Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Dvakrát se mě estébáci snažili přemluvit ke spolupráci
narodil se 27. srpna 1955 v Rychnově nad Kněžnou
vystudoval historii a archivnictví
do prvního zaměstnání nastoupil do archivu v Zámrsku
působil ve Východočeském muzeu v Hradci Králové
StB se jej dvakrát pokusila nalákat ke spolupráci
v roce 1988 na něj StB založila spis prověřované osoby, ve kterém figuroval pod krycím jménem Rebelant
v roce 2023 žil v Dobrušce
Zdeněk Zahradník si velmi přesně pamatuje na okupaci Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Ráno je vzbudil tatínek, pověděl jim, co se stalo, a odjel do práce. „Najednou začaly v rozhlase znít podivné informace, o kterých jsme vůbec nevěděli, že můžou přijít. V televizi se objevilo takové zvláštní vysílání,“ vzpomíná. Spolu s několika kamarády chodili tenkrát na brigádu do blízkého družstva pomáhat při žních. Přesně v den invaze řídil koňský povoz, který svážel obilí. Žádné tanky neviděli, ale slyšeli hluk motorů prolétávajících letadel.
Rodiče jeho i jeho kamarádů začali také mít o své děti strach, a tak jim zakazovali potloukat se po venku nebo třeba i chodit na brigádu. Jako spousta lidí se i Zahradníkovi alespoň trochu zapojili do vlny odporu. „Tehdy jsme stavěli a měli jsme jímku a v ní vápno, tak jsme rozdávali vápno. S tím chodili jiní, kteří uměli psát azbukou,“ vypráví pamětník. Osobně si Zdeněk Zahradník také pamatuje na 27. srpna, nejen proto, že je to den jeho narozenin, ale také proto, že se ten den z Moskvy vrátila československá delegace a oznámila podepsání tzv. moskevského protokolu.
Atmosféra v srpnu 1968 byla v Solnici velmi ponurá i kvůli jiné tragické události. Jeden jejich kamarád přišel nešťastnou náhodou o život. Pohřeb, který se konal na počátku školního roku, byl v Solnici velká událost. „Byla to taková tichá manifestace, jednak rozloučení s tím klukem, kterého jsme znali, a jednak ten vzdor, který byl v těch dětských hlavičkách – vůbec jsme nechápali, co se děje. Dodneška to mám v sobě jako symbol roku 1968,“ vypráví pamětník.
Zdeněk Zahradník se narodil 27. srpna 1955 v Rychnově nad Kněžnou. Většinu svého života ale prožil v nedaleké Solnici. Maminka pracovala jako učitelka na místní základní škole. I když se tomu snažila vyhnout, někdy pamětníka vyučovala. „Učila mě na chemii, i když to vůbec neuměla. Takže jsem ji spíš učil já a ona to přednášela pak druhý den,“ vysvětluje pamětník s úsměvem. Tatínek pracoval celý život jako úředník.
Pamětník rád vzpomíná na svá školní léta. Vyučovalo je hodně učitelů – mužů. Již na základní škole patřil do studijní třídy, a tak poté pokračoval na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou. Velmi ho ovlivnil kamarád ze Solnice, vášnivý čtenář. „On uměl pochopit ten román. Dodnes si pamatuju jeho výklad knihy od Jeroma Salingera Kdo chytá v žitě,“ vysvětluje.
Obzvláště v období uvolnění komunistického režimu, na jaře 1968, se začal zajímat o hudbu a film. „Najednou začaly přicházet nové kapely, začali jsme poslouchat muziku, která normálně nebyla k dispozici. Objevili se noví folkaři. To mě do určité míry ovlivnilo. Začali jsme sledovat filmy, tenkrát existovaly filmové kluby, které promítaly filmy, které nebyly normálně v distribuci,“ vzpomíná pamětník. „Prožili jsme obrovskou naději, to bylo vzedmutí, otevřela se nám spousta možností,“ popisuje období pražského jara Zdeněk Zahradník.
I když své studium na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou zaměřil spíše humanitním směrem, rozhodl se maturovat z matematiky. Po maturitě se přihlásil ke studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v oborech historie a filozofie. „Byl jsem na přijímačkách. Na dějepise dobré, ale na filozofii strašlivý propadák. Sama komise řekla, že nepřichází v úvahu. Ale viděli, že tam jakýsi zájem o dějepis mám a sami mě ještě ten den odvedli k přijímačkám na kombinaci historie a archivnictví,“ vypráví. I když zkoušku úspěšně složil, nepřijali ho kvůli administrativě.
Zdeněk Zahradník sice vlastně moc nevěděl, co to archivnictví je, přesto ho zaujalo a ovlivnilo tak celou jeho následnou pracovní kariéru. „V září 1974 jsem nastoupil do archivu, tehdy východočeského archivu, který sídlil v zámečku v Zámrsku,“ vzpomíná. Následující rok se na univerzitu přihlásil znovu a tentokrát ho již přijali.
Práce v archivu se Zdeňku Zahradníkovi velmi líbila, nesla s sebou ale jednu velkou nevýhodu. „Byli jsme kmenoví zaměstnanci krajské správy Sboru národní bezpečnosti Hradec Králové,“ vysvětluje. To obnášelo mimo jiné i to, že na vše museli mít speciální povolení. „Když jsme chtěli jet do zahraničí, třeba se vykoupat na Balaton, museli jsme žádat krajského náčelníka Sboru národní bezpečnosti (SNB). To bylo hrozné,“ dodává.
Tímto to ale neskončilo. Komunisté se rozhodli, že by jim pamětník mohl být prospěšný i jinak než jen jako pouhý zaměstnanec archivu. „Nabídli mně velké perspektivy v Zámrsku, nabídli mně podnikové stipendium, které bylo tehdy tisíc korun měsíčně, což byly tenkrát velké peníze, ale podmínkou bylo, abych se začal ucházet o členství v komunistické straně,“ vypráví. Zdeněk Zahradník nabídku odmítl s tím, že je ještě mladý a nastoupil do městského muzea v Dobrušce, kde se i oženil.
V roce 1982 začal pracovat v krajském Muzeu východních Čech v Hradci Králové, kde se nakonec stal vedoucím historického oddělení.
Nátlak na vstup do strany však pro pamětníka nebyl prvním setkáním s fungováním komunistického režimu. Během studia na univerzitě ho několikrát kontaktovala Státní bezpečnost (StB). Měl jim podávat informace o svém spolubydlícím Dánovi, po kterém chtěl režim výměnou za možnost studia v zahraničí také informace. „Několikrát mě kontaktovali. Bylo to dost nepříjemné, protože pak dokonce přijeli až k nám domů do Solnice v den před státními závěrečnými zkouškami,“ popisuje pamětník.
Po roce 1989 se Zdeněk Zahradník dozvěděl, že na něj v roce 1988 založila StB spis prověřované osoby, kde jej vedli pod krycím jménem Rebelant. Tento svazek je zničený. Takzvaný osobní spis prověřované osoby StB zaváděla osobě, o kterou se zajímala, ať už z toho důvodu, že z její strany očekávala potenciální nepřátelské jednání vůči režimu, nebo si ji vytipovala k tajné spolupráci.[1] I když se nikdy nezapojil do disentu, hrával v osmdesátých letech ochotnické divadlo. „Hráli jsme takové hříčky, které byly jinotajné, trošku ironické, trošku satiry. Přiznám se, že jsme věděli, proč to říkáme. A jestli měl někdo potřebu na nás upozornit, to nevím. Žádný velký problém z toho nikdy nebyl,“ vysvětluje pamětník.
Konec vlády komunistické strany v roce 1989 sledoval s velkou nadějí. „Naděje to byla veliká, postupné vystřízlivění. Možná ty naděje byly nezřízené. To jsme nikdo netušil. Byla to společenská změna, kterou kromě socialistických států tady v okolí nikdo nezažil,“ vysvětluje.
V pátek 17. listopadu 1989, kdy došlo v Praze k násilnému potlačení studentského pochodu, byl s amatérským divadlem v Sedloňově. Probíhala tam zrovna soutěž v recitování monologů a zúčastnil se jí také jeden pražský herec. „Celou dobu sledoval nějaký telefon tehdy. To si pamatuju. A říkal, že se v Praze něco děje,“ vzpomíná. Z rádia a televize se postupně dozvídali o tom, co se na Národní třídě stalo.
„Pak přišel ten víkend, takový trochu bezradný. Byly tam ty informace o mrtvém studentovi, dementy a tak dál. Televize začala trošku jinak vysílat,“ popisuje Zdeněk Zahradník bezprostřední události po 17. listopadu 1989. V Dobrušce neproběhla sametová revoluce nijak bouřlivě. Naprosto klíčovou roli hráli podle Zdeňka Zahradníka v listopadových dnech studenti. „Oni nám přiváželi informace, které v té době v novinách ještě nebyly,“ vysvětluje.
Protože tou dobou pracoval v muzeu, vyslala ho tehdejší ředitelka spolu s jedním kolegou do Prahy pro letáky. „Samozřejmě jsme je nestrhávali, protože tam nemají být, ale potřebovali jsme je do sbírek jako dokumenty,“ uvádí Zdeněk Zahradník.
Díky tomu měl možnost zúčastnit se jednoho ze shromáždění na Václavském náměstí. „Tam byly desetitisíce, statisíce lidí namačkaní jeden vedle sebe, atmosféra taková plná naděje, zvonění, zpívání, křičení, a my se potřebovali dostat z toho prostoru, z náměstí, na hlavní nádraží a málem nám ujel vlak,“ vzpomíná.
V roce 2023, v době natáčení rozhovoru, žil Zdeněk Zahradník v Dobrušce.
[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). K 12. září 2023 dostupné z: https://www.abscr.cz/jmenne-evidence/evidencni-zaznamy-a-archivni-pomucky-vysvetlivky-zkratky/vysvetlivky-k-evidencnim-pomuckam/
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Pavlína Pavlovcová)