Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Amir Zaketovič (* 1971)

• narozen 7. října 1971 v Záhřebu

• otec katolík, matka muslimka

• po rozvodu rodičů vyrůstá spolu s matkou u prarodičů v Bosně

• mezi lety 1990 a 1991 narukoval do armády v počátcích bojů vedoucích k rozpadu Jugoslávie

• dezertoval z jugoslávské armády a vstoupil do chorvatské armády

• prošel tvrdými boji na frontové linii

• z obavy o život utekl do Německa

• uzavřel sňatek s českou dívkou a přestěhoval se do Čech

• založil fïrmu Medilab produkující zdravotnický materiál

Amir Robert Zaketović se narodil 7. října 1971 v chorvatském Záhřebu. Oba jeho rodiče pocházeli z Bosny, otec z katolické, matka z muslimské rodiny. Aby se Amirova matka Alia mohla za svého milovaného vdát, tajila raději svému otci katolický původ svého manžela a Amirova otce. Po osmiletém manželství se vztah rozpadl. Amirovi bylo v té době asi 15 měsíců. Alia to v pozici samoživitelky neměla snadné, musela tvrdě pracovat, aby sebe a syna uživila. Nakonec musela hledat pomoc u rodičů a přestěhovala se k nim do bosenského městečka Klokotnica. 

Amir zde začal chodit do školy: „Učil jsem se výborně. Měl jsem motor, který mě táhl. Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstal ve skromných podmínkách, cenil jsem si všeho, co jsem dostal, co mi maminka zvládla koupit.“ Když se například malému školákovi rozpáral zip u bot, maminka mu botu na cestu do školy zašila a pak zase odpárala, aby mohl po návratu domů botu sundat. „Prožil jsem šťastné dětství. Uměl jsem si vážit malých věcí, žil jsem naplno.“ Náboženství, které se později stalo zdrojem mnoha konfliktů v Bosně a Hercegovině i okolních státech, se pro Amira v dětství ani po zbytek života nestalo nijak důležitým. Amirova matka nebyla nábožensky zapálená, proto ani Amir nebyl k víře její rodiny veden. Mešitu poprvé navštívil až jako dospívající a při pohledu na své sousedy nejen že nepovažoval etnickou a náboženskou příslušnost za důležitou, ale většinou ji ani neznal.

Již v této době byla Jugoslávie významným centrem turistiky. Pro své další směřování si proto Amir vybral prestižní střední hotelovou školu, která mu do života dala dobrý základ, naučila jej základům kuchařského řemesla, ale také bontonu a umění správného mezilidského jednání. Ani zde nebyla etnicita a náboženství jednotlivců důležitá. Studenti i učitelé školy pocházeli z odlišných koutů Jugoslávie a všichni tvořili jeden ucelený kolektiv. Na dobu svých studií Amir Robert vzpomíná jako na nejlepší část svého života.

 

V jugoslávské armádě

Ihned po absolvování střední školy narukoval Amir do jugoslávské armády, předvolání přišlo dříve, než se otevřela přihlašovací řízení vysokých škol, jejichž absolvování by mu za běžných okolností umožnilo odklad povinné vojenské služby. Přestože v tuto dobu byla ve společnosti vojenská služba mladého muže velmi ceněna, nebylo zase tak snadné stát se ze studenta vojákem: „Přijdete úplně do jiného prostředí, ostříhají vás tam na dva milimetry, odevzdáte všechny osobní věci, oni vám dají vojenskou uniformu a začne úplně jiný režim života, budíček v pět ráno, tří nebo šestikilometrový běh, rozcvička nehledě na to, jestli je zima, nebo léto, neustále v plynových maskách.“

Po dvou měsících základního výcviku v městě Bihać na západě Bosny a Hercegoviny byl Amir převelen do svého rodného města – Záhřebu. Jako vystudovaný kuchař se dostal místo do kasáren do hotelu J. Jelačiče v centru města. Nemusel na frontu a nemusel bojovat proti členům vlastního národa, to mu možná zachránilo život. V této době se již totiž naplno rozhořely boje mezi centrální jugoslávskou armádou a separatistickými chorvatskými armádními jednotkami, požadujícími samostatnost chorvatského a bosenského území. Amir byl zvyklý na vzájemnou toleranci mezi jugoslávskými etniky a zpočátku si vůbec neuvědomoval, že je obklopen téměř výhradně srbskými vojáky a veliteli. Postupně ale začal pociťovat své vyčlenění uvnitř armády, která vlastně bojovala proti lidem jeho původu. Snažil se zorientovat v komplikované situaci počínající války: „V té době jsem byl vlastně dvacetiletý kluk, který neví, nemá ty správné informace. Na jedné straně je ovlivňován armádními prostředky, každodenním briefingem. Na druhé straně sdělovací prostředky chrlí hromadu obrázků o tom, jak se tam střílí, jak se bombarduje, jak jugoslávská armáda už není jugoslávskou armádou. Na třetí straně srbské etnikum, které ovládalo jugoslávskou armádu a ovládalo ostatní.“ V hotelu chodil Amir v civilním oblečení a převlékal se pouze do kasáren.

Po obsazení kasáren chorvatskou armádou byl převelen do vojenské oční kliniky, kterou měl s ostatními zevnitř hlídat. Vojáci celý měsíc nevycházeli vůbec ven. V této době byla také v jugoslávské armádě přijata opatření vedoucí v naprosté většině případů k předání velení do rukou příslušníků srbského etnika. V etnicky motivovaném válečném konfliktu přitom Srbové představovali úhlavní nepřátele Chorvatů a Bosňanů usilujících o nezávislost vlastních území. Po odtržení těchto zemí navíc mladí muži bosenské a chorvatské národnosti do jugoslávské armády už nerukovali. V čím dál více srbském prostředí se mladý muž bosenského původu narozený v Chorvatsku samozřejmě necítil nejlépe. Bál se, že jednoho dne bude s ostatními usazen do vojenského transportu a odeslán na frontu bojovat proti chorvatské armádě. Proti vlastním lidem bojovat nechtěl, ale bylo mu jasné, že by odtamtud již nebylo úniku.

Důstojníci tušili riziko a často ujišťovali, že je Amir jugoslávské armádě loajální. Často „se ptali, co by se stalo, kdyby na nás někdo zaútočil, jestli budu bojovat. Samozřejmě je člověk musel ujistit, že ano. Jinak by nás mohli zavřít nebo cokoli jiného.“ Navzdory slovům ale Amir věděl, že jeho angažmá zde již nemá význam. „Věděl jsem, že jugoslávská armáda jako taková už neexistuje. Že se stala armádou jednoho národa, který navíc páchal zločiny a útočil na bezbranné obyvatelstvo.“ Nakonec se spolu s druhým vojákem chorvatského původu rozhodl pro útěk, podařilo se jim to okénkem ve vjezdové bráně. Jeho služba v jugoslávské, nyní již spíše srbské armádě skončila.

 

V chorvatské armádě

V okamžiku útěku se bývalý voják ocitl na ulici, v Záhřebu už nikoho neměl, neměl kam jít. Byl bez dokladů, bez peněz, bez jakýchkoli prostředků. Jedinou osobou, o níž Amir věděl, že v Záhřebu žije, byl jeho otec, kterého ale dlouhá léta neviděl. Neznal ani jeho adresu, pouze hospodu, o níž věděl, že ji otec rád navštěvuje. Několikrát tam tedy zašel a nechal svému otci vzkaz. Když se oběma mužům nakonec podařilo setkat, znamenal tento moment kromě naděje na praktickou pomoc uprchnuvšímu vojákovi také uzdravení a odpuštění starých ran. Jako dospělý mladý muž Amir dokázal pochopit mnohé, čemu dříve nerozuměl.

Cesta domů do Klokotnice nebyla snadná, spolu s druhým dezertujícím vojákem museli udělat vše, aby po cestě působili co možná nejméně nápadně, přechody byly kontrolovány srbskými jednotkami. Kdoví, co by se stalo, kdyby mladé muže u sebe na hranicích tajně neubytoval taxikář, který je přes hranice převážel poté, co se dozvěděl o jejich osudu. Amir byl ze všeho, co se kolem něj dělo, velmi vyčerpaný. Doma si mohl přečíst noviny popisující realitu z opačného úhlu pohledu, než jaký mu byl předkládán v jugoslávské armádě - realita se najednou jevila krutější, než si předtím představoval. Tisíce granátů shozených na civilní obyvatelstvo pod záminkou zničení imaginární skryté armády, zabíjení nevinných obětí a mnoho dalšího. Mladý muž pochopil, že se nemůže nečinně dívat, chtěl bránit svoji rodinu, svoji domovinu. Rozhodl se vstoupit do bojů a bránit Bosnu a Hercegovinu i Chorvatsko.

Narukoval do chorvatské armády, chvíli bydlel v kasárnách v Záhřebu - paradoxně stejných, které původně navštěvoval ještě jako voják jugoslávské armády, poté odjel přímo na bojiště na severu Bosny, do města Kotorsko. „V té době jsem netušil, že se všichni, kteří tam odcházíme, stáváme vlastně takovými marionetami politiky, že v tom, co se děje, není důležitý jeden člověk, ani těch tisíc. Důležitý je pro ně cíl. Jak z jedné, tak z druhé strany.“ Brzy totiž byli seznámeni s krutou skutečností, že byli odesláni přímo na místo, kudy má proudit hlavní proud dobře vyzbrojené a vycvičené srbské armády. Vojenská jednotka, která jim měla čelit, přitom postrádala elementární vojenské vybavení a především zkušenosti s vedením boje. 

Na několik následujících měsíců vzpomíná Amir jako na nejtěžší období svého života. Podmínky, ve kterých vojáci žili, byly těžké – v noci nemohli rozsvítit světlo. Spali, kde se dalo, přestože na jaře bylo velmi chladno a neustále pršelo. Boje si vyžádaly oběti na životech. „Zažil jsem to tam mnohokrát. Bavil jsem se s klukama, kterým bylo stejně jako mně, a za pár hodin byli mrtví. Člověka to strašně poznamenává, nikdy na to nejste schopen zapomenout.“ Po šesti měsících bojů byla ztráta území chorvatsko-bosenské armády natolik významná, že se vojáci museli stáhnout zpět na území severní Bosny. Amir tuto prohru prožíval těžce: „Zažili jsme tam obrovskou prohru. I já jako člověk v tom okamžiku. Je to nepopsatelný zážitek, že se stahujete z území. Prohrál jste, víte to.“ Stahovat se nemuseli pouze vojáci. Celé rodiny i se svými zvířaty v obavách utíkaly z oblasti pryč.

Amir se vrátil zpět do Záhřebu, kde nabíral síly. Musel si opět zvykat na civilní život. „V té době jsem se musel učit žít. Neuměl jsem nakupovat, když zazněla tramvaj v prodejně obuvi, zalézal jsem pod pult. Všímal jsem si úplně jiných věcí. V restauraci jsem hledal místa, kam bych mohl zalehnout, když přiletí granát. Toho jsem se nezbavil dodnes.“ Po dvou až třech měsících odešel zpět do Bosny. Tentokrát měl jasný úkol, mohl nabídnout perfektní znalost oblasti severní Bosny, kde vyrůstal a bylo mu (spolu se zkušenějším zástupcem chorvatské armády) svěřeno velení nad výzbrojí části místních jednotek. Jejich úkolem se stal přesun vojenské techniky a potravin mezi městy Klokotnica, Gračanica a Tuzla na severu a městem Čapljina na jihu. Spolu s dalšími Amir odjel do jižní Hercegoviny na území ovládané chorvatskými jednotkami.

Na zásobovací akci spolupracovaly jednotky chorvatské a bosenské armády. V konvoji se tak nacházeli katoličtí Chorvati, bosenští muslimové a dokonce i několik Srbů. Když ovšem konvoj přijel dolů na jih, konflikt vzplál i mezi Chorvaty a Bosňany. Konvoj na jihu získal zásoby. Vrátil se jako velká jednotka vezoucí zbraně, těžkou techniku, munici a 350 nákladních automobilů s potravinami. Velmi pomalu se posunul na sever, od stanoviště ke stanovišti musel vyjednávat o propuštění na další cestu. „Snažíte se, aby po vás nestříleli. Několikrát se nás snaží vyzvat, abychom bránili území, které neznáme. Několikrát se nás snaží zabít místní šerifové, kterým jsme nevyhovovali. Měl jsem holku, ale nedokázal jsem si představit nějakou budoucnost, když kolem vás létají granáty. Jestli budu žít zítra - tam už byla tma.“

Tou dobou se prý Amir dozvěděl, že se ho skutečně někdo snaží zabít. Urychleně sbalil, co pobral, do jednoho batohu a v noci utekl do Záhřebu. Zde se rozhodoval, že už se do boje nevrátí, ale místo toho odjede do zahraničí. Dnes válku reflektuje takto: „Zlý člověk může být jakékoli národnosti. V každém národě je převážná většina lidí dobrá, ale potom ta menšina, která dostane ve válečném konfliktu možnost dostat se nahoru, strhne nějakou část těch dobrých lidí s sebou. Z nich se pak stanou lidé někde na hraně - nedovedou těm zlým říct, já to nebudu dělat, ale na druhé straně se jim příčí dělat zločiny nebo zabíjet druhé. Věřím tomu, že devadesát devět procent místních lidí nesouhlasí s tím, co se dole stalo, ale zatím nemají možnost to otevřeně říct.“

 

Je jedno, kde budu cizincem

Jelikož v této době žily dvě jeho tety v Německu, zvítězila ve volbě útočiště právě tato země. „Trvalo mi poměrně dlouhou dobu si zvyknout, že teče teplá voda, že svítí osvětlení. Že to je normální země, že se tam neválčí, že se nic neděje.“ Amir také zjistil, že není schopen kvalitní komunikace ani se svou rodinou, cítil, že je hodně citlivý a jeho psychika je oslabená. V té době chodil hodně běhat a snažil se ze sebe vše vybít sportem.

Amir neuměl místní řeč a říká, že tehdy ani neměl co nabídnout. Uměl sice špičkově ovládat vojenskou techniku, ale neměl žádnou praxi ve svém řemesle. Zpočátku pomáhal tetě v její malé restauraci zaměřené na drobné občerstvení. Potřeboval se ale zaměstnat víc, prý aby neměl tolik času na přemýšlení. Dostal se tak do větší restaurace vlastněné německou rodinou Mayerových. Získal tak příležitost zdokonalit se v řemesle. V této době se také seznámil s komunitou jihoslovanů v baru, který patřil člověku z Dubrovníku.

Pamětník za ním jednoho dne přišel s neobvyklým dotazem: „Říkal jsem mu – vy mě neznáte, já vás taky ne. Mám prosbu. Vím, že tady máte špičkového kuchaře, chci se od něj učit. Budu k vám chodit pracovat a nebudu za to nic chtít.“ Dostal se tak také poprvé do velkého podniku s mnoha zaměstnanci a velkým obratem. Postupně vystřídal několik dalších restaurací. V této době také potkal studentku medicíny, Češku, s níž si vytvořil hlubší vztah. Poprvé s ní odjel do Čech. Ve srovnání s Německem, na které si mezitím zvykl, byl ohromen vyprázdněností a rozbitostí postsocialistické České republiky 90. let. Zjistil ale také, že k Čechům má mentálně mnohem blíže, než k Němcům. Do Čech se opakovaně vracel. Po rozchodu s tehdejší dívkou se šel s kamarády podívat do sokolovny v Novém Městě nad Metují. Zde potkal třetí osudovou ženu svého života a svou budoucí manželku. Po nějaké době vzájemných návštěv mezi Českou republikou a Německem zjistil, že si budou muset zvolit jednu zemi, v níž zůstanou. Rozhodli se pro život v České republice.

Amir volbu hodnotí tak, že “je jedno, kde budu cizinec.“ V Čechách pracoval nejprve v malém hotelu. Postupně se ale svou houževnatostí vypracoval a na popud kolegy z válečných časů založil firmu distribuující spotřební zdravotnický materiál. Ačkoli se v tématice zdravotnictví vůbec neorientoval, postupně se v této oblasti vzdělal. Měl štěstí na kvalitní spolupracovníky a dobrého investora. Firma dodnes funguje a Amir jí věnuje veškerou svou energii a čas. „Nově narozená dcera se plazila mezi kartóny zdravotnického materiálu. Manželka pomáhala, jak mohla. Vše jsme si dělali vlastnoručně. Člověk se nedíval, jestli pracuje dvanáct, třináct, patnáct hodin. Peníze jsme neměli, museli jsme strašně moc šetřit, zdroje byly omezené. Věděl jsem, že to celé je na mně - když zkrachujeme, budu mít obrovský problém.“ Firmu postupně rozšiřuje, pronajímá další prostory. V dnešní době je již jeho firma Medilab velkým a prosperujícím podnikem.