Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ingeborg Zajíčková (* 1926)

• narodila se 26. března 1926 jako Ingeborg Peuker německým rodičům Anně a Rudolfovi Peukerovým v osadě Ferdinandov (dnes součást obce Hejnice na Liberecku)

• její dědeček Gustav Augsten tam provozoval oblíbený hostinec Lesní zátiší (Waldfrieden), dnes známý jako U Cimpla

• školní docházku absolvovala v němčině v obecné škole a měšťance v Hejnicích, za války absolvovala obchodní školu v Liberci

• v roce 1944 byla nasazena na práci v rakouském městě Steyr

• před koncem války utekla a 5. května 1945 dorazila autostopem do Prahy, kde se schovávala na nádraží

• od 9. května 1945 byla měsíc internována jako Němka v břevnovském klášteře

• její rodina přišla konfiskací o veškerý majetek, nemuseli ale do odsunu

• do roku 1948 pracovala v textilní továrně, poté dvanáct let v zahradnictví v Hejnicích a dalších třicet let v kanceláři textilní továrny Česana v Raspenavě

• v roce 1952 se vdala za Rudolfa Zajíčka z Bílého Potoka, jehož žena byla roku 1951 odsouzena ve vykonstruovaném procesu na 20 let do vězení

• v roce 2023 žila se svou rodinou v domě v Bílém Potoce

Dědeček pamětnice Gustav Augsten provozoval oblíbený hostinec Lesní zátiší (Waldfrieden) ve Ferdinandově, dnes známý jako U Cimpla. Po válce ho musel kvůli své německé národnosti předat do národní správy. Na rozdíl od většiny německých obyvatel se rodina Ingeborg Zajíčkové nemusela z Frýdlantska vystěhovat, protože její otec pracoval jako mistr v přádelně v Luhu a patřil mezi nepostradatelné německé specialisty. Pamětnice prožila většinu svého života v Bílém Potoce, kde se svým mužem Rudolfem Zajíčkem vychovala dceru Evu z jeho prvního manželství, jejíž matka byla v roce 1951 odsouzena ke 20 letům vězení ve vykonstruovaném politickém procesu.

Na svět přišla v „Lesním zátiší“

Narodila se 26. března 1926 jako Ingeborg Peuker německým rodičům Anně a Rudolfovi Peukerovým v osadě Ferdinandov, která je od roku 1963 částí Hejnic, tehdy však spadala pod Raspenavu. Na svět přišla v domě dědečka Gustava Augstena, č.p. 48, který v něm provozoval vyhlášený hostinec „Lesní zátiší“, tehdy německy Waldfrieden.

Gustav Augsten (nar. 1871) pocházel ze sousedního Bílého Potoka a jeho první ženou byla Češka Anna Řezáčová, která přišla do Bílého Potoka za prací z Kopidlna. V době rozkvětu textilního průmyslu v druhé polovině 19. století přicházelo na Frýdlantsko mnoho Čechů a Češek zejména z východních Čech, z nichž většina se sňatky s místními Němci asimilovala do německého prostředí. To byl případ i maminky pamětnice, která uměla česky jen trochu, zřejmě i proto, že její česká maminka zemřela v roce 1919. Naučila se ale od ní výborně vařit i česká jídla, která patřila k lákadlům hostince jejího otce.

„Lesní zátiší“ vybudoval v roce 1877 Franz Neisser pro turisty, kteří přijížděli do romantického údolí Štolpišského potoka pod jizerskohorskými vrcholy. Věhlas hostinec získal ovšem až poté, co jej v roce 1911 koupil dědeček pamětnice Gustav Augsten. Výborná kuchyně a vlastní likér z mladých jedlových šišek přitahovaly stovky turistů, pro které se zde denně vařilo 150 až 200 obědů. Pro místní dědeček také pořádal plesy.

Konkurence v pohostinství byla v době první republiky veliká – jen ve Ferdinandově si lidé mohli vybírat ze sedmi restaurací. Gustav Augsten proto nabízel atrakci navíc – pohyblivý betlém o velikosti 16 čtverečních metrů s dřevěnými postavičkami, které představovaly dřevaře, dělníky na pile či tesaře, tedy profese typické pro zdejší kraj, který se orientoval vedle textilního průmyslu také na zpracování dřeva a s ním související výrobu papíru. Nacházel se v prvním patře budovy v půdní prostoře, přístupné samostatným vchodem. Traduje se, že na Frýdlantsku bylo v době mezi dvěma válkami až deset pohyblivých betlémů, přičemž ten ferdinandovský byl pravděpodobně tím největším (jediný dochovaný Simonův betlém ve Frýdlantu zabírá necelých deset metrů čtverečních).

Ve třídě v Hejnicích byly tři Ingeborg

K restauraci patřil i obchod, který vedla maminka pamětnice Anna Peuker, kromě něj provozovala i mandl. Byla také vyhlášenou kuchařkou. „Její svíčková byla známá, takže když byla svatba, tak ji zavolali, aby ji uvařila. A na masopust dělala koblihy,“ vzpomíná pamětnice.

V roce 1925 se maminka provdala za Rudolfa Peukera, jehož rodiče vlastnili rozlehlou vilu ve Ferdinandově, v níž je v současnosti penzion Hubert. Dědeček Anton Peuker byl majitelem přádelny ve Ferdinandově, v níž v roce 1916 tragicky zahynul. Podle zprávy v dobovém tisku utrpěl mrtvici a spadl do náhonu u své továrny a utopil se. Pamětnice ho zná jen z fotografií, na rozdíl od druhého dědečka Gustava Augstena, na kterého si pamatuje dobře a popisuje ho jako hodného člověka.

Tatínek pamětnice Rudolf Peuker pracoval jako mistr v Lužské přádelně česané příze (německy Mildenauer Kammgarnspinnerei), která nesla prvenství z doby průmyslové revoluce – textilní velkopodnikatelé Anton Richter z Raspenavy a Johann Liebieg z Liberce ji vybudovali v roce 1852 jako vůbec první mechanickou přádelnu česané příze na českém území. V době, kdy v ní pracoval tatínek pamětnice, již patřila pouze Richterům.

V rodině se mluvilo německy, stejně jako na celém Frýdlantsku i po vzniku Československa. V roce 1930 žilo ve Ferdinandově 305 Němců a 13 Čechů. Pamětnice tak celou školní docházku absolvovala v němčině. Do první třídy nastoupila do malotřídky ve Ferdinandově, od třetí třídy docházela do obecné školy do Hejnic. „Ve třídě jsme byly tři Ingeborg, protože když jsem se narodila, tak byla zrovna moderní severská jména,“ vzpomíná a dodává, že jí říkali Inka.

Z předválečného dětství si vybavuje nedělní návštěvy Lesního divadla nad Hejnicemi, dřevěné krámky podél zdi hejnického kláštera, ve kterých prodejci nabízeli své zboží během poutí, slavností či před Vánoci, kdy je osvětlovaly lucerničky. Do hor, které obklopují Ferdinandov a Hejnice, chodila s kamarády, rodiče neměli na výlety čas. „Maminka byla pořád v hospodě, tatínek v továrně, takže jsme na dovolené nejezdili. Jen dědeček vždy po sezóně odjel na měsíc do Teplic do lázní,“ vypráví.

Nuceně pracovala za války i po válce

Měšťanku dokončila v roce 1940, kdy celé Frýdlantsko patřilo už dva roky do Německé říše. Na zábor pohraničí na začátku října 1938 si příliš nepamatuje. „Bylo mi dvanáct let, tak vím jen to, že najednou byli všude němečtí vojáci,“ říká. Zaznamenala však, že po začátku války v září 1939 začali z Ferdinandova odcházet muži, aby bojovali v německé armádě. V zemědělství je měly nahradit ženy a děti.

„Musely jsme pomáhat v pracovních četách v zemědělství, protože všichni muži byli ve válce. Měla jsem v Liberci studovat obchodní školu, místo toho jsem ale nastoupila do kanceláře tkalcovny Fritsch v Hejnicích a do školy jsem jezdila jen jeden den v týdnu,“ vysvětluje. Její tatínek do armády narukovat nemusel, mladší bratr Heinz sloužil na letišti v Praze.

V roce 1944 musela nastoupit na nucené práce do rakouského města Steyr. „Když se blížili Rusové, tak nás dozorci nechali utéct. Dvě holky z Liberce a já jsme se dostaly autostopem do Prahy, odkud jsme chtěly vlakem pokračovat do Liberce. Přijely jsme na nádraží 5. května, když bylo povstání,“ popisuje konec války Ingeborg Zajíčková, kterou překvapilo, kolik Němců se s nimi v Praze na nádraží schovávalo.

9. května je všechny odvedli do břevnovského kláštera, kde jich přebývalo asi sto v jednom sále. Trápily je špatné hygienické podmínky a žily ve strachu ze sovětských vojáků, kteří si do sálu chodili pro ženy. „Schovávaly jsme se před nimi, kde jsme mohly, do skříní, nebo jsme vlezly pod deky ke starším ženám, aby nás neviděli,“ popisuje.

Po měsíci je odvezli do Kolína, kde si je rozebrali na práci čeští sedláci. „Měla jsem štěstí, protože si mě vzali k sobě Jelínkovi, kteří na mě byli moc hodní. Neuměla jsem ani slovo česky, oni zase ani slovo německy, ale krásně jsme se domluvili. Říkali mi Aničko a dávali mi to nejlepší jídlo, které jsem s nimi mohla jíst u stolu. To bylo jinak zakázané,“ vzpomíná a dodává, že s Jelínkovými zůstala v kontaktu.

Rodina přišla o vyhlášený hostinec a veškerý majetek

Domů se dostala až po Vánocích roku 1945. „Když jsem přišla domů, tak už jsme nic neměli, vzali nám i oblečení a nádobí, ale měli jsme štěstí na národního správce – pan Firyt nechal maminku prodávat v obchodě. Bylo ale pro ni zvláštní, když do obchodu přišla paní Firytová s hrníčkem, který jí dříve patřil. Nejhůř to nesl děda, my mladí jsme to tak nebrali,“ vysvětluje.

S hostincem přišel dědeček i o mechanický betlém, o který s láskou pečoval a každý rok doplňoval figurky. Na konci 40. let dvacátého století projevilo zájem o betlém Severočeské muzeum v Liberci, ale Václav Firyt ho odmítl předat. V sedmdesátých letech, kdy hostinec vedl Antonín Cimpl, již betlém nefungoval a v osmdesátých letech byl zdevastován. [1]

Rodina pamětnice se z poválečného Československa vysídlit nemusela, protože její otec patřil mezi nepostradatelné německé specialisty. Zůstat s nimi mohl i její dědeček Augsten, který zemřel v roce 1949, bylo mu 77 let. Pamětnice nejdříve krátce pracovala v hostinci, který dříve patřil její rodině a který se po válce z „Lesního zátiší“ přejmenoval na „U vodopádu“.

Po čase nastoupila do textilní továrny v Luhu, kde byl mistrem její tatínek – začínala ve skladu, později přešla do kanceláře. V roce 1948 musela ale z továrny odejít a na pracovním úřadě ve Frýdlantu dostala na výběr práci buď v zahradnictví, v zemědělství, nebo v hospodě umývat nádobí.

„Vybrala jsem si zahradnictví pana Jecha v Hejnicích a dobře jsem udělala. Nikdy mi tam nedal nikdo najevo, že jsem německé národnosti, i když pan [Adolf] Jech [otec Miroslava Jecha] sám byl za války v koncentračním táboře a mohl mít na mě jako na Němku vztek,“ domnívá se Ingeborg Zajíčková a dodává, že ona sama se o existenci koncentračních táborů dozvěděla až po válce. V zahradnictví i prodávala a nikdy prý na ni zákazníci nebyli zlí.

Vychovávala dceru, jejíž matku komunisté zavřeli

V roce 1952 se provdala za Rudolfa Zajíčka (*1921), který pocházel stejně jako její dědeček Augsten z Bílého Potoka a stejně jako její maminka se narodil do smíšeného manželství – jeho otec byl Čech a matka Němka, která mluvila pouze německy. V Bílém Potoce společně vychovávali dceru Evu (1946) z jeho prvního manželství, které skončilo rozvodem v roce 1949.

Matku Evy Růženu Hodkovou zatkla v září 1950 Státní bezpečnost a v květnu 1951 ji Státní soud v Praze odsoudil ke dvacetiletému trestu odnětí svobody ve vykonstruovaném procesu s údajnou teroristickou a sabotážní organizací, kterou mělo tvořit deset mužů z Bílého Potoka a Hejnic a právě Růžena Hodková. [1]

Pamětnice vytvořila pro malou Evu nový domov a pomohla jí vyrovnat se s nepříjemnými zážitky spojenými se zatčením matky a jejím uvězněním. Když Růžena Hodková vyšla po deseti letech po amnestii v květnu 1960 z vězení, rozhodla se Eva zůstat v domácnosti s otcem a Ingeborg, které říkala maminko.

S rodinou oslavila 98. narozeniny

Ingeborg Zajíčková pracovala v zahradnictví v Hejnicích dvanáct let a poté nastoupila do kanceláře textilní továrny Česana v Raspenavě (dříve Lužská přádelna česané příze, ve které pracoval její tatínek). Česky se naučila tak dokonale, že psala úřední dopisy a zprávy pro ředitelství přádelny, které sídlilo v Nejdku. V textilce pracovala třicet let až do odchodu do důchodu, poté ještě dva roky pomáhala na poště v Bílém Potoce.

Až do devadesáti let řídila auto a aktivní zůstala až do roku 2020, kdy musela kvůli restrikcím v době covidové pandemie přestat chodit sama do obchodu. „Ochably mi svaly a dnes už sama nedojdu ani ke kadeřnici,“ říká Ingeborg Zajíčková, která je stále soběstačná ve svém bytě v rodinném domě v Bílém Potoce. Její recept na dlouhý život zní – být v pohybu, sportovat a chodit co nejvíce pěšky.

Dnešní mladé lituje, že nemají tolik příležitostí k pohybu a setkávání, jako měla její generace. V Bílém Potoce se pravidelně konaly taneční zábavy na Bartlově boudě a v Koruně, kde fungovalo i kino a hrál se kulečník.

V roce 2013 ovdověla, stále ale žije obklopena rodinou – dcerou Evou, dvěma vnučkami, šesti vnoučaty a dvěma pravnoučaty. „To díky Evě mám takovou velkou rodinu,“ říká s úsměvem a její dcera dodává, že v březnu 2024 společně oslavili její 98. narozeniny. Budoucím generacím vzkazuje, aby byly skromnější, protože díky tomu mohou být spokojenější. „My jsme toho tolik neměli, ale přijde mi, že jsme byli šťastnější,“ uzavírá pamětnice své vyprávění.

Poznámky:

[1] Zdroj: článek Rarity – Největší jizerskohorský betlém z Ferdinandova v časopise Rarity – Největší jizerskohorský betlém z Ferdinandova, Krkonoše – Jizerské hory, Milan Maršálek, č. 1/2020, str. 36–37.

[2] Růžena Hodková byla jednou z téměř 27 tisíc odsouzených v letech 1948–1953 na podkladě zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky a trestního zákoníku z 12. července 1950, který navazoval na zákon na ochranu republiky. [Zdroj: Československá justice v letech 1948-1953 v dokumentech, 1. díl, Šimánková, Alena, Babka, Lukáš, Vorel, Jaroslav, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2003, str. 15] Odsouzena byla za velezradu podle § 78 trestního zákoníku, odstavce 1 c) Kdo se pokusí zničit nebo rozvrátit lidově demokratické státní zřízení nebo společenský řád republiky, které jsou zaručeny ústavou, odstavce 2 a) k činu uvedenému v odstavci 1 s někým se spolčí, bude potrestán odnětím svobody na deset až pětadvacet let nebo na doživotí. Soudní spis procesu ilustruje tehdejší soudní praxi, kdy bylo obvinění Státní prokuratury zcela totožné s rozsudkem, přičemž obvinění konstruovali vyšetřovatelé Státní bezpečnosti, kteří zatčené nutili k „přiznání“ psychickým a fyzickým násilím. Růžena Hodková byla odsouzena na dvacet let ve vězení jen za to, že s manželem poskytli úkryt sousedovi Miroslavu Mikuleckému, který uprchl z tábora nucených prací, a že zastávala protikomunistické názory. Ve vězení strávila téměř deset let, propuštěna byla na amnestii v květnu 1960, rehabilitace se dočkala až v lednu 1991. Část soudního spisu (rozsudek a odvolání) a příběh Růženy Hodkové a její dcery Evy jsou v dodatečných materiálech.