Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Zámečník (* 1939)

• narodil se 10. října 1939 v Hodoníně

• maminka byla v domácnosti, tatínek pracoval na dráze

• 20. listopadu 1944 pamětník zažil bombardování Hodonína

• zranily ho dvě střepiny do hlavy, strávil několik týdnů v nemocnici

• mladšímu bratrovi utrhla střepina nohu nad kotníkem

• v roce 1952 byl pamětník opět kvůli bolestem hlavy v nemocnici

• řádové sestry v nemocnici ho přivedly k divadlu, později se stal ochotníkem

• vychodil měšťanku a vyučil se autoklempířem

• v roce 1957 nastoupil na vojnu v Jeseníku

• má dvě děti

• v únoru 2025 žil s manželkou v Hodoníně

„Když začala létat ta letadla, tak jsme chodili do sklepa, do prádelny. Ale potom lidem otrnulo. Dokonce to došlo tak daleko, že jsme si hráli venku. Ona ta letadla byla tenkrát americká, pouštěla takové staniolové pásky. To prý mělo být proti radarům,“ vzpomíná Stanislav Zámečník.

„V ten den (20. listopadu 1944) jsme přišli domů k obědu. Starší brácha se opozdil, byl za tratí s kamarády. A my dva s mladším bráškou jsme přišli domů. No a než jsme začali jíst, tak to začalo. To už se na nic nečekalo, matka nepřemýšlela, chytila brášku a letěli jsme do sklepa. Ona byla bosky. Já jsem měl asi botky, bráška byl zutý. My jsme bydleli ve zvýšeném přízemí, takže jsme měli osm nebo deset schodů ke dveřím na ulici,“ popisuje pamětník. 

Matka když vybíhala ke dveřím, tak chtěla zatočit do sklepa. Sousedka, ale začala volat, že uniká plyn, a tak matka vyběhla s dětmi ven. Bombardování zničilo polovinu čtvrtého činžáku, střepiny létaly všude. „Já jsem měl obrovské štěstí, že ty střepiny byly malé – kdyby byly větší, tak by mě to zabilo. Matce to rozseklo ruku a bráškovi to useklo nohu. Nožka mu visela na kůži. Střepiny jsou žhavé, a tak se mu to zacelilo, že nevykrvácel,“ vysvětluje Stanislav Zámečník, kterému bylo tenkrát pět let. 

Dětství mezi novými činžáky v Hodoníně, to byl ráj pro děti 

Stanislav Zámečník se narodil 10. října 1939 jako prostřední ze tří synů manželům Anně a Stanislavovi Zámečníkovým. Bydleli v Hodoníně v nových činžovních domech z roku 1936 v Janáčkově ulici. „Tam byl úžasný kolektiv lidí. Moc dětí nás tam bylo. Většinou kluci, málo děvčat, nevím proč.  Ale mládí to bylo nádherné, přestože byla bída, za války jsme nic neměli. Po válce se to pomalu zlepšilo,“ vzpomíná. 

To, že je válka, zpočátku prý ani nepociťovali. „Bylo tady i hodně smíšených česko-německých manželství. Přihlásit se manželé museli buď k Němcům, nebo k Čechům. Němci ale pak museli narukovat do wehrmachtu. Měli jsme sousedku, Němku, která chtěla, aby si i manžel vzal německé občanství. Měl pokřivenou nohu, a tak měl štěstí, že nemusel na vojnu,“ říká pamětník. 

Jako děti si hrály například s jejich synem. „Jara se jmenoval, Dohnal, a matka na něj volala z okna: ‚Puppy, dom, ty si nemůžeš hrát s českýma dětma...!‘ A on říká: ‚Ta máma je ale kráva!‘“ směje se Stanislav Zámečník při vzpomínce na historku.

Staršího bratra zachránili kamarádi, mladší přišel o nohu

Činžovní domy stály blízko železniční tratě. Američané v listopadu 1944 v Hodoníně bombardovali hlavně nádraží a tratě, aby se Němci nemohli přesunovat. Proto i následky na domech a okolí byly velké. Matka s dětmi ještě uběhla kus cesty ke známým, kde mladšímu synovi nožičku uřízli, a kamarád je pak odvezl do nemocnice v Uherském Hradišti. „Ztratil jsem vědomí, ale tam jsem se na chvíli probral a zdálo se mi, že mě někdo nese po štaflích nahoru,“ vzpomíná Stanislav Zámečník. „Já jsem tam byl pak ještě v dvaapadesátém roce, ale ty schody nahoru jsem nenašel,“ dodává s hraným údivem.

Nejstarší bratr si při bombardování hrál s kamarády za tratí. Kamarádi ho dovedli do bezpečí „Potom říkal, že Miloš ho chytil za jednu ruku, Bedřa za druhou a dělal pětimetrové skoky. Oni ho vlastně skoro nesli,“ popisuje pamětník.

Otec byl nasazený na dráze. „Když zjistili, že bombardovali Hodonín, tak je pustili domů. Většinu cesty šli, protože tratě byly rozbité. Bráchu našel na druhý den na Pánově ve stodole, byl v pořádku,“ říká Stanislav Zámečník. Dodává, že bratr byl sice raubíř, ale vždycky je všechny chránil – dojala ho vzpomínka a to, že dnes už nežije ani jeden z jeho sourozenců.

Německou sousedku schovali do prádelny

Když přišel konec války a osvobození, Hodonín osvobozovali sovětští a především rumunští vojáci. Obyvatelé v domě pochopili, že Němka, paní Dohnalová, by mohla být v nebezpečí, a tak ji schovali v prádelně. „Že to byla Němka, nikomu nevadilo. Schovali jsme ji, jak byly v činžácích betonové jímky na dešťovou vodu, aby ženské měly v čem prát. Byla suchá, a tak ji tam strčili. Ten Rus, byl to Rus, ne Rumun, rozrazil dveře s tím bubínkáčem a zeptal se: ‚German nět?‘ – ‚Nět!‘“ popsal situaci Stanislav Zámečník. 

Dlouho ho kvůli střepině v hlavě provázely bolesti

Pamětníkovi zůstala jedna drobná střepina z bombardování v hlavě, operovat nešla. Trpěl proto dlouho bolestmi. „Šel jsem od sedmi let do školy, protože jsem říjňák. A když jsem šel do první měšťanky, tak mě ta hlava už tak bolela, že jsem šel asi na čtyři nebo na pět měsíců do Hradiště do nemocnice. Tam jsem hrál první divadlo, jako princ,“ popisuje. Ještě v dvaapadesátém roce byly v nemocnici řádové sestry a s dětmi hrály divadlo. Možná i proto se Stanislav Zámečník stal později nadšeným ochotníkem. 

Pak šel do učení až v šestnácti letech, jeho kamarádi ve čtrnácti. Spolu s mladším bratrem se vyučili autoklempíři. „To ještě tenkrát byly Tatry 57 Tudory, ještě nebyly Škodovky, a ty měly dřevěnou výztuž. To byla dřevěná kostra, která se potáhla plechem. Tu dělali karosáři, plechové práce klempíři. Řemeslo mě bavilo, obrovsky mě bavilo,“ říká pamětník. 

Mladší bratr si na život bez nohy prý zvykl. „Dobře fungoval, lyžoval, když potom měl protézu. Hrál fotbal. Všechno dělal jako normální kluk. Měl černé vlasy a strašně ho měly rády ženské,“ říká Stanislav Zámečník.  Mladší bratr u řemesla nezůstal. „Řemeslo sice chvíli dělal, ale pak si našel místo údržbáře v továrně na nábytek a ten starší se šel učit slévačem,“ říká pamětník. 

Na vojně vydržel dva měsíce

Na vojně strávil Stanislav Zámečník prý zhruba dva měsíce. Narukoval do Jeseníku. „Dostal jsem ‚neřádovou‘. To znamenalo, že jsem neměl běhat s puškou. Ale na vojně se na to nehledělo, vyfasoval jsem ji a honili mě. Já jsem to vytrpěl jenom devět dní. Protože jsem hrál fotbal, utíkat jsem trochu uměl, ale než jsme doběhli v tom Jeseníku asi tři kilometry pod kopec, tak tu pušku už jsem nedržel normálně, ale svíral jsem ji na prsou a klopýtal. A tak jsem zapíchl pušku bodákem do země, rozepl opasek, tam jsem měl ‚atomkecky‘, a řekl jsem, že půjdu druhý den k doktorovi,“ popisuje pamětník. Kvůli bolestem hlavy z válečného zranění byl asi tři týdny na marodce a pak ještě pár týdnů v Brně. Potom šel z vojny domů.

Bratranec podpálil statek a oběsil se

Kolektivizace venkova se rodiny Zámečníkových v Hodoníně přímo nedotkla, ale osud příbuzných byl tragický. „Můj bratranec si vzal ženu ze severu Moravy a ti měli veliký statek. Já jako neduživé dítě jsem tam ve dvanácti letech jel na čtrnáct dnů na prázdniny. Jak se říká vykrmit. Měli asi osm kusů dobytka, malého býčka, který mě dvakrát hodil do pole, když jsem je v tom Bruntále pásl,“ vzpomíná. 

„To už bylo ve třiapadesátém, když mu řekli, že mu to jeden den seberou. Den před tím byli všichni, i s dětmi, na svatbě nějakých svých známých. On se sebral, šel zapálit statek a oběsil se,“ popsal Stanislav Zámečník rodinnou tragédii.

„Byly to těžké doby. Mnoho, mnoho lidí, hlavně těch starých komunistů, tomu věřilo. Můj otec taky vstoupil do strany, po válce, ale v třiapadesátém i s matkou vystoupili,“ říká pamětník. Na podrobnosti se ale prý rodičů nikdy neptal. Nějaké pronásledování nebo perzekuci ale údajně nezažili.

Vyhlášené hodonínské taneční čaje

S manželkou, kadeřnicí, se seznámil na takzvaných čajích. „Postavili tam takový přízemní kulturák, říkalo se tomu kravín, ale byl to pěkně udělaný sál. V té době tu byla vynikající skupina Stanislava Dudka. Dával těm skladbám slova – a nádherná slova. To byly nádherné čaje. Bylo to krásné mládí, bavili jsme se,“ vzpomíná Stanislav Zámečník. Brzy se se ženou vzali a narodily se jim dvě dcery. 

Dcera si hrála s pistolkou v kočárku před tanky

Stanislav Zámečník vzpomíná i na situaci ze srpna 1968, při které ho mrazí, když si uvědomí, co se mohlo stát. Jel s malou dcerou v kočárku od známých, kterým spravoval auto. Dostala od nich hračku, která vypadala jako zbraň – kolt – a hrála si s ní. 

„Já jsem si ji vezl v kočárku po Žižkově ulici, když tam jely tanky a ta kolona, a ona si s tím hrála. Mně až potom to došlo, říkám si: Ježíšmarjá, ještě že se nějaký voják neunáhlil,“ říká pamětník dnes už s úsměvem. 

Cestování po Evropě bylo bez problémů

Problémy s vycestováním do okolních zemí neměli. „Cestovali jsme, jezdili jsme na dovolenou do Jugoslávie, Bulharska, v Rumunsku jsme byli, v Maďarsku, ale nikdy ne autem, raději autobusem,“ říká. Nakonec ala i autem vyrazili. Například s kamarády do Itálie. Vdala se jim tam dcera a měli tam vnuka. 

„Matka toho kluka šla na radnici pro potvrzení, že může chlapec do Československa k babičce. My jsme ho vezli, dojeli jsme do Poštorné a oni se ptali, kam ho vezeme. On říká: ‚K babičce na prázdniny.‘ Mluvil pěkně česky,“ popisuje pamětník. Stanislav Zámečník vzpomíná, že dvanáct set kilometrů zpátky do Itálie je neposlali a pustili je dál. 

Mladí by měli cvičit a chodit do divadla

Sám se v mládí věnoval sportu, hrál fotbal i hokej. Současná doba technologií a digitalizace podle něj mladé lidi od sportu odvádí. „Měl by se striktně zavést tělocvik. Ale oni když chtějí prorazit, tak to musí ovládat, musí být nalepení na mobilu,“ říká pamětník.

Obavu má i o budoucnost ochotnického divadla, na které je stále méně peněz. Sám ho hraje více než čtyřicet let, i když jeho herecké začátky sahají až do dob, kdy hrál v nemocnici s řádovými sestrami prince. „Teď hrajeme takové jednoaktovky. My jsme nikdy nějaké ty zakázané hry nehráli.“ To si jejich ochotnické divadlo podle něj ani nemohlo dovolit. 

„Myslím si, že ochotnické divadlo půjde dolů, z peněžních důvodů. Jsou nádherné hry, které by mladí měli vidět, aby si rozšířili obzor. A hlavně tu klasiku,“ říká. Mladí by podle něj měli mít větší rozhled, ale to se prý lehko řekne. „Mladí jsou mladí, ti mají svůj život, svůj svět, který my asi ani nepochopíme,“ uzavírá své vyprávění Stanislav Zámečník.