 přešla do nově otevřené Hornické polikliniky Ostrava

• pracovala tam jako vrchní sestra rehabilitačního oddělení

• roku 2023 žila v Ostravě

Anna Žátková patřila k první vlně zdravotních sester vyškolených speciálně na rehabilitaci v Československu. Když se v roce 1952 přihlásila na nově otevřený obor rehabilitační pracovnice, nevěděla moc, co si pod tím představit. Pojem rehabilitace byl ve zdravotnictví novinkou, která přišla po válce z Ameriky. „Slyšela jsem jen, že budeme pomáhat nemocným a že budeme mít ve škole hodně tělocviku,“ vzpomíná rodačka z Dědic u Vyškova Anna Žátková.

To, že při studiu uplatní své pohybové nadání, pro ni bylo podstatné. K zdravotnictví ji podvědomě přitáhl také její smysl pro hygienu. „Nesnesla jsem špinavé ruce. Proto jsem nechtěla pracovat na poli. Bylo nemyslitelné, abych se koupala v neckách po někom. Nesnášela jsem hmyz i pach chléva,“ říká žena, která vyrostla na vesnici mezi poli a hospodářskými zvířaty.

I ve zdravotnictví musela leccos překousnout. „Když jsem začínala na popáleninovém oddělení nemocnice v Ostravě, v létě běžně létaly v pokojích pacientů mouchy. Sítě v oknech se ještě nevedly. Pacientka s velmi těžkými popáleninami hlavy a paží měla v zahnisané ráně červy. Stěžovala si na to primáři, ale ten ji odbyl slovy: ‚Však tě nesežerou.‘ Bylo mi z toho špatně,“ říká. Do Ostravy se dostala na takzvanou umístěnku. Připadalo jí to jako za trest.

„Brečela jsem. Nebyla jsem nešťastná kvůli práci, ale kvůli škaredému a špinavému prostředí,“ vypráví. Na popáleninovém oddělení brzy prokázala, že se při nahodilém výběru povolání nespletla. Nehroutila se z pohledu na obnažené rány bez kůže, znetvořené obličeje a údy popálených lidí trpících extrémními bolestmi.

„Byla jsem od dětství otrlá, ale ne necitlivá. Snažila jsem se pacientům poskytnou profesionální pomoc, ale také útěchu a povzbuzení při překonávání bolesti a beznaděje,“ říká. Nezalekla se ani drsných horníků, o které pak pečovala na Hornické poliklinice v Ostravě. V době diktátu socialistických rekordů chrlily ostravské šachty raněné při úrazech, závalech, výbuchu metanu. Mnozí skončili v rukou Anny Žátkové, která jim pomáhala s návratem do života.

Rodiče se museli vystěhovat, aby udělali místo Němcům

Anna Žátková se narodila jako Vymazalová 18. února 1937 v Hamiltonech. Tehdy to byla osada Dědic. Za německé okupace rozhodly protektorátní úřady o přičlenění vesnice k Vyškovu a už to tak zůstalo. Anna přišla na svět jako druhé ze tří dětí Václava a Anny Vymazalových. Matka se narodila v nedalekých Pařezovicích. Otec pocházel z Hamiltonů. Byl to zdatný tesař. Před válkou pracoval jako polír pro stavební firmu se sídlem v Ostravě.

Matka dostala od rodičů jako věno peníze, otec zase půdu, a tak si po narození prvního syna postavili v Hamiltonech dům. Pamětnice ví z vyprávění, že se stavbou jim pomáhali vojáci československé armády, kteří od roku 1936 budovali na nedaleké Kozí horce kasárna. Poté, co Adolf Hitler získal v Německu absolutní moc a začal intenzivně zbrojit, zřídila československá vláda v Dědicích velký výcvikový tábor. Vybudovala se tam střelnice, vojenské letiště i objekty pro výcvik osádek pohraničního opevnění.

Po 15. březnu 1939 vše padlo do rukou německých okupantů. Na základě Hitlerova nátlaku a dohody evropských mocností v Mnichově v září 1938 se Československo vzdalo pohraničních Sudet. O půl roku později Německo obsadilo zbytek republiky a vyhlásilo Protektorát Čechy a Morava. Wehrmacht hned zabral také vojenský prostor v Dědicích a začal ho rozšiřovat. Následoval výnos říšského protektora Konstantina von Neurath o vystěhování celkem třiatřiceti obcí Drahanské vrchoviny. Jak zdůrazňují historikové, nešlo jen o rozšíření vojenského prostoru, ale o poněmčení oblasti.

Vysídlení českých rodin se v první vlně týkalo Vyškovska včetně Dědic i s osadou Hamiltony. Do konce března 1941 se muselo vystěhovat více než tisíc rodin z devíti obcí, celkem skoro pět tisíc lidí. Jen v Hamiltonech se jednalo o sto čtrnáct rodin. Nikomu se nechtělo opouštět domy, pole a hospodářství, které mnozí zdědili po předcích. I když na samotné stěhování z Hamiltonů si Anna Žátková trochu pamatuje, podmínky, za kterých byla rodina přinucena opustit svůj majetek, zná jen z doslechu.

Bylo nás hodně a chtěli jsme zůstat pohromadě

Podrobně se touto anabází zabýval absolvent Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Marek Leznar v práci „Vysídlení vesnic na Vyškovsku v letech 1939 až 1945: Rozšíření vyškovského vojenského prostoru pro potřeby německých okupačních vojsk“. Uvádí v ní například, že zástupci dotčených obcí se marně dožadovali pomoci až u protektorátního prezidenta Emila Háchy. Mnozí sabotovali jednání s přesídlovací kanceláří, která stěhování připravovala. Odmítali podepisovat výkupní smlouvy. Akce totiž nesla zdání legálnosti. Německé úřady se po obstrukcích obyvatel oháněly veřejným zájmem a hrozily vyvlastněním.

Situaci komplikoval nedostatek domů a bytů, protože v protektorátu už hledaly útočiště tisíce utečenců ze Slovenska a pohraničí. Původně se navíc obyvatelé z Vyškovska nesměli stěhovat do míst vzdálených méně než padesát kilometrů od evakuované oblasti. „Otcové rodin putovali po blízkém i vzdáleném okolí a prosili o nejskromnější přístřeší pro své rodiny,“ uvádí Marek Leznar. Okresní hejtman Johann Bergmann prý tehdy pronesl: „Pokud tedy nemůže být na území Moravy zajištěno pro vystěhované obyvatele ubytování, měli by být přesídleni do Polska, kde je místa dost.“ Z obav, že nestihnou termín převzetí obcí, ale Němci nakonec povolili dočasné stěhování i na Vyškovsko.

Vymazalovi opustili nový dům, vlastní i pronajaté pole, na kterém hospodařili. Stěhovat se musela také babička pamětnice, která žila v Pařezovicích, i teta s rodinou. „Bylo nás hodně, včetně dědečka Karla Vymazala, který s námi žil. Chtěli jsme zůstat pohromadě, anebo aspoň blízko sebe, a tak se hledalo, kde budeme bydlet. V okolí rodiče nic nenašli. Nakonec jim známí poradili, že bychom mohli jít do Slavíče u Hranic,“ vzpomíná na stěhování do sedmdesát kilometrů vzdálené osady Hranic na Přerovsku.

Brali s sebou i hospodářská zvířata a nábytek. Půjčili si dva velké žebřiňáky. Stěhovali i babiččinu domácnost v Pařezovicích. „Žebřiňáky se vrchovatě naložily a spojily. Seděla jsem uprostřed mezi vozy. Tatínek mi říkal, ať se držím a nedívám se dolů. Jenže jsem zahlédla něco lesklého, spadla jsem a odřela si tvář,“ vypráví. Otec ji vzal k lékaři a s vozy dojel na vlakové nádraží, kde byly připravené vagóny. Německé úřady lidem částečně hradily železniční dopravu do nových působišť.

Do sdílené kadibudky jsem odmítala chodit

Anna Žátková neví, jaké odškodné rodiče dostali za dům a pole. Vybírat si nemohli. Pokud by nepřistoupili na nevýhodné podmínky, čekalo by je vyvlastnění. Pamětnice nezná ani přesné okolnosti toho, jak rodiče získali bydlení ve Slavíči patřící k velkém statku, který byl kousek od železniční trati. „Něco koupili, něco si pronajali. Maminka chodila pomáhat k sedlákovi, ale měli jsme i svoje pole, které jsme obhospodařovali,“ vzpomíná. Rodina žila ve stísněných poměrech. Anna si pamatuje na trauma z kadibudky, kterou využívali i další lidé z areálu statku. „Odmítala jsem tam chodit,“ říká.

Matčina sestra sehnala domek o kousek dál v osadě Na Hrázi. Bylo to u řeky Bečvy, kde se malá Anna naučila plavat. V zimě, když řeka zamrzla, tam bruslila. „Bylo to asi nebezpečné. Jednou jsme se se sestřenicí Albou vrátily z bruslařské výpravy do Drahotuš a teta Albu zmydlila. Říkala, že jsme se mohly utopit,“ vzpomíná. Zajímavou atrakcí byla pro děti relikvie z dob Rakousko-Uherska, opuštěný železniční tunel na bývalé jednokolejné trati. „Hráli jsme si tam. Hlavně kluci tam lítali,“ říká. Ve Slavíči začala chodit do jednotřídky.

Ráda doprovázela otce do mlýna v nedaleké Jezernici. Jezdili tam načerno semlít obilí. „Byla válka, bylo to zakázáno, takže jsme tam vyráželi až za tmy. Tatínek zapřáhl do vozu dědečkovy krávy, naložil pytle s obilím a jeli jsme. Ve mlýně jsme počkali, až nám to mlynář semele a domů jsme přivezli mouku,“ vypráví. I když vnímala, že dospělí mají starosti, válka jí dětství příliš nepoznamenala. Až na jejím konci zažila nezvyklé události, které se jí vtiskly do paměti.

Jednou viděla nad Slavičínem letět letadlo, ze kterého se kouřilo. Podle toho, co později slyšela, se jednalo o americký bombardér zasažený zřejmě při leteckém útoku na Ostravu. „Letěl už dost nízko. Dívala jsem se nahoru a najednou jsem viděla vojáka, který z toho letadla vypadl. Možná se mu neotevřel padák. Dopadl někam na pole. Sledovalo to více lidí. Bratr a další kluci tam hned letěli. Jeden kluk ukradl mrtvému vojákovi z ruky hodinky. Pak se ale přiznal. Byl to můj pozdější spolužák ze školy v Drahotuších,“ vzpomíná.

Führer válku stejně vyhraje, tvrdil esesák na jaře 1945

Zjara roku 1945, kdy kolony Němců utíkaly před Rudou armádou, se plavovlasá Anna zalíbila německému důstojníkovi, který tam při ústupu asi týden pobýval. „Byla jsem árijský typ a on byl asi esesák. Potkala jsem ho na návsi. Chytil mě do náruče a řekl, že má doma Kristýnku, ale že ji už čtyři roky neviděl. Bála jsem se ho,“ vzpomíná. Než odjel vstříc osudu poražených, zašel párkrát k nim na statek a něco jí přinesl. „Jednou se dal do řeči s dědečkem. Říkal mu, že Führer stejně válku vyhraje.“

Zanedlouho už potkala na návsi prvního sovětského vojáka. Válka skončila. Všichni se radovali. Bylo to kolem 8. května 1945. V té době už wehrmacht po několikadenních bojích opustil i výcvikový prostor v Dědicích. Nuceně vystěhovaní obyvatelé se tam začali vracet. V některých domech ale ještě bydleli přistěhovalci, kteří pracovali pro Němce. Mnohé chalupy byly zničené. Dům Vymazalových v Hamiltonech nebyl vážně poškozený, ale rodina se tam vrátila až více než tři roky po válce.

„Tatínek si myslel, že bychom se mohli nastěhovat do některého statku po Němcích za Hranicemi. Maminka to ale odmítla, chtěla se vrátit domů,“ říká. Kdo všechno tam mezitím bydlel, neví. „Vystřídalo se tam ale více lidí. Vypadalo to tam hrozně. Kuchyň byla úplně černá a špinavá. Maminka ji dala hned vybílit. Všechno se muselo vydrhnout. Dobré bylo jen to, že v ložnici přibyla vysoká kamna.“

Mezitím ovládli moc v republice komunisté. Po puči v únoru 1948 nastolili totalitní vládu podle vzoru stalinského Sovětského svazu. Likvidovali politické odpůrce, inscenovali procesy završené justičními vraždami, pronásledovali katolickou církev, znárodnili továrny, zakázali soukromé podnikání. Uzavřeli také hranice s Rakouskem a Německou spolkovou republikou a provedli násilnou kolektivizaci zemědělství. Vedle strachu se stala mocnou zbraní komunistů všudypřítomná propaganda.

Kamarádka skončila ve vepříně, protože otec byl sedlák

Jako hlavního představitele vlády lidu a bojovníka proti nepřátelskému imperialismu režim zvlášť oslavoval prvního komunistického prezidenta Klementa Gottwalda. Annu Žátkovou s ním spojuje místo narození Dědice, i když u Gottwalda to podle novodobých historiků není úplně jisté. Za totality však jezdily do muzea zřízeného v jeho údajně rodné chalupě v Dědicích zájezdy a delegace. Na návsi stála jeho socha. Pamětnice chodila v Dědicích na Základní školu Klementa Gottwalda.

Rodiče byli věřící katolíci a na režim tiše nadávali. Ani Anna Žátková nevstoupila do komunistické strany. Jako dospívající dívka se nepřímo setkala s křivdami vůči sedlákům, kteří nechtěli vstoupit do jednotného zemědělského družstva. Při návštěvách Slavíče, kde po válce zůstala babička, se potkávala také s kamarádkou Miluškou Hradilovou, dcerou tamního sedláka. „Bylo tam více sedláků, kteří odmítli před žněmi odevzdat družstvu své stroje. Zavřeli je a soudili. Miluščin tatínek se pak oběsil. Bylo mu třiačtyřicet let. Všechno jim sebrali. Maminka musela dřít na družstevních lánech. Miluška nesměla studovat, dělala ve vepříně,“ vypráví.

Anna už studovala zdravotnickou školu v Brně, když v březnu 1953 zemřel Klement Gottwald. Bylo to krátce po pompézním pohřbu jeho velkého vzoru Josifa Vissarionoviče Stalina v Moskvě, kterého se československý prezident také zúčastnil. Ještě neodezněly patetické projevy smutku za tyrana zodpovědného za smrt milionů lidí a republika musela truchlit za Gottwalda, jenž měl také na svědomí spousty nevinných lidí. „Nahnali nás na pietní shromáždění na náměstí. S několika spolužačkami jsem rychle utekla. Naproti našemu internátu bydleli studenti medicíny. Přes okna jsme si na cedulkách sdělovali, že na tu jejich tryznu kašleme,“ vzpomíná.

Bydlení v Brně sehnala na internátu v bývalém domě řádových sester v Grohově ulici. Se stěhováním jí pomohl otec, který jí původně školu zakázal. „Bál se, že se v Brně zkazím. Šest týdnů jsem s ním nepromluvila. Pak mu maminka řekla, aby mi už dal pokoj,“ vypráví. Po nástupu do školy se ulekla, kolik se toho bude muset naučit, zvláště z anatomie. Na praxi chodila do brněnských nemocnic i ústavů.

V paměti jí utkvěl případ chlapce, který se narodil s vzácnou chorobou postihující klouby. „Vlastně neměl vůbec žádné klouby. Snášel to ohromně statečně,“ vzpomíná. Se spolužačkami nacvičovala například terapii sestry Kenny, která se používala při léčbě v té době velmi rozšířené dětské obrny. Vedle češtiny a ruštiny maturovala z léčebného tělocviku, neurologie, ortopedie a traumatologie. Dostala samé jedničky, ale pracovní působiště si vybrat nemohla. Umístěnku dostala do tehdejší krajské nemocnice v Ostravě-Zábřehu. Jen přes cestu byl areál Vítkovických železáren Klementa Gottwalda.

Ani někteří doktoři nevěděli, co je to rehabilitace

Zaučovala se na různých odděleních. „Mnozí doktoři ještě ani nevěděli, co je to rehabilitace,“ říká Anna Žátková, která pak začala dělat rehabilitační sestru na oddělení popálenin. Postupně si zvykla na práci s trpícími. Na některé pacienty nemůže zapomenout. „Měli jsme tam třeba chlapce z Čadce spáleného od pasu dolů, i přirození měl spálené. Spadl do vařící vody. Všechno měl obnažené. Dlouho jsem ho cvičila.“

Vzpomíná také na dítě, které málem uhořelo v kočárku. Matka nechala nemluvně doma a odešla na pole. Začalo hořet. „Sousedka slyšela pláč a vyrazila dveře. Dášenka měla upálené prstíčky na ručkách, kterými se snažila bránit plamenům,“ vypráví. Když si vzpomene na dobu na popáleninovém oddělení, vybaví se jí specifický pach mastného tylu a takzvané višňovky, Višněvského masti, která se na popáleniny hodně používala.

Na Den horníků 8. září 1961 se v centru Ostravy s velkou slávou otevřela Hornická poliklinika. Původně byla určena výhradně pro havíře Ostravsko-karvinských dolů. Součástí moderního zdravotnického zařízení bylo rehabilitační oddělení, kde se léčili hlavně horníci po úrazech. Přicházeli tam také havíři se zaprášenými plicemi a vazoneurózou, což byly nejčastější důsledky dlouholeté hornické práce. Anna Žátková na polikliniku nastoupila v lednu 1962.

„Měli jsme tam tělocvičny, elektroléčbu, vodoléčbu, inhalaci, rehabilitační bazén. Otevíralo se to ale postupně,“ vzpomíná. Ze začátku byla součástí oddělení také léčba prací. „Tenkrát na to ještě nebyly vyškolené pracovnice, a tak terapii vedl mistr tesařský pan Novák z Vřesiny. Pacienti k němu chodili rádi. Popovídali si a přitom vyrobili třeba lavičku,“ říká. Na polikliniku se nechala zlákat mimo jiné proto, že tam bylo všechno nové a moderní. „Už jsem měla dost věčné špíny z železáren a ucpaných starých záchodů v nemocnici v Zábřehu.“

Když nás v roce 1968 napadli Rusové, chtěla jsem utéct

Polikliniku navštěvovaly stovky pacientů denně. „Byl to frmol. Nebyly ještě počítače, musely nám stačit diáře, do kterých jsme zapisovali, kdo, kdy a kde bude mít jakou proceduru nebo cvičení,“ vypráví. Na rehabilitačním oddělení dělala dlouho vrchní sestru. S některými pacienty se skamarádila. Vzpomíná například na skupinu havířů, se kterými se utrhla výtahová klec. „Jejich zranění nebyla moc vážná, ale byl to šok. Když se dali dohromady, jeli do lázní v Bojnicích. Užívali si tam a pochyběly jim peníze, a tak nám napsali na oddělení, abychom je založily. Tak to chodilo.“ Někdy pacienty doprovázela na speciální kurzy a léčebné pobyty. Jednou s nimi jela až na Krym.

Vdala se v roce 1965 za inženýra geodeta Jiřího Žátka, se kterým měla dceru. Bydleli ve vile v centru města vedle Domu umění. Než v srpnu 1968 vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy, věřila, že pod vedením reformních komunistů se život v republice obrací k lepšímu. Tanky sovětských vojsk podpořené armádami dalších států Varšavské smlouvy vývoj k liberálnějšímu zřízení násilně zastavily. Pamětnice tenkrát uvažovala o emigraci. Přítelkyně, která se provdala do Rakouska, jí nabízela pomoc. „Všude byli Rusáci, tanky jezdily po centru města. Byla jsem z toho zničená. Nechtěla jsem tady být. Manžel ale říkal, ať myslím na rodiče, kteří mě potřebují,“ vzpomíná.

Silně prožívala smrt studenta Jana Palacha v lednu 1969. Upálil se na Václavském náměstí v Praze, aby tím vyburcoval společnost k odporu vůči návratu nesvobody po sovětském vojenském zásahu. „Věděla jsem, co to je, když je někdo popálený. Pořád jsem tenkrát musela myslet na pacienta Vaška Matějů, který měl také velmi rozsáhlé popáleniny, ale přežil.“

Odpor vůči sovětským okupantům, kteří hlídali Československo čtyřicet let, se jí naplno oživil v únoru 2022. Sovětský svaz se mezitím rozpadl a nástupnický stát Ruská federace v čele s Vladimírem Putinem napadl Ukrajinu. „Rusové jsou Rusové, pořád se budou roztahovat. Putin je jak Hitler. Kolik mrtvých už má na svědomí? Nemůžu pochopit, jak to může někdo schvalovat,“ zlobí se. Ve světě nejistot a ohrožení jí pomáhá víra v Boha. „Ta vás nikdy nezradí,“ věří Anna Žátková.