Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Zahrádka (* 1930  †︎ 2017)

• narozen 30. října 1930 v Děčíně

• otec František bojoval jako legionář na italské frontě, po válce utrpěl zranění nohy v bojích s maďarskými bolševiky

• rodina bydlela v třicátých letech v pohraničí a na vlastní kůži zažila řádění německých hord v roce 1938

• po vyhnání z Meziměstí u Broumova se rodina rozpadla a František Zahrádka žil nějaký čas u cizí rodiny v železničním vagonu

• rodina se spojila a začala žít v Českých Budějovicích až po atentátu na Heydricha, v roce 1944 však byli oba rodiče zatčeni a matka se vrátila až v květnu 1945

• zážitkem na celý život pro něho bylo přistání letců RAF z 312. stíhací perutě v Českých Budějovicích

• po skončení války se stal členem 10. skautského oddílu v Českých Budějovicích

• po únoru 1948 se zapojil do junácké protistátní činnosti, tisk a kolportování letáků

• od ledna 1949 převedl během čtyř cest přes hranice asi 11 osob, převážně skautů a vojáků

• 3. září 1949 byl zatčen pracovníky OBZ

• ve dnech 8.-9. prosince 1949 probíhal soud, trest zněl na 20 let těžkého žaláře

• prošel celkem 11 věznicemi a tábory, většinu času strávil v uranových lágrech, kde pracoval v podzemí i na třídičce radioaktivní rudy

• během věznění byl mnohokrát kázeňsky trestán, na táboře Vojna i čtyřicetidenní korekcí

• v důsledku dlouhodobého kontaktu s radioaktivní uranovou rudou se u něho projevil značný úbytek krvinek

• během věznění navázal četná přátelství s mnoha významnými osobnostmi (např. gen. Sedláček, gen. Paleček)

• ke konci věznění již mohl pracovat ve svém oboru jako elektrikář

• propuštěn byl 3. září 1962

• po propuštění pokračoval v práci v Uranových dolech Příbram

• v roce 1966 se oženil s Marií Voldřichovou a žili spolu 33 let až do její smrti, děti neměli

• v roce 1968 zakládal spolu s Františkem Harlasem K 231 v Příbrami

• jeho láskou se stal jachting, běh na lyžích a putování po Šumavě

• v roce 1990 spoluzakládal KPV v Příbrami a do dnešních dní je předsedou pobočky

• spolu s dr. Majerem má rozhodující podíl na vybudování Muzea 3. odboje v Příbrami a Památníku obětem komunismu Vojna u Příbrami

• za své životní postoje byl oceněn i Řádem T. G. Masaryka

• zemřel 15. prosince 2017

František Zahrádka se narodil 30. října 1930 v Děčíně. Matka Kristýna Zahrádková, roz. Dominová, pocházela z osmi dětí a pracovala jako pomocná dělnice například v cihelnách, otec František Zahrádka bojoval v legiích v Itálii. Po návratu domů byl jeho 32. střelecký pluk přesunut na Slovensko, kde otec utrpěl v bojích s maďarskými bolševiky zranění nohy. Od té doby byl částečně invalidní. Zaměstnání sehnal jako pomocný zaměstnanec na dráze. Rodina tudíž mnoho cestovala podle toho, jak byl otec služebně překládán na nová místa. Kromě Františka se manželům Zahrádkovým v Děčíně narodil i mladší syn Luděk.

Do obecné školy začal František chodit v Meziměstí u Broumova. Až do roku 1937 tam vyrůstal společně s německými dětmi a nepociťoval žádné rozepře. Problémy nastaly v roce 1938 a vyvrcholily jedné říjnové noci, kdy byla celá rodina vyhnána ze svého domova. Během nočního transportu do Chocně byl vagon s vyhnanými českými rodinami dokonce ostřelován. V Chocni rodina žila až do demobilizace.

Ještě před začátkem války utrpěl bratr Luděk těžký úraz, když byl sražen automobilem. Matku těžkosti poslední doby zasáhly natolik, že se psychicky zhroutila, otec byl v té době již služebně poslán na Svitavsko. Mladý František tak žil sám v železničním vagonu u cizí rodiny. Jako postel mu posloužila stará vana, s jídlem i ošacením pomáhali i skauti. Počátek války prožil již ve Veselí nad Lužnicí, kam si ho 15. března 1939 odvezla jeho teta. V Hrdějovicích u Českých Budějovic dochodil obecnou školu a nastoupil na budějovickou měšťanku. Jak sám zdůrazňuje, nikdy v životě již nedosáhl tak dobrého vysvědčení jako pod patronátem pečlivého strýce a tety.

Rodina se opět spojila až po atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha. Společně žili v Českých Budějovicích až do zatčení obou rodičů v roce 1944. Tehdy se vrátil František zahrádka spolu s bratrem z chmelové brigády a našli jen zapečetěný byt. Jen díky cukráři ze sousedství, který se za chlapce vzal na policii, měli další dny kde spát. Byt jim přijelo rozpečetit samotné gestapo. Tatínek se z vyšetřování vrátil v prosinci, maminka až na konci války v květnových dnech roku 1945.

Konec války byl v Českých Budějovicích velice nepřehledný. Osvobozování města započalo sice již 5. května a definitivní a rozhodující silou, která zlomila německý odpor a osvobodila město od zbytků německých sil, byla Malinovského armáda. Mladí budějovičtí skauti se vzhlédli v ukrajinských vojácích, kteří pro ně byli stejnými hrdiny jako v srpnu přistávající piloti 312. stíhací perutě RAF. Nic nenasvědčovalo v myslích mladých chlapců, že již za pár let dojde k vytvoření dvou mocenských bloků, které od sebe bude oddělovat železná opona. Léta až do roku 1948 plynula poměrně klidně. Obnovila se činnost Junáka, kde v 10. oddílu v Českých Budějovicích nalezl své místo i František Zahrádka. Poznávali Šumavu, jezdili na skautské tábory. Ještě ani únor 1948 se nestal pro mladé hochy okamžikem k aktivnímu odporu proti nově vznikajícímu lidově demokratickému režimu.

Rozhodující pro zformování skautského odboje na Budějovicku byly některé, řekněme nestandardní události: krčmaňská balíčková aféra, smrt Jana Masaryka, zacházení s majetkem živnostníků atd. V době, kdy František Zahrádka dokončoval studia na radiomechanika, uzrálo rozhodnutí aktivně se zapojit do odporu proti novému režimu. Tiskly se letáky, vydával se a kolportoval časopis Za pravdu. V lednu 1949 převedl František Zahrádka i svoji první skupinu skautů do Bavorska. Nečekaně se mezi nimi objevil v číšnickém i jeho bratr Luděk, který byl později přijat do cizinecké legie. Tento fakt zapříčinil, že se František Zahrádka vrátil zpět do země, protože nechtěl, aby maminka naráz přišla hned o oba syny. A připravovaly se i další přechody, mimo jiné měl František Zahrádka do zahraničí dostat i svého kamaráda Karla Pecku.

„Já jsem se potom dostal už do kontaktu s vojáky, kteří věděli, že suverénně chodím na tu čáru. Byla dohodnutá skupina, že budu nabírat postupně šest lidí. U Hartmanic jsem nabíral poslední dvojici. Šli se mnou už z Českých Budějovic vlakem do Horažďovic a pak do Sušice dva vojáci v civilu a jeden obchodník. Když jsem tu skupinu potom nabral, to už se dost na jihovýchod od Železné Rudy střílelo. Já jsem si teda naplánoval trasu, kde od vojáků jsem věděl, že se tam buduje velká vojenská střelnice v prostoru Velké Vody, Prášil a Srní, tenhle úsek přes Poledník. Protože jsem si říkal, že tam bude veliký zmatek, bude tam jezdit hodně aut nákladních, tak jsme tam vyrazili; to byla první moje cesta na ten směr. Po půlnoci se strhla bouřka a za námi se strhla přestřelka proti jiné skupině; bylo slyšet štěkot psů, křik dětí. Byli jsme tak čtyři sta metrů od hraniční čáry u Poledníku. Kompas tehdy převzal jeden důstojník. Já jsem věděl, že čtyři sta metrů pod Poledníkem bude taková krásná cesta hustým lesem do Bavor k tomu patníku 16. To jsem ale ovšem tenkrát nevěděl, že to je patník 16. Já jsem měl tu výhodu tenkrát, že jsem sehnal mapu speciálku 1:75 000, která byla z časné doby republiky, ale byly tam lesní průseky, nádherně lesní průseky. Tak jsem věděl, já dojdu tím lesem k prvnímu průseku, projdu čtyři průseky a musím dojít k patníku 16. Když se strhla ta přestřelka, tak jsme to museli natřít a já jsem byl v dost špatném stavu, protože jsem byl jen tak na lehoučko, a tak jsem říkal, tak hold půjdu do Bavor.“

Během tohoto ilegálního přechodu vešel František Zahrádka ve styk i s americkou CIC. Dohodli se na získání kontaktů mezi důstojníky československé armády. Po návratu do vlasti začal Zahrádka plnit slíbené zpravodajské úkoly. Spojil se se štábním rotmistrem Sylvestrem Müllerem, kterého rovněž i se zpravodajskými vojenskými materiály převedl přes hranice. Celkem během čtyř ilegálních přechodů převedl asi 11 osob do zahraničí.

Když se v září 1949 chystal republiku opustit sám František Zahrádka, past sklapla. Již byl zatčen Karel Pecka a sítě vedly ke skautům do Českých Budějovic. Dne 3. září ho v bytě překvapili příslušníci OBZ. „Já jsem byl ještě dopoledne v zaměstnání. Přišel jsem domů, hned jsem se začal mýt, koukal jsem na hodiny, jak to vypadá s časem. Najednou u umyvadla mě povalili dva chlapi mazáci, jak jsem potom zjistil, z OBZ soudruha Reicina na zem. Našli u mě ČZ 635 s devíti náboji, osm v zásobníku a devátý v hlavni. Ta pistolka nemá pojistku, ta se mačká rovnou tahem. Říkají: ,Hele, ten hajzl na nás měl v laufu patronu.‘ Tak ty mi tam dali hned výprask.“

Prvních asi čtrnáct dní byl František Zahrádka vyšetřován OBZ ve Štefánikových kasárnách v Českých Budějovicích. Následoval převoz na vyšetřovnu StB, kde byl již konfrontován i s Karlem Peckou; souzeni byli každý v jiném procesu. Ještě v září pokračoval transport do Prahy na pankrácké samoty, kde byl vězněn až do soudu.

Hlavní přelíčení u Státního soudu v Praze se konalo 8. a 9. prosince 1949. Mezi dvaceti obviněnými byl kromě Františka Zahrádky i Sylvester Müller nebo poručík letectva Václav Bárta, který dodával tajné materiály z vojenského prostředí. „Navrženi na trest smrti jsme byli tři: já, Müller a Bárta, a tři z vodňanské skupiny, dokonce jeden v uniformě a dvě děvčata, byli propuštěni. Takže tam zbylo potom sedmnáct skautíků, já a dva vojáci a zredukovalo se to na dvacet lidí. Prokurátorem byl generál Vaněk, ožralý jak Dán, řval chraplavým hlasem jako kráva. Došlo tam taky k takové scénce, kdy generál Vaněk vyrukoval s tím, že je prokázáno, že já jsem musel provádět špionáž za odměnu. Za to byl tutový špagát. Oni sice měli zákon nebo paragraf 113 o zlidovělém soudnictví a podle toho nemohl být vykonaný trest smrti na osobách mladších dvaceti let. Jenže my tady v seznamu popravených máme šest lidí, který ve věku do dvaceti let k trestu smrti odsoudili a popravili je, jakmile vstoupili do dvacátého roku podle narození. Máme tady osobu devatenáct let a osm měsíců a šla na špagát. A předsedou senátu byl doktor Volf.“ František Zahrádka byl nakonec odsouzen za zločin velezrady a vyzvědačství na 20 let těžkého žaláře, k peněžitému trestu 20 000 Kčs, ztrátě čestných občanských práv na 10 let a čtvrtletnímu zostřenému loži. Sylvester Müller byl odsouzen k trestu doživotního žaláře a Václav Bárta rovněž k 20 letům těžkého žaláře.

Týden po soudu byl František Zahrádka vlakem transportován do Plzně na Bory, kde byl umístěn v oddělení samoty B. Dralo se peří, ale norma byla vysoká, takže si hned zpočátku okusil i přesun na trestní celu.

Po dvou letech, 6. listopadu 1951, byl František Zahrádka při váze 45 kg uznán schopným práce v uranových dolech a přesunut do svého prvního jáchymovského uranového lágru Nikolaj. V počátcích pracoval jako pomocník lamače na šachtě Eduard. Podmínky tam byly v té době velice tvrdé, jelikož se krátce předtím odehrál veliký útěk z tábora XII v Horním Slavkově, který přežili jen Karel Kukal a Zdeněk Štich. Na Nikolaji měl František Zahrádka poprvé možnost poznat i dobré komunisty. Mezi ně patřil důlní pan Kosař, starý komunista, kterému se hnusily praktiky a zacházení s politickými vězni ze strany bachařů. Ten také zařídil pro Zahrádku balíček z domova a propašoval mu jej do šachty.

Dne 17. července 1952 opustil František Zahrádka Nikolaj a byl individuálně přesunut na tábor Vykmanov II. První člověk, kterého tam potkal, byl Jaroslav Lukeš, který byl při pokusu o útěk již zraněný bachařem, z bezprostřední blízkosti ještě střelen do obličeje a přežil to. Pracoval na obávané třídičce rudy, kde se spřátelil s generálem Palečkem. Dohled nad jejich pracovištěm měli přímo sovětští zaměstnanci. I mezi těmito soudruhy se dali najít dobří lidé, kteří pomohli. Na třídičce pracoval František Zahrádka skoro dva roky a později byl zaměstnán již ve své profesi jako elektrikář.

V zimě 1956 pokračoval František Zahrádka na uranový lágr Vojna, tentokrát na Příbramsko. Tam byl vězněn od 6. ledna 1956 do 3. března 1957, kdy byl převezen na sousední tábor Bytíz. Pracoval opět jako lamač, nežli byl díky vězeňskému lékaři MUDr. Každanovi přesunut na práci na povrchu. Při příchodu na tábor Vojna prodělal hned v únoru čtyřicet dní korekce, kterou si „vysloužil“ za údajné přípravy útěku. V jednom z hodnocení vězně Františka Zahrádky jsou detailně popsány některé důvody jeho umisťování do korekcí: „Byl celkem 13krát kázeňsky trestán, a to za vulgární vyjadřování při vyhlášení budíčku, kdy doslova v několika případech použil výroku ‚vyliž nám p...‘, za špatný výkon barákové služby, kdy spal, za větší množství potravin na pracovišti – což je nepřípustné. Rovněž byl trestán za to, že věděl o přípravě útěku jiného odsouzeného a věc neohlásil, za soustavné porušování rozkazu náčelníka – pokud jde o vystupování, za opožděné nástupy do zaměstnání, za hrubé a sprosté vystupování vůči příslušníkovi MV, což hraničilo s trestným činem urážka veřejného činitele, za pití lihových nápojů... “

Během věznění na Vojně zemřela Františku Zahrádkovi matka a krátce na to při věznění na Bytízu i otec. K úmrtí matky se váže i nevšední příhoda. Když totiž bachaři Františku Zahrádkovi lakonicky oznámili, že mu zemřela matka, a protože na pohřeb nepojede, tak aby mu nebylo smutno, nastoupí v době pohřbu na ranní šichtu. Po návratu ze šichty uslyšel František Zahrádka smuteční hudbu, a když zjistil, že se mu to nezdá, tak kolem tábora procházel smuteční pohřební průvod. Na lágru Vojna nalezl již v lednu 1954 smrt i Sylvester Müller, když uvízl v závalu.

Na táboře Bytíz Zahrádka ještě pokračoval v práci na lamačině, ale díky již zmiňovanému doktoru Každanovi se dostal na povrch a mohl začít postupně pracovat i ve svém oboru jako elektrikář. V té době mu dělal parťáka generál Tomáš Sedláček, se kterým se přátelí dodnes. Veliká amnestie v roce 1960 Františka Zahrádku minula, ale stále více se i ve vězení mohl věnovat své profesi. Díky tomu se 3. března 1961 dostal na Technické oddělení MV v Praze na Pankráci, kde mohl pracovat na zlepšovacích návrzích ve svém oboru.

Propuštění se František Zahrádka dočkal 3. září 1962. Neměl se kam vrátit. Nastoupil proto k Uranovým dolům Příbram, kde pracoval jako elektrikář až do odchodu do důchodu v roce 1981. Dokonce byl časem posílán i na služební cesty. V dubnu 1966 potkalo Františka Zahrádku veliké štěstí, když se oženil s Marií Voldřichovou. Tato milionová ženská, jak ji sám nazývá, stála věrně po jeho boku celých 33 let až do své smrti. Byla sportovkyně stejně jako on. Jezdili společně na jachtu, v zimě běhali na lyžích po milované Šumavě i na nejvyšší vrch nedalekých Brdských lesů Tok. Žel, děti manželům Zahrádkovým souzeny nebyly.

V roce 1968 se František Zahrádka aktivně zapojil do vzniku sdružení bývalých politických vězňů K 231 v Příbrami. Protože byl v neustálém kontaktu se svými kamarády z vězení, mezi které patřili například gen. Paleček či Václav Kojzar, měl poměrně dobrý přehled o dění v centru. Společně se sociálním demokratem Františkem Harlasem iniciovali zahajovací shromáždění, na které přivezli i gen. Palečka nebo Otu Rambouska. František Harlas se stal poté předsedou K 231 v Příbrami a František Zahrádka tajemníkem. Tyto aktivity mu byly po vpádu vojsk Varšavské smlouvy důrazně připomínány a byl za ně popotahován i ve stranickém tisku. Měl myšlenky na emigraci, ale kvůli manželce nakonec zůstal.

Se stejným elánem se František Zahrádka vrhl i v roce 1990 na zakládání pobočky Konfederace politických vězňů v Příbrami. Opět patřil mezi nejaktivnější členy a od počátku byl zvolen za předsedu pobočky. Spolu s dr. Jiřím Málkem se rozhodující měrou zasloužil o vybudování ojedinělé expozice Muzea 3. odboje a Památníku obětem komunismu Vojna u Příbrami. Za své celoživotní postoje byl František Zahrádka oceněn i celou řadou vyznamenání, v roce 2007 mu byl z rukou prezidenta Václava Klause předán i Řád T. G. Masaryka. Podílel se jako odborný poradce i na mnoha filmových počinech popisujících tematiku politických vězňů padesátých let. Zejména filmařský tým kolem režiséra Hynka Bočana a spolumukla Jiřího Stránského se mu stal novou rodinou.

Přímá povaha politického vězně Františka Zahrádky s sebou nese v každé době mnoho vzruchu. Zahrádka už je zkrátka prototypem bojovníka, který možná někdy jedná až moc přímo, ale v těch nejtěžších životních situacích se vždy na rozdíl od většiny z nás rozhoduje pouze na základě svého životního kréda: „Dospěl jsem k přesvědčení, že odporovat zlu, pokud se cítíme být chlapy, musíme vždycky. Že někdy se to zdá, že to nikdy nebude vyhraný, no nemusí být.“