Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Žatečka (* 1928  †︎ 2022)

• narozen 4. května 1928 narozen v Krchlebech u Čáslavi

• matka pocházela z české rodiny z USA, která se vrátila do Československa

• matka neprovdána, nevyřídila si doklady

• při kontrole dokladů v červnu 1942 neprokázali nežidovský původ

• 13. června 1942 transportováni do Terezína

• v ghettu dětský domov, práce v ghettu

• 28. září 1944 deportován do Osvětimi

• 6. října 1944 matka deportována do Osvětimi, kde zahynula

• v říjnu 1944 deportován z Osvětimi odjel do lágru Kaufering v Bavorsku

• duben 1945 osvobozen americkými vojáky

• léto 1945 rekonvalescence a návrat do Československa

• vojenská služba u autopluku, svatba

• 1953 odsouzen lidovým soudem k převýchově, půlroční trest ve věznici Pankrác

• po dvou měsících amnestován

• zemřel 5. října 2022

Jaroslav Žatečka se narodil 4. května 1928 v obci Krchleby nedaleko Čáslavi. Jeho matka Anna Žatečková pocházela z české rodiny žijící v Severním Galvestonu v Texasu, USA. Do Československa přišla ve dvacátých letech. V Krchlebech poznala otce Jaroslava Žatečky, ale na svatbu nikdy nedošlo. „Byla to dobrá máma. Všechno by mi dala, byl jsem jedináček.“

Později se přestěhovali do nedaleké Třemošnice, kde Anna Žatečková získala práci ve fabrice na plynové masky. Malý Jaroslav navštěvoval v Třemošnici obecnou školu a poté měšťanku v Ronově nad Doubravou. Do školy chodil s kamarády pěšky, protože na vlak nebyly peníze. Vzpomíná, že jako malí kluci prováděli různé lumpárny. Třeba když cestou do školy stříleli z praků na bažanty. „Dělali jsme hon. Pak nás hajnej hnal přes pole. My jsme byli mladý kluci, tak jsme mu utekli.“

V roce 1942 byl do fabriky v Třemošnici dosazen německý správce. Při následných kontrolách zaměstnanců se zjistilo, že Anna Žatečková nemá doklady. Po imigraci ze Spojených států si totiž nové nenechala vystavit. Německý správce je nahlásil k ověření, a tak se museli dostavit do Kolína na služebnu gestapa. „Z toho Kolína volali na faru do Krchleb, kde jsem se narodil. A ten blbec [kněz] řekl, že jsem bez vyznání. Já byl biřmovanej v Ronově jako katolík. Druhej den jel transport a prskli nás do něj a octli jsme se s mámou v Terezíně.“

Matka nebyla Židovka a Jaroslav Žatečka byl pokřtěný katolík, ovšem bez dokladů to nemohli prokázat. Jejich původ však už nikoho nezajímal. Němcům stačilo, že jsou zdánlivě bez vyznání.

Terezín

Na nádraží dostali identifikační ceduli na krk a z Kolína odjeli 13. června 1942 transportem s označením AAd směřujícím do Terezína. V této době žilo v terezínském ghettu asi dva tisíce stálých obyvatel a na čtyřicet tisíc vězňů. „Bydlelo se ve sklepích, na půdách, v těch tvrzích. Tam všude se spalo. (...) Všude samá štěnice.“

V Terezíně nejprve Jaroslav Žatečka bydlel v dětském domově L 417. Později žil spolu s matkou a našel práci v centrální pekárně. „Když tam bylo čtyřicet tisíc lidí, tak tam se peklo ve dne v noci furt, nepřetržitě. Já jsem s nějakým klukem z Čáslavi, Jirkou Müllerem, dělal ordonance. Řekli: ,Vemte papíry, doneste to do kanceláře.‘“ Když v pekárně skončil, chvíli pracoval na vrátnici a poté jako zahradník, v ghettu platila pracovní povinnost. 

Maminka pracovala v jiné části Terezína jako pečovatelka o choromyslné. Jaroslav Žatečka ji mohl navštěvovat jedenkrát týdně, a to pouze s doprovodem. Po ghettu nebylo možné se volně pohybovat. „Dali nám dvě tři hodiny. To jsem se s mámou jenom na chvíli sešel.“

Jaroslav Žatečka také vzpomíná, jak pozoroval lákání lidí do transportů. „Němci říkali: ,Paní, pojďte s tím děckem. Budete mít zaopatření v Německu. Pojedete do lazaretu a my se o vás postaráme.‘ Lidi se na to chytli a všechny do rána zlikvidovali.“ V té době neměl Jaroslav Žatečka o účelu terezínského ghetta žádnou představu. Nevěděl, kam každý den odjíždějí plné vlaky ani jaký osud ho čeká. „Nosili jsme židovskou hvězdu. I když jsme byli římští katolíci a Češi.“

V poslušnosti udržovali vězně vojáci SS. „Pokud se někdo nepřiblížil k plotu, tak si nás nevšímali.“ Přímo mezi lidmi působili tzv. kápové.[1] Ti byli pověstní svou brutalitou a odměny dostávali podle počtu zabitých Židů. „Kdyby byl Bůh, tak by todle nikdy nedopustil.“ Životem si nemohli být jistí ani ti nejvlivnější v ghettu. Bohatí Židé žili v rodinném lágru s koupelnou a rozhlasovým přijímačem. „Stejně je pak všechny převezli do krematoria. A do rána bylo po nich.“

Ze všeho nejhorší byla situace s jídlem. To bylo v Terezíně pouze na příděl. Pokud vězeň pracoval, dostal potravinový lístek na polévku a oběd. „Chleba jsme na cimrách měli dost, ale z toho se těžko brala síla.“ Při svém pobytu v Terezíně Jaroslav Žatečka myslel pouze na přežití. Navazování kamarádství a ostatní požitky běžného života považoval v ghettu za zbytečné. V roce 1943 navštívila Terezín komise Mezinárodního červeného kříže. „Hrála hudba, kolotoč tam byl, houpačky, všechno tam bylo. A nic se nezjistilo. Němci si je vzali na komandanturu a tam s nima chlastali a žrali. Čili ten Červenej kříž se nic nedozvěděl, jak se tam žije a jak lidi umíraj.“

Na konci září roku 1944, když bylo Jaroslavu Žatečkovi sedmnáct let, musel nastoupit k transportu do Osvětimi. Maminka zůstala v Terezíně. Jak se později dozvěděl, zemřela v Osvětimi, kam byla deportovaná krátce po jeho odjezdu z Terezína, 6. října 1944. „[Němci] dostali příkaz vyklidit kasárny. Tak to vyklidili komplet, i s personálem. I s personálem to zaplynovali. (...) Aby nebyli svědci, tak je zabili všechny.“

Osvětim

Transport do Osvětimi probíhal v nelidských podmínkách celých pět dní. Ihned po příjezdu je z vlaku vyházeli kápové. Vojáci SS se psy stáli všude okolo a rovnou vybírali ty, kteří vypadali nejslaběji. „Hrozný to bylo.“ Zbylí vězni dostali tetování. „115797 (...) To bylo jak na běžícím pásu. Opíchal a šel další.“

Následovala selekce, kde Němci vybírali ty nejschopnější k práci. Všichni ostatní byli posíláni do tábora nebo rovnou na smrt. „Musel jsem říkat, že mi je devatenáct dvacet roků, jináč bych vylít komínem. No a ten esesák se na mě taky jednou podíval a povídá, kolik je mně roků, já povídám dvacet. Zasmál se a kroutil hlavou. Jináč bych skončil normálně v plynu, poněvadž ty nepotřebovali lidi, takovýdle lidi. No, kdo byl jako hrbatej nebo bez ruky nebo bez nohy nebo po nějaký operaci, že to bylo vidět, ti všichni skončili v plynu. Němci nepotřebovali takovýdle lidi. (...) Brejlatý, hlavně brejlatý, ty šli všichni.“

Pak následovala druhá selekce. Znovu nástup do pětistupu a nazí vězni pochodovali před Němci. Zpovzdálí na vše dohlížel Mengele. „Když na někoho mávnul, byl s ním konec.“ Celkem proběhla selekce pětkrát. Jaroslav Žatečka se snažil vždy procházet s lidmi podobného vzrůstu, aby byl co nejméně nápadný. „Kdo neprošel, tak špatně skončil. Hned do plynu.“

Selekce probíhala asi pět dní. Za celou dobu dostali jen několikrát kousek chleba. Taky nebylo možné si dojít na latrínu. „Tak to těma nohavicema normálně vyteklo po těch lejtkách. To neexistovalo jít na záchod nebo na latrínu. Jak člověk vystoupil z řady, tak konec. Normálně to stříleli.“ Po skončení výběru strávil v Osvětimi ještě asi týden. Vzpomíná, že Němci čas od času zadrátovali a zaplynovali nějakou latrínu. Kdo tam zrovna byl, zemřel. Jako způsobilý práce byl přidělen k transportu do pracovního tábora Kaufering v Bavorsku, asi třicet kilometrů od Mnichova. Přesto, že byl krátký, pobyt v Osvětimi se stal jedním z nejhorších zážitků Jaroslava Žatečky. „Hrozný plameny byly vidět z toho krematoria v Osvětimi. A smrad z mrtvol. Hroznej smrad z mrtvol. (...) Bylo tam vlhko a mokro. A ten kouř z těch krematorií se táh při zemi.“

Kaufering

Po dlouhé cestě vlakem dorazil Jaroslav Žatečka do pracovního tábora Kaufering, blízko tábora Landsberg. Celý areál byl ukrytý v lesích a skládal se z několika desítek pobočných lágrů koncentračního tábora Dachau. Všechno ohraničoval ostnatý drát a kulometné věže.

V táboře, kam byl přidělen Jaroslav Žatečka, stálo asi patnáct částečně podzemních budov. Dříve sloužily ke skladování brambor. V těch se tísnilo na dva tisíce lidí. Většinou Maďaři, Němci, Poláci a Češi. „Spali jsme na holejch prknách. (...) Boky otlačený, samej strup. Do toho vši, ty nás žraly zaživa. (...) A kdo tam byl dýl, tak to byly jen kostry potažený kůží.“

Každý den pak museli všichni vězni pracovat. Převážně na stavbě podzemní fabriky na rakety, ale někdy také jezdili do Mnichova vyměňovat kolejnice po náletech. „Kaufering neplynoval, nic. Tam trestali lidi prací. Vysílený lidi padli a tím to bylo zařízený. Budovali tam nějakou podzemní fabriku. Když tam někdo pad, tak ho netahali, nic. Prostě ho tam zabetonovali.“

Jaroslav Žatečka vzpomíná, že mu jednou upadl pytel cementu a málem kvůli tomu zemřel. Rozběhl se k němu kápo, ale naštěstí mu ostatní vězni zastoupili cestu a nedostal se k němu. „Oni byli placený podle toho, kolik lidí zabijou.“ Pokud někdo porušil pravidla, třeba ukradl jídlo nebo se pokusil o útěk, byl ihned oběšen. „Pak tam zůstali viset dva dni na výstrahu.“ Mimo tvrdých pracovních podmínek ohrožoval život také hlad a zima. Jídla dostávali akorát tak na přežití. „Pořád tuřínová polévka, spíš tuřínová voda, sem tam nějaká brambora. Bída.“ Studené, téměř alpské podnebí si vyžádalo také mnoho životů. Ti šťastnější z vězňů si obstarali pytel, kterému odstřihli rohy a nosili ho jako ochranu před mrazem. Velmi špatná byla také hygiena. Na ubytovnách se hemžily vši a blechy. „Když zapršelo, tak jsme se myli v kalužích.“

Osvobození

S končící válkou a rostoucím strachem Němců došlo k rozhodnutí celý tábor zrušit. Všichni vězni se tak museli přesunout k dalšímu transportu. Když někdo nemohl chodit, naložili ho na káru a k vlaku odvezli. Na tuto práci byl nasazený také Jaroslav Žatečka. „My jsme vozili raněný do toho vlaku. Nás pár vězňů a esesák.“ Když už byli téměř všichni odvezení a vlak měl odjet, voják SS řekl vedoucímu, že musí ještě jednou zpátky pro zbytek raněných. Ve chvíli, kdy začali odcházet zpět do tábora, na téměř naložený vlak nalétli hloubkaři.[2] Nastal chaos a všude byla spousta mrtvých a raněných. Německý voják přikázal návrat do tábora. „S károu jsme se vrátili, esesák někam utek a my jsme zůstali v lágru.“

Jaroslav Žatečka společně s hrstkou přeživších zůstal sám v táboře. Poslouchali přibližující se boje a doufali, že je Němci neobjeví. Po čase přišly do tábora americké jednotky, žijící vězně posbíraly a naložily na auto. To již Jaroslav Žatečka padl vyčerpáním.

Američané zubožené vězně převezli do německého lázeňského města Baden-Baden, kde jim poskytli zdravotní péči. Nejprve prošli důkladnou očistou a poté dostali oblečení i boty. „Jsme byli zavšivený, zasvrabený. Tam nás zabalili, namazali něčím celý tělo a zabalili do prostěradla a den jsme v tom museli bejt. Aby to z nás všechno povolilo. Pak nás učili jíst, učili jsme se chodit. Ze 37 kilo jsem měl 82 kilo. Jsme jenom jedli a nic nedělali. Nejdřív dva schody, druhej den tři schody. Takhle jsme to museli zkoušet. Prostě ten organismus, ty nohy, to bylo všechno pryč. (...) Byli jsme jak kostry.“ Jaroslav Žatečka také vzpomíná, jak si někteří z přeživších dali k jídlu mastný guláš. Hned dostali otravu žaludku.

Když se jejich zdravotní stav zlepšil, přesunuli se do Bad Sonthofenu a následně do Bad Wörishofenu. Tam se dále zotavovali z dlouhých pobytů v ghettech, pracovních a koncentračních táborech. „Ráno prvotřídní snídaně, svačina i oběd. Taky víno jsme dostali. Nic jsme nedělali, jen leželi.“

V červenci 1945 odjel s Američany z Mnichova do Plzně a poté vlakem do Prahy. Tam si obstaral repatriační průkaz a vrátil se domů, do Třemošnice. Později zjistil, že z původního transportu 2086 lidí z Kolína do Terezína přežil válku pouze on a dalších patnáct lidí.

Poválečná léta

Návrat do Třemošnice neproběhl tak, jak si Jaroslav Žatečka představoval. Naopak, do domu, kde dříve bydlel, se již nastěhovala cizí rodina. Neměl tak kde bydlet a ani žádné žijící příbuzné. Naštěstí nezůstal sám, ale ujali se ho dobří rodinní známí, Březinovi. Ti za války přišli o syna v Osvětimi.

Hned, jak to situace a zdravotní stav dovolily, vypravil se Jaroslav Žatečka do Krchleb navštívit faráře, kvůli kterému musel s matkou do Terezína. Už z něj byl vyšší duchovní hodnostář. „Dobrý den, já jsem nějakej Žatečka. Vám ve 42. roce volalo gestapo a vy jste, pane faráři, mě připravil o maminku a mně jste dal tři roky k dobru, když jste zamlčel, že jsem tady křtěnej.“ Načež farář odpověděl: „Já jsem se bál, to bylo měsíc po heydrichiádě a najednou se ozvalo gestapo Kolín, bál jsem se, že mě zavřou.“ S tímto vysvětlením se Jaroslav Žatečka musel spokojit.

Následoval pomalý návrat do běžného života. Nevlastní rodiče ho poslali do učení na nástrojaře. To zdárně dokončil, a protože se jeho zdravotní stav zlepšil, musel nastoupit na vojnu. Sloužil u autopraporu, nejdříve ve Vysokém Mýtě a poté v Čáslavi. Většinu vojenské služby prožil jako instruktor v autoškole, kde v rámci družby zaučovali slovenské bači ke speciálním vozům. „Ty nevěděli, která je levá ruka, pravá ruka. Psát neuměli.“ 

V roce 1951 se oženil a krátce poté se jeho mladá rodina rozrostla o dvě děti. Na začátku padesátých let také komunisté zabavili obchod nevlastních rodičů. „Naši tady měli obchod, prodávali všechno možný. Pak jim to sebrali a udělali z toho textil. (...) Ale přišel tam slušnej pán, starší obchodník. Když měl odejít, tak mi předal klíče. Ne na výbor, ale mně.“

Převýchova na Pankráci

V roce 1953 dostal Jaroslav Žatečka půlroční trest u Lidového soudu v Čáslavi. „Tehdá se říkalo Zápotockýmu ušatý torpédo. To byla přezdívka. To jsem párkrát řekl a kamarádi, který byli o hodně let starší a dělali vedle na mašinách, tak byli u výslechu. Tam řekli, že jsem jim řekl nejnovější zprávy ze Západu. A tím to bylo hotový.“ Soud byl předem připravený. Celý proces proběhl rychle a bez možnosti bránit se.

Poslán byl do pankrácké věznice na převýchovu prací. On a ostatní vězni odsouzení na kratší čas většinou jezdili pomáhat do cihelny, stěhovali archiv nebo stavěli silnici. „Mistr tam ale zapomněl dát drenážní roury a další kanály. Tak jsme to museli dělat znovu.“ Pobyt ve vězení pro Jaroslava Žatečku ve srovnání s minulými zážitky nebyl ničím příliš stresujícím. Bachaři si k nikomu nic nedovolili a denní režim také nebyl náročný. „Krumpáč, lopata, makat. Mně to nevadilo, já jsem byl zvyklej makat.“

Za dva měsíce přišla amnestie a Jaroslav Žatečka mohl odejít domů. Tam už na něj čekala rodina, která se mezitím rozrostla o dalšího člena.

Civilní život

V následujících letech pracoval Jaroslav Žatečka dál v továrně v Hedvikově, části Třemošnice, tedy na stejném místě, kde před válkou pracovala jeho maminka. Žil rodinným životem a věnoval se svým dětem. Několikrát se také vrátil do Terezína i Osvětimi, aby zavzpomínal na padlé spoluvězně i na svůj nelehký osud. „Prvně, když jsem tam jel po tom pětačtyřicátém roce, tak jsem na tom byl hrozně. Nervy začly pracovat. Udělalo se mi hrozně zle.“

[1] Kápové nosili civilní šaty s lampasy na kalhotách a s páskou CAPO (Capo Lagerpolizei) na rukávech. Nejčastěji byli ozbrojeni dřevěnými obušky či gumovou hadicí.

[2] Hloubkaři (někdy kotláři) byli stíhací piloti, kteří měli za úkol operovat v nízkých letových hladinách a útočit především na malé pozemní cíle (automobily, lokomotivy, trafostanice apod.) a narušovat tak týl nepřítele, jeho infrastrukturu, zásobování či znesnadňovat mu komunikaci.