Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Zajíček (* 1951  †︎ 2024)

• narozen 15. dubna 1951 v Radotíně u Prahy

• básník, jeden z předních představitelů českého undergroundu

• roku 1973 založil s Mejlou Hlavsou hudební skupinu DG 307

• v roce 1976 byl v procesu se skupinou Plastic People odsouzen za údajné výtržnictví na rok do vězení

• po propuštění podepsal Chartu 77

• v roce 1980 odešel po policejním nátlaku (akce Asanace) do emigrace

• žil ve švédském Göteborgu, později v New Yorku

• po sametové revoluci se vrátil do Prahy

• zemřel 5. března 2024

V kádi vzpomínek

„Jmenuji se Pavel Zajíček a mám za sebou jistý život a paměť tohoto života, tak jak ji mám já. V mladém věku, ještě na základní škole jsem pracoval se zvuky, hudbou a psal jsem. Nikoho jsem neznal. Úplně na okraji sebe sama. Cítil jsem takovou vnitřní posedlost tím, co žiju, ne něco dokázat, ale prokázat, to znamená život brát, jakoby obkreslovat, tak jak ho člověk žije. Žádné smyšlenky, jak by to mohlo být či jak by to nemohlo být, jak je to dobrý nebo jak to stojí za hovno. Na to jsem celý život kašlal. Prostě jsem si toho nevšímal. Bral jsem život takový, jaký je. A v tomto bodě, kdy toto vypravuji, říkám, že došlo k jakémusi souznění mého vnitřního světa a toho vnějšího. Se vším, co to obnáší.“

Pavel se narodil 15. dubna 1951 v Radotíně u Prahy. O rodičích, především o tátovi mluví s láskou jako o člověku, který za ním i v těžkých životních situacích pevně stál.

„Táta je obyčejný chlapík, vyučený holič. Ve všech dobách se choval naprosto skvěle. Vždycky za mnou. Nikdy nehodnotil. Třeba ten náš soud před devětatřiceti lety. Tenkrát tam Václavu Havlovi, který byl ve velké nepřízni režimu, byl v kontaktu se ‚štvavými vysílačkami‘ atd., uvolnil místo k sezení. Vždycky, když slyší mluvit o někom, jako je Magor, Václav Havel nebo Pavel Landovský, ozývají se v něm vzpomínky. Jak je měl velice rád. A má. To je trvání.“

Od mládí Pavel cítil potřebu nějak se umělecky vyjadřovat. Začal si doma „hrát se zvuky“. Zajímal se o divadlo nebo například scénografii, ale také o architekturu – dal se na studium stavařiny. Avšak nástupem takzvané normalizace po srpnu 1968 byl konec jak studií, tak jakékoli formální umělecké činnosti konvenující místnímu komunistickému režimu.

Časy nemožnosti

Velký „dojem“ na něho udělalo dramatické proměňování celé společnosti po srpnu 1968. „Přišel čas normalizace. Když jsem potkával ty lidi, své generační souputníky, říkal jsem si, jak je možný, že se tak rychle proměňují. V té době mi ještě úplně nedocházelo, co je ta normalizace vlastně zač, že to neni žádná prdel… Lidi se proměňovali doslova před očima.“

I v „časech prázdnoty a nemožnosti“ tušil, že někde přesto existují lidé, kterých si může vážit, chce se s nimi setkat, případně s nimi spolupracovat. K čemuž nakonec také došlo. Řeč je například o I. M. Jirousovi, Egonu Bondym nebo skupině The Plastic People of the Universe. Mezitím si pro sebe tvořil, kvůli modré knížce pobyl i v psychiatrické léčebně v Bohnicích a živil se třeba výrobou igelitových sáčků.

Přes mrtvolnost tehdejšího společenského života to bylo i období, kdy to alespoň v undergroundu intenzivně umělecky žilo. V Pavlově případě šlo především o tvorbu a vystupování s hudební skupinou DG 307, kterou spolu s Mejlou Hlavsou v roce 1973 založil. Živil se jako kulisák nebo lesní dělník. Bohužel strach režimu ze svobodně se projevujících lidí sílil a s ním i jejich policejní šikanování až teror. V době, kdy byla země obehnána ostnatým drátem, se režim rozhodl naopak některých lidí co nejrychleji zbavit. Přišel s „akcí Asanace“.1 Zesílil ještě více pronásledování, někoho dokonce odsoudil a uvěznil, například v takzvaném procesu se skupinou Plastic People v roce 1976.

Pavel Zajíček strávil za údajné výtržnictví rok ve věznici v Plzni na Borech. Věznění, sledování, výslechy, včetně fyzického násilí, Pavla nakonec přivedly do bodu, kdy si po jednom zvlášť surovém výslechu řekl „A dost!“. V roce 1980 požádal o švédský azyl a od chvíle, kdy nastoupil do letadla, nepochyboval o tom, že udělal dobře.

Ze srdce šutr

„Už v tom letadle se mi ohromně ulevilo. Jako kdyby mi spad ze srdce šutr. Naprostý uvolnění. Začínal novej život. Nebylo co řešit, kam se vracet a proč se vracet.“

Jednoduché to ale nebylo. „Takové rozhodnutí poznamená i osobní životy nejbližších lidí. Manželky, dcery... Ta byla malá, chodila na základní školu, měla tam kamarádky… Když by se člověk vžil do toho dětskýho světa, muselo to být hodně těžký. Jeli jsme už na letiště a Míša se postavila a řiká: ‚Já nikam nejedu!’ To je síla. Marný nějaký vysvětlování, co tam bude pěknýho, že pozná nový lidi... Šílený!“

Švédsko se svojí štědrou sociální politikou se pro jeho rodinu stalo dobrým útočištěm. Usadili se v Göteborgu. Když už se ale Pavel vydal do světa, vypravil se nakonec i do Ameriky, přesněji do New Yorku, kam ho to vždy táhlo. Poznal tamní atmosféru, která se naprosto lišila od švédské, sociální podmínky a pestrou, kosmopolitní společnost. Živil se třeba jako stěhovák. Umělecky zde tvořil především výtvarně, o hudební tvorbu tehdy nestál.

Ahoj mami, ahoj tati

O situaci a dění v Československu se nezajímal, považoval ho za ztracenou vartu. Ani po sametové revoluci v listopadu 1989 se domů hned nehnal. Nakonec mu to ale nedalo.

„Důvod, proč jsem se přeci jen vrátil, byli moji rodiče. Moje máma a můj táta. Které jsem myslel, že už nikdy neuvidím. Bylo to někdy na sklonku jara nebo v létě, kdy jsem nakonec zase sedl do letadla. Na letišti v Praze na mě čekal Mejla Hlavsa a jeli jsme do Radotína. Řekl jsem, jako kdybych tam byl ten den ráno: ‚Ahoj mami, ahoj tati.‘ No, koukali.“

Nemuset se stydět

V současnosti (2015) žije Pavel Zajíček v Praze. Dál píše, výtvarně tvoří, dělá muziku s DG 307, vystupuje i v dalších uměleckých projektech, například v autobiografickém divadelním představení Pustina.

„Život je dokumentace života. Řekl bych, že je dobrý jednat tak, aby se člověk nemusel za něco stydět. Aby do toho, co chce, šel a beze studu to dělal.“