Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Zářecký (* 1940  †︎ 2023)

• narozen 6. února 1940 v Rychnově nad Kněžnou

• otec Jaroslav (1912-1970) a matka Antonie (1914-1993) se živili hospodařením na rodinném statku v Kunvaldě

• v roce 1946 poskytli ubytování a práci německé rodině Neugebauerově z Neratova

• v roce 1950 byl Jaroslav Zářecký starší označen za kulaka, museli odevzdat mechanizaci a polovinu pozemků

• v červnu 1953 byl Jaroslav Zářecký zatčen a v dubnu 1954 odsouzen na osm let do uranových dolů

• z vězení se vrátil v roce 1956

• Jaroslav byl v roce 1956 vyhozen ze zemědělské školy kvůli „kulackému“ původu

• roku 1959 rodina donucena vstoupit do JZD

• po vojně Jaroslav pracoval v JZD Kunvald

• po revoluci 1989 dostala rodina zabavený majetek zpět

• zemřel 14. února roku 2023

Jaroslav Zářecký se narodil 6. února 1940 v Rychnově nad Kněžnou. Jeho otec Jaroslav (1912-1970) pocházel ze zemědělské usedlosti v Líšnici a v roce 1939 se přiženil do Kunvaldu na Lyerův statek čp. 137 sňatkem s Antonií, rozenou Lyerovou (1914-1993). Antonie a Jaroslav měli tři syny - vedle Jaroslava ještě Eduarda, narozeného v roce 1941, a Vladimíra, narozeného v roce 1944.

Starobylý statek, který rodina Lyerova vlastnila od roku 1713, začal podnikavý Jaroslav hned na začátku 40. let zvelebovat a modernizovat. On i jeho žena pocházeli ze selských rodů, Jaroslavův otec byl dokonce poslanec za Agrární stranu, a jeden z předků Antonie byl zase okresním starostou v Žamberku. Tehdy měli 32 hektarů orné půdy a 16 hektarů lesa. Oba Jaroslavovi rodiče měli v genech zakódovanou zodpovědnost za majetek, jeho zhodnocení a předání další generaci.

Jaroslav starší si hned po svatbě v roce 1939 vzal velký úvěr a postupně začal statek přestavovat: v chlévě zavedl pojízdné dojení, krmné žlaby, postavil nový moderní vepřín odvětraný středem nahoru do střechy, zmechanizoval proces mlácení obilí a krmení dobytka, pořídil senoskládač vyrobený firmou Toman Kunvald, během měsíce postavil novou třicetimetrovou stodolu. Šlechtil také prasata a na dvoře statku U svatého Jána, jak se jejich zemědělské usedlosti říkalo podle sochy sv. Jana Nepomuckého před usedlostí, pořádal aukce šlechtěných prasat z celého Žamberecka. Vybrané kusy pak vozil traktorem do Prahy na celostátní výstavu. V době nezaměstnanosti dal práci mnoha lidem a také jim dobře zaplatil. Byl zvyklý druhým pomáhat, měl zkušenosti, nebál se. Díky své ochotě a vstřícnosti byl u lidí ve vsi velmi oblíbený.

Maminka Antonie pomáhala svému muži, jak mohla. Vedle péče o děti ještě poklízela v chlévě, dojila nebo pracovala na poli. „Dnes by takovou fyzickou zátěž těžko někdo vydržel. Maminka měla ruce mozolnaté a sedřené,“ vzpomíná Jaroslav Zářecký.

Jednu z nejranějších vzpomínek má Jaroslav na pochod německých vojáků koncem války přes Kunvald. „Bylo mi pět let. Němci šli v ohromné koloně s koňskými povozy, kanony, zastavili u nás u sochy svatého Jána, chvíli tam stáli a pak odjeli pryč. Měl jsem velký strach. Utíkal jsem honem do dvora.“

V roce 1946 se Jaroslav Zářecký starší zaručil za německou rodinu Neugebauerovu z Neratova a vzal je k sobě na statek na práci. Tím zachránil Neugebauerovy před odsunem. Sedmičlenná rodina byla u Zářeckých ubytována a všichni pomáhali na statku s tím, co bylo potřeba. Neugebauerovi byli vděční, jejich děti se rychle skamarádily s kluky Zářeckými. Jaroslav kamarádil nejvíc s Klementem. „Klement moc rád pomáhal a rád jezdil s traktorem po poli. Táta se nebál nás pustit na mechanizaci.“  V roce 1950 museli od Zářeckých odejít nejen Neugebauerovi, ale i všichni, kdo u nich pracovali. Nastala temná doba.

 

Temno padesátých let

Statek Zářeckých v Kunvaldě vzkvétal a to bylo trnem v oku komunistické garnituře, která se v roce 1948 chopila moci. Každý, kdo vlastnil víc než 13 hektarů půdy, byl označen za „kulaka“ (vesnického boháče a nepřítele lidu), přestože Ústava z května 1948 zaručovala nejvyšší možnou výměru 50 hektarů. Cílem komunistické vlády byla likvidace selského stavu a nucené zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD). Proto byla v listopadu 1951 zahájena Akce K („kulak“) směrnicí, která určovala uspořádání poměrů v zemědělských rodinách, a to: vystěhování z obce, zabavení majetku, perzekuce rodinných příslušníků, vyloučení dětí ze studií nebo internování mládeže na státních statcích a jejich převýchova manuální prací. V této době „kulak“ nesměl pracovat v JZD, aby neovlivňoval ostatní. Do roku 1953, kdy vrcholila první vlna Akce K, bylo vystěhováno cca 4000 rodin. Druhá vlna vrcholící v roce 1959 se nesla v duchu zesílené agitace, navyšování povinných dodávek a tvrdých postihů za neplnění. Protože byl zoufalý nedostatek odborníků, „kulaci“ už mohli do JZD vstoupit. V roce 1960 Antonín Novotný vyhlásil vítězství socialismu v Československu a dokončení kolektivizace z 84 %. 

Rok 1950 byl pro rodinu Zářeckých tragickým zlomem. „Táta tušil, že bude zle. Byl z toho nešťastný. Neugebauerovi nás museli opustit. Táta byl označen za kulaka.“ V lednu 1950 přišel Zářeckým z Okresního národního výboru Žamberk výměr na výkup traktoru Lanz Bulldog pro Státní traktorovou stanici (STS) v Žamberku. Nejmodernější traktor v okolí, který Jaroslavův otec koupil na úvěr, jenž dosud splácel, museli odevzdat bez náhrady. Odůvodnění znělo: „ONV může podle § 1 odst. 1 vyhlášky č. 612 ze dne 30. května 1949 a novely ze dne 20. října 1949 vykoupiti základní zemědělské mechanizační prostředky od některých fyzických osob, u nichž není těchto mechanizačních prostředků využito. Poněvadž výše uvedeného traktoru není ve vašem hospodářství plně využito, bylo rozhodnuto, jak shora uvedeno.“ Peníze za traktor žádné nedostali. „V únoru 1950 jsme s Klementem Neugebauerem museli odvézt traktor do Žamberka na zámecké nádvoří. Tam jsme traktor předali nějakým papalášům z okresu. Za měsíc jsme se dozvěděli, že na státním statku v Králíkách nechali v zimě v tom našem traktoru vodu a mráz roztrhl blok motoru, takže traktor byl zničený.“

Od roku 1953 hospodařili tedy na polovině výměry. Synové byli naštěstí zdraví a všemi svými silami pomáhali rodičům. Vladimírovi bylo devět let, Edovi dvanáct, Jaroslavovi třináct. „Ještě ten rok jsme sklízeli obilí, ale protože jsme neměli mechanizaci, sklízela to Strojní traktorová stanice. Obilí odvezli bez náhrady a za práci, hnojení a orbu ještě mámě přišla faktura! Ona to sklízela, odvezl to stát, ale matka to měla zaplatit.“ Obilí už sklízeli sami, bez otce Jaroslava. Těsně před žněmi, v červnu 1953, Jaroslava Zářeckého zatkla Státní bezpečnost a současně provedli příslušníci StB u Zářeckých domovní prohlídku. „Přijeli bez ohlášení policejním autem. Byli v civilu a obsadili statek. Tři byli v ložnici, všechno vyhazovali ze skříní na hromadu, matrace z postele, drancovali, hrabali se v papírech, další chodili po venku a dělali soupis všeho majetku i zvířectva, krávy, slepice, ovce.“

Kromě traktoru byl Zářeckým zabaven pluh, samovaz a další mechanizace. Polovina jejich výměry propadla státu. Zbyli jim jen dva koně, nářadí na koňský povoz a holé ruce na práci. Museli odvádět vysoké dodávky. „Lidé byli vystrašení. Každý se bál něco říct proti režimu, protože každý byl režimem ohrožen. Všude byli slídilové. Nikdo se neprojevoval.“ V obci bylo několik horlivých komunistů a řada jejich přisluhovačů. Ale našli se i lidé, kteří se Zářeckými soucítili, a v největší nouzi jim pomáhali například donášením jídla. V roce 1951 se ráno na vratech stodoly objevil desetimetrový nápis natřený vápnem: „Zde bydlí kulak“. 

Jaroslav Zářecký starší byl měsíc zavřený v Žamberku na samotce, StB zatím sháněla důkazy k obvinění. „Estébáci jezdili po Kunvaldě a vyzvídali po lidech, z čeho by ho mohli obvinit. Ale nikdo jim nic neřekl.“ Po měsíci ho odvezli na Pankrác do Prahy, tam byl devět měsíců. Soud se konal 9. dubna 1954 v Hradci Králové. „To byl hrozný zážitek. Tátu přivedli v řetízkách jako zločince, prokurátor Kropáček tam křičel. Tátu označili za protistátní živel. Dali mu paragraf za sabotáž a protistátní činnost, protože neplnil dodávky a odsoudili ho na osm let vězení.“ Pamětník vzpomíná na čestné chování předsedy Národního výboru v Kunvaldu u výslechu. Na prokurátorovy otázky odpovídal předseda Kalous jen: „Těžko říct, těžko říct,“ což prý prokurátora Kropáčka dohánělo k zuřivosti.

Jaroslav Zářecký si trest odpykával v uranových dolech v Jáchymově a v Příbrami na dole Bytíz. „Návštěvy byly dojemné, byli jsme všichni naměkko. Mně bylo do brečení, všechno působilo stísněně. Ptali jsme se táty, co dělá. Na Pankrác s námi jednou jel i tátův otec, můj děda. A ten to taky těžko snášel. Když jsme pak přijeli domů, děda si sedl za stůl, za chvíli se skácel a byl mrtvý.“

Po roce věznění a žádosti o obnovené řízení byl jeho trest zmírněn na tři roky. Vedle trestu odnětí svobody byl odsouzen k propadnutí celého majetku a ztrátě čestných práv občanských. Podobně postižených zemědělců bylo v Kunvaldě víc. Jaroslav Zářecký byl souzen s Bohuslavem Veverkou z Kunvaldu, podobný tragický osud potkal jejich souseda Lyera, Břízu nebo Müllera. Sedlák Bílek vyřešil psychický nátlak, podle vzpomínek pamětníka, sebevraždou.

 

Všechno to nesla maminka

Jaroslav vzpomíná na svoji matku Antonii, která v té době odolávala těžko představitelnému tlaku. Těžce pracovala na statku, aby mohla plnit dodávky (měla deset krav, ovce, slepice, prasata), vychovávala tři syny a musela být natolik silná, aby ještě dodávala odvahu svým dětem. „Matka byla věřící a velmi silná. Nechápu, jak to mohla psychicky vydržet. Všechno to táhla psychicky i finančně. Ona viděla to bezpráví, ale stále nám říkala, že to musí jednou skončit, že se všechno vrátí zpátky a že se toho dočkáme. Věřili jsme tomu.“

Rodina Zářeckých prožívala od roku 1950 do Jaroslavova návratu z vězení v roce 1956 nejhorší dobu v životě. „Dobytek jsme přikrmovali slámou, protože nebylo krmení. Sami jsme neměli co jíst. Dobří lidé nám v noci potají nosili jídlo - chleba, máslo, kousek masa, co kdo měl. Máti nikdy neřekla, od koho to bylo, protože to bylo nebezpečné. Byli jsme tehdy mezi životem a smrtí.“ Dodávky museli odvádět podle počtu dobytka. „Plnomocník“ z okresu rozhodoval o všem. „Máti šla jednou za plnomocníkem a vysvětlila mu, že nemáme co jíst, a jestli si můžeme nechat půl prasete z dodávky? On se cukal a kroutil, tak maminka zvedla své udřené ruce a řekla mu: ‚Podívejte se na ty ruce, já kdybych vás praštila rukou, tak to bude o hodně víc bolet, než tou vaší!‘ To s ním pohnulo a povolil nám to.“

Mladý Jaroslav s bratry pomáhali, jak mohli. „Kolikrát jsme s Edou místo školy museli doma pomáhat. Od desíti let jsem postupně dělal všechno – poklízel a krmil v chlévě, ve vepříně i na poli – na jaře sena, pak sklízet obilí, skládat, dělat snopky, dávat do mlátičky, v létě květák, salát, kmín. Všechno jsme dělali ručně sami s matkou. Učitelé naši absenci tolerovali. Cítili s námi, věděli, co se děje, ale nemohli nám pomoci. Byli jsme kolikrát dost unavení – při té střídmosti, těžké práci a psychickém vypětí to bylo náročné. Školu jsme doháněli.“  

Po základní škole chtěl jít Jaroslav na zemědělské učiliště do Kostelce nad Orlicí a také tam první školní den roku 1956 nastoupil. „V hlavním sále byla přednáška a najednou mě vyvolali na chodbu. Já nevěděl, o co jde. A tam mně ředitel oznámil, že dostal ze Žamberka z okresu příkaz, že moje vzdělání je nežádoucí. Tak jsem se musel vrátit domů. Maminka to pak šla na odbor zemědělství zjišťovat a nějaký Hubálek jí říkal, že o vzdělání jejího syna není zájem, protože jsme kulackého původu.“ Jaroslava to hodně mrzelo a jeho maminku jistě o mnoho víc. Ale museli žít dál. Pracovat na tom, co jim zbylo z rodinného statku, postarat se o zvířata, o pole a les. Bratr Eduard měl více štěstí – vyučil se zedníkem, a Vladimír si udělal stavební průmyslovku. Jaroslav si později dodělal dvouletou školu zemědělské mládeže, která probíhala pouze v zimním období.

Jaroslav Zářecký se z vězení vrátil v roce 1956 jako zlomený člověk. Nechtěl žít. Byl lhostejný, později nechtěl ani pracovat, ačkoliv práce ho vždy bavila. Po návratu neměl nic. I řidičský průkaz, který mu sebrali, si musel znovu udělat. Pracoval jako zedník v Žamberku a dále jako řidič u Státních silnic tamtéž. Sledovala ho StB.

Antonie Zářecká se svými syny hospodařila dál. V době nouze jí dali ráno chléb nadrobený do mléka, k obědu úkrop s chlebem, moučné placky, mléko. Maso nebylo. „Když už jsme byli větší, kolem let 1957 a 1958, bylo to lepší. Víc jsme pomohli, dařilo se nám natolik, že jsme tu práci na polovině našich pozemků zvládali. Začali jsme dělat mimo zemědělskou činnost také květák a hlávkový salát na prodej. Ráno jsme my kluci vstávali ve čtyři hodiny a šli na pole zalamovat květák. Vyřezávali jsme palice do beden a na statku jsme to třídili podle jakosti. V šest hodin už jsem vyjížděl s koňmi na Žamberk do skladu Ovoce-zelenina, tam se to prodávalo. Brácha zatím v chlévě krmil krávy a prasata ve vepříně. Když jsem přijel zpět, jel jsem na pole až do večera sít nebo orat. A pak zase práce v chlévě. Pořád jsme dělali. Začalo se nám zase dařit, až nám někteří lidé ze vsi začali závidět.“

Druhá vlna kolektivizace je definitivně semlela. Na vybranou měli buď vstup do JZD a včlenění jejich pozemků do vlastnictví družstva, anebo vyvlastnění pozemků a výměnu za okrajové malé části na periferii obce. A tak v roce 1959 nátlaku podlehli a do družstva vstoupili. „JZD na tom vydělalo, statek byl nový, v chlévě krávy, osmdesát prasat ve vepříně, ve stodole sklad osiva, výtahy, čistička. Z toho nám neplatili ani korunu. Rodiče měli na to všechno investiční stavební dluh. Měli splácet ještě třicet tisíc bance, ale JZD o splácení dluhu nechtělo ani slyšet. Tak to maminka chvíli splácela, ale nemohla to utáhnout. Banka nakonec uznala, že nemůžeme splácet dluh, který byl pořízen na vybavení, jenž nám bylo zabaveno. Tak banka nakonec splácení pozastavila tím, že nám zestátnili 6 hektarů půdy.“

Jaroslav nastoupil v roce 1959 na vojnu do Opavy, nejprve k dělostřeleckému pluku, pak do autočety jezdit s nákladním autem. Po návratu pracoval v mechanizaci JZD Kunvald, kde byl zaměstnán i bratr Eduard jako zedník ve stavební četě.  

V roce 1968 se Jaroslav Zářecký oženil s Marií, rozenou Jehličkovou, narozenou v roce 1948. V roce 1969 se jim narodil syn Jan, dva roky po něm syn Jaroslav a v roce 1973 dcera Daniela. Od roku 1972 se rodina usadila v Žamberku, kde si postavili rodinný dům. V rodinném statku si nemohli opravit patro, protože polovina byla státní a museli by ho odkoupit.

V roce 1970 zemřel pamětníkův otec Jaroslav. „Ke konci to s ním bylo špatné. Nechtěl žít a dával to najevo, začal popíjet. Byl naprosto rezignovaný, psychicky zničený. To bezpráví se na něm podepsalo. Muselo být hrozné, co zažil. Nechtěl nám nic vyprávět. Ještě těsně před smrtí měl na rukou otlaky od řetízků, jak byl ve vězení spoutaný. Byla to hrozná doba. Bylo mně to tak líto, ale nemohli jsme nic dělat.“ S Jaroslavem Zářeckým se na pohřeb přišlo rozloučit ohromné množství lidí a pohřeb byl sledován také příslušníky StB. 

 

Znovu na svém hospodářství

Po revoluci v roce 1989 přišla svoboda a s ní možnost návratu ukradených majetků. Na statku U svatého Jána žila Antonie Zářecká, která podporovala svého syna v úmyslu zachránit statek pro další generace. Jaroslavův syn Jaroslav nejmladší, narozený roku 1971, měl o hospodaření zájem, a tak se o své pozemky přihlásili. Majetek byl vrácen v restituci v roce 1992 s podmínkou, že na něm budou soukromě hospodařit. Dostali zdevastované budovy, které družstvo užívalo po celou dobu bez oprav. Pouze stodola vydržela bez úhony. Dostali navráceno i původních 32 hektarů orné půdy a 16 hektarů lesa. Vzali si úvěr a od roku 1994 začali statek rekonstruovat. Postupně také skoupili další pozemky a dvě opuštěné ruiny bývalých zemědělských usedlostí, které přestavěli na stáje pro dobytek. V roce 2020 měla rodina Zářeckých 150 hektarů půdy, prosperující statek se 130 kusy hovězího dobytka a čtyři koně. Součástí rekonstrukce byl i penzion s 36 lůžky. Péči o statek a hospodářství nese vedle Jaroslava a jeho syna již i další generace vnoučat, z nichž některá mají o zemědělství zájem.

Dodnes pamětník s politováním pozoruje důsledky kolektivizace zemědělství. „To, co se kolektivizací v 50. letech rozkradlo, se po revoluci 1989 rozpadlo. V Kunvaldě např. pan Toman vyráběl senoskládače do celé republiky, byla zde pila se dvěma katry, čtyři mlýny, poháněné náhonem z Horského potoka a Rokytenky, dvě mlékárny, řada soukromých obchodů, pekař. Dnes není nic. Násilnou přeměnou hospodářství na JZD se zpřetrhaly rodové vazby k půdě. Mladí lidé už nemají k zemědělství vztah, protože k tomu nejsou odmalička vedeni. Venkov se vylidňuje a zemědělství u nás má malý výkon oproti jiným zemím.“