Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdena Zajoncová (* 1921)

• narozena 16. listopadu 1921 v Polance nad Odrou

• 1939 – působila v ilegálním Národním hnutí pracující mládeže (NHPM)

• malovala protinacistické nápisy a roznášela protinacistické letáky

• 4. prosince 1940 zatčena

• vězněna v Ostravě a poté v Breslau

• byla odsouzena za velezradu

• převezena do vězení v brněnském Cejlu

• 1. srpna 1941 se dočkala propuštění na svobodu

• 1944 – zažila nálety na Ostravu

• po válce pracovala jako písařka pro Melantrich a jako redaktorka a zástupkyně šéfredaktorky v časopise Vlasta

• 1970 – vyloučena z redakce Vlasty, pracovala v kojeneckém ústavu jako sanitářka

• syn podepsal Chartu 77 a byl nucen emigrovat do Vídně

• v současnosti (2017) žije v Brně

Vzpomínky na předválečné Ostravsko

Zdena Zajoncová, za svobodna Sawová, se narodila 16. listopadu 1921 v obci Polanka nad Odrou. Tehdy se jednalo o malou samostatnou obec, dnes už je však součástí města Ostravy. Tatínek Petr Sawa se narodil v tehdejším Malopolsku (dříve ještě za Rakouska-Uherska), docházel do české školy, po první světové válce získal české občanství a pracoval jako vlakvedoucí na Ostravsku. Maminka Anastasia Krischová byla v domácnosti. Pamětnice měla o čtyři roky staršího bratra Juliána.

Zdena Zajoncová po absolvování obecné školy navštěvovala reálné gymnázium v Ostravě, které bylo zaměřené na matematiku: „Ta mi šla, ale nešla mi němčina. V kvartě tak třídní profesor Sysel doporučil mým rodičům, abych přešla na jiné gymnázium, pokud nechtějí, abych propadla. Oni s tím souhlasili, já také, a přešla jsem na dívčí gymnázium v Ostravě.“ 

Přešla přímo do kvinty, kde se jí však nepoštěstilo. Kromě dějepisu a zeměpisu měla samé nedostatečné. Jedinou výbornou měla z tělocviku, protože již od šesti let cvičila v Sokole. Bylo zde silně cítit rodinné zázemí, protože některé studentky měly za tatínka třeba pracovníka na drahách, ovšem tatínkové jiných pracovali jako důlní inženýři s vysokou mzdou a jejich dcery si mohly dovolit dávat učitelům určité dary.

Pamětnice poté přešla na obchodní školu, naučila se psát na stroji a začala pracovat v ostravském nakladatelství Iskra: „Tam jsem dělala všechno, co bylo třeba. Knihy vydávali zejména slezští spisovatelé a já jsem je nosila takzvaným abonentům. Dodnes si pamatuji, jak jsem jedné rodině nosila knihy, paní mně za to dávala pětikorunu a já jsem se cítila uražená. Ona zase nechápala, že si pět korun nechci vzít. Ovšem pro mě to bylo moc peněz.“

Zdena Zajoncová také ráda chodila do kina, kde ještě zažila němé filmy. S bratrem pak chodila na kovbojky: „Pamatuji si, že když se rozhrnulo plátno, tak se objevila veliká kytice a tam bylo napsáno: ‚Vítáme vás.‘ My jsme vstali a zatleskali. (...) My jsme to skutečně prožívali: ‚Jeď, jeď!‘ Děti křičely. Dnes to děti přijímají tak samozřejmě, ale my jsme celou neděli byli hodní, abychom dostali lístek do kina.“

Převážení osob přes Ostravu

Po mnichovské dohodě dne 29. září 1938 bylo československé pohraničí odstoupeno nacistickému Německu a už 15. března 1939 byl zabrán zbytek Československa. Poté se v polských Malých Bronowicích začal formovat budoucí Československý legion, kde se shromažďovali především českoslovenští odbojáři. Do Polska však utíkaly také elity.

Zdena Zajoncová vzpomíná, že právě přes Ostravu a přes Polanku nad Odrou vedla jedna z cest, kterými lidé utíkali do Polska: „A u nás byl průchozí dům. Rodiče poskytovali příležitost přespat u nás na jednu noc nebo i déle. Bylo to s velkým rizikem, protože jsme se v našem domě všichni znali. Vědělo se tak o každé návštěvě a pro mé rodiče bylo velikým rizikem někoho na noc přizvat. Byl u nás třeba Josef Smrkovský nebo Karla Fajfrová. Ta u nás pobývala týden a to bylo nebezpečné z toho důvodu, že můj tatínek byl silný kuřák, ale když nebyl doma, tak kouř nebyl cítit, ale ona byla také silná kuřačka a byt byl stejně nakouřený. Také byla oblečená jinak, než jak jsme byli v Ostravě zvyklí.“ Karla Fajfrová nakonec odešla do Londýna, i když původně směřovala do Sovětského svazu kvůli svému komunistickému přesvědčení.

Šíření letáků a zdravice Sovětskému svazu

Pamětnice však byla sama zapojena do odbojové činnosti díky svému bratrovi Juliánovi, který ji seznámil s odbojářem Odonem Závodským. Tento levicově smýšlející odbojář se narodil v roce 1913 v Dolní Suché u Havířova, vyučil se holičem a v roce 1939 vstoupil do Komunistické strany Československa a zároveň vedl Národní hnutí pracující mládeže (NHPM), které v roce 1939 vstoupilo do ilegality. Také on pomáhal politickým emigrantům směřujícím do Polska.[1]

S Odonem Závodským se Zdena Zajoncová domluvila na předání zdravice pro Sovětský svaz. Neměla stálé zaměstnání a jako dcera železničáře měla možnost levně cestovat vlakem. Byla tak vhodným adeptem, aby odjela z Ostravy do Prahy s utajovaným dopisem: „Odon Závodský promyslel, že 7. listopadu 1939, na státní svátek Sovětského svazu, bychom měli Sovětům pogratulovat. Sovětský svaz sice navázal spolupráci s Německem, ale bralo se to jako dočasná dohoda. Tenkrát byla v Praze sovětská obchodní mise a tam jsem jim měla jet popřát.“

Celkem bylo pod zdravicí podepsáno šestatřicet osob, ale jakmile pamětnice přišla k sovětské obchodní misi, kde navíc byla nápadná ozbrojená policie, zjistila, že je celá budova pustá: „Já jsem si uvědomila, že jsme udělali chybu. Když je 7. listopadu svátek, tak se nepracuje. Takže obchodní mise byla uzavřená. Tak mně nezbylo nic jiného než dopis roztrhat a hodit ho do kanálu.“

Zdena Zajoncová také se členy NHPM psala na Ostravsku protiněmecké nápisy, v noci chodila se štětcem a s barvami a psala jednotlivá hesla. Vzpomíná, že se skupina častokrát dohadovala, zda psát nápisy česky, nebo německy. Skupinově se také roznášely letáky a tiskoviny, kde se vysvětlovalo politické směřování Sovětského svazu – například, že se jedná pouze o přípravu na válku.

„Vybírali jsme si domy, které měly na chodbě poštovní schránky, to nebylo tenkrát zvykem, a tam jsme roznášeli letáky. Někteří hoši byli tací frajeři, že se tím ještě chlubili. S nimi jsme raději přerušili styky, to bylo moc nebezpečné.“ Rodiče o její činnosti věděli, ale doma se o tom nemluvilo.

Zdena Zajoncová měla na starost ještě další činnost, která spočívala v zaučování mladých členů NHPM. Chodívala do jedné čtvrti v Ostravě-Přívoze a diskutovala se čtyřmi mladými chlapci: „Četla jsem rodokapsy, tak jsem znala i tuto literaturu a mohla jsem jim říkat, v čem je to špatné. Pamatuji si, že v jednom čísle bylo napsáno, že kovbojovi prostřelili ruku, tak přehodil revolver do druhé ruky a střílel dále. Tak jsem jim říkala: ‚Dovedete si představit, že když má někdo prostřelené zápěstí, tak dokáže ještě střílet zdravou rukou? To je nesmysl.‘“

Zatčení v prosinci 1940

Nastala však vlna zatýkání, která rozbila vedení ilegální skupiny. Odon Závodský byl zatčen už 13. prosince 1939 a další spolupracovníci byli v podstatě „na řadě“. Julián Sawa byl zatčen v září 1940 a pamětnice 4. prosince 1940: „Řekli: ‚Tak půjdeš s námi.‘ Odpověděla jsem: ‚A můžu se ještě nasnídat?‘ Oni z toho byli celí pryč, a tak dovolili, abych se ještě mohla nasnídat. To byla veliká výhoda, protože jsem zase jedla až za dvacet čtyři hodin. Celou dobu jsem hrála takovou naivku. (...) Ale pro mě to byl i zážitek, protože jsem poprvé jela autem.“

„Já jsem byla naprosto klidná. Za celou dobu jsem neuronila slzu. Obdivovala jsem skauting, líbily se mi jejich zásady, přímost, spravedlnost a ovládání se, tak jsem si řekla, že musím být také pevná jako skautka. Tak jsem byla rozhodnutá, že nesmím uronit ani slzu. To mi ve vězení pomohlo.“ 

U výslechu si vynutila překladatele do češtiny, což jí dalo možnost se na otázky připravit. Gestapo jí přesto začalo vyhrožovat oprátkou a pistolí, ale i tím, že na ni čekají rodiče. Zdena Zajoncová však nepovolila: „Výslech nebyl celý den v jednom tahu. Po nějakém čase mě odvedli do suterénu. Z bývalých sklepů udělali kóje coby malé cely. Bylo to tak promyšlené, že v každé cele byl splachovací záchod, a když máte strašný strach, tak z toho máte průjem. To všechno gestapáci dávno věděli. Mnohde byly na zdech krvavé šmouhy. Během dne mě několikrát vyslýchali a druhý den mě odvezli do věznice v Ostravě.“

Nakonec byla odsouzena za velezradu – německy „hochverrat“. Odsouzena byla však až v Breslau, protože se stále odmítala přiznat: „Tam mě vyšetřoval český soudce. Říkal: ‚Slečno, prosím, posaďte se. Promiňte, ale já musím na chvíli odejít.‘ Odešel, já jsem si šla protokoly přečíst a viděla jsem, že tam jsou moji kamarádi, co jsme společně podnikali akce proti Německu. Všichni měli napsáno ‚hochverrat‘. Soudce přišel a říkal mi: ‚To o vás říkal František Dračka.‘ Já jsem řekla: ‚To jméno vůbec neznám.‘ – ‚Opravdu?‘ – ‚Opravdu. Já to jméno vůbec neznám.‘ – ‚Já si to prošetřím.‘“

Po válce se od Odona Závodského dozvěděla celou pravdu. Ten byl totiž ve vězení právě s Františkem Dračkou a nedopatřením Odona Závodského se dozvěděl o Zdeně Zajoncové. Vše poté řekl vyšetřovatelům a na základě toho byla pamětnice zatčena. Celá skupina byla odsouzena na jeden nebo na dva roky, ale někteří zemřeli na tuberkulózu.

V ostravské věznici

Z ostravské věznice se Zdeně Zajoncové jako první vzpomínka vybaví jedinečný komunikační prostředek užívaný tamními vězni. Když si klekla k záchodu a vymyla vodu, tak mohla „telefonovat“ do prvního, druhého i do třetího patra. Vězni prý pomocí této komunikace hráli i šachy. Dozorci to ovšem často trestali.

Tímto způsobem se seznámila s vězněm ze třetího patra, s o deset let starším Vladimírem Skotnicou. Vzájemně se popsali, od fyzického vzhledu až po své zájmy, ale poté byl Vladimír Skotnica přemístěn do jiné věznice: „Když jsem jednou v noci byla vzbuzená dozorcem, šla jsem do vězeňské chodby, kde už stála spousta mužů s rukama opřenýma o stěny, a bylo vidět, že se jedná o veliký transport. Mezi nimi byl i vysoký šedovlasý muž a to byl Vladimír Skotnica. Jen jsme se na sebe tak podívali a už jsme věděli, kdo je kdo.“ Vladimír Skotnica byl popraven v roce 1943 a Zdena Zajoncová se po válce setkala s jeho truchlící rodinou.

V Breslau a na Cejlu

Z Ostravy odjela do tehdejšího východního Německa, do města Breslau, které dnes nese polský název Wroclaw. Skupina vězeňkyň po příjezdu do staré věznice prošla lékařskou prohlídkou. Cela Zdeny Zajoncové měla jedno malinké okno, kovovou postel a toaletu.

Ještě v Ostravě se od své spoluvězeňkyně poučila, že za ní přijdou dozorci a budou se jí dotazovat na práci: „Pokud ke mně přijdou dozorkyně s husím peřím ke škubání, ať to, pokud možno, odmítnu. Jde z toho prach a škodí to na plíce. Také z toho bolí prsty. Prý je ale možnost malovat německé vojáčky z vypálené hlíny. Skutečně, když jsem přijela do Breslau, tak mi nabídli peří a já jsem poprosila, zda bych mohla malovat vojáčky.“

Za tři měsíce byla opět transportována – tentokrát do brněnského Cejlu, kde v jedné cele bylo až osm vězňů. Soud za velezradu nikdy neproběhl a pamětnice byla z Cejlu propuštěna dne 1. srpna 1941. Dozorce ji ještě stačil upozornit, že vypadá dobře a že jim dělá dobrou reklamu.

„Měla jsem na sobě zimní kabát s kožešinou, zimní čepici a punčochy. (...) Šla jsem s kufrem v ruce, bílá jako stěna, protože jsem osm měsíců nebyla venku, a když jsem šla z toho kopce, tak na autobusové zastávce stáli lidé letně oblečení. Obrátili se ke mně zády, jako kdybych neexistovala. Vstoupila jsem do tramvaje a lidé mlčeli. Odvrátili tváře.“

Každý týden se musela hlásit na gestapu a také si měla ihned najít zaměstnání, aby nedělala hlouposti, jak ji upozornil dozorce. Začala tak pracovat jako písařka.

Dne 24. srpna 1944 zažila nálet na Ostravu: „Byla jsem v krytu, do kterého spadla bomba. Do krytu jsem přišla pozdě, ale ten byl ubohý. Jednalo se o suchý příkop, nad ním byla cesta a ze dvou stran to bylo zazděné. Z jedné strany byly cihly a z druhé strany byl vchod. Bomba nevybuchla, ale tlakový úder byl tak silný, že mnoha lidem roztrhl plíce a asi patnáct jich zahynulo. Oni stáli nade mnou a v jednom momentu je to sebralo. Já jsem pocítila velký nápor na plíce, ale přežila jsem to.“

S manželem se seznámila ve vězení

Pamětnice se ve vězení „setkala“ se svým budoucím manželem. Jiří Zajonc, vyučený typograf, byl jedním ze čtveřice mladých mužů, které chodila vzdělávat do čtvrti Ostrava-Přívoz. V ostravské věznici se její nastávající nacházel blízko její cely, a „telefonáty“ tak slyšel.

Po propuštění se cítila sama, a tak uvítala společnost Jiřího Zajonce i jeho kamarádů. S budoucím manželem se nejprve setkávala při cestách do práce, což je sblížilo, a poté s ním i s jeho kamarády začala trávit volný čas: „Mně bylo mezi nimi dobře. Byli sice mladší než já a byli učňové různých řemesel, ale nehráli si na nic. Já jsem byla starší a nějaké vzdělání z nedokončeného gymnázia jsem měla, tak oni naslouchali mně a já naslouchala jim. A Jiří Zajonc neustále kladl otázky.“

Zaměstnání po válce

Zdena Zajoncová po válce pracovala v nakladatelství Melantrich jako administrativní pracovnice. Přijímala objednávky na tisk jménem Nová svoboda: „Tam jsem se spřátelila s dívkou, která se jmenovala Helena Nováková a která byla sekretářkou šéfredaktora. Ten se jmenoval František Karel a předtím vysílal zprávy z Moskvy. S Helenkou jsem se seznámila a někdy jsem ji v redakci navštěvovala. Jednou jsem jí řekla, že by se mi líbilo pracovat v redakci. Šéfredaktor šel kolem a ona mu řekla: ‚Tady soudružka říkala, že by ráda pracovala v redakci.‘ On mně řekl: ‚Piš!‘ Tak jsem napsala první článek, který si dodnes pamatuji. Byl to rozhořčený článek, že když se hraje československá hymna, tak lidé nestojí tiše v pozoru.“

Poté přešla do Prahy, kde studoval manžel Jiří Zajonc. Manžel posléze začal pracovat v nakladatelství Československé akademie věd a Zdena Zajoncová pracovala ve Vlastě jako zástupkyně šéfredaktorky. V roce 1968 však byla šéfredaktorka odvolána za podporu Dvou tisíc slov Ludvíka Vaculíka a v únoru 1970 byla odvolána i pamětnice. Manžel zemřel poměrně mladý, ve čtyřiceti letech, a pamětnice se tak musela sama starat o malé děti.

Po odvolání z Vlasty pracovala v kojeneckém ústavu: „Protože jsme se ve Vlastě zabývali dětmi, adopcemi a dětskými domovy, tak mně tak problematika byla vlastní. Poté jsem pracovala jako sanitářka a nakonec jsem pracovala v sociálním oddělení.“

Do důchodu odešla v roce 1991 ve svých sedmdesáti letech. Dnes je Zdena Zajoncová členem Českého svazu bojovníků za svobodu, dříve Svazu protifašistických bojovníků.

Setkání s Georgi Dimitrovem v roce 1948

Zdena Zajoncová velice ráda vzpomíná na setkání s Georgi Dimitrovem, obžalovaným komunistou v takzvaném Lipském procesu:[2] „Já jsem měla štěstí, že jsem 9. září byla pozvána na tribunu a stála jsem za Jiřím Dimitrovem. Já to mám dodnes v paměti. Věděla jsem, kdo je Jiří Dimitrov, a nastala ta úžasná skutečnost, že ho mohu vidět.“

„Přiznávám se, že jsem také byla v Komunistické straně Československa. Právě kvůli výchově na začátku války. Byli jsme vedení, že jedině Sovětský svaz nás může zachránit. Po válce jsme tak vstoupili do Komunistické strany Československa, ale postupně jsme z toho vystřízlivěli. Alespoň někteří.“

Syn Jiří Zajonc a jeho osud

V souvislosti s příběhem Zdeny Zajoncové je také nutné připomenout osud jejího syna Jiřího. Syn Jiří Zajonc se s význačnými osobnostmi setkával v restauraci a poté podepsal Chartu 77: „Tam chodil i Václav Havel a ještě jeden filozof a můj syn se tam vzdělával ve filozofii a v politických názorech. Takže potom, když napsali Chartu, tak ji taky podepsal. Byl kvůli tomu potahován policií. Pracoval jako tiskař dlouho do noci a z tiskárny ho vytahovali a vyslýchali. Chtěli, aby to odvolal. On to neudělal. Táhlo se to skoro rok, takže buď kriminál, anebo emigrace.“

Jiří Zajonc odešel na rakouský konzulát a ptal se na možnosti emigrace. Konzul si údajně vytáhl list se jmény chartistů a skutečně tam jméno Jiří Zajonc našel. Vyřízení všech dokladů trvalo téměř rok.

„Já jsem tenkrát moc nevydělávala, tak jsem si půjčila peníze, abych ho mohla vybavit od kávové lžičky až po deku. Také jsem ho vybavila dvěma sty knihami. Musela jsem pro celnici napsat seznam, kdo to sepsal a kdo to vydal. To jsem psala třikrát, protože se jim to nikdy nelíbilo. Také chtěli znát počet a stáří ponožek a podobně.“

Ve Vídni již na Jiřího Zajonce čekal Ondřej Kohout, syn slavného spisovatele Pavla Kohouta, který ho odvedl na rakouské ministerstvo vnitra. Dostal vlastní byt a poté pracoval v Rakousku v tiskárně. Zdena Zajoncová dnes (v roce 2017) žije v Brně.

[1] Citováno z http://www.tesin.cz/?kdo-je-kdo=odon-zavodsky

[2] Georgi Dimitrov byl obviněn ze zapálení Říšského sněmu v Berlíně (1933) a stanul před nacistickými soudy. Sám se však dokázal ve vykonstruovaném procesu úspěšně obhájit a byl na mezinárodní nátlak propuštěn.