Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Zapadlo (* 1957)

• narodil se 31. července 1957 v Liberci

• citlivě vnímal okupaci roku 1968 i upálení Jana Palacha

• vyučil se v Severočeských energetických závodech

• v 17 letech se pokusil o sebevraždu

• provozoval v Liberci ilegální diskotéky

• roku 1977 podepsal prohlášení Charty 77

• převážel a distribuoval ilegální tiskoviny

• v roce 1979 byl v rámci akce Asanace přinucen k vystěhování do Rakouska

• poté se přestěhoval do Německa, kde se přidal k sektě Osho

• žil v řadě zemí světa

• v 90. letech se vrátil do Čech

Milan Zapadlo se narodil 31. července 1957 v Liberci, kde žil až do emigrace na konci sedmdesátých let. Měl dva sourozence, staršího bratra Pavla a mladší sestru Hanu. Otec pracoval v Severočeských energetických závodech (SEZ). Matka Hana měla domácí práci, později pracovala jako skladnice.

Děti doma pomáhaly matce s prací, nechodily ani do jeslí, ani do školky. Když Milan Zapadlo nastoupil do školy, byl podle svých slov překvapen všeprostupující ideologií, děti měly „vymytý mozek“. Jinak se ve škole Milanovi líbilo a měl výborné výsledky. Ty mu prý vydržely do okupace roku 1968, protože pak při prověrkách vyhodili většinu dobrých učitelů a jak pamětník říká: „Přišli tam hrozní blbci.“

Svého tvrdého a hrubého otce Milan neměl rád, protože jej bil. Osobní rozpory se projevily i v rozdílném přístupu k režimu. Milan Zapadlo starší se stal komunistou již v květnu 1945 a pilně se činil v ROH. Zato jeho syna vyhodili z Pionýra a nikdy se nestal členem SSM ani komunistické strany.

Jako jediný jsem brečel, učitelka mě hladila po hlavě

„Brzy ráno 21. srpna nás vzbudila máma, brečela a říkala, že nás Rusové okupujou,“ vypráví pamětník. Tehdy jedenáctiletý Milan si nedovedl srovnat okupanty se Sověty, které ve škole pořád kreslili jako osvoboditele s šeříky a červenou hvězdou na tancích. Toho dne dostal na ulici letáky s portréty Ludvíka Svobody a Alexandra Dubčeka, které vylepoval po stromech. Dál do města si netroufal, protože odtud bylo slyšet střelbu. 

V Liberci zemřelo během okupace devět lidí. Pohřeb měli v místním krematoriu a rozloučit se přišla ohromná spousta lidí. Milan, který přišel s matkou, celý obřad proplakal. Když o rok později zemřel Jan Palach, v Liberci houkaly sirény, lidé zastavovali auta a troubili. Pamětník byl tehdy zrovna ve škole a vzpomíná, jak se cítil: „Já jsem jediný brečel, učitelka mě hladila po hlavě. Bylo mi hrozně líto, že něco takovýho může spáchat mladej člověk, aby probudil celý národ.“

Symbolem uvolnění roku 1968 se pro pamětníka staly do té doby nevídané časopisy nebo i komiksy. To za normalizace zmizelo. Ale zůstala hudba, jeho velká vášeň. Beatles Milana a jeho kamarády inspirovali k založení kapely s názvem Kluci v parku. Pro Milana to bohužel skončilo už v roce 1970, protože se rodina přestěhovala do vlastního domu v jiné části města. Tím ztratil své staré přátele a musel hledat nové. Pak nastoupil do učení v oboru zámečník v Severočeských energetických závodech (SEZ).

Všichni kamarádi odejdou

V 17 letech se Milan pokusil o sebevraždu, spouštěčem byla plánovaná emigrace jeho kamarádky. Nejprve se ze smutku opil, protože měl obavy, že všichni jeho kamarádi odejdou a on v Liberci zůstane sám. Pak se rozplakal, odešel pryč z hostince a pokusil se podřezat si žíly nožem. Následně usoudil, že potřebuje pomoc a rozhodl se jít na psychiatrii. Dostal silné léky, po nichž se probral až druhý den. Na psychiatrickém oddělení zůstal deset dní a pak ho propustili do domácího ošetření. Krátce poté odešel z domova a několik let bydlel u různých kamarádů.

Přiblížil se konec učení a s ním učňovské zkoušky, na které se Milan dobře připravil. Jenže jeho nadřízený v SEZ, kde konal praxi, přikázal, že Zapadlo musí propadnout. Pamětník zde poté pracoval rok bez výučního listu, a tudíž s minimálním platem. Napřesrok zkoušky bez problémů složil a teprve tehdy se dozvěděl o zmíněném podrazu. Rozhodl se odejít, protože s takovými lidmi nechtěl pracovat.

V novém zaměstnání se stal závozníkem, poté si našel místo údržbáře v obchodě s nábytkem. Po vyučení hrozila Milanovi základní vojenská služba. Jelikož měl za sebou prokázaný pokus o sebevraždu a pobyt na psychiatrii, dostal odklad. Odvodní komise vzala v úvahu též ekzémy, kterými trpěl od dětství. Druhý odvod dopadl stejně, od třetího odvodu již odešel s modrou knížkou.

Diskotéky jako narozeninové párty

Milan a jeho kamarádi chtěli poslouchat svou oblíbenou hudbu. Rádi zaplatili za to, že si zajímavé skladby mohli od někoho nahrát. Například okopírování na magnetofonový pásek od někoho, kdo měl přístup k tuzexovému zboží nebo obecně k hudbě, stálo tehdy nemálo peněz. V sedmdesátých letech se spolu s kamarádem Janem Víchem snažili pořádat diskotéky mimo tehdejší oficiální kulturní domy.

Ale Milan s Honzou vymysleli, jak oficiální nařízení obejít. Na každou plánovanou diskotéku našli někoho, kdo právě slavil narozeniny, s ním šli do některé z restaurací na okraji města a pronajali si sál. Připravili pozvánky na narozeninový mejdan, které rozdali mezi pozvané kamarády a známé. Občas policie udělala razii, jenže se nikdy nepodařilo prokázat, že jde o ilegální akci.

Najednou jsem měl pocit, že to tady není tak temný

„Když se to stalo s Plastiky, dostal jsem možnost si Chartu přečíst a prostě jsem ji podepsal,“ vypráví Milan Zapadlo, proč připojil svůj podpis pod prohlášení Charty 77. Do Liberce tehdy provolání přivezli Vladimír Cerman a Jiří Kasal, prý z koncertu The Plastic People of the Universe. Jiří Kasal mu také nabídl bydlení ve svém bytě a seznámil ho s dalšími signatáři. Tím se Milan Zapadlo zařadil mezi určitou sortu lidí, se kterými si rozuměl, a svět se náhle zdál být veselejší. „Najednou jsem měl takový pocit k lepšímu, že to tady není tak temný. Stýkal jsem se s lidmi z Prahy, s různými umělci, mohl jsem přespávat u Dany Němcové.“

Pamětník se podílel na převážení a distribuci nejrůznějších materiálů z Prahy do Liberce. Miloslav Pospíšil, jeden z mála libereckých disidentů s řidičským průkazem, vlastnil šest prvorepublikových aut, takže jezdili do Prahy například starou tatrovkou nebo pragovkou. Vozili letáky, Kanadské listy, prohlášení Charty 77, Dopisy Olze aj. Většinou to byly tiskoviny, ale třeba taky ve Švédsku vydaná gramofonová deska s lidovými písněmi, které nazpívala Marta Kubišová. V Liberci desku kopírovali na pásky, aby tu skvělou hudbu měl každý doma.

Milan se v Praze i jinde setkával s lidmi, jako byli Petr Uhl, Jiří Dienstbier nebo Rudolf Battěk. Navštěvoval Egona Bondyho, který ho vždy poslal se džbánkem pro pivo do hospody U Dvou slunců a pak diskutovali. Ale nejvíc zážitků nasbíral u Němců, tam se mluvilo otevřeně, ačkoli všichni věděli, že byt může být odposloucháván.

Jednoho večera byl pamětník na happeningu v Praze, Eugen Brikcius tam tehdy přednášel básně. Nastala estébácká razie a policisté všechny legitimovali. „Nebylo kam utéct a najednou jsem si uvědomil, že mám ty papíry u sebe, a tak říkám Petrušce Šustrové: ‚Petruško, já jsem v prdeli, já mám tady všechny ty papíry u sebe!‘ A ona říká: ‚Dej je sem, já je strčím mezi kozy, jen ať mi na moje kozy sáhnou, a venku ti je zase dám.‘ A tak to takhle klaplo,“ vzpomíná Milan Zapadlo.

Jako za války

V srpnu roku 1978 nastalo desáté výročí sovětské okupace a Milan Zapadlo se dozvěděl, že policie má povolení uvalit na všechny chartisty vazbu. S kamarády se dohodli, že pojedou na chatu, aby se této eventualitě vyhnuli. Jenže když tam pamětník dorazil, bouda byla prázdná a na dveřích visel lístek s pokynem, že má přijít ke Kasalům. Milan tedy jel vlakem do Liberce, ale raději vystoupil o dvě zastávky dřív a šel pěšky.

Když přišel na místo určení, paní Kasalová vyšla potmě ven a zavedla ho dovnitř. Uvařila kávu a ukázala mu, že před domem stojí auto, které se každé dvě hodiny mění. Kromě ní byli v domě jen Tudor, tedy Miroslav Strnad, a její syn Jiří. Ti tři pak seděli v malé místnosti se zakrytým oknem, jedli, pili, kouřili. Cítili se jako za druhé světové války. Jak s úsměvem vypráví pamětník: „Nastala pochopitelná ponorková nemoc, snad si někdo prdnul, museli jsme otevřít okno, aby se dalo dýchat.“ A tak se sebrali, odešli pryč z domu a jeli na chatu.

Jednoho dne přijeli příslušníci StB za pamětníkem přímo do práce, chtěli ho odvézt k výslechu. Odvětil, že nikam nepojede, protože koná svou povinnost československého občana, a to je pracovat. Přesto ho odvezli do Pastýřské ulice, kde bylo liberecké oddělení StB. Jak pamětník podotýká: „Fyzicky se mi nic nestalo, ale psychicky ano.“ Přemlouvali ho, aby se vystěhoval. „Jenže mně se tady líbilo, vlastně poprvé od roku 1969 měl život takovou plnost! I když to bylo nebezpečné, mělo to smysl a vůni demokracie.“ Tentokrát ho estébáci ještě nezlomili, ale později se tlak ze strany StB vystupňoval.

Do Vídně s kontrabandem

Na dalším výslechu začali tvrdě vyhrožovat: „Podívejte se, my máme svědky na to, že jste dostal od Jiřího Dienstbiera peníze, za to jste koupil kopírovačku, na které jste rozšiřoval protistátní materiály. Takže vám to spočítáme, pod dva a půl roku to nepůjde. Teď vám dáme týden na rozmyšlenou, buď požádáte o vystěhování, nebo uděláme proces.“ To se stalo v květnu roku 1979. Pamětník týden přemýšlel a pak se rozhodl, že dá přednost emigraci. Když odevzdal všechny nutné dokumenty k vystěhování, odebrali mu státní příslušnost. Nato na rakouském konzulátu získal výjezdní vízum do Rakouska. „Teď jsem musel všechno vnímat, vzít si to dovnitř, protože jsem nečekal, že komunismus někdy skončí,“ dodává.

Když se rozloučil s rodinou, vyrazil autobusem do Prahy. Knihy si vezl v bedně, osobní věci v pytli. V Praze se vydal na Hlavní nádraží, aby nastoupil do expresu Vindobona směřujícího do Vídně. Nečekaně se objevila sestra Hana s Milanovou přítelkyní Janou Žitnou, přijely stopem, aby se s ním mohly ještě naposledy rozloučit. O Janě nikdo nevěděl, protože se snažil, aby ji svými činy neohrozil. Tehdy to byl pro něj šok, když se objevila na nádraží.

Pamětník k tomu říká: „Bylo mi jasné, že když se tady se mnou loučí a objímá mě, že se to dostane k estébákům.“ Její rodina byla dobře ukotvená v daných poměrech a matka dostala devizový příslib do Vídně. Milan se proto s přítelkyní domluvil, že na ni ve Vídni počká. Jenže její matka nakonec devizový příslib vrátila. Po dvou letech si Jana zažádala o vystěhování a pak spolu nějaký čas žili.

Pamětník měl při odjezdu s sebou nahrávku z Hrádečku s koncertem Plastiků a Invalidní sourozence od Egona Bondyho, všechno schoval ve vlaku za sedadlo v jiném kupé. Chtěl je propašovat do Rakouska a počítal s tím, že na hranicích bude prohlídka. Když vlak přejel hranice, vyzvedl si zmíněný kontraband. „Šel jsem do kupé, ve kterém jsem schoval ty věci, a tam seděli chlapi a čistili si pistole. Prostě česká policie. Jak jsem byl ještě přiopilý a unavený, tak jsem si to prostě vyndal. Ptali se, co dělám, a já jim odpověděl, že se s nimi nebudu bavit. Odešel jsem a už jsem je nikdy neviděl. Ale věděl jsem, že česká policie ty hranice neuznává.“ Ve Vídni se mu podařilo dostat pásek do vídeňského rozhlasu, kde ho hráli o Velikonocích příštího roku. Bondyho rukopis poslal k vydání do Kanady. Setkal se tu s několika kamarády z Liberce, kteří také emigrovali. 

Pojedu do Tyrolska, tam komunisti nedostali ani hlas

Chartu na Západě prezentovali Pavel Kohout a Zdeněk Mlynář, kteří tvrdili, že signatáři Charty jsou všichni levicoví. Na to reagovali liberečtí kamarádi Jiří Kasal, Leoš Pospíšil, Jiří Vaněk a Milan Zapadlo v provolání, které ale prý nikdo nechtěl otisknout a jeho autory exulantské noviny pouze ostouzely. To přátele z Liberce velmi zklamalo.

Jednou celé společenství sedělo v bytě u Jiřího Vaňka, kamarádi přemýšleli a povídali si. Jiří Kasal se rozhodl, že poletí do Ameriky, Jiří Vaněk chtěl odletět do Austrálie. Milan měl přítelkyni zatím v Československu a doufal, že za ním přijede, takže se mu dál do ciziny nechtělo. Tehdy zrovna probíhaly volby a v Tyrolsku komunisti nedostali ani hlas. Pamětník vzpomíná: „Tak jsem řekl: ‚Hele, kluci, já si koupím jízdenku a pojedu do Tyrol.‘ A to jsem udělal.“ Politika už nadále nehrála v jeho životě žádnou roli. Do Tyrol později dorazila i jeho partnerka Jana.

Milující Drahokam

V Tyrolsku pracoval jako údržbář, ale pak o práci přišel. Rozhodl se tedy odjet do Spolkové republiky Německo, viděl tam možnost lepšího výdělku. Pro návštěvu Německa rozhodlo i to, že ve Wiesbadenu žili jeho kamarádi, které se chystal navštívit. S přítelkyní Janou to stejně neklapalo a nakonec se rozešli. Když pamětník přijel do Wiesbadenu, zjistil, že kamarádi se stali členy sekty Osho. Připojil se k nim. Jak s nostalgií vzpomíná: „Bylo to hezký, příjemný a jednoduchý, nikdy na to nezapomenu.“ Získal též meditační jméno Parva Mani, tedy Milující Drahokam.

Skvělé období skončilo krachem hlavního centra v Americe a komuny po celém světě zanikly. Po rozpadu sekty se na několik měsíců odstěhoval do Belgie a pak odešel do Nizozemska, přesto žil pořád ve spojení s přáteli z komuny. Přišel rok 1986, tehdy musel jet zpátky do Tyrol, protože potřeboval obnovit rakouský pas. Když dorazil, setkal se s bývalými přáteli a impulsivně se rozhodl, že se do Rakouska vrátí. Jelikož rád poznával svět, procestoval asi čtyři tisíce kilometrů ročně.

Sametová revoluce ho zastihla v exotických končinách, tenkrát zrovna cestoval po Thajsku nebo Indii. Po revoluci přijel na návštěvu rodiny, ale už se cítil jako Evropan a do Československa se vracet nechtěl. V roce 1992 získal rakouské i australské občanství. V Austrálii nějakou dobu žil, nejprve na východním pobřeží, poté odešel na západní. Zde se stal vyhledávaným učitelem windsurfingu. Nakonec získal zpátky i české občanství.

Není důvod k panice

Do Čech se vrátil proto, aby se postaral o staré rodiče. Strávil s nimi poslední roky jejich života. Milan Zapadlo vypráví: „Řekl jsem si, že když jsem tu většinu života s rodiči nebyl, tak budu u jejich konce. Maminka si v 90 letech zlomila nohu v krčku a byla na vozíčku. Mému otci v 95 letech vzali nohu. Sehnal jsem ošetřovatelky a přestavěl dům, staral jsem se o ně. Seděl jsem u nich a pomáhal jim při jejich odchodu. A to bylo pro mě strašně důležité, že jsem jim trošku při tom pomohl, aby neměli strach z tohohle života odejít.“ Pamětník po smrti svých rodičů už v Čechách zůstal, našel si tu partnerku i práci. 

Přesto, že Milan Zapadlo svoji disidentskou činnost poněkud bagatelizuje, získal osvědčení Ministerstva vnitra o tom, že byl účastníkem odboje a odporu proti komunismu a vyvíjel aktivní činnost v období od prosince 1977 do května 1979. Jako své životní motto uvádí: „Není důvod k panice.“