Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Žáková (* 1941)

• narozena 24. června 1941 v Praze

• rodným jménem Jana Kudrnová

• její maminka pro ni psala deník zaznamenávající také válečné události

• vzpomínky z raného dětství na bombardování Prahy

• vystudovala střední pedagogickou školu v Praze

• roku 1961 se vdala za vojáka z povolání Jiřího Žáka

• v letech 1961–1973 pracovala jako učitelka v Berouně

• od roku 1973 učitelkou na ZŠ Gutova v Praze

• v rámci pedagogické praxe se zapojila do několika inovativních pedagogických projektů

• od roku 2007 v důchodu

Jana Žáková, rozená Kudrnová, se narodila 24. června 1941 v Praze, dětství prožila v Dejvicích. Její maminka byla od roku 1940 v domácnosti, předtím pracovala na ministerstvu zemědělství. Maminka jí psala od dětství deník, který obsahoval záznamy a příběhy z dětství pamětnice a zároveň válečné události. Její rodiče se v roce 1939 zúčastnili připomínkové akce k založení ČSR na Václavském náměstí, rodičům se podařilo uniknout, ale někteří rodinní přátelé byli zatčeni a zemřeli v koncentračních táborech.

Jana Žáková si pamatuje nálety na Prahu a vzpomíná, jak s rodiči chodili do krytu. „To vždycky zazněly sirény v noci, muselo být zataženo, černé zatažení, musely to být černé rolety, a kdo je neměl, dostal pokutu. Pamatuji se, jak zazněly sirény a naši už byli z těch náletů tak unaveni, že ty sirény ani neslyšeli, a já jsem je probudila, a tak mě museli popadnout a šli jsme po ulici, byla to Wintrova ulice v Praze 6, a šli jsme k babičce, která bydlela v ulici Somské, a já jsem viděla nad sebou ty letadla. To vidím dodneška. Takový ten temný hukot, to nebyla nadzvuková letadla. To letělo, a teď nevíte, kam doletí a kam to padne. Tak to si pamatuji, bylo mi přes tři roky. Ale v paměti to mám, tohleto.“ Osvobození Prahy prožila rodina v pražských Dejvicích. Na konci války píše maminka pamětnice: „Jsou to čtyři roky, co jsem Tě čekala, čtyři léta, co jsme prožili, to Ti budu ještě jednou, moje malá holčičko, povídat a vyprávět, až budeš velká, až se budeš zajímat o podrobnosti, o události, na něž v životě nezapomeneme.“

V roce 1947 začala Jana Žáková chodit do školy a měla ji moc ráda. Na prázdniny jezdila k babičce do Čimelic u Písku, chodila cvičit do Sokola a cvičila také na posledním sokolském sletu na Strahově v roce 1948. V roce 1955 nastoupila do Jiráskovy pedagogické školy v Ostrovní ulici v Praze. Škola byla určena budoucím učitelům národních škol, vychovatelům a pionýrským vedoucím a pamětnice zde potkala mnoho skvělých učitelů a přátel. Do školy se chodilo i v sobotu, jednou v týdnu bylo také odpolední vyučování. Škola se později přestěhovala na Smíchov, do ulice Nikose Belojanise, zde Jana Žáková školu dokončila a odmaturovala.

V té době byl již její otec nemocný a i s přihlédnutím k této situaci dostala umístěnku do školy na Vinohradech Na Smetance. Pracovala zde jako vychovatelka ve školní družině, přičemž družina fungovala od šesti do osmnácti hodin. V letech 1959–1961 probíhaly ve škole Na Smetance experimenty s volným jedním dnem v týdnu – buďto středa, nebo sobota. Družina byla ve volných dnech v provozu, a tak vychovatelky braly žáky na celodenní výlety.

V té době začala chodit s Jiřím Žákem, svým pozdějším manželem, který byl povoláním voják a pracoval u protivzdušné obrany.

V červnu 1961 se pamětnice vdala a nechala se již jako učitelka přeložit na základní školu v Berouně (bývalé piaristické gymnázium), protože nedaleko Berouna pracoval také její manžel.

Syn Martin se narodil v únoru 1963, ale mateřská dovolená trvala v té době pouze tři měsíce, a tak Jana Žáková nastoupila opět do školy a s péčí o syna jí pomáhali prarodiče. Rodina bydlela mimo Beroun v obci Zdejcina, kam bylo velmi špatné dopravní spojení. Později proto jezdili manželé na motorce.

Od roku 1971 byl Jiří Žák přeložen pracovně do Prahy a v roce 1973 získali Žákovi byt v Praze-Vršovicích. Jana Žáková proto zažádala o přeložení a začala učit na ZŠ Gutova. Na této škole učila do roku 1982, poté působila jako zástupkyně ředitele na ZŠ Jakutská a v roce 1989 se opět vrátila na ZŠ Gutova, ovšem již pouze jako učitelka. Na ZŠ Gutova měla pamětnice možnost zapojit se do několika pedagogických experimentů, které se později ujaly i na jiných školách.

Do důchodu odešla v roce 2007.

V roce 1967 byli s manželem na první dovolené v zahraničí, vypravili se s Čedokem do Jugoslávie. Manžel jakožto voják byl však vysazen z vlaku v Bratislavě, protože neměl potvrzení o odevzdání osobního průkazu. Potvrzení se mu nakonec podařilo získat a bez peněz a stopem dorazil za manželkou k moři.

Jana Žáková má ráda umění, chodí na výstavy a je členkou spolku přátel Národní galerie. V roce 2008 navrhla na státní vyznamenání Pavla Brázdu.