Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Žatecká roz. Berniová (* 1928)

• narodila se 11. května 1928 ve Vraném u Peruce

• otec italského původu, pracoval jako kameník

• dětství prožila v Terezíně

• listopad 1941 - květen 1942 očitá svědkyně příjezdu transportů Židů do ghetta v Terezíně

• v květnu 1942 se rodina musela odstěhovat z Terezína do Roudnice nad Labem

• 1946 návrat do Terezína

• od roku 1946 pracovala na kriminální policii v Litoměřicích a byla cvičitelkou Sokola

• 1948 účast na všesokolském sletu

• 1949-1953 pracovala na Okresním národním výboru Lovosice

• 1950-1953 manžel Václav Žatecký sloužil u Pomocných technických praporů (PTP)

• 1958-1988 pracovala na Městském národním výboru v Terezíně

• 1988 odchod do důchodu

Marie Žatecká bydlela se svými rodiči v Terezíně, když přišel příkaz k vystěhování civilních obyvatel města pro účely Říše. V Terezíně vzniklo ghetto, kam nacisté sváželi židovské obyvatele protektorátu i dalších evropských zemí.

Pryč z domova

Začátek války v tehdy desetileté Marii Berniové, dnes Žatecké, zanechal vzpomínku na německé vojáky hlídkující se zbraněmi na rozích terezínských ulic. Ačkoli byla z města, kde sídlila posádka, na vojsko zvyklá, obrázek německého vojáka s pancéřovou pěstí jí utkvěl v paměti. Další změna, kterou si uvědomila později, bylo označení, které museli Židé viditelně nosit: „Paní Blovská, manželka lékaře z Terezína, najednou začala chodit také s hvězdou. Nikdy dříve se to netřídilo, ať to byli Češi, Němci nebo Židi. Prostě to byli terezínští a hotovo.“ Od listopadu 1941 do Terezína pravidelně přijížděly židovské transporty. Ještě půl roku tehdy třináctiletá dívka sledovala ze školních oken muže, ženy, starce i děti, jak se přesouvají do nového, nedobrovolného bydliště.

Na jaře 1942 jí rodiče sdělili, že se celé město musí do května vystěhovat. Několik dnů Marie strávila u babičky. Rodiče zatím stěhovali majetek do přiděleného bytu v Roudnici nad Labem, kde sídlila firma, pro niž otec pracoval. Na konci války byl otec jako kameník nasazen na práci v lomech u Berouna. Celá rodina to těžce nesla, báli se, aby se nezranil. Práce kameníka byla fyzicky náročná a podmínky na nucených pracích otřesné. Naštěstí je otec v pořádku přežil. A v roce 1946, kdy se rodina vrátila do Terezína, založil se svým kolegou kamenickou firmu. 

Manžel narukoval k pétépákům

Po návratu do Terezína se pamětnice stala cvičitelkou v Sokole. Pilně se s ostatními cvičenkami připravovala na XI. všesokolský slet v Praze. „Na slet se přišel podívat Gottwald. Nás doprovázely stráže a říkaly nám: ‚Běžte rovně a hlavně nekoukejte na tribunu.‘ My jsme křičely: ‚Chceme na sletě prezidenta Beneše!‘ Nikdo ze cvičenek neočekával, že prezident Beneš se sletu nezúčastní. Všichni si mysleli, že tam přijede, ale už tam stál nový prezident Gottwald.“

Padesátá léta zasáhla Marii Žateckou silně. Sama spolu se svým tatínkem sice vstoupila do komunistické strany už v roce 1948, na rozdíl od tatínka, „který byl dělník a přesvědčený, že strana je dobrá,“ spíš z povinnosti, pracovala tehdy ve státní správě. V roce 1951 se provdala za Václava Žateckého. Žili spolu v Terezíně a v roce 1952 se jim narodil syn Václav. Marie pracovala na Okresním národním výboru v Litoměřicích, ale téměř celá její rodina byla postižena následky tvrdých poměrů padesátých let: „Tatínkovi sebrali kamenickou firmu v roce 1952. Malé soukromé provozovny sdružili pod komunální služby, takže tatínek přišel zkrátka.“ Ještě hůř byla postižena rodina jejího manžela Václava.  

Život po boku kulakova syna

Václav Žatecký, Mariin manžel, pocházel z rodiny statkáře ve Smolnici u Loun. Jeho otce komunisté prohlásili za kulaka a v roce 1952 uvěznili. Z vězení jej propustili v roce 1956. Poté musel nastoupit na práci do dolů v Mostě. „Hodně záleželo na funkcionářích národního výboru. Někdo byl pro ně kulak už od dvaceti hektarů, ale někdo ne. Když nechtěl vstoupit do JZD, tak ho označili za kulaka, vystěhovali ho a bylo to,“ vysvětluje pamětnice. „Tchán ale hospodařil na více než padesátihektarovém statku, do družstva ho ani nechtěli, aby tam neměl velký vliv. Místo toho šel okamžitě do vězení,“ dodává Marie. Zatkli ho přede žněmi, aby mohli noví zemědělci sami sklidit. Majetek rodiny propadl státu.

Václav byl jako syn kulaka ještě před otcovým uvězněním odveden k pomocným technickým praporům, tzv. pétépákům. „Můj muž jako syn kulaka šel na tři a čtvrt roku k pétépákům. Dělali všechny možné stavební práce, stavěli například letiště v Čáslavi. Když se vrátil, začal pracovat na státním statku jako zootechnik, ale někdo z Loun ho udal, že jako syn kulaka nemůže pracovat jako zootechnik, ačkoli měl maturitu. A musel jít jezdit s traktorem,“ vzpomíná Marie na těžké časy rodiny Žateckých.

Marie Žatecká v roce 1956 porodila druhého syna Petra. Již od roku 1953 pracovala na vojenské správě v Terezíně. Když se v roce 1958 uvolnilo místo ve spisovně národního výboru, rozhodla se změnit zaměstnání.

Osvoboditelé se změnili v okupanty

Události roku 1968 znamenaly i pro jejich rodinu prozření, kdo jsou Rusové. Pamětnice vypráví: „V srpnu 1968 to bylo dost ošklivé. Syn, kterému bylo patnáct let, byl s kamarádem na motorce, malém pionýru, v Německu. Večer přijeli a říkali: ‚Na hranicích jsou vojáci a jsou tam i tanky!‘ ‚Kecáš.‘ Nemohla jsem tomu uvěřit. ‚Oni nás pustili a ani nám nic neřekli, jen abychom mazali,‘ dodal k tomu syn. Pak přijeli v noci a zabrali nás. Syn s dalšími lidmi rozváželi na motorce letáky po okolních vsích.“ Marie prožila velké rozčarování, do té doby považovala ruské vojáky za přátele, osvoboditele. V roce 1968 jí však připomněli spíše německé okupanty.

Na brigádách byla i legrace

Od sedmdesátých let pracovala pamětnice jako tajemnice Místního národního výboru v Terezíně. Podle jejího hodnocení bylo v té době snazší starat se o veřejný pořádek než nyní. Lidé chodili na brigády, každý se více zajímal o své okolí, občané se účastnili jednorázových úklidových akcí svolaných výborem. „Nebyly to jen povinnosti, byla u toho i legrace.“

Rodina Žateckých prožila peripetie 20. století v socialistickém Československu se všemi atributy – rodinní příslušníci byli věznění režimem, rozváželi odbojové letáky, ale také mnoho let poctivě pracovali a snažili se připravit lepší život pro své děti. „Měli jsme to složité, od všeho trochu,“ uzavírá své vyprávění Marie.