Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Zalabák (* 1942)

• narodil se 29. srpna 1942 v Pískové Lhotě do rodiny soukromých zemědělců

• po roce 1948 jim JZD zabavilo zemědělské stroje, pod nátlakem vstoupili do JZD, po dvou letech vystoupili

• znovu byli donuceni vstoupit do JZD v roce 1958

• Bohumil byl šikanován pro svůj „kulacký“ původ jak ve škole, tak v Sokole, z něhož musel vystoupit

• bylo mu odpíráno i odborné vzdělání, nakonec se vyučil mechanikem zemědělských strojů

• v letech 1961-1963 absolvoval základní vojenskou službu u technického praporu v Brně

• v polovině 60. let se oženil a založil rodinu

• do roku 1980 pracoval ve Státní traktorové stanici v Okřínku, poté v elektrárně v Poděbradech

• po převratu 1989 mu byly vráceny rodinné pozemky a začal podnikat v zemědělství

V útlém dětství měl jasnou představu o své budoucnosti: Bude pokračovat ve stopách svých předků a převezme rodinný statek. Dobrým příkladem mu byla houževnatost dědečka i tatínka, kterým se dařilo krůček po krůčku budovat prosperující hospodářství. Avšak rok 1948 všechny plány zhatil a šestiletý Bohumil se spolu se svou rodinou ocitl na okraji společnosti, jako nepřítel pracujícího lidu. Soudruzi rodině zabavili zemědělské stroje a nadále ji vydírali. Šikana se nevyhnula ani prvňáčkovi - první školní léta byla pro Bohumila utrpením a trable neskončily ani v jeho čtrnácti letech, když soudruzi z rodné vesnice rozhodli o tom, že mu bude odepřeno odborné vzdělání...

Praděda přijel s fasuňkem

Bohumil Zalabák se narodil 29. srpna 1942 v Pískové Lhotě v domě, kde bydlel i v době natáčení v roce 2022. Jeho rodiče Marie a Bohumil byli soukromí zemědělci. Bohumil vyrůstal s mladší sestrou Marií. Rodina byla věřící. Do Pískové Lhoty přišel už jeho pradědeček Josef Zalabák z Opočnice, kde se věnoval politice. „Byl v tamní župě, což ho dost zaměstnávalo, a pak stačilo, aby byly dva roky sucha, a jako sedlák zbankrotoval. S málem pak odešel do Pískové Lhoty. Jeho synovi, tedy mému dědečkovi Bohumilovi bylo deset let,“ vypráví Bohumil Zalabák. Když se jeho dědeček před první světovou válkou ženil, byl už vdovec a měl dvě děti z prvního manželství. Z druhého manželství vzešly další tři děti, mezi nimi Bohumilův otec.

„Traduje se, že do Písečné Lhoty přijel praděda s koňmi a tak zvaným fasuňkem – vozem s dřevěnými koly a dřevěnou, nahoře otevřenou korbou,“ vypráví pamětník. Za první světové války oba jeho dědečkové sloužili na frontě. Dědeček Zalabák, který byl ve vesnici starostou, prý narukoval dobrovolně, i s koňmi, a sloužil v Itálii u vozatajstva. Hospodářství a čtyři děti, z toho dvě nevlastní, zůstaly během války na jeho ženě. „Dědeček vyprávěl, že na italské frontě přežil hrozné masakry. Narukoval v roce 1914 a vrátil se po válce v zuboženém stavu. Trpěl revmatem a také si musel nechat vytrhat všechny zuby.“

Přesto se na sklonku 20. let 20. století pustil s vervou do práce a postupně spolu se svými dětmi a ženou pozvedli hospodářství na tři a čtyři hektary. Pěstovali obilí i zeleninu, chovali dobytek a drůbež. „Dědeček byl velmi podnikavý, takže také jezdil s koňmi jako dopravce. Vozil hlavně stavební materiál na stavby. Byl přísný, někdy až krutý k sobě i dětem, ale to bylo dáno tvrdým životem na vesnici,“ říká Bohumil Zalabák. Jeho otec už v patnácti letech jezdil do Nymburka prodávat na trh produkty z jejich statku.

Bohumil se narodil v nejtvrdším roce nacistického režimu, v roce 1942. Kromě vzpomínek na to, jak si hrál s uhláky a dřevěnou lokomotivou, si vybavuje také velké rádio, které děda za války poslouchal, nebo že byl tatínek tatínek totálně nasazený v Německu. Na konci války se pak schovávali při bombardování strategických cílů spojenci.Ti chtěli tyto cíle vyřadit z provozu a ochromit tak německé okupanty.

V roce 1945 měli Zalabákovi tři koně a obhospodařovali cca pět hektarů. V době poválečného technologického rozvoje se zdálo, že život zemědělců bude snazší. Nová a cenově dostupná technika usnadňovala zemědělské práce. Pro Zalabákovy bylo například velkou úlevou pořízení samovazu od rakouské firmy, který měl tři funkce – žnutí, hrsťování a vázání snopů. Otec se dále chystal koupit traktor, který si objednal u firmy Svoboda z Kosmonos, ale k tomu již nedošlo, neboť firmu znárodnili komunisté.

Řídící učitel se na mě vyloženě mstil

I Zalabákovy komunistický režim připravil o všechny stroje, které si zabralo nově zřízené jednotné zemědělské družstvo (JZD). Vrátili se tak do dob, kdy se hospodařilo jen s koňmi, dobytkem a vlastní fyzickou dřinou. Právě v roce 1948, kdy komunisté převzali moc, nastoupil Bohumil do první třídy, do trojtřídky v Pískové Lhotě. Zatímco druháků bylo zhruba dvanáct, prvňáčci byli jen čtyři. Bohumil Zalabák na tuto školu ale nevzpomíná rád. Doba po únorovém komunistickém puči rozdělila společnost na dva tábory: „Vykořisťovatele a vykořisťované, špatné a dobré.“ Bohumil byl synem sedláka, tedy vykořisťovatele a byl ten „špatný.“ Pocítil to velice tvrdě už v první třídě. „Co si pamatuji, ve vsi byl starosta pan Malík. Po roce 1948 ale zvolili jako předsedu nějakého pana Čapka a ten a lidi kolem něj dělali peklo. Například ten soudruh s pistolí. A pan učitel řídící Kratochvíl, který dělal na výboru poradce a pokladníka, ten se na mě vyloženě mstil. Vysypával mi tašku a zesměšňoval mě, tahal mě za pejzy. Do školy jsem chodil opravdu nerad.“

Nesměl jsem už ani do Sokola

Lepší to nebylo ani ve volnočasových aktivitách. Vzpomíná na velice ponižující událost, kdy ho coby desetiletého kluka vyhodili ze Sokola. (Sokol jakožto původní organizace přestal de facto existovat v roce 1948, kdy ho převzali komunisté a následující čtyři desítky let se udržoval vžitý název). „Chodil jsem do Sokola, kde nás cvičil Slávek Najbrt. Byl starší asi o 12 roků a byl to ještě poctivý Sokol, cvičil na hrazdě na kruhách, měl sílu a byl to můj vzor. Pak jednou přišel soudruh Čapek, syn předsedy Čapka, zrovna se vrátil z vojny. Přišel do tělocvičny a řekl nám, že Slávek Najbrt jako cvičitel skončil a on nastupuje místo něj. Pak byl nástup. Zavolal si mě a řekl mi: ‚Seber se a odejdi a víc sem nechoď.‘ Takhle jsem skončil v Sokole,“ vzpomíná Bohumil Zalabák.

Agitátoři chodili i dvakrát týdně, ve dne v noci

Sedlákům se u nich na vesnici říkalo pantáto a paňmámo. V Pískové Lhotě prý bylo asi dvanáct větších sedláků. Těm, kteří neměli koně a hospodářství čítalo do pěti hektarů, se říkalo kravičkáři. Ti často jezdili do města do práce a o hospodářství se přes den staraly ženy.

Po roce 1948 začali komunisté sedláky přesvědčovat, aby vstoupili do nově zřízených jednotných zemědělských družstev. (JZD). „Agitátoři chodili za tátou každý týden, celé žně, a otravovali i v noci. Byl mezi nimi i nějaký vlajkař, který za války kolaboroval s Němci, pak se z něj stal soudruh. Do vsi jezdíval autobus agitátorů a místní rozhlas přesvědčoval sedláky, aby vstoupili do JZD.“ Sedláci však neměli zájem. Měli do té doby svůj funkční družstevní spolek ve vesnici. Půjčovali si stroje, vypomáhali si vzájemně při žních, měli společnou mlátičku i stodolu... Dokud jim to JZD nezabavilo.

„Žně, to byly sváteční dny. Bylo u nás třeba deset lidí, kteří pomáhali. Ženy pekly, vařily, hostily, pak se šlo zase na pole. Měl jsem to rád,“ vzpomíná Bohumil Zalabák na jedny z posledních žní, které doma zažil. Rodiče nakonec byli donuceni do JZD vstoupit, avšak třela se tam bída s nouzí, a tak po dvou letech zase vystoupili.

Předseda výboru mi nedal svolení, abych se něčím vyučil

V roce 1953 chodil Bohumil do páté třídy a to znamenalo také konec šikany a utrpení. Začal totiž dojíždět do základní školy v Poděbradech. S vděčností vzpomíná na laskavou paní učitelku Jarošovou. „Byla sice také komunistka, ale měla mě opravdu ráda. Nevadilo jí, že nechodím do Pionýra.“ Po škole jezdíval rovnou domů a pomáhal. Například připravoval šrot pro prasata a krmil dobytek.

V roce 1956 Bohumil ukončoval základní školu a rozhodovalo se, co bude dělat dál. Dětská představa, že převezme rodinný statek, již nebyla reálná. Nejen že jim komunisté sebrali zemědělské stroje, ale také museli odevzdávat státu vysoké dávky, které byly časem likvidační.

V posledním ročníku základní školy se přihlásil při náboru ve škole do učení do firmy TONA Pečky na kováře. Jenomže i to byl problém, neboť rozhodnout se svobodně o svém povolání nebylo pro syny a dcery tzv. „kulaků“ v padesátých letech možné. „Předseda obce mi nakonec nedal doporučení, a tak jsem nemohl do učení jít,“ říká Bohumil Zalabák. Ve svých čtrnácti letech tedy nastoupil na tři měsíce do dvousměnného provozu do cukrovaru. Pracoval dvanáct hodin denně, s osmnáctiletými kluky. Říká, že do cukrovaru nemusel, ale chtěl si vydělat na motorku – pionýra. Poté zůstal doma a pomáhal dva roky na statku.

I Němci se za války k zemědělcům chovali lépe

Dávky, které museli Zalabákovi odevzdávat, se v roce 1958 vystupňovaly tak, že už jim nezbylo ani obilí na zasetí. „Museli odevzdat všechno obilí a to byl pro nás konec,“ říká Bohumil Zalabák a vzpomíná na slova svého dědečka, který byl z této situace roztrpčený. „Ani Hitler se k nim prý takto nechoval. Ten nechával obilí pro lidi, pro dobytek a také na setí. Ale komunisti nám vzali všechno.“

Zalabákovi tedy museli v roce 1958 znovu vstoupit do JZD. Nejdříve vstup podepsal tatínek a když došla řada na maminku, ta si u předsedy vymínila, že její syn Bohumil bude moci jít do učení. Bohumil tak konečně mohl nastoupit do učení, a to na obor, k němuž měl velice blízko. Měl rád stroje, motory, chtěl být opravář zemědělských strojů. Mechanizační zemědělská škola v Mladé Boleslavi se mu stala na tři roky domovem. Byl tam na internátě, který mu platili rodiče. „Museli platit 300 korun měsíčně a přitom naši brali v té době v JZD almužnu. Stát nijak nepřispěl. Na praxi jsem jezdil do Okřínku do státní traktorové stanice.“ 

V roce 1962 jsme se atomové války opravdu báli

Na vojně sloužil v letech 1961 až 1963 v Brně u praporu technického zabezpečení. Šlo především o práci v dílnách. Byla to dle Bohumila prý tzv. „dobrá vojna,“ nepočítá-li perné chvilky v období dvou událostí. Jedna se týkala vypjaté atmosféry v době výstavby Berlínské zdi, když NDR v srpnu 1961 pod sovětským vlivem nasadila ozbrojené síly na hranicích v Berlíně. Ke konfliktu mezi západem a východem ale nakonec nedošlo. Druhá událost se týkala tzv. Kubánské krize v roce 1962, která vypukla v důsledku rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě. V reakci na to vyhlásily USA blokádu Kuby, která měla zabránit dopravení dalších raket na toto území. Hrozilo, že situace přeroste v jaderný konflikt.

Dopad měla tato mezinárodní politická situace i na československé vojáky základní služby. „Musel jsem účastnit vojenských cvičení v plné polní, poplachů, které probíhaly i dvakrát za noc, ani důstojníci nesměli vycházet z kasáren. Když jsme jeli na cvičení na Šumavu, nepočítali jsme ani moc s tím, že půjde jen o cvičení a že se vrátíme. Strach mezi námi byl. Tak vážné to bylo,“ říká Bohumil Zalabák. Vzpomíná také, že byl u toho, když se důstojníci loučili s manželkami a bylo to velice emotivní. Mezinárodní situace se však zklidnila, Bohumil se vrátil ze cvičení domů.

Moje kádrové posudky byly prý hrozné

Po návratu z vojny pracoval ve státní traktorové stanici v Okřínku. V roce 1965 se oženil a v následujících letech se jim narodily tři děti. Období, kdy už si na sebe vydělával a získal tak nezávislost a děti byly ještě malé, Bohumil Zalabák považuje za nejšťastnější v životě. Tento životní pocit si nenechal zkazit ani sovětskou okupací v roce 1968. „Byla ve vzduchu velká nenávist vůči Sovětskému svazu, ale lidé drželi pohromadě. Bohužel jsme ale Pražské jaro nedotáhli do konce. Normalizace neměla být,“ říká.

Pracoval ve státní traktorové stanici v Okřínku, nebyl v KSČ, a tak se ho netýkaly čistky, které započaly v 70. letech a měly ‚oddělit zrno od plev,‘ tedy komunisty loajální s totalitním režimem od těch, kteří se od prosovětské politiky distancovali. Bohumil Zalabák vzpomíná, že i u nich v podniku, kde se jinak politika „moc neřešila,“ někteří měli kvůli svým názorům a jednání po srpnu 1968 problémy. „Třeba kvůli tomu, že strhli rudou hvězdu z budovy podniku.“

I on se ale v té době dověděl od svého šéfa, jak nepříznivé posudky se s ním od školy táhnou v kádrových materiálech. „Šéf mi řekl, že kdyby mě prý neznal osobně, musel by mě okamžitě vyhodit. Ty posudky byly tak hrozné, že mi je nedal ani přečíst a vyhodil je. Tím samozřejmě projevil i svou osobní statečnost.“

V roce 1980 složil Bohumil Zalabák elektrikářské zkoušky a změnil práci. Pracoval v poděbradské elektrárně jako rozvodný elektrikář.

Pochyboval jsem, zda jsem měl začít podnikat

V roce 1989 Bohumil Zalabák změnu režimu vítal s novými nadějemi. Vrátili mu pozemky po tatínkovi a také dostal finanční odškodné. Vedle své práce elektrikáře se pustil do podnikání. Choval vepře a ve velkém prodával selata. Po několik letech se ale změnily tržní podmínky a po čase musel skončit. „Říkal jsem si kolikrát, že bych udělal lépe, kdybych podnikat nezačal. Stávalo se to těžším a těžším, až už to bylo nerentabilní.“ 

Říká, že smyslem jeho života jsou děti a práce. Je spokojený, když se dnes již dospělým dětem i vnoučatům vede dobře a mají hezké rodinné vztahy. Svou pracovitost dokazuje stále. Podnikání se totiž zcela nevzdal. Ještě v době rozhovoru, kdy mu je osmdesát let, pěstuje obilí na polích o 10 hektarech.