Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Jaroslav Zajíc (* 1947)

Skláním se před obětí mého bratra, ale smířit se s tím nedokážu

  • narozen 23. října 1947 ve Vítkově na Opavsku

  • otec byl vedoucím drogerie, matka učila na základní škole

  • jeho o tři roky mladší bratr Jan se 25. února 1969 upálil v Praze na Václavském náměstí

  • na místě zanechal výzvu občanům, aby bojovali proti nesvobodě

  • Státní bezpečnost dvacet let potlačovala připomínky jeho oběti

  • pozůstalá rodina byla šikanována, otec vyloučen z KSČ, matka vyhozena ze školství

  • Jaroslav a jeho sestra čelili znevýhodňování při studiu a v zaměstnání

  • vystudoval Strojní fakultu VŠB v Ostravě, pracoval ve Vítkovických železárnách a v Hutních montážích

  • po roce 1989 byl generálním ředitelem firmy Vagonka Studénka

  • je v důchodu, žije v Ostravě

„Byla to pro naši rodina nepředstavitelná hrůza. Doprovázel jsem otce do Ústavu soudního lékařství v Praze na identifikaci. Nikomu bych to nepřál zažít. Předtím jsme byli u výslechu. Kriminalistům záleželo hlavně na tom, aby Jendův pohřeb nebyl v Praze, jak si přál ve svém dopise. Opakovali, že trvat na tom by bylo zbytečné, protože státní moc rozhodla to nepovolit. Byli jsme v hrozném psychickém stavu, neměli jsme sílu ani odvahu odporovat a souhlasili jsme s pohřbem ve Vítkově,“ vzpomíná Jaroslav Zajíc na nejsmutnější dny svého života. Jeho osmnáctiletý bratr Jan následoval příkladu Jana Palacha a 25. února 1969 se upálil v Praze na Václavském náměstí.

„Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji vaše svědomí jako pochodeň číslo dvě. Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavný, anebo snad, že jsem se zbláznil. K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory,“ napsal Jan Zajíc v úvodu svého prohlášení občanům republiky.

Už v době mezi smrtí Jana Palacha a Jana Zajíce se začala formovat tuhá normalizace. Žádné politické akce proti vládě kolaborující se sovětskými okupanty se nekonaly a požadavky obou Janů zůstaly bez odezvy. Státní moc zakázala poslední rozloučení se Zajícem v Praze, protože se obávala další manifestace, ve kterou přerostl Palachův pohřeb. Zajícova oběť už ale společnost nezasáhla tak silně jako Palachova dobrovolná smrt. Historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů to v jednom z rozhovorů vysvětloval osudem následovníků, únavou společnosti z radikálních činů i zostřenou cenzurou. Pohřbu ve Vítkově se přesto zúčastnily tisíce lidí. Státní bezpečnost ho nějak nenarušila. „Veškeré pozdější akce připomínající Jendův čin už striktně a dost surově až do roku 1989 potlačovala,“ říká Jaroslav Zajíc padesát let po bratrově smrti.

Šťastné dětství ve Vítkově

Jaroslavovi rodiče pocházeli z Vysočiny, oba byli z katolických rodin. Do Vítkova na Opavsku přišli za lepším živobytím po skončení 2. světové války a vyhání tamních Němců. Bydleli v domě s malou drogerií. Jaroslav Zajíc starší byl vyučeným drogistou a obchod dostal do národní správy. Jeho žena Marta Zajícová učila na vyšším stupni základní školy matematiku, fyziku, chemii a biologii. Jaroslav se jim narodil 23. října 1947, v roce 1950 přišel na svět Jan a pět let poté Marta.

„Dětství jsem měl šťastné. Rodiče byli hodní a pozorní. Pěkný vztah jsme měly i my děti mezi sebou a k tomu krásné prostředí. K domku patřila velká zahrada, která sousedila se školním hřištěm, kde jsme si hráli. Často jsme vyráželi do krajiny Oderských vrchů. Oblíbená místa našich her, koupání, rybaření, poznávání přírody byla v okolí řeky Moravice a trosek hradu Vikštejn. I na pionýrských táborech se nám líbilo, protože byly zaměřené na turistiku a sport,“ vzpomíná. Děti byly spokojené doma i ve škole. Všechny se dobře učily. Přispěla k tomu neustálá kontrola. Maminka od kolegyň učitelek vždycky hned věděla, když něco nesplnily nebo provedly. A vyžadovala nápravu.

Maminku šikanovali kvůli kostelu

Vztah rodičů k vládnoucímu komunistickému režimu nebyl zpočátku vyloženě negativní. Podle Jaroslava to ovlivnila nacistická okupace a traumatické zážitky z války. Jeho otce zasáhla například tragédie v Leskovicích na Pelhřimovsku, kde jednotky SS těsně před osvobozením vypálily část obce a povraždily pětadvacet lidí. „Otec pocházel ze sousední vesnice a mezi oběťmi byli i členové jeho rodiny. Rudou armádu vítal jako osvoboditele, a dokonce se začal učit rusky,“ vzpomíná Jaroslav.

Začátkem padesátých let vstoupil Jaroslav starší do komunistické strany. V souvislosti se znárodněním a slučováním živností zavřeli jeho obchod a musel změnit zaměstnání. Nastoupil do účtárny svazu spotřebních družstev. Tam rudou knížku vyžadovali, a tak se nechal přesvědčit. „Maminka ve straně nebyla, i když pracovala ve školství. Navíc chodila do kostela a ve škole ji kvůli tomu šikanovali,“ říká Jaroslav. Pamatuje si, že rodiče často poslouchali Svobodnou Evropu a k režimu byli stále více kritičtí. „Viděli, že ten systém nefunguje, že se špatně hospodaří, že se mohutně plánuje, ale kvalita kulhá někde vzadu a rozhodují lidé, jejichž hlavní kvalifikací je politická angažovanost.“

Kluci, utečte, tady to nebude k životu

Vývoj po lednu 1968, kdy se dostali do čela komunistické strany reformní komunisté v čele s Alexandrem Dubčekem, sledovali Zajícovi s velkou nadějí. „Doufali jsme, že se poměry zlepší a že už o nás nebudou rozhodovat ti nejhloupější a nejservilnější lidé. Okupace vojsky Varšavské smlouvy pro nás byla obrovským šokem. Pamatuji, jak nás ráno po invazi táta vzbudil a řekl: ‚Kluci, jsou tady Rusové. Seberte se, já vám dám peníze, a odjeďte! Tady už to nebude k životu.‘ My jsme ho ale nevyslyšeli.“

Jaroslav byl v té době v prvním ročníku ostravské Vysoké škole báňské. Po absolvování opavské strojní průmyslovky byl přijat na obor důlní stroje. Odmaturoval na samé jedničky. Jan byl studentem Střední průmyslové školy železniční v Šumperku a bydlel tam na internátu. „Společně s dalšími mladými lidmi vyráběl a rozšiřoval letáky, přesměrovával silniční tabule, účastnil se demonstrací,“ vzpomíná Jaroslav. Sovětské vojáky pak musel mít Jan pořád na očích. Obsadili kasárna hned vedle jeho školy. Také ve Vítkově okupanty vídali často, protože zabrali nedaleký vojenský prostor Libavá a přes město často projížděli.

Rozhodující byla hladovka za Palacha

Dne 16. ledna 1969 se na Václavském náměstí polil hořlavinou a zapálil student Jan Palach. Udělal to na protest proti narůstající nesvobodě a v naději, že svou obětí probudí společnost z rezignace, do které začala upadat po okupaci v srpnu 1968. Jana Zajíce se jeho oběť dotkla osudově. „Nevídal jsem se tehdy s bratrem moc často. Studoval jsem v Ostravě a měl jsem s tím dost práce. Až zpětně jsme se dozvěděli, že odjel do Prahy a zúčastnil se hladovky za splnění Palachových požadavků na Václavském náměstí. Rodičům o tom řekl až po čtrnácti dnech, když přijel domů. Není pochyb, že ta hladovka na něj šíleně zapůsobila. Ve vypjatých emocích dospěl k přesvědčení, že v těchto protestech je třeba pokračovat,“ vysvětluje Jaroslav.

Nevzpomíná si, že by s bratrem o Palachově smrti přímo mluvil. „Vím, že velmi silně prožíval to, že spousta lidí začala s okupačním režimem kolaborovat a chovat se úplně jinak, než bezprostředně po příjezdu tanků,“ říká. Od matky se později dozvěděl, že s ní bratr mluvil i o tom, že by se měl upálit někdo další. „Vymlouvala mu to. Rozhodně od něho nikdo z rodiny neslyšel, že chce Palacha následovat. Kdyby ano, udělali bychom všechno, abychom mu v tom zabránili,“ zdůrazňuje. Bratra Jana viděl mezi Palachový pohřbem a jeho sebeupálením asi dvakrát. „Byl smutný a pohublý.“

Jan Zajíc napsal dopis na rozloučenou rodičům a sourozencům. V prohlášení určeném občanům Československa vyzval ke stávkám a k boji za svobodu. Varoval, že když lidé nic neudělají, vzplane další oběť. Dne 25. února odpoledne vešel do průjezdu domu číslo 39 mezi hotely Jalta a Evropa na Václavském náměstí, polil se hořlavinou a zapálil. Měl v plánu vyběhnout na náměstí, ale to se mu nepodařilo. Zemřel po několika krocích na chodbě domu.

Jan tajil svůj úmysl jen před rodinou

Ráno 26. února přijeli k Zajícovým do Vítkova zástupci studentů vysokých a středních škol a oznámili jim, co se stalo. „Ta hrůza a bolest se vůbec nedá vylíčit. A hned jsme se začali trápit a vyčítat si, co jsme zanedbali, čeho jsme si nevšimli, co všechno jsme mohli nebo měli udělat, aby se to nestalo. Odpověď na tyto otázky, které si klademe celý život, jsme ale nenašli,“ říká Jaroslav. Studenty v domě smutku vystřídali příslušníci SNB s oficiálním oznámením a žádostí o identifikaci těla. Zdrcená matka nebyla cesty schopna. Otce do Prahy doprovodil jednadvacetiletý Jaroslav.

Pohřeb Jana Zajíce se konal ve Vítkově 2. března. Podle odhadů se ho zúčastnilo kolem osmi tisíc lidí. „Organizace pohřbu se ujali přátelé a další lidé z Vítkova, kteří nám vyjadřovali solidaritu. Rakev byla vystavena ve škole, čestnou stráž drželi Jendovi spolužáci. My jsme to moc nevnímali. Soustředila se na nás velká mediální pozornost, která nám byla na obtíž. Na pohřbu se vystřídali řečníci ze studentských organizací i místní představitelé státní správy a moci. Naše pocity byly trýznivé.“

Po pohřbu jel Jaroslav s rodiči do Šumperku, kde vyhledali Janovy spolužáky. Hovořili také s jedním z chlapců, který ho doprovázel 25. února do Prahy. Převzali si věci, které po něm zůstaly na internátu. „Největším překvapením pro nás bylo, že poměrně hodně lidí vědělo, co chystá. Věděli to kamarádi, spolužáci, a dokonce i jeden nebo dva učitelé. Dodnes nedokážu pochopit, jak je možné, že o tom nikdo neřekl rodičům. Jak to mohli nechat být?“ říká. Někdo ze školy nakonec oznámil Janův úmysl upálit se Veřejné bezpečnosti. Příslušníci ho pak na Václavském náměstí neúspěšně hledali. Jako pochodeň číslo tři měla na Mezinárodní den žen vzplanout jeho kamarádka Eva.

Matka vyloučena ze školství, otec z KSČ

Pozůstalí rodiče i sourozenci museli kromě vlastní bolesti čelit nepřátelství režimu, které ovlivnilo i chování lidí z jejich okolí. „Někteří přestali rodiče zdravit a začali se jim vyhýbat,“ vzpomíná Jaroslav. Naděje na demokratizaci Československa definitivně padly zvolením Gustava Husáka do čela KSČ. Začala tvrdá normalizace, cenzura a politické čistky. Lidé, kteří odmítli podepsat, že okupace byla bratrskou pomocí, byli vyhazováni z práce. Jejich děti měly problém se dostat na školy.

Marta Zajícová, která tehdy učila na vítkovském textilním učilišti, byla dva roky před důchodem vyhozena z práce. „Soudruzi jí to zdůvodnili tím, že když neuměla vychovat vlastního syna, není v zájmu socialistické společnosti, aby vychovávala ostatní děti. Maminka to nesla velmi těžce, protože učení milovala a dělala to moc dobře. Otec chtěl sám vystoupit z KSČ, ale soudruzi mu řekli, že to neexistuje a vyloučili ho. Už od začátku šedesátých let zase vedl drogerii, tam ho naštěstí nechali. Později u něho pracovala jako pomocná prodavačka i maminka. Kontakt s lidmi jí velice pomohl, aby se doma se svým smutkem nezbláznila“ říká.

Jaroslav ještě v roce 1969 vyhrál konkurz na jazykový kurz ve Velké Británii, kde strávil tři týdny. Jako suvenýr si přivezl plastovou tašku s anglickou vlajkou, kterou si pověsil na zeď v pokoji na kolejích v Ostravě-Porubě. Někdo to udal a Jaroslav byl předvolán před kárnou komisi strojní fakulty, kde studoval. Byl nařečen z protisocialistické provokace.

Provokace s anglickou vlajkou

„Měl jsem strach, že mě vyhodí. Věděl jsem, že ta tendence je veliká, proto jsem se snažil, abych k tomu nezavdal příčinu. Záminkou se stala anglická vlajka. Šel jsem za svým dobrým učitelem Janem Kučerou, který mi poradil, abych se obrátil na profesora Ludvíka Hájovského. Byl členem kárné komise a podle docenta Kučery byl mezi nimi jediný slušný člověk, který měl zároveň vliv. Poradil mi, co mám před komisí říkat. Návrh na mé vyloučení odmítl podepsat s argumentem, že je špatně formulovaný, protože britská vlajka je státní symbol a nemůže být tedy posuzována jako provokace. Díky němu jsem vyvázl jen s veřejnou důtkou ‚za nevhodnou výzdobu s negativním politickým dopadem‘“, popisuje Jaroslav.

Na konci studia musel bojovat o takzvaný červený diplom, který dostávají při promocích studenti absolvující s vyznamenáním. „Byl jsem v ročníku jediný, kdo měl na červený diplom známky. Nechtěli mi ho dát. Argumentovali, že nejsem plně oddaný socialistickému zřízení. Bránil jsem se, napsal jsem stížnost děkanovi i s ujištěním, že se obrátím třeba na prezidentskou kancelář nebo ÚV KSČ. Vyřešili to tím, že jednomu mému spolužákovi zpětně opravili známky. Dostali jsme červené diplomy oba, on ale při promocích děkoval straně a vládě,“ shrnuje.

Boj za sestřino studium

V horší situaci se ocitla Jaroslavova mladší sestra Marta. V době Janovy smrti ještě chodila na základní školu, pak vystudovala s výborným prospěchem vítkovské gymnázium. Chtěla být dětskou lékařkou a hlásila se na medicínu. Nechtěli ji ale vzít na žádnou vysokou školu. Komise, která posuzovala přihlášky, dospěla k závěru, že její studium není v zájmu socialistické společnosti. „Nedoporučení“ se týkalo všech univerzit v Československu. „Vnímali jsme to jako křiklavou nespravedlnost. Na gymnáziu patřila k nejlepším studentkám. Pracoval jsem tehdy ve výzkumném oddělení Vítkovických železáren. Měl jsem tam výborné kolegy, kteří byli většinou vyhozeni ze svých dřívějších vyšších postů. Stranu neobdivovali a zkušeně radili, jak se bránit,“ vypráví Jaroslav.

Desítky dopisů podepsaných rodiči posílali do škol, na stranické sekretariáty, Federálnímu shromáždění i prezidentské kanceláři. Když nedostali odpověď, neúnavně ji vyžadovali. Po maturitě Marta nastoupila do práce ve výdejně léků v Raškovicích na Frýdecko-Místecku. Po roce se hlásila například na farmacii v Bratislavě. Výsledků pohovorů i důvodů odmítnutí se Zajícovi museli domáhat. Nakonec byla přijata na ekonomickou fakultu Vysoké školy báňské na hutnický obor, o který byl minimální zájem.

V dopise na rozloučenou Jan Zajíc rodičům a sourozencům mimo jiné napsal: „Nesmíte se nikdy smířit s nespravedlností, ať je jakákoliv. Moje smrt vás k tomu zavazuje.“ Podle Jaroslava se jeho bratr lišil od svých vrstevníků hlavně tím, že nesnášel příkoří, ochraňoval slabší a byl za to někdy i bit. Na otázku, jestli jim kromě bolesti a trápení přinesla bratrova smrt i něco pozitivního, Jaroslav odpověděl: „Byl bych nejšťastnější, kdyby bratr žil. Pravdou je, že následné nespravedlnosti a útisk režimu nás spojily. Dělali jsme, co jsme mohli, abychom nebyli jen pasivní oběti a trpící pozůstalí.“

Vítkovský hřbitov cílem disidentů i estébáků

I když mnozí lidé se k Zajícovým přestali za normalizace znát, osamělí podle Jaroslava nezůstali. Našli se stateční lidé, kteří jim celé roky vyjadřovali podporu. Byli to hlavně disidenti a chartisté. Na výročí sovětské okupace 21. srpna i na výročí Janovy smrti 25. února, což je i datum komunistického puče v roce 1948, se pravidelně sjížděli do Vítkova. „Přijeli zapálit svíčku nebo položit květiny na Jendův hrob. Už při prvním výročí to bylo spojeno s represemi. Příslušníci Státní bezpečnosti hlídali hřbitov, v kamenosochařství mívali kameru. Mnohé lidi, kteří přijeli vlakem, vraceli zpátky, anebo je odvezli daleko za město. Někteří se vraceli a přelezli plot uzamčeného hřbitova. Tajní hlídali i náš dům, sledovali, kdo k nám jde, otravovali rodiče,“ popisuje Jaroslav, který byl také několikrát na výslechu.

Kromě chartistů, disidentů a jejich přátel chodila v osmdesátých letech na vítkovský hřbitov také jedna soudružka z městského výboru KSČ. „Přijela tam vždy s kočárkem, ve kterém nebylo dítě. Posbírala z Jendova hrobu květiny, které lidé přinesli a odvezla je na smetiště, aby nebylo vidět, že tam někdo byl,“ líčí Jaroslav. Tajní hlídali vítkovský hřbitov až do roku 1989. K lidem, kteří opakovaně navštěvovali hrob Jana Zajíce, ale také jeho rodiče, patřili například chartisté a pozdější politici Tomáš Hradílek a Miroslav Tyl.

Náhrobek Olbrama Zoubka

Jan Palach a Jan Zajíc se nikdy nesetkali. Jejich trpící matky se poznaly v pražském ateliéru Olbrama Zoubka. Tehdy již uznávaný sochař udělal posmrtnou masku Palacha i náhrobek, který později nechali komunisté zničit. Marta Zajícová se rozhodla, že umělce požádá i o náhrobek pro svého syna. Ochotně jí vyhověl. „Libuše Palachová byla příbuznou Olbrama Zoubka. Říkal jí tetičko. Pamatuji si ji jako velmi hodnu a milou, ale zdrcenou ženu. Byla uzlíčkem nervů. V Zoubkově ateliéru se matky poprvé potkaly. Pak si dopisovaly. Dopisy jsme našli v matčině pozůstalosti a svěřili je Národnímu archivu v Praze,“ říká.

Olbram Zoubek vytvořil pro pomník Jana Zajíce reliéf ležící hořící postavy, který měl být na pískovcovém bloku. Tem měl stát na čtyřech kovových koulích. Rodina oficiálně požádala o jeho umístění na hřbitově, ale úřady žádost zamítly. „Tatínek byl pozván na odbor výstavby Okresního národního výboru v Opavě, kde se dozvěděl, že návrh je provokativní a plný jinotajů,“ vypráví Jaroslav. Rodina umístila na hrob jen pískovcový blok. Reliéf měl Zoubek skoro dvacet let vystavený v ateliéru. Kovové koule byly schované ve Vítkově. V únoru 1990 mohl sochař náhrobek konečně instalovat. Zoubek patřil podle Jaroslava k přátelům rodiny. „V době, kdy se nám spousta lidí vyhýbala, přijel třeba s celou rodinou na návštěvu a také u nás spali. Rád jsem za ním jezdil do Litomyšle, když tam restauroval sgrafita na fasádě tamního renesančního zámku. Lidé jako on pro nás znamenali světlo ve tmě.“

Nebyla to zbytečná smrt

Po sedmi letech ve výzkumném oddělení ostravských Vítkovických železáren přešel Jaroslav Zajíc do podniku Hutní montáže. V druhé polovině osmdesátých let, po nástupu Michaila Gorbačova k moci v Sovětském svazu a zahájení takzvané perestrojky, se mohl stát vedoucím oddělení, přestože byl nestraník. Po předchozím odmítnutí mu byla povolena vědecká aspirantura na hodnost kandidáta věd. Po roce 1989 přestoupil do nově vzniklého oddělení exportu. Kolem roku 2000 začal pracovat ve Vagónce Studénka. Původně řídil zahraniční odbor, pak se stal generálním ředitelem. „Později jsem toho litoval, protože firma byla vytunelovaná některými privatizačními fondy a měla obrovské dluhy. Rozdělením firmy se nakonec podařilo zoufalou situaci vyřešit a zachránit výrobu kolejových železničních vozidel. Díky tomu dnes Vagónka Studenka žije,“ říká.

Jaroslav Zajíc se s bratrovou dobrovolnou smrtí nesmířil. Říká, že více mohl vykonat, kdyby žil. „Na druhé straně, okupaci v srpnu 1968 stejně jako režim, který následoval, vnímám jako čisté zlo. Bratr ve svém mladickém elánu dospěl k přesvědčení, že smrtí, kterou si zvolil, dokáže něco změnit. Napadl mě příměr jeho činu k atentátu na Heydricha. Jozef Gabčík a Jan Kubiš taky bojovali proti čistému zlu a věděli, že jdou na smrt. Proto, jakkoliv mě to trápí, musím se před bratrovým činem sklonit. Celá řada lidí říkala, to bylo zbytečné. My jsme po dvaceti letech viděli něco jiného. Oběť Jana Palacha žila svým životem jako legenda. Náš Jenda k ní taky patřil. Během Palachova týdne v lednu 1989 tato legenda znovu ožila a proměnila se v sílu, která mnohé lidi povzbudila k odporu.“