Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Pracujte poctivě a s radostí, abyste si mohli říct, že čím já jsem byl, tím jsem byl rád
narozena 4. srpna 1937 v Menharticích
v roce 1945 zažila ústup německé armády i osvobození sovětskými vojáky
zažila odsun rakouských sousedů
v 50. letech rodina perzekvována v souvislosti s kolektivizací
matka propuštěna ze školství kvůli deklarované víře v boha
vystudovala gymnázium v Moravských Budějovicích
po gymnáziu musela pracovat v jednotném zemědělském družstvu
v roce 1957 se provdala za Miloslava Zajíce
pracovala jako kreslička v Agroprojektu, dělnice v lese a ve skladu
v roce 2020 žila v Antonínově Dole na Vysočině
Marie Zajícová, rozená Hotařová, se narodila 4. srpna 1937 v Menharticích, okres Třebíč. Z rodné obce pocházeli i oba její rodiče. Matka Marie, za svobodna Niederhafnerová, učila na základní škole, otec František se věnoval hospodaření na třináctihektarovém statku. Pamětnice vyrůstala se třemi mladšími sourozenci, dvěma bratry a jednou sestrou. V předválečné době stály v Menharticích zhruba čtyři desítky stavení. Ve vsi panoval bohatý společenský život, obyvatelé udržovali řadu tradic spojených především s křesťanskými svátky. Kromě několika smíšených česko-německých manželství tu žili pouze Češi. Po Mnichovské dohodě v září 1938 připadlo území na jih od obce Německé říši. Menhartice se tak staly poslední obcí v okleštěném Československu. Pro návštěvu nacisty zabraných sousedních vsí pak Menhartičtí potřebovali povolení.
Když na jaře roku 1945 přelétala nad obcí spojenecká letadla, utíkali někteří obyvatelé za ves, do krytů, které si vybudovali. Hotařovi se tehdy schovávali do sklepa. K náletům na obec a okolí naštěstí nedošlo. V květnu 1945 přecházelo přes vesnici několik armád. Nejprve před koncem války prošla skupina zubožených, otrhaných vojáků především maďarské národnosti. Přespali u Hotařových ve stodole a po odchodu zanechali mezi vraty nevybuchlý granát. Ustupující němečtí vojáci prchali polními cestami, zbavovali se výzbroje a ničili ji zapalováním. Pamětnice si dobře pamatuje, jak s dětmi kukátkem sledovali v polích zářící ohně. Za Němci postupovala sovětská armáda. Sovětští vojáci prošmejdili celé stavení, ze stolu vzali buchty i s mísou a odmontovali si zrcadlo od umyvadla. Po válce odešla z gruntu sloužící dívka z Podkarpatské Rusi. Sedlákům přidělili na výpomoc německé zajatce, většina jich však na statcích dlouho nevydržela a ze strachu prchala do sousedního Rakouska.
V prvních poválečných týdnech zahlédla malá Marie z okna žebřiňáky vezoucí vysídlované Němce z pohraničí do sběrného tábora v Jemnici. „Já jsem brečela, myslela jsem si, kdyby vyhrál Hitler, tak jsme tak jeli my. Každý měl jen malý raneček a mně jich bylo líto,“ vyprávěla pamětnice. Nevzpomínala si, že by její rodiče někdy mluvili o napjatých vztazích mezi Čechy a Němci v okolí. „Já myslím, že ti lidé nebyli k sobě zlí, ti obyčejní. Maminka byla naštvaná na Němce ve válce, ale ne na ty ze sousedství,“ popsala nám v rozhovoru. Mariin dědeček chodíval zamlada na handl, pobýval v německých rodinách a uměl výborně německy. Rodina měla v pohraničí příbuzné i známé, někdo z nich si u Hotařových před odsunem dokonce nechal truhlu s povlečením.
Marie absolvovala obecnou školu v Menharticích, základní školu v Jemnici a na začátku padesátých let dvacátého století nastoupila na gymnázium v Moravských Budějovicích. V té době onemocněl otec tuberkulózou a prodělával léčení v sanatoriích. Rodina na dva roky statek pronajala a matka s dětmi šly bydlet do Bělčovic. Nájemci se však hospodaření nedařilo, a tak se Hotařovi začali o svůj grunt opět starat sami. Ruku k dílu musela přiložit i Marie. Vstávala ráno před pátou, a než odjela vlakem do Budějovic, měla povinnost obstarat krávy a koně. Po návratu domů se opět věnovala práci.
Bolševickým snahám o kolektivizaci zemědělství se nevyhnuli ani Menhartice. Místní sedláci vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD) odmítali. Největším hospodářem ve vsi byl Mariin strýc František Niederhafner. Komunisté mu nejprve předepsali vysoké dodávky, on je přesto dokázal plnit. Nakonec mu odvezli stroje i zásoby krmení, a tak neměl čím krmit dobytek. Následná kontrola pak shledala jeho krávy hubenými, strýce obvinili ze sabotáže a odsoudili k šesti letům vězení. Nespravedlivý trest strávil v uranových dolech v Dolní Rožínce. Po jeho uvěznění se ostatní zemědělci ve vsi podvolili a svá pole odevzdali státním statkům a jednotnému zemědělskému družstvu. Po návratu z vězení nesměl strýc bydlet v obci, musel pracovat v továrně vyrábějící nábytek v Třešti, domů se dostal jen na neděli. Mariina matka napsala později svému bratrovi báseň, která dobře vystihovala jeho nezáviděníhodnou úlohu:
Buď zdráv, nejstarší z mých bratří
Tobě za všechny dík patří
Tys přijal jho, úlohu dědice
nejen za nás sourozence,
ale za celé Menhartice
Jak Krista koruna zdobí čelo i líce
ty obětní beránku zlé doby
za celé Menhartice
Po ukončení gymnázia musela Marie zůstat ve vsi a pracovat v zemědělském družstvu. Studovat nesměli ani její dva bratři. „Můj bratr Karel mi teprve nedávno řekl, jak ho celý život mrzelo, že nemohl na školu,“ poznamenala pamětnice.
Od chvíle, kdy komunisté převzali v Československu moc, snažili se oslabit sílu křesťanských společenství. Víra v Boha se neslučovala s marxistickou ideologií, církev jako nezávislá organizace řízená papežem představovala potenciálního nepřítele a v neposlední řadě pevně věřící lidé nemohli souhlasit se stylem, kterým komunisté prosazovali svůj způsob řízení společnosti. Jednou z profesí, u níž bolševici vyžadovali zřeknutí se náboženství, se stalo učitelství. Na základní školu v Dešné, kde učila matka pamětnice, přišel roku 1957 inspektor a dotazoval se učitelů, zda jsou vyrovnaní s otázkou náboženství. Marie Hotařová starší namísto odpovědi raději mlčela. Inspektor se tedy zeptal, zda věří. Poté, co odpověděla: „Věřím,“ byla ze školy propuštěna. Mariina matka se proti nespravedlivé výpovědi odvolávala k různým úřadům, všechny ho zamítly s odůvodněním, že nemá předpoklady k úspěšnému plnění úkolů kladených na učitele. Musela tedy začít pracovat v zemědělství. K povolání učitelky se vrátila v šedesátých letech.
V roce 1956 se Marie seznámila s Miloslavem Zajícem a po krátké známosti se za něj provdala. Bez sňatku by ji neuvolnili z JZD a nemohla by se ke svému milému nastěhovat. Manžel, vyučený sklář, pocházel z Horní Cerekve a pracoval ve sklárnách v Antonínově Dole u Jihlavy. Roku 1958 přibyla do rodiny dcera, o pět let později syn. Marie vystřídala různá zaměstnání, rýsovala plány v Agroprojektu, pracovala v lese či ve skladu. Zajícovi získali byt v místě manželova zaměstnání a přestěhovali se.
Pamětnice si dobře vzpomínala na obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Brzy ráno prala ve sklepě prádlo a manžel za ní přišel se zprávou o napadení republiky. Odpoledne, cestou z práce, pak viděla projíždět po silnici tanky. Tehdy neměla strach, ten u ní vzbudily až televizní záběry z vyhrocené situace v pražských ulicích.
Mariin manžel Miloslav se stal ředitelem sklárny v Antonínově Dole. Postoupit na takto vysokou funkci v době socialismu bez členství ve straně bylo téměř nemožné, Miloslav se členem strany stal. „Manžel byl ve straně, ale on nebyl opravdický straník. On také školil, já mu psala otázky na VUML [Večerní univerzita marxismu-leninismu], a on říkal: ‚Ty myslíš, že to bude někdo číst, takový blafy?‘“ popsala nám pamětnice přístup svého manžela k jeho působení v komunistických institucích.
Stejně jako vedla k víře Marii její matka, i ona ji vštěpovala svým dětem. V místě bydliště však do kostela nechodili, obřady prodělávali v Jemnici. Marie nechtěla manželovi způsobovat problémy, stalo se totiž, že ho spolustraníci před náboženskou výchovou dětí varovali.
Přítomnost železné opony vybudované komunisty od poloviny padesátých let vnímala pamětnice například při cestách do Šánova, kam jezdili za známými kupovat meruňky. Obec ležela již v hraničním pásmu a na cestu přes kontroly pohraničníků potřebovali propustku od úřadů.
Pamětnice nevěřila, že by bolševická totalita mohla někdy skončit. Změny po listopadu 1989 ji překvapily a měla z nich radost. Ihned po otevření hranic se vydala do nedalekého Rakouska na nákupy. Široká nabídka zboží v tamních obchodech ji překvapila.
Mariina matka byla po revoluci rehabilitována, úřady uznaly protiprávnost jejího propuštění ze školství v padesátých letech. Rodina Františka Niederhafnera získala zpět pozemky zabavené při kolektivizaci a jeho nejmladší syn na nich dnes hospodaří. Strýc se konce totalitního režimu bohužel nedožil. V roce 2020 žila Marie Zajícová v Antonínově Dole.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy česko-rakouského pohraničí KPF-01-210
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy česko-rakouského pohraničí KPF-01-210 (Eva Trnková)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Marie Mrvová)