Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Žák (* 1929  †︎ 2020)

• narozen 25. září 1929 v Praze na Žižkově

• v roce 1934 se rodina odstěhovala do Týnce nad Labem

• od roku 1942 pracoval v otcově dílně

• vyučený instalatér-topenář

• v roce 1949 mu nebylo umožněno studovat na Strojní průmyslové škole v Hradci Králové

• v letech 1951-1953 vojenská služba - pomocné technické prapory

• v roce 1954 musel nastoupit do manganových dolů ve Chvaleticích

• zemřel 15. srpna 2020

František Žák se narodil v roce 1929 v Praze. Jeho maminka pocházela také z Prahy, kde dědeček zastával funkci správce veřejných komunikací, měl na starosti čety metařů. Byl to vážený člověk a měl na tehdejší dobu vyšší postavení. Dovedl ušetřit peníze a na tzv. Židovských pecích si postavil vilku. Maminka měla ještě dva sourozence a s Františkovým otcem se seznámila ještě před první světovou válkou.

Otec pocházel z vesnice Lžovice, která leží u Týnce nad Labem. Vyučil se klempířem. Pracoval jako instalatér a do Prahy odjel na zkušenou. V roce 1914 narukoval na frontu a s dalšími vojáky se snažil přeběhnout do ruské armády. Dezertovat se mu však nepodařilo, byl zraněn a konce války se dočkal doma. Později často vzpomínal na svého spolubojovníka Volmana z Čelákovic, který v Rusku sloužil v osobní stráži Tomáše G. Masaryka. Po první světové válce zemřel otcův výuční mistr Hanuš a jeho poslední přání bylo, aby po něm Františkův otec převzal v Týnci nad Labem živnost. Rodina se proto přestěhovala na Kolínsko. Nejprve se otci příliš nedařilo, po válce nebylo v jeho oboru moc práce a poté vypukla velká hospodářská krize. „Nastala krize a já si pamatuji, že otec na tom byl dosti špatně.“ Postupně se však jeho situace zlepšovala.

S příchodem Němců začala konjunktura

Ke konci 30. let začal Františkův otec vyrábět napáječky pro dobytek a stájovou mechanizaci. „Největší konjunktura nastala začátkem války, když sem přišli Němci. Bylo to tím, že u Krakovan začali stavět jakousi radarovou stanici.“ Armáda s sebou přivedla spoustu koní, které vojáci ustájili po vesnicích u sedláků, a nařídili jim, že si musí obstarat automatické napáječky s místností vybavenou tekoucí vodu. „Tudíž u sedláků se začaly budovat vodovody. A když se dělal pro vojenské koně, tak se současně udělal i pro dobytek.“ Mnoho sedláků tak zmodernizovalo své stáje. 

Na stavbu u Krakovan dohlíželi němečtí stavitelé. V dubnu 1945 se pod jejich dohledem ocitl i František. Stal se svědkem konfrontace německé a české mentality. Přišel dozor, Němec, již starší pán a říká: „Pane Staněk, jsou tam v těch podlahách troje izolace?“  Pan Staněk tvrdil, že ano. Německý dozor je tedy donutil podlahy vykopat, aby vše zkontroloval. Samozřejmě, že třetí izolace chyběla. Nechal je to tedy předělat se slovy: „Podívejte se, vždyť to tady může zůstat, mohou sem jezdit školy, to jim tady zůstane!“  „Jenže to dopadlo tak, že lidé z okolních vesnic vše rozkradli. Němci v těch vesnicích udělali razii, spoustu lidí zavřeli a poslali do koncentráků. Nebylo to z důvodu, že by tam byli nějací partyzáni.“

Nálety na železniční trať

„Tady vedla trať, kterou stále sledovali hloubkaři, (občas) rozstříleli lokomotivy. Měli jsme lodě a jezdili jsme po Labi, a jak začali lítat hloubkaři, tak my jsme jim mávali. Oni nad námi létali a snažili se nám naznačit, abychom jeli dál. Teprve, když jsme odjeli, tak ten vlakový transport rozsekali.“ Jako člen hasičského sboru zažil František Žák také nálety na Kolín. Hasičskou jednotku vedl ředitel školy Bilinger. Němci ho později popravili, protože zjistili, že tajně odvážel zbraně, jež získal po náletech v Kolíně.

Pár dnů před koncem války přijel za Františkovým otcem stavitel s prosbou, aby bylo vše řádně vyúčtováno. Otec tedy musel ohodnotit veškeré provedené práce, vyčíslil i nářadí zanechané na stavbě. „Vše vysázel do poslední koruny, zaklapl kufr, popřál hodně štěstí v životě, nasedl do auta a odjel,“ říká František na adresu německého stavitele. Konec druhé světové války proběhl v Týnci klidně: „Byli tady němečtí důstojníci, kteří ji měli bojů plné zuby a koukali z toho vyjít se zdravou kůží.“

Čilý poválečný život

Po válce se v Československu obnovil Skaut. Také v Týnci nad Labem vznikly čtyři oddíly - dva vodácké, jeden dívčí a jeden chlapecký. Směly ovšem fungovat pouze do roku 1948, kdy je nový totalitní režim opět zakázal. Do činnosti Junáka, jak se nazývala skautská organizace v ČSR, se aktivně zapojil i František Žák. Dodnes vzpomíná na krásné chvíle, které prožil na skautských táborech na Staňkovském rybníku u Jindřichova Hradce, u Chlumce a v Kladrubech.

Skaut nebyl jedinou organizací zaměřenou na výchovu mládeže, kterou komunisté po roce 1948 zakázali. Podobný osud potkal i tradiční tělovýchovnou organizaci Sokol. Tento zákaz se dotkl rodiny Žákovy i finančně, Františkův otec se totiž zaručil za půjčku, kterou banka poskytla Sokolu na stavbu místní sokolovny. Když došlo k rozpuštění organizace, Sokol přestal půjčku splácet a banka požadovala peníze po panu Žákovi. Dokonce mu hrozila exekuce strojního zařízení. Situaci se podařilo vyřešit a dluh umořit díky pomoci podnikatele Hampla.

Povolávací rozkaz

V dubnu 1951 přišel Františkovi povolávací rozkaz na vojnu. Jako syna živnostníka jej zařadili k pomocným technických praporům (PTP): „Pak jsem musel narukovat k PTP, kde jsem byl mezi vyvrhelama lidské společnosti.“ Do 24 hodin musel odjet do Mostu. Když tam s dalšími hochy-pétépáky vystoupil z vlaku, obklopily je stráže se samopaly, které všech tisíc nováčků eskortovaly do kasáren. „Vyhnali nás na cvičák a my jsme začali zpívat ‚Až k nám přijdou hoši z jů-es-ej, bude u nás v Čechách hej.‘ V tu chvíli se otevřely okenice a vystrčili na nás kulomety.“

V kasárnách vojáky čekaly provizorní podmínky - netekla voda, nesvítila elektřina, sami si museli nacpat slamníky, aby měli na čem spát. V objektu zrovna probíhala rekonstrukce, která však byla přerušena kvůli útěku několika důstojníků za hranice.

O vojně se sice říkalo, že je třeba jí projít stylem „nic neznáš, nic neumíš“, ale tím se pamětník neřídil. Ze začátku se velitelé chovali jako psi, prý zejména Slováci a Maďaři. František se ale přihlásil, že v areálu zprovozní vodu i elektřinu. A to se mu také během krátké doby podařilo. Tímto činem si získal respekt velitelů a vojnou prošel bez větších potíží. Zatímco ostatní vojáky poslali pracovat do dolů a na stavby, Františka přidělili ke správě budov. Staral se o údržbu kasáren, což byla dobrá práce, která mu přinesla i výhody: „Stravování bylo bezvadné. Měli jsme tzv. H normu, což byla norma hornická, bylo tam dost masa, salámu i sýra, neomezeně sádla. Hlad jsme neměli.“

Návrat domů

V roce 1953 mu vojenská služba skončila a František se vrátil domů. Zatímco pobýval v Mostu u PTP, komunisté zlikvidovali otcovu živnost, jeho dílna připadla pod Vodohospodářskou službu v Kolíně. Protože otec stále vedl Františka jako svého zaměstnance, přešel do vodohospodářského podniku i on. Asi rok tam bez problémů pracoval. Potom ale nastala komplikace: jako ostatní propuštění pétépáci musel i pamětník při odchodu do civilu podepsat závazek, že půjde pracovat do dolů, nebo do těžkého průmyslu, kam v té době spadalo i vodárenství. Později se ale tyto kategorie změnily a vodohospodářství bylo z těžkého průmyslu vyřazeno. František proto dostal půlroční podmínku za klamání a musel nastoupit do dolů. Nakonec našel práci v národním podniku Manganorudné a kyzové závody ve Chvaleticích, kde vydržel 35 let až do odchodu do penze. „Mně se tak špatně nežilo. Ve fabrice jsem si získal dobrou pověst a dobré postavení. Nesměl jsem mít jako vedoucí čety pod sebou více lidí.“ Do důchodu odešel v roce 1980.

Radost po roce 1989

„Václav Havel byl velmi chytrý člověk a nedělal žádného fouňu,“ hodnotí našeho bývalého prezidenta František Žák. O politiku se ale nikdy mnoho nestaral, soustředil se spíše na svou práci. A jak pamětník posuzuje vývoj naší společnosti po roce 1989? Snad největší radost má z toho, že se podařilo obnovit činnost skautského hnutí. Na druhou stranu některé věci ho mrzí: „Mám dojem, že se to tak trošku zvrhlo. Třeba mne zklamala kuponová privatizace, že se to neukočírovalo.“