Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Otec se bál návratu Němců. Jeho syn jim po roce 1989 otevíral kostel
narozen 4. dubna 1951 v Liberci
otec Ladislav Zajíc, který přišel po válce osídlovat pohraničí, pracoval jako závorář na dráze ve Stráži nad Nisou; kvůli nelichotivým poznámkám o komunistickém režimu dostal podmínku
matka Ivana Zajícová, rozená Müllerová, byla učitelkou, nakonec se stala kvůli problémům s režimem a katolické víře rovněž závorářkou
pamětník studoval na Středním odborném učilišti železničním v Chomutově
invazi vojsk Varšavské smlouvy zažil v Liberci a ve Stráži nad Nisou, přes kterou jezdily tanky na Liberec
celý profesní život opravoval lokomotivy v libereckém depu
po roce 1990 byl zastupitelem Stráže nad Nisou; šestnáct let měl v obci jako zastupitel na starosti školství a kulturu, zasloužil se o odtržení obce od Liberce
v roce 1994 organizoval ve spolupráci s učitelkou a kronikářkou Libuší Kubíkovou oslavy 525. výročí od první zmínky o obci Stráž nad Nisou, která se až do roku 1946 jmenovala Habendorf
v roce 1994 založil Strážský občasník, který informuje o dění v obci; do roku 2021 byl jeho redaktorem a editorem
v roce 2019 se zasadil o opravu pomníku prvního padlého vojáka v prusko-rakouské válce 1866 u strážského kostela
v roce 2021 žil ve Stráži nad Nisou
Otec Ivana Zajíce přišel do pohraničí v době, kdy bylo na Liberecku ještě dost volných domů po odsunutých Němcích. Ale obával se toho, že Němci přijdou zase zpátky. A tak Ladislav Zajíc jako železničář zabral dům, který patřil Československým státním drahám. Věřil, že kdyby se Němci opravdu vrátili a on stále zůstal závorářem, tak ho nikdo z domu nevystěhuje.
Jestliže měl Ladislav Zajíc strach z návratu sudetských Němců, jeho syn Ivan se s nimi v klidu stýkal, když po pádu komunismu zamířili do své rodné obce. Bývalým obyvatelům Stráže otevíral kromě jiného dveře do kostela z první třetiny 18. století, kam chodili na bohoslužby jejich sudetoněmečtí předci. „Po roce 1989 se k nám přijeli někteří odsunutí Němci nebo jejich potomci podívat. Pracoval jsem v obci jako kulturní referent a setkával jsem se s nimi. Sloužila se pro ně v kostele dokonce německá bohoslužba. A oni vzpomínali, jak kdysi chodili ministrovat. Byli se rovněž podívat ve škole. Posadili se do lavic, kde jako malí sedávali. A došli si rovněž na hřbitov, kde mají pochované své příbuzné.“
Více než sudetští Němci se na Zajícových podepsali českoslovenští komunisté. Ivan Zajíc vzpomíná, jak se otci v padesátých letech 20. století pořádně vymstila jeho nelichotivá poznámka o nich. „Jednou při rozhovoru s kolegy z dalších závorářských stanovišť, která byla propojená telefonem, prohlásil, že si komunisté stejně budou dělat, co se jim zachce. A nějaká ‚dobrá duše‘ to na něj žalovala. Dostal měsíc tvrdého žaláře s podmínkou na jeden rok,“ konstatuje Ivan Zajíc. „Matku učitelku zase po komunistickém převratu v roce 1948 školský úřad překládal z místa na místo. Protože byla katolička, chodila do kostela a mimo jiné hlídala po válce faru, když byl ze Stráže nad Nisou, bývalého Habendorfu, odsunut německý kněz. Pětadvacátého února 1948 ji školští úředníci poslali do Bedřichova na jednotřídní školu. Měla bydlet přímo ve školní budově. Ale protože se bála, tak poprosila kněze z liberecké farnosti, jestli by jí nesehnali ubytování jinde. Sehnali jí ho na faře v Janově nad Nisou. Dozvěděl se to ale školní inspektor a vyhnal ji odtamtud.“
Ivan Zajíc se narodil 4. dubna 1951 v Liberci. Jeho otec Ladislav Zajíc pochází z Lomnice nad Popelkou na Semilsku. Byl vyučený zedník, ale po roce 1945, kdy se v rámci osídlování pohraničí přestěhoval do Stráže nad Nisou, pracoval jako závorář na dráze. Matka Ivana Zajícová, rozená Müllerová, pocházela z Miletína na Jičínsku. Byla učitelkou a ještě za svobodna ji poslali po roce 1948 učit do Stráže nad Nisou, protože v pohraničí byl nedostatek učitelů. Poté, co měla s režimem problémy kvůli katolické víře, pracovala jako závorářka. Ivan Zajíc má nevlastního bratra Vladimíra a nevlastní sestru Danu, která už zemřela.
Když už byla Ivana Zajícová vdaná za Ladislava Zajíce, vdovce se dvěma dětmi, požádala o to, aby jako učitelka mohla učit ve Stráži nad Nisou. „Nechtěla dojíždět do Machnína, protože dceři byly teprve dva roky a nechtěla ji vodit do jeslí příliš daleko. Školní inspektor dostal nápad, že si přece dceru může brát do práce na závorářské stanoviště otec dítěte. Ona se naštvala. A přímo ho osočila, že má asociální chování. Inspektor se chytil za nos a nakonec mohla do školy ve Stráži nad Nisou nastoupit,“ uvádí Ivan Zajíc. „Když jsem se v roce 1951 narodil, šla na mateřskou, vzala si pak nějaké neplacené volno. Za pár měsíců chtěla nastoupit zpět do školy, ale tam jí řekli, že je místo obsazené. A to přesto, že na něj měla ze zákona nárok. Nabídli jí nakonec místo až v Hrádku nad Nisou. To odmítla, a tak jí doporučili, ať jde dělat jinam. A šla dělat závorářku a u dráhy zůstala až do důchodu.“
Své dětství, prožité v padesátých a šedesátých letech, označil Ivan Zajíc za pěkné. „Ve Stráži bylo hodně dětí, protože pohraničí osídlovaly po válce hlavně mladé páry. Jako malí jsme byli hodně venku. Lezli jsme po stromech, skákali do náhonu a v zimě jsme chodili lyžovat. Dnes už to nejde, není kde, na stráních máme zahrádkářské kolonie.“
Rád vzpomíná i na základní školu ve Stráži nad Nisou: „Musím říct, že to byla rozumná škola. Protože se neblblo, jak jsem slyšel na jiných školách, s komunistickou propagandou. Někteří učitelé, co k nám přišli odjinud a zřejmě komunistům nevyhovovali, byli takoví normální.“ A v nadsázce dodává: „Nejvíc mě mrzí, že jsem nebyl v Pionýru. Takoví jsme byli ve třídě pouze dva. A to zřejmě proto, že jsme chodili ministrovat. Vždy v neděli při bohoslužbě a v době církevních svátků.“
Po základní škole studoval Ivan Zajíc na Středním odborném učilišti železničním v Chomutově. Chtěl pracovat na dráze jako jeho otec a bratr. Celý profesní život pak opravoval lokomotivy v libereckém depu.
Dne 21. srpna 1968, kdy do Československa vstoupila okupační vojska Varšavské smlouvy, byl zrovna na praxi v lokomotivním depu v Liberci. „Slyšel jsem v rádiu, že jsou u nás Rusáci, tak jsem vzbudil mámu a tátu, který už byl důchodce. Oba říkali, že si vymýšlím, že to není možné, že to je propaganda. Dozvěděl jsem se, co se dělo v Liberci na náměstí, jak tam umírali lidé, ale nebyl jsem se tam podívat. Tanky jsme ale u nás ve Stráži nad Nisou viděli, protože jely kolem nás směrem od Chrastavy do Liberce,“ vzpomíná Ivan Zajíc na nepříjemné historické okamžiky pro obyvatele celé země. Lidé ve Stráži tehdy podle jeho vzpomínek neměli snahu s vojáky nijak komunikovat nebo je zastavovat. Následující normalizační léta pak jeho rodinu nijak nepostihla. „Rodiče už byli v důchodu, nijak se neangažovali, navíc se nám s ničím nesvěřovali,“ dodává pamětník.
V roce 1971 se Ivan Zajíc oženil, vzal si dívku ze sousedství, Annu Pavlikovou, a mají spolu dvě dcery a dvě vnoučata.
O sametové revoluci v roce 1989 Ivan Zajíc říká: „Viděl jsem, že by to mohlo být dobré, ale malinko se to vysmeklo.“ Sám se ale do místní politiky aktivně zapojil. „Šestnáct let jsem byl zastupitelem obce. Měl jsem na starosti kulturu a školství. Usiloval jsem spolu s dalšími obyvateli Stráže nad Nisou o odtržení obce od Liberce. Jeho součástí se Stráž stala v roce 1976. V roce 1990 se nám podařilo osamostatnit se, i když nás Liberec zastrašoval. Byly to krušné začátky, začínali jsme od nuly. Liberec nám nic z majetku nevrátil. Ale vyhrabali jsme se z toho. Máme vlastní techniku na úklid, na úřadě je skvělá parta zaměstnanců a šikovná starostka. Ve Stráži je pořádek, děláme spoustu kulturních a sportovních akcí.“
V roce 1994 organizoval oslavy 525. výročí od první zmínky o Stráži nad Nisou, která se až do roku 1945 jmenovala Habendorf. Při této příležitosti uspořádala obec i výstavu. „Prezentovali jsme rovněž strážské firmy a vystavili originál obecní kroniky, který jsme si půjčili z libereckého archivu.“
Ivan Zajíc ve svém vyprávění o Stráži nad Nisou po roce 1990 zmiňuje rovněž založení tradice fotbalových turnajů o Pohár starosty, kterých bylo, jak se domnívá, celých deset ročníků. Jak připomíná, v obci se pořádá i řada dalších akcí: „Před Vánocemi škola nacvičí koledy a děti je pak zpívají v kostele sv. Kateřiny Alexandrijské. Uskutečnila se také slavnostní bohoslužba, na níž zpíval chrámový sbor a přijel i litoměřický biskup Josef Koukl. Ostatně naposledy byl ve Stráži nad Nisou neboli Habendorfu nějaký biskup v roce 1932.“
Ivan Zajíc se začal po roce 1990 více zajímat o historii Stráže nad Nisou čili německého Habendorfu. Do konce války žily v obci převážně německé rodiny. Po odsunu Němců pár rodin v obci zůstalo. A jak Ivanu Zajícovi řekli před dlouhou dobou rodiče, lidé se k nim chovali slušně. „Jeden ze sousedů pracoval v Německu a přivezl si německou manželku i s dětmi. My jsme si s nimi jako malí hráli a rodiny se navštěvovaly. V Německu ta paní pracovala jako vychovatelka. Bohužel, v Československu tuhle práci dělat nemohla. Takže byla v podstatě perzekvovaná,“ konstatuje Ivan Zajíc.
Z doby, kdy byla Stráž nad Nisou převážně německá, zůstal v obci pouze kostel, fara a mateřská škola. Staré koupaliště už nefunguje a fabriky jsou podle pamětníka zdevastované. „Některé německé hroby sice potomci zemřelých stále ještě udržují, většinou ale současné generaci Němců hroby jejich prarodičů a příbuzných už nic neříkají,“ krčí rameny Ivan Zajíc. Má proto velkou radost z toho, že zdevastovanou hrobku místního továrníka Karla von Zimmermanna koupili před pár lety soukromníci a opravují ji.
„Zimmermannovi postavili faru, kostel sv. Kateřiny Alexandrijské ve Stráži nad Nisou se stal díky nim farní. Vybudovali také školku. A v roce 1906 k nim dokonce přijel císař František Josef I. To byla veliká událost!“ upozorňuje pamětník.
Ivan Zajíc o císařské návštěvě píše ve Strážském občasníku v září 2016: „Císař přijel do Stráže nad Nisou 23. června 1906 u příležitosti návštěvy Německo-české výstavy v Liberci. V parku u továrny ho přivítal Karl von Zimmermann a jeho manželka Helena. Byli tam i přednostové okresních úřadů Liberec a Chrastava, zastupitelé obcí, duchovenstvo, učitelé a čtyři tisíce školních dětí. Kapely spolků, které se zde shromáždily, zahrály národní hymnu a jedenáctiletá Nanny, Zimmermannova dcera, přednesla při předávání kytice císaři básničku. Potom Jeho majestát přednesl projev a vyzdvihl v něm rozvoj libereckého okresu. Potom procházel špalíry, které stály po obou stranách cesty v parku. Přistupoval pak k jednotlivým osobnostem a vyznamenával je oslovením. Z místních oslovil starostu Franze Stärze, faráře Franze Schlupeka, továrníka Heinricha Karrera, Dr. Johanna Siekmunda a představenou mateřské školy sestru Norbertinu Löffelmann. Jménem školních dětí přednesla pozdravnou báseň dcera hejtmana Marga von Stoffek. Potom mu děti zazpívaly jednu sloku písně. Za bouřlivých ovací se císař vracel přes Růžodol do Liberce.“
Jak Ivan Zajíc zdůrazňuje, o historii se zajímá proto, že si váží práce předků. Hodně o dějinách své obce píše. Spolupracuje přitom s učitelkou a kronikářkou Ludmilou Kubíkovou, která přeložila starou německou obecní kroniku. Ve Strážském občasníku, který založil, napsal mimo jiné článek o vybudování železnice z Liberce do Hrádku nad Nisou a Frýdlantu. Obě dráhy vedou před Stráž nad Nisou. Zajímal ho i osud strážských kostelních zvonů.
„Už v našem kostele nejsou, byly dvakrát zrekvírované. Za první světové války zůstal ve věži nejstarší zvon z roku 1600, ulitý v Žitavě. V roce 1922 se nový farář zasadil o nové zvony a také o píšťaly do varhan, které byly rovněž zrekvírované. Bylo vyrobeno pět zvonů, čtyři velké a umíráček. Do věžičky pak naši předkové pověsili šestý zvon, sanktusník. Zvon z roku 1600 nakonec místní prodali do Kryštofova Údolí, kde je dodneška. V roce 1942 byly zvony opět zrekvírované a zůstal jen umíráček. Ten strážský zvon v Kryštofáku odvezl asi jeden z potomků zvonaře během války do nedaleké saské Žitavy a pak ho vrátil. Tuhle informaci ale nemám ověřenou,“ přiznává Ivan Zajíc.
Připomíná, že se mu do ruky dostal překlad deníku německého vojáka Alfreda Scheffela, který se zastřelil během druhé světové války, na podzim roku 1941, u ukrajinského Charkova. Není jasné, jestli omylem, nebo úmyslně.
Voják sloužil u německého výzvědného radiotelegrafického oddílu 49, jeho deník se datuje od 1. srpna do 23. října 1941. Objevil ho jeden muž ve Stráži nad Nisou-Svárově při rekonstrukci podlahy ve svém domě. Donesl ho Ludmile Kubíkové a ona ho přeložila. Německá rodina, která deník pod podlahou schovala, byla zřejmě po válce odsunuta.
V deníku například stojí: 17. 8. 41. Časně ráno se jede dál. Je neděle, ani si to neuvědomujeme. Zdá se, že čas a prostor se nekonečně rozprostírají. Projíždíme ruskou osadou, a protože nám dochází chléb, snažíme se sehnat něco k snědku. V jednom domku dostáváme doma pečený chléb a vejce. Jiná žena nám přináší půl kýblu ovoce – jablka a meruňky. Lidé jsou přívětiví a velmi hovorní, my jim ovšem nerozumíme. Jede se dál, zajeli jsme si, dostali jsme se do bažiny. Z druhé strany na železniční trati se objevili tři Rusové na koních, ale nemohou nás dohonit. V Novém Bugu bylo vypleněno mnoho tun obilí, několik skladišť ještě hořelo. Při další jízdě jsme narazili na německou kolonii „Neu Karlsruhe“, obyvatelé jsou velmi přátelští. Vajíčka byla usmažena, k tomu mléko a chléb. Jedna žena s vrozeným německým humorem nás čtyři muže tak bavila, že jsme svůj odchod dvakrát až třikrát odsunuli. Dál se jede přes Nový Dancig, zrovna tu bylo esesmany odděláno 10–12 Židů. Nekonečné kolony se tam valí v prachu. Polorozložené koňské zdechliny zamořují vzduch. Stále a stále jich leží hromady na silnici. Setkáváme se s maďarským praporem, podle oblečení sotva rozeznatelným od Rusů. Rychle se stmívá, přijíždíme na předměstí Nikolajeva. Vzduchem sviští ostré střely, zlé ničení označuje cestu Rusů. Ohnivá záře leží nad městem, kouř a pach ohně dráždí plíce. Přenocujeme venku při ústí Bugu. Nedaleko se potloukají osamělí střelci a jsou příležitostně zabiti. Před osmou hodinou bylo toto město vzato. Nacházíme se daleko před frontou u pancéřů. Pod ochranou tmy se v Bugu koupeme.
„Zápisky na mne hodně emotivně zapůsobily. Nemám rád války, litoval jsem lidi na obou stranách fronty. Z deníku jsem nabyl dojmu, že na území bývalého Sovětského svazu byli němečtí vojáci během války slušnější než ozbrojenci na druhé straně,“ zdůrazňuje Ivan Zajíc s připomínkou, že je to pochopitelné, protože deník psal německý voják.
Ve Stráži nad Nisou stojí u farního kostela sv. Kateřiny Alexandrijské pomník prvního vojáka padlého v prusko-rakouské válce v roce 1866. „Na pomník jsme nechali zasadit novou desku. Je na ní napsáno, jak došlo k smrtelným zraněním husara Emericha Berty. Podobné pomníky vyrostly v roce 1896 i v Liberci, v Chrastavě a na Dlouhých Mostech. Příběh o prvním padlém vojákovi v prusko-rakouské válce uveřejnil web iDnes 25. června 2016 pod názvem První voják prusko-rakouské války padl před 150 lety ve Stráži nad Nisou.
Zmiňuje se v něm, že četař rakouského jezdectva Emerich Berta zahynul kulkou pruského pěšáka 23. června 1866 nedaleko strážského kostela. Deset dní po Bertově skonu se u Hradce Králové rozpoutala rozhodující krvavá bitva mezi pruskou a rakouskou armádou, do níž vstoupilo zhruba 400 tisíc mužů. Skončila porážkou Rakušanů a stála více než 44 tisíc lidských životů, raněných, pohřešovaných nebo zajatých vojáků. Pruské ztráty přesáhly 8 tisíc mužů.“
Autor článku cituje i Ivana Zajíce, podle kterého osud Emericha Berty zatím zajímá málokoho. Jedním z důvodů může být i fakt, že se po roce 1945 vyměnili v bývalém Habendorfu, tedy ve Stráži nad Nisou, skoro všichni obyvatelé. Němci šli do odsunu a přišli místo nich noví čeští osadníci bez vztahu k obci.
V zápise o Bertově smrti ze staré habendorfské kroniky, přeložené kronikářkou Libuší Kubíkovou, stojí: „Několik Prusů zaujalo postavení za topoly lemujícími obecní cestu. Krátce nato padaly u Wörflovy budovy výstřely ze všech stran, takže v žádném domě nebylo možno přistoupit k oknu – kulky svištěly v jejich blízkosti. Hlídkující rakouští husaři se proto otočili a směřovali dolů v blízkosti kostela, aby se dostali na chrastavskou silnici a odtud do Liberce. Pruští myslivci, stojící za topoly, stříleli na husarskou hlídku, která projížděla od školy ke stodole. Velitel hlídky jménem Emerich Berta z Ladany (Maďarsko) uhnul proto z cesty, jel k topolům a mířil na jednoho pruského myslivce, který stál za topolem. Rána nešťastně zasáhla topol místo nepřítele. Ten získal čas, aby se připravil ke střelbě, zamířil a trefil husara přímo do prsou.“
Voják Berta zemřel asi po třech hodinách v habendorfském hostinci U Zlaté koruny. O dva dny později byl pochován u zdi kostela. V roce 1896 vyrostl v Habendorfu pomník na počest Emericha Berty i všech, kdo v libereckém okrese v prusko-rakouské válce padli. Jeho odhalení ozdobily významné rakousko-uherské osobnosti v čele s Jeho jasností princem von Schaumburgem-Lippe. Památku Emericha Berty uctili rovněž jeho dva bratři.
Farní kostel sv. Kateřiny Alexandrijské ve Stráži nad Nisou se může od roku 2018 pochlubit nově opravenými varhanami. „Teď na ně hraje má švagrová,“ usmívá se Ivan Zajíc. A odkazuje na Wikipedii, kde je o barokních varhanách z roku 1721 s jeho přispěním mnoho zajímavých informací.
Jedna se týká poslední rekonstrukce varhan: „Od července 2017 započala generální oprava stávajících varhan varhanářem panem Peterem Nožinou z Nahorub. Tato oprava si vyžádá částku převyšující 650 tisíc korun. Obec Stráž nad Nisou přispěla částkou sto tisíc korun, zbývající část musí zainvestovat farnost ze svých finančních zdrojů. Varhanní skříň zrestauruje paní Klára Hošková. Nedílnou součástí této opravy je i oprava vnitřního zdiva za varhanami. Dílo bylo dokončeno v červnu 2018, oprava byla vyhodnocena diecézními organology jako velice zdařilá a nástroj je použitelný nejen pro bohoslužby, ale i k menším koncertům.“
Ivan Zajíc sepsal historii strážských varhan, jež se poprvé rozezněly 28. září 1721. Dvacátého května 1904 vykonal světící biskup Dr. Wenzel Frind z Prahy biřmování a podrobnou vizitaci, kdy ověřil zápisy v knihách včetně kroniky. Krátce po biskupské vizitaci bylo rozhodnuto vybavit kostel novými varhanami. Upraveny byly v roce 1873 a 1910. Bylo rozhodnuto přijmout nabídku firmy Heinricha Schiffnera z Prahy, která nabízela postavit varhany za 4 018 Kč. Náklady na stavbu nových varhan byly uhrazeny ze sbírky od dobročinných dárců. Dne 20. listopadu 1904 byly varhany slavnostně vysvěceny a poprvé se naplno rozezněly 27. listopadu 1904. Jde o dvanáctirejstříkový nástroj s pneumatickou trakturou, varhanní skříň je podle návrhu konzervátora Angsta. Od 21. do 23. dubna 1909 byly varhany opravovány, neboť selhaly téměř všechny rejstříky. V dubnu 1916 byly varhany opět důkladně opraveny, vyčištěny a naladěny stavitelem varhan Johannem Stefanem z Rochlice.
V roce 1918 rekvíroval cínové prospektové píšťaly Josef Růžička. Pro zbrojní průmysl byly odebrány nejenom zvony, ale i 27 píšťal z varhan. Ministerstvo války za ně poukázalo farnímu úřadu 513 Kč. Chybějící cínové píšťaly byly po válce objednány u firmy Bratři Riegerové v Krnově za 3 000 Kč. A tak se 5. dubna 1922 o slavnosti Vzkříšení varhany opět rozezněly v plné síle. V roce 1928, před uspořádáním oslav 25. výročí působení Josefa Thauteho na kůru, byly varhany podrobeny důkladné revizi varhanářskou dílnou. Při čištění Ladislavem Hauserem v tomto roce bylo instalováno elektrické osvětlení hracího stolu a ve dnech 22. a 23. září 1930 byl k varhanám vestavěn elektrický větrák značky „Ventus“. Skončila tím sice svým způsobem poetická a idylická činnost šlapačů měchů, byla však vyvážena nespornými přednostmi. Měchy jsou díky regulačnímu zařízení plněny rovnoměrně, tím zároveň šetřeny, a elektrický větrák pracuje naprosto bezhlučně. Před Svatodušními svátky roku 1931 provedla firma Schuster z Žitavy různé úpravy varhan. Bylo odstraněno slyšitelné klepání kláves manuálů i pedálů a úpravami skříně byla zpřístupněna regulace traktury.
Více podrobných zpráv o životě strážských varhan zpracovatel obecní a farní kroniky Ivan Zajíc již nenašel. Poslední zmínka o tomto nástroji se nachází ve farní kronice, kde je psáno: „V roce 1954 nastoupil do Stráže nad Nisou nový administrátor P. Karel Vítek. Tento obětavý kněz věnoval značnou část svých peněz na opravu varhan, které byly na dlouhou dobu zachráněny.“ Od této doby po dnešek dostávaly varhany jen příležitostnou a spíše amatérskou péči. Opravdu profesionální práci na varhanách vykonával pouze červotoč.
Ivan Zajíc dvacet pět let redigoval čtvrtletník Strážský občasník. A vysvětlil, proč se do této práce pustil: „Protože jsem jako zastupitel chodil na schůze, a když jsem šel po zasedání na pivo, tak se lidé stále vyptávali, co jsme projednávali. A neměl jsem klid. Tak jsem si říkal, že by bylo vhodné to sepsat a vydávat. Zápisy ze schůzí na úřadě totiž nikdo nečetl. Ale dal jsem se tím na vojnu. Začátky byly kruté. Musel jsem sám vymýšlet témata. A pak také ukecávat hasiče nebo sportovce, aby rovněž něco napsali. Nejdříve jsem články dostával psané ručně na papíře, musel jsem je přepsat na stroji a posbírat fotky. Pak jsem zadal vydání do tiskárny a poté dělal korektury. Vše bylo dost pracné! Později jsem už využíval počítač a diskety. To už bylo lehčí. A dnes už je to brnkačka. Příspěvky a fotky dostávám e-mailem nebo na flashce. Staré fotky se skenují. Strážský občasník je hotový za tři dny. Dřív jedno vydání trvalo dva týdny!“ S redigováním obecního občasníku pamětník skončil. Chce to podle něj už novou krev.
Ředitelka Základní a mateřské školy ve Stráži nad Nisou Jindřiška Trčálková Ivanu Zajícovi za jeho dlouholetou práci při vydávání Strážského občasníku ve svém příspěvku z března 2021 poděkovala. „Ráda bych na jeho práci navázala a věřím, že s jeho pomocí se nám všem podaří pokračovat v propagaci života a dění, zajímavostí či historických milníků naší obce. Chtěla bych mu jménem obce a všech čtenářů za jeho prospěšnou a záslužnou činnost poděkovat a věřím, že zůstane i nadále cenným přispěvatelem Strážského občasníku.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Ivana Bernáthová)