Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hedvika Žalská (* 1935)

• narodila se 17. července 1935 v Novém Sedle německým rodičům

• dětství strávila v Lokti

• v roce 1939 byla svědkem toho, když Adolf Hitler projížděl Loktem

• v roce 1945 vítala v Lokti americkou armádu při osvobození západních Čech

• část rodiny po válce skončila v odsunu do východního Německa

• odešla do Mutějovic společně s otcem a mladším bratrem

• byla po válce členkou Junáka – českého skauta, prošla prvomájový průvod v junáckém kroji

• v roce 1951 odešla na učiliště ČKD ve Slaném, onemocněla tyfem a vrátila se na Karlovarsko

• v 60. letech se konečně mohla setkávat s rodinou v Německu

• v roce 1968 byla svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy do Karlových Varů

• v roce 1981 se vypravila na cestu za bratrem do západního Německa

• v roce 2022 žila v Karlových Varech

Konec války a příjezd americké armády do Lokte zastihl desetiletou Hedviku Žalskou a její babičku ve frontě na mléko. „Už se vyprávělo o Hitlerovi všechno možné. Že už nežije, že už byl zavražděn nebo že zemřel. Nebo že se sám zastřelil,“ popisuje Hedvika Žalská.

Za chvíli pozornost všech upoutal hluk od mostu. „Přes most projížděly tanky. Předtím jel na podzim 1938 přes stejný most Hitler. První tank byl celý obsypaný americkými vojáky. Byl mezi nimi i černoch,“ líčí pamětnice. Lidé americké vojáky vítali s nadšením. „Mávali nám, my měli ruce nahoře, my jsme řvali. Děti, starý chlapi, všichni brečeli, mávali a sbíhali se na tanky,“ popisuje euforii místních. „Jeden tank vezl bustu Hitlera s nápisem ‚kaput‘. Projeli a byl konec války.“

V jednu chvíli však slavící obyvatele Lokte vyděsilo průzkumné letadlo natolik, že babička strhla malou Hedviku do škarpy a zalehla ji. Lekla se, že bude nálet.

Americká armáda tehdy dojela až do Karlových Varů. Museli se ale stáhnout zpět. Vary už obsadili sovětští vojáci. „Tam to bylo horší, o prvním druhém dnu po osvobození se vyprávěly hrozné věci,“ vzpomíná Hedvika Žalská na zkušenosti obyvatel Karlových Varů. „Sovětských vojáků se lidi báli.“

Podle Hedviky Žalské ovšem řada sovětských důstojníků naštěstí dohlížela na lidské chování svých vojáků a excesy trestala.  Přístup obou armád k místnímu obyvatelstvu byl podle jejích vzpomínek značně odlišný. „Furt jsme byli nejistí. Rusové zabírali kola. Kdo jel na kole, tak mu ho sebrali – a Američani rozdávali sladkosti. To byl pravý opak,“ dodává pamětnice.

Na počest osvobození americkou armádou byl Důl Nové Sedlo, kde tatínek Hedviky Žalské fáral, okamžitě přejmenován na Prezident Truman. Tatínek zde dostával krátkou dobu také přídělové UNRA balíčky, na které se děti vždy těšily. Ukrývala se v nich vždy nějaká čokoláda. Byla to ale také doba, kdy Němci včetně dětí museli začít nosit na šatech bílé široké pásky na znamení národnostní příslušnosti. Pracující pak měli na pásce ještě černé písmeno P. Byla to první předzvěst odsunů.

Přednější než politika byla práce

Hedvika Žalská se narodila v Novém Sedle 17. července 1935. Půl roku po narození se s rodinou přestěhovali do Lokte, kde zůstali až do konce války. Celá rodina měla kořeny na Karlovarsku jak z otcovy, tak z matčiny strany. Nejstarší zachované rodné listy předků pocházely z roku 1776.

Otec Robert Rossmeissl pracoval jako horník. Byl od raného dětství sirotek a pracovat na dolech začal už jako dítě místo školy. V mládí měl úraz, zával mu zlomil nohu a do konce života kulhal. Maminka Ernestýna byla vyučenou malířkou porcelánu v porcelánce Epiag. Po svatbě zůstala v domácnosti se třemi dětmi. Hedvika Žalská se narodila jako prostřední dítě mezi dvěma bratry.

To, že byli Rossmeisslovi Němci, během 30. let nijak nevadilo. Hedvika Žalská vzpomínala, že se jí děti smály za to, že jako malá šilhala, a ne pro její národnost. „Byli jsme všichni stejní. Stejně chytří, stejně blbí, jak už to bývá,“ říká s úsměvem. Obsazení českého pohraničí německým wehrmachtem na podzim roku 1938 se ale dotklo všech.

Loket brzy nato zažil slavnostní průjezd Adolfa Hitlera na cestě do Karlových Varů. Obyvatelé museli povinně vyvěsit vlajky s hákovým křížem. Hedvice Žalské byly tehdy ani ne čtyři roky. I tak má jasnou vzpomínku na to, jak se maminka s babičkou dostaly do nepříjemné situace, když nestíhaly vlajky včas ušít. Chyběla jim totiž červená látka, navíc musely vše udělat ručně. Vyvěšení se kontrolovalo a absence vlajky u Rossmeisslových se neobešla bez nepříjemného konfliktu s kontrolory. Hedvika Žalská je přesvědčená, že pocházeli z řad SS.

Nakonec stáli v kuchyni nad maminkou a babičkou, kopali do stoliček, na kterých ženy seděly a došívaly vlajku. „Byli zlí na mámu a na babičku, řvali na ně. Proto se mi to možná tak vrylo do paměti,“ popisuje svůj tehdejší strach Hedvika Žalská. „Maminka s babičkou seděly v kuchyni na stoličkách a šily hákový kříž.“

V ulicích Lokte ale vládlo veselí. Kolona aut projížděla městem a všichni zpívali. Na slova jedné z uvítacích písniček si Hedvika Žalská na rozdíl od Adolfa Hitlera ještě pamatuje. „Asi jsem viděla Hitlera,“ zamýšlí se. „Nebo určitě. Auta jela jedno za druhým okolo Hitlera. A taky motorky. Viděla jsem ho, ale nevěděla jsem, že je to on.“

Rodina nepatřila mezi fanatické nacisty, kteří by připojení k Německé říši zvlášť vítali. Hedvika Žalská si nevzpomíná na žádné projevy obdivu k nacistickému Německu ze strany svých rodičů. Maminka s babičkou měly dost své práce a tatínek se s dětmi moc nebavil. V žádné uniformě ho však nikdy neviděla. Vnímala ale stísněnou atmosféru a časté pokyny rodičů, aby se venku s nikým o ničem nebavila. Sama se díky nízkému věku vyhnula členství ve Svazu německých dívek, starší bratr však musel povinně nastoupit do Hitlerjugend, nacistické mládežnické organizace.

Matčin bratr padl na Krymu

Tatínek se coby horník vyhnul narukování do wehrmachtu. Stejné štěstí bohužel neměl maminčin bratr. „Byl z války doma na dovolené, pak přišla zpráva, že padnul. Zastřelili ho někde na Krymu,“ líčí Hedvika Žalská ztrátu babiččina jediného syna. „Na místo, kde ho pochovali, se jela babička ke konci války podívat v doprovodu zdravotní sestry. Tenkrát už byla skoro slepá.“

V roce 1941 postihla Hedviku Žalskou ztráta z největších. Zemřela jí milovaná maminka. Nejdřív se o ni a její dva bratry starala babička. Tatínek si pak přivedl novou družku. Vztahy v rodině se vyhrotily. Starší bratr se přestěhoval k babičce o patro výš ve společném domku a kvůli potravinovým lístkům se u ní oficiálně nahlásil. Se sestrou se musel stýkat tajně. Nejmladšího bratra jeho nevlastní matka týrala. „Když jsme to říkali tátovi, tak nám nevěřil. Jenže babička všude rozhlásila, jak macecha bratrovi ubližuje,“ říká Hedvika Žalská. „Táta se to dověděl od cizích. Tak musela jít.“

Daň na životech mezi příbuznými si vybraly nálety na nedaleké Karlovy Vary. Zahynula při nich i teta Hedviky Žalské. Mrtvou a zohyzděnou ji poznali jen podle šatů. „Nahoře na hřbitově jsou po náletech společné hroby a nikdo o nich neví. Vůbec se o nich nemluví,“ konstatuje pamětnice. Nálety také připravily o bydlení pradědečka s prababičkou, kteří se přestěhovali ke zbytku rodiny do Lokte. Bydleli v domácnosti s babičkou.

Rodinu rozdělil poválečný odsun

Počáteční euforii z konce války a osvobození Lokte americkou armádou vystřídal u místních Němců strach z odsunu a zabírání majetků. Začalo rabování a ještě před vyhnáním do Německa se mnoho rodin muselo vystěhovat ze svých domovů. Složitou anabází prošla i rodina Hedviky Žalské. Část domu, který obývala, dostala zřejmě za zásluhy jiná místní Němka. Když neoprávněně zabrala kamna z jiného domu, šla nakonec do odsunu dříve než Rossmeisslovi.

Otce se jako osvědčeného horníka odsun netýkal. Stejně tak do odsunu nešly jeho dvě děti, Hedvika Žalská a nejmladší bratr, kteří u něj úředně žili. Zbytek rodiny okolo babičky, včetně nejstaršího bratra, se odsunu nevyhnul. Sudetští Němci vybraní do odsunu se museli shromažďovat v budově místní školy. Hedvika Žalská vzpomíná, jak s bratrem chodili mávat do oken bez jistoty, zda je babička a ostatní uvidí.

Do odsunu si směli brát 25 kilogramů osobních věcí, které představitelé nově ustanovené československé správy kontrolovali. Některým sudetským Němcům zabavovali cennosti a další majetek, takže odjížděli téměř s prázdnýma rukama. Transporty vyrážely z Nového Sedla. „Celý vlak jel na východ a poslední vagón šel na západ nebo obráceně. Poslední vagón šel vždycky jinam,“ vysvětluje Hedvika Žalská. „Naši měli smůlu a šli na východ. Tak byli ve východním Německu.“

Pro starousedlíky ve východním Německu představovali vyhnaní sudetští Němci přivandrovalce, a tak jim většinou s ničím nepomohli. Situaci ve východním Německu komplikovala poválečná bída a trvalo několik let, než se odsunutí sudetští Němci stali plnohodnotnými občany země. Ani Hedvika Žalská s otcem a bratrem ale nemohli v Lokti zůstat. Otce poslali na práci do dolů ve vnitrozemí, a tak se stěhovali do Mutějovic u Rakovníka.

Nejdřív skončila s ruštinou, pak s politikou

V Mutějovicích dolehly na Hedviku Žalskou krušné časy. Přestože uměla jenom německy, musela nastoupit do místní české školy. Spolu s dalšími třemi německými dívkami čelila šikaně od učitelky i některých dětí, hlavně místních chlapců. S děvčaty se nakonec skamarádila. Ledy prolomilo, když se ukázalo, že přišla o maminku.

Velkým problémem bylo pro Hedviku Žalskou souběžné učení češtiny a ruštiny, které se německým dětem pletly. Výuka ruštiny spojená s neustálým posměchem a šikanou v ní vyvolala takový odpor, že se v jednu chvíli odmítla dál rusky učit. „Tenkrát jsem seděla a přemýšlela. Byla ruština, tak co budu dávat pozor. Přemýšlela jsem, co mám nakoupit, a učitelka mě vyvolala. Tak jsem vylítla a říkám: ‚Půl kila mletýho!‘ Celá třída řvala smíchy a tenkrát jsem si řekla, že končím s ruštinou. Už nepromluvím! A konec. Ruštinu už jsem se dál neučila,“ popisuje poslední kapku do číše svého vzdoru Hedvika Žalská.

Doma dostala od otce nařezáno, dokonce se o celou situaci zajímala policie. Ale z ruštiny nepropadla, až do konce docházky ji měla na vysvědčení jako neklasifikovanou.

Hedvika Žalská a její mladší bratr vstoupili po válce do Junáka – českého skauta. Podle ní byli tehdy jediní dva skauti s německou národností v Československu. Zrušení Junáka po komunistickém převratu, který proběhl v roce 1948, se Hedviky Žalské dotklo. Jejich skautský náčelník jim oznámil, že buď se oddíl zcela zruší, nebo se z nich stanou svazáci. Při organizování průvodu na Prvního máje tak došlo ke kurióznímu nedopatření. Všichni členové oddílu se domluvili, že už půjdou ve svazáckém.

Hedvika Žalská, její mladší bratr a další skaut, kteří nebydleli přímo v Mutějovicích, ale kousek dál na samotě, se o tom nedověděli. Na průvod tak přišli v junáckém kroji. Zprvu je na průvod vůbec nechtěli pustit, ale nakonec se směli vmísit do středu davu. „Uprostřed jsme byli nenápadní a prošli jsme ještě v junáckém. Bylo to hezké. Ale nemohla jsem pochopit, jak se se ze skautů stali na povel okamžitě svazáci,“ diví se pamětnice.

Od šestnácti let se živila sama

V roce 1951 nastoupila Hedvika Žalská do učiliště strojního zámečnictví pro ČKD ve Slaném. Bydlela na internátu, ale školu nakonec nedokončila. Dostala tyfus. Její stav vypadal beznadějně, staraly se o ni jeptišky a díky jejich péči nakonec nemoc překonala. Když ji pustili z nemocnice, nemohla dál zůstat na internátu kvůli přísné dietě, kterou bylo třeba dodržovat. „Vrátila jsem se domů do Mutějovic – a tam nikdo. Během léčení v nemocnici jsem nebyla ve spojení s rodinou a nevěděla jsem, že se odstěhovali do Božíčan na Karlovarsku. Sousedi mi dali peníze na cestu a řekli mi, kde je najdu. Vrátila jsem se za nimi a táta na mě tehdy koukal, že jsem vůbec živá. On za mnou v nemocnici jednou byl. Nikdo prý nevěřil, že bych přežila. Byla jsem šest neděl v bezvědomí,“ vzpomíná Hedvika Žalská. Po prodělání tyfu jí padaly vlasy v chuchvalcích.

Otec se mezitím znovu oženil. Mladší bratr chodil do školy a žil u místního sedláka, který ho nechal vyučit se strojním kovářem. Hedvika Žalská slyšela, jak se nová macecha nevrle ptá otce, kdo bude jeho dceru živit, když nepracuje. Neváhala ani chvilku a hned druhý den se šla přihlásit do místní porcelánky. Přesvědčila ředitele, aby ji přidělil alespoň na lehčí práce. Od té doby se živila sama. V porcelánce však dlouho nevydržela, práce tam byla nad její síly. Dostala totiž ještě žloutenku. Prodělala také operaci očí, která vyřešila její vadu z dětství – šilhání. Navzdory všem těžkostem považuje svoje mládí za hezké.

Z porcelánky v Božíčanech se přesunula do Karlových Varů. Pracovala jako pomocná síla v kuchyni v lázních za hotelem Pupp. Navázala tam hezký vztah s rodinou svého šéfa. Měli nemocnou dcerku a Hedviku Žalskou chtěli přijmout za svou. Měla u nich pokoj a odstěhovala se z Božíčan do Karlových Varů. Byla ale už plnoletá a adoptovat se nenechala.

Při chystání a úpravách nových prostor v Posádkovém domě armády, dnešním hotelu Thermal, se Hedvika Žalská seznámila se svým prvním manželem. Čistili vedle sebe parkety. Přes nesouhlas budoucí tchyně se po čase vzali. Žili u manželových rodičů ve vile v Tuhnicích, zabavené po válce Němcům. V manželství se Hedvice Žalské narodili tři synové.

S rodinou v Německu se setkali až v 60. letech

V 60. letech se otevřela možnost k setkávání odsunem rozdělených rodin. „Ze začátku jsme museli mít doklad, že nás vychovala babička, protože se směli navštěvovat jenom rodiče a děti,“ vysvětluje Hedvika Žalská. Časem se podmínky rozvolnily a rodina se mohla potkávat i na celý týden nebo dva. Část rodiny žijící ve východním Německu se ale už do Československa nikdy nevrátila, přestože se tam byli několikrát podívat. Babička už byla tehdy úplně slepá.

Babička měla své české pravnuky moc ráda, obzvláště prvorozeného. Jako malý nechtěně položil borůvkový koláč na židli, kam si pak sedla. Často mu to se smíchem připomínala: „Pojď sem, ty broučku, to jsi ty, co mi podstrčil ty borůvky.“ Hedvika Žalská vzpomíná, jak nejstarší syn obdržel od německé části rodiny dopis. „Snažili se mu jednou napsat česky dopis podle slovníku, když šel prvně do školy. Smáli jsme se tomu dlouho,“ říká zpětně o roztomilém pokusu příbuzných s češtinou bez skloňování. Snahy přiblížit se českému vnukovi si moc vážila.

Setkávání s původní rodinou a občasné pobyty v Německu přinášely ale také situace, které nutily Hedviku Žalskou k zamyšlení nad vlastní národní příslušností. Párkrát se pohádala s bratrem, například když se radovala z hokejového vítězství Čechoslováků. Při jedné z návštěv východního Německa ve velmi deštivém počasí viděla spolu se svými syny projíždět českou loď na cestě z Hamburku do Prahy.

„Najednou se tam objevil stožár a na něm česká vlajka,“ líčí nadšení své i svých dětí. „Kluci vyběhli, mávali jsme na ně a volali, že jsme Češi. A oni volali zpátky, že odkud prý jedeme, ale byli jsme od sebe přece jen daleko. Křičeli, že jedou do Prahy, tak jsme zamávali a bylo to takové hezké, takové zvláštní. Pak jsem seděla a přemýšlela jsem: ‚Tak co jsem vlastně? Seš Češka, nebo Němka?‘ To bylo zajímavé.“ Pro sebe si ale Hedvika Žalská vše už dávno vyřešila. Když se jí někdo ptá, odpovídá, že její rodiče byli Němci. Sama se cítila být Češkou.

Za okupace jely tanky i po kolonádě

V srpnu 1968 pracovala Hedvika Žalská v sedlářství Snaha, kde se vyráběly brašny pro vojsko a pouzdra na policejní pistole. Dvacátého prvního srpna ráno vyrazila do práce. O noční invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa neměla tušení. Překvapila ji spousta lidí na ulicích, kteří se divili, kam jde, a říkali jí, že je válka. Dostala strach o děti. V práci poslal vedoucí všechny ženy hned domů a tam už s celou rodinou sledovala televizi. Viděli, co se děje v Praze. První den radši z domu vůbec nevycházeli.

Karlovy Vary ale zažívaly své. „Na kolonádě byl vrytý pásový vzor od tanků, jak tudy projížděly,“ líčí i po letech s rozhořčením Hedvika Žalská. Během pražského jara vnímala Alexandra Dubčeka a Gustáva Husáka jako naději. Když pak hráli v televizi státní hymnu, dolehly na ni vzpomínky na válku spolu s velkým strachem a jen vzala děti do náruče.

Normalizační prověrky se rodiny nijak nedotkly. Kromě Junáka, kam v době rozvolnění chodili i synové Hedviky Žalské, rodina žádný politický škraloup neměla. Doma se o politice striktně nebavili. Po rozpadu prvního manželství se Hedvika Žalská podruhé provdala roku 1977.

Když starší bratr Hedviky Žalské utekl z východního Německa do demokratické západní Evropy, mohla se za ním jet podívat v letech 1981 a 1983. Po druhé návštěvě západního Německa se ale Hedvika Žalská s manželem rozhodli, že už tam znovu nikdy nepojedou. Důvodem bylo otřesné chování českých celníků. Srovnání se zdvořilým přístupem jejich kolegů na Západě bylo nemilosrdné a smutné.

Hlavně ať už není válka

Vrcholné dny sametové revoluce, během níž se v listopadu 1989 zhroutil komunistický režim, strávila Hedvika Žalská v nemocnici. Přivedly ji tam dlouhodobé bolesti hlavy. Předtím ještě stihla zájezd do Prahy s kolegy z práce. V Praze už začínalo být rušno. Během manifestací za svobodu a demokracii ležela na oddělení, kde jim personál stále vypínal televizi. „Někdy se nám ji povedlo na chviličku pustit, když byli doktoři zalezlí ve svém pokojíčku a sestřičky obědvaly,“ vypráví pamětnice. 

Její manžel moc věřil, že nastává lepší doba. Věřil, že se zlepší všechno, že lidé začnou poctivěji pracovat. Hedvika Žalská s kapkou ironie říká, že během 90. let se jeho naděje ukázala jako poněkud lichá. Jejím největším upřímným přáním vycházejícím z její osobní zkušenosti bylo, aby už nikdy nebyla válka. „Vždyť teď je tady tolik krásných malých dětí, jsou tak nádherné,“ podotýká.