Наталія Запішна Nataliia Zapishna

„Pokračovala jsem v práci jako dřív, do poslední chvíle jsme neodjížděli. A když došlo k ostřelování, [děti] byly malé: mému synovi byly čtyři roky, prostřední dceři pět a nejstarší dceři devět let. Pamatuji si moment, kdy jsem vyzvedávala Uljanku ze školky, a to bylo poslední ostřelování Kramatorsku 10. února, kdy ostřelovali z [salvového raketometu] ‚Tornado‘.“ „To už byl [20]15 rok?“ „Ano, [20]15; [20]15, je to správně. Nejsem v datech moc dobrá, tak se nedivte.“ „A já si pamatuji, jak ji vedu ze školky, a prostě ten kravál, ty granáty… Ale oni ostřelovali centrum města, my jsme byly na okraji. Ten ale rámus byl prostě strašný, země hučela. Poprvé jsem z vlastní zkušenosti zažila, co je to ostřelování. Pamatuji si, jak ji tak vedu za ruku a říkám¬: ‚Ulko, běžíme domů.‘ A nějak jsem se to snažila převést na hru. Zabíhám s ní do nejbližšího obchodu, stojím, rozhlížím se kolem a uvědomuji si, že kolem mě jsou skleněné police a všechno je zaplněno lahvemi. Je mi jasné, že to není to nejbezpečnější místo, kam se schovat, a tak ji beru ven a běžíme domů. Nezůstala jsem v obchodě, tam se nahrnula spousta lidí. Tak jsme poskokem vesele doběhly domů. Takovým vlastním způsobem jsem se snažila děti chránit; tedy netiskla jsem je k sobě, neplakala jsem, neříkala jsem, že teď zemřeme nebo něco podobného. Takovou jsem měla zkušenost.“

„Byl to rok [2004], kdy se narodila moje starší dcera, a byl to moment, kdy jsem si poprvé položila otázku ‚kdo jsem?‘, pokud jde o identitu. Protože do té chvíle – máma Ruska, táta Ukrajinec, já na léto jedu do Ruska, vracím se na Ukrajinu… Byl to nějak pro mě jeden celek. Nerozdělovala jsem to tak a neměla jsem potřebu to tak rozdělovat. Nikdy jsem se nesetkala… Když jsem jela do Ruska a nazývali mě tam ‚Ukrajinečka‘, tak jsem [odpovídala]: ‚Ano ano jsem Ukrajinečka.‘ Byla jsem na to hrdá. Když jsem se vracela domů, to, že jsem přijela z Ruska, se na mně nijak negativně neodráželo. Když se vrátím k vaší otázce, jestli si matka kladla otázku, jak byla přijata, mně se zdá, že ona to neřešila. Přestěhovala se sem na Ukrajinu v roce [19]63, jestli se nepletu, to byl někdejší Sovětský svaz, no a pro ni to prostě byla jedna země. A najednou v roce 2004 to byla první chvíle, kdy v naší rodině došlo k neshodám. Mezi mnou a mými sestrami nastaly rozpory, mezi [mnou a] starší sestrou. Nějaké kontroverze na pozadí toho, co se dělo ve společnosti. A tehdy jsem si poprvé položila otázku, kdo jsem. S prostřední sestrou jsme byly tak nažhavené, že jsme nechodily na Majdan jen proto, že v našem městě nebyl, jinak bychom šly. Horlivě jsme všechno probíraly, sledovaly zprávy, já jsem se poprvé začala zajímat o politiku jako takovou. Prostě jsem si začala klást otázky: kdo je kdo, kdo je starosta mého města a nakonec, kdo je prezident. Poprvé se to stalo tehdy.“

„Velmi jsem toužila po své psychologii, protože mě vždycky zajímalo, proč jsme navenek tak stejní – dvě ruce, dvě nohy, jedna hlava –, ale tak odlišně jednáme. Vždycky mě to zajímalo: Co se děje v hlavě člověka, že jeden to dělá takhle, jeden se stane, já nevím…, slavným po celém světě, a jiný žije svůj život nějak jinak? Vždycky jsem matce říkala, že chci být psycholožkou. A ona říkala: ‚No, a co to vlastně je? No, kde budeš pracovat?‘ Něco tak nepochopitelného. A to opravdu byla doba, kdy ve školách ještě nebyla psychologie, ve školkách; nebyla to norma, jako je to dnes. Máma stanovila takovou [podmínku]…, vyznělo to nějak tak, že pokud ti otec dá peníze na studia, na univerzitu, tak tam půjdeš, a pokud ne, musíš pochopit, že nemáme peníze. Nevím, proč tam nebyla varianta, že bych mohla postoupit na státem financované studium, i když jsem se učila velmi dobře. Vůbec se o tom neuvažovalo. Nějak to bylo nastavené tak, že univerzita je jen pro bohaté. Ale také sestra mi říkala: ‚Natalie, proč nejdeš na hrazené studium?‘ No, já už jsem to tak brala: když mi táta dá peníze, půjdu na univerzitu, když ne, tak nic. A táta peníze na studium nedal. Máma se mnou tak nějak začala pracovat; mluvila se mnou, říká: ‚Natalie, přemýšlej o švadleně. Švadlena vždycky ušije tady záclonu, tam kalhoty; vždycky budeš mít z čeho žít.‘ A když mi bylo šestnáct let, jedenáctá třída, už jsem se prostě chtěla vymanit z matčiny péče a bylo mi jedno, kam půjdu studovat. Věděla jsem, že je konec: peníze nemám, takže univerzita – tam se nemůžu ani podívat. A nastoupila jsem na vyšší odbornou školu. V té době to byla vyšší odborná škola v Kramatorsku, obor ‚technik technolog šicí výroby‘. Později, už po mnoha letech, jsem pochopila, že všichni moji spolužáci šli na univerzitu, mnozí z nich za státní peníze, a vím jistě, že jsem tam mohla jít; mě ale taková myšlenka ani nenapadla. Když jsem si to uvědomila, bylo to pro mě takové osvícení. Proč se nevplížila žádná myšlenka, aspoň to zkusit? Ani jsem se nepokusila. Proto jsem nastoupila do Kramatorsku na obor ‚technik technolog šicí výroby‘, a to bylo mé první vzdělání…“

„Měli jsme velmi velký dům. Postavil ho můj otec a měl své charakteristické znaky: Například na štítu střechy jsme měli písmeno ‚Z‘. Tedy, my jsme věděli, že je to ‚Z‘, protože to je naše příjmení. Ale když jsme dům prodávali a já už jsem jednala [s kupci], už to pro některé lidi bylo číslo tři [písmeno ‚Z‘ se v cyrilici píše stejně jako trojka]. Pak tam zleva nebo zprava, také na štítu, bylo slunce, a v rodině se vždycky říkalo, že je to na počest mé matky, protože on [otec] ji nazýval Sluníčko – Svitlanka, Svitla, Sluníčko. Některé z těch znaků byly specifické pro naši rodinu; otec je tak pokládal, a já mám na rodný dům velmi hezké vzpomínky. A když se ve snu vracím do rodného domu, jsou to pro mě vždycky takové milé, takové hřejivé sny. Ať už se tam dělo cokoli, probouzím se s pocitem díků, že jsem tam byla, že jsem tam mohla znovu být. Byla tam velmi veliká okna. Byl dvoupatrový, vynikal na pozadí všech ostatních domů, protože mně se zdá, že u nás na východě jsou si domy velmi podobné. Možná to byl jen takový můj názor. Ale on byl takový – s architektonickým šmrncem, se zvláštnostmi.“