Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Přišla k nám princezna se zlatou hvězdou
narozena 25. srpna 1929 v Tel Avivu v židovské rodině
roku 1930 stěhování do Prahy
v lednu 1942 transport rodiny do Terezína
na podzim roku 1944 otec deportován z Terezína do Osvětimi, pak do Dachau, kde zahynul
Raja s matkou zůstaly v Terezíně
v květnu 1945 osvobození Terezína
v létě 1945 krátký ozdravný pobyt ve Štiříně
v létě roku 1945 návrat do Prahy
studium medicíny
roku 1954 narození dcery
v roce 1955 narození syna
1968–1969: pracovně v americkém Los Angeles se synem a manželem
práce v Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze-Podolí
roku 2007 odchod do penze
zemřela 17. prosince 2020
Rodiče Raji Žádníkové se seznámili v Tel Avivu. Její otec byl strojním inženýrem a nemohl v Praze najít práci. „Jel proto do tehdejší Palestiny, protože tam práci získal. Moje maminka tam přijela z Vídně s nějakou skupinou na práci.“ V Tel Avivu se vzali a 29. srpna 1929 se novomanželům Engländerovým narodila dcera Raja. Ještě než jí byl rok, vrátili se všichni do Prahy, odkud pocházel tatínek.
Raja začala v Praze chodit do školy, ale jelikož byla Židovka, postihl ji zákaz z roku 1940, který vyloučil židovské děti v Protektorátu Čechy a Morava ze škol. „Vytvořili jsme takový soukromý učební kroužek, kde jsme měli učitelku, která k nám chodila domů, ale to jsme už museli dělat tajně, protože se to nesmělo,“ vysvětluje pamětnice. Učitelka neměla k dispozici žádné učebnice, přesto je naučila poměrně dost. „Bylo nás tam devět, ale vrátily jsme se jen dvě,“ dodává pamětnice.
Dne 1. září 1941 vyšlo policejní nařízení, že Židé musí nosit na oblečení pevně přišitou židovskou hvězdu jako označení své příslušnosti. Raja Žádníková popisuje první zkušenost: „Když jsem poprvé vstoupila do tramvaje s hvězdou, byla jsem velmi stísněná. Nebylo mi jasné, jaká bude reakce, ale přistoupil ke mně průvodčí a pravil: ‚Á, přišla k nám princezna se zlatou hvězdou.‘ Což bylo krásné a uklidnila jsem se.“
Židům bylo zakázáno navštěvovat veškerá kulturní představení, ale Raja Žádníková měla německou známou, která ji brala i do míst, kam by se jako Židovka v žádném případě nepodívala: „Vždycky jsme odpáraly hvězdu a brala mě do kina nebo někam, kam se nesmělo.“ Jednou se málem dostaly do velkých problémů, když pamětnice nešťastnou náhodou roztrhla botou punčochy nějaké Němky, kterou to velmi rozzlobilo a požadovala po ní doklady. Z dokladů by byla hned zřejmá Rajina židovská příslušnost a ona i její známá by se ocitly v obrovském nebezpečí. Nakonec se však Rajině průvodkyni podařilo s Němkou domluvit. „Zaplatila jí dvoje punčochy a tím se to vyřídilo, ale byla to chvíle hrůzy.“
Postupné omezování svobody židovského obyvatelstva vyvrcholilo ke konci roku 1941, kdy začaly odjíždět první transporty, které odvážely Židy do ghett v Lodži a v Terezíně. V lednu 1942 byla do jednoho z těchto transportů zařazena i Raja s rodiči. Po příjezdu byly pamětnice s maminkou odděleny od otce a ubytovány v kasárnách. Ze začátku nesměli obyvatelé ghetta vůbec opouštět prostor kasáren, kde jich bylo v místnosti ubytováno několik desítek, a spali na slámě na zemi. „Já jsem byla v Terezíně tři a půl roku a ten první rok byl nejhorší, protože tam nebylo co dělat,“ přiznává pamětnice.
Hlavně první rok měli lidé v ghettu obrovský hlad. K jídlu dostávali převážně tuřín a brambory a někdy bylo jídlo shnilé. Jednou týdně dostali trochu masa a k tomu kousek chleba. „Půlka chleba na týden, dělali jsme si na něm rýhy, kolik smíme sníst za den, ale nikdy jsme to nedodrželi, snědli jsme chleba za dva dny a pak už jsme neměli nic.“ Později už bylo povoleno posílat do ghetta balíčky s potravinami, které Raja a její rodina od známých dostávaly. U stejných známých si nechali před transportem i svoje věci, jako bylo oblečení a vybavení bytu. „Ty věci nám po válce nevrátili, takže to byli takoví přátelé v uvozovkách,“ dodává pamětnice.
Děti internované v Terezíně, které dovršily čtrnáct let, byly přiděleny na práci. Raja měla to štěstí, že se dostala do skupiny, která se měla starat o zahrady mimo ghetto. Práce v zahradách měla několik výhod. Jednou z nich bylo i to, že se dětem občas podařilo pronést nějaké ovoce nebo zeleninu do ghetta, což bylo obrovské přilepšení. Záleželo jen na tom, kdo bude ten den hlídat u brány. „My už jsme je znali, věděli jsme, který dozorce je hodný a který nebezpečný, a když jsme schovali mrkev nebo jablko pro mámu, tak jsme vyhlíželi, který četník je v bráně, a buď jsme vše rychle vyházeli do příkopu, nebo jsme to pronesli do ghetta,“ popisuje pašování zeleniny Raja Žádníková.
Během nuceného pobytu v ghettu onemocněla Raja tyfem a musela být izolována na marodce, což byla místnost asi s padesáti lůžky s přísnou karanténou. Kromě nemoci trpěla touto izolací i psychicky. „Jenom to prostředí by dokázalo člověka ubít. Vždycky, když někdo zemřel, tak jen přinesli na jeho místo někoho dalšího.“ Rajin tatínek pochopil, jak náročné to pro ni musí být, a rozhodl se, že je nezbytné ji něčím zaměstnat, aby se probrala z letargie a uzdravila se. Začal jí tedy posílat dopisy s matematickými úlohami. Pamětnice nejdříve vůbec nechápala, k čemu jí v té chvíli bude matematika, ale aby udělala tátovi radost, tak příklady spočítala a poslala je zpět. Dopisy s příklady přicházely na marodku pravidelně a udržovaly její pozornost, dokud se úplně neuzdravila. „On mi doslova zachránil život tímhle originálním způsobem.“
Rajina maminka Růžena byla učitelka, a tak se přirozeně i v Terezíně starala o děti. „Sice jsem byla na ni hrozně pyšná, ale také jsem žárlila, že se nestará jenom o mě, ale i o ty ostatní,“ přiznává pamětnice. Její maminku výstižně charakterizuje tato příhoda: „Jednou přišla do domu, kde jsme bydlely, kontrola a začali tam hledat vysílačku. Matka byla vedoucí domova dívek a věděla, že se v budově vysílačka skutečně nachází, ale odvážně procházela dům s příslušníky SS a mluvila na ně přitom svou perfektní rakouskou němčinou. Podařilo se jí tak odvrátit pozornost od místa, kde byla vysílačka. Vysílačku nenašli, kdyby se tak stalo, znamenalo by to nejen pro maminku jistou smrt.“
Možnost získat potraviny navíc nebyla jedinou a největší výhodou práce v zahradách. Toto pracovní zařazení chránilo před deportací: „Němci chtěli mít stabilní kolektiv, který bude pracovat v zahradách za Terezínem, takže ti, kdo pracovali v zahradách, nebyli zařazeni do transportů do Osvětimi a dál.“ To, že se Raje vyhnulo povolání do transportu, však neznamenalo, že by se totéž poštěstilo jejím rodičům. Nejprve odjel její otec – a to bylo také naposledy, kdy ho viděla. Dodnes se nedozvěděla, kde vlastně zemřel. Na konci roku 1944 byla do transportu povolána i maminka a pamětnice byla pevně rozhodnuta bez ní v Terezíně nezůstat a nějak se také dostat do transportu, který končil neznámo kde.
Raja tedy vyrazila s maminkou na seřadiště k transportům. „Měly jsme číslo, to moje bylo 29, a už jsme dostaly nová a šly jsme na peron,“ popisuje situaci. Před vagony stáli příslušníci SS. Ti měli seznamy s lidmi, kteří mají být vlakem odvezeni. Jeden si pamětnice všiml a zjistil, že v seznamu není. Zakřičel na ni, že ona zůstane a její matka odjede. Maminka však zachovala chladnou hlavu a jen dceři podala ruku, poradila jí, na koho se má v ghettu obrátit, a zamířila do vagonu. V okamžiku, kdy už měla nohu na stupátku, tak jeden z příslušníků SS mrkl a ten, kdo pomáhal lidem nastoupit, strhl maminku zpět a zůstala v Terezíně. „Já věřím, že kdyby máma udělala nějakou dramatickou scénu, kdyby se rozplakala nebo mě objímala, tak by nehnuli ani brvou.“ Matčino neobvykle klidné chování jí nakonec zachránilo život, protože vlak by ji s největší pravděpodobností odvezl do Osvětimi, kde většina Židů přišla o život. Transport, kterému se takto vyhnula, byl poslední, který opustil terezínské ghetto, takže zůstala i s dcerou až do konce války v Terezíně.
Po třech a půl letech, které Raja strávila v Terezíně, přišel konečně květen roku 1945 a s ním i konec války. Jednoho dne začaly po silnici kolem Terezína projíždět tanky. Obyvatelé ghetta netušili, co se děje, a báli se, že přijíždí německá armáda. „Dospělí řekli: ‚Sedněte si pod okna.‘ Tak jsme seděli pod okny a bylo ticho. Pak někdo běžel ulicí a křičel: ‚Pojďte ven, Rusové jsou tady!‘ Nejdřív jsme tomu vůbec nevěřili, mysleli jsme, že je to nějaká provokace,“ vzpomíná na konec války v Terezíně pamětnice.
Osvobození Terezína Rudou armádou neprobíhalo nijak velkolepě. Tanky pospíchaly na Prahu, kterou potřebovali Rusové i ze strategických důvodů osvobodit co nejdříve. Stalinovi bylo už v tu dobu dávno jasné, že linie osvobození bude znamenat v budoucnu sféry vlivu v Evropě. „Jeli kolem a ani se nezastavili, spěchali. Jen jeden tank vjel do Terezína před německou komandaturu a postřílel tam esesáky, co tam ještě zbývali.“
Příjezd Rudé armády ovšem neznamenal pro Židy z terezínského ghetta okamžitou svobodu. Někteří na nic nečekali, naskákali na tanky a odjeli s Rusy do Prahy. Většina z nich však musela v ghettu zůstat, protože se tam rozšířila epidemie břišního tyfu a lékaři se obávali, aby se nákaza nerozšířila i mimo ghetto. V Terezíně byla tedy vyhlášena karanténa. Růžena Engländerová zůstala v Terezíně také a pomáhala s vyhledáváním příbuzných dětem, které přišly o rodiče. Raja s dalšími dětmi zamířila na zámek Štiřín, kde se měly rekreovat po vyčerpávajícím pobytu v ghettu.
Na Štiříně však Raja dlouho nevydržela. Po Terezíně netoužila ani trochu po nějakém odpočinku nebo klidu. „My jsme měli jedinou touhu – chodit do školy. To bylo silnější než všechno ostatní,“ přiznává. S jednou kamarádkou tedy sepsaly omluvný dopis a ze Štiřína utekly. Stopem se dostaly do Prahy a vydaly se hledat školu, která je přijme. „My jsme myslely, že nás přijmou s otevřenou náručí, ale to se tedy nestalo.“ Válka připravila Raju téměř o šest let studia, a byl tedy problém, do jakého ročníku nastoupit, a navíc bylo nesmírně náročné ředitele škol přesvědčit, aby je ke studiu přijal takto ke konci školního roku a nechal je dělat zkoušky ze všech předmětů za šest zmeškaných let až za rok. Celý den strávily obcházením pražských gymnázií, a když už přestaly doufat, tak je přijal ředitel gymnázia na Sladkovského náměstí na pražském Žižkově.
Raja nastoupila opět do školy, problém byl však v tom, že neměla v Praze žádné ubytování. S kamarádkou tedy přespávaly na nádraží nebo na lavičkách v parku. „Tenkrát se vraceli lidé z války, takže to nebylo nic tak zvláštního,“ upozorňuje. Po Praze byly zřízeny vývařovny pro lidi, kteří se vraceli z koncentračních táborů, takže měly postaráno alespoň o jídlo. „Dali nám čtyři stovky, to si dodneška pamatuju, takže jsme si připadaly velmi bohaté.“
Po nějaké době se vrátila maminka Rajiny kamarádky, a tak Raja Žádníková mohla chvíli bydlet u ní, ale postupně se vracelo víc a víc členů rodiny a už se do bytu nevešla a musela se znovu vrátit na ulici, tentokrát sama. Do Prahy přijel s organizací UNRRA i strýc pamětnice, který svou neteř vyhledal a sehnal jí nové šaty, kabát a boty, což pro ni bylo jistě pomocí, ale až později si uvědomila, že to byla podivně malá pomoc od takto blízkého příbuzného. Nezařídil jí ubytování, nedal jí peníze a ani jí nenabídl, že ji vezme s sebou do Anglie. O víkendech jezdila za maminkou do Terezína, která se vždy jen divila, proč je dcera pořád tak ospalá, když celý týden odpočívá ve Štiříně.
Koncem války a návratem do Prahy rozhodně nekončily všechny starosti. Když se vrátila Rajina maminka z Terezína, dostala byt v pražských Holešovicích. Bydlet tam začala nejen ona s dcerou, ale ještě dívka jménem Renka, které se nepodařilo najít žádné příbuzné, kteří by se jí po návratu z Terezína ujali. Vzala si ji tedy k sobě Rajina maminka a přivezla ji do Prahy. Lidé, kteří se z koncentračních táborů vrátili dříve, dostávali často byt s veškerým vybavením, které tam zůstalo po Němcích, ale jelikož se maminka vrátila až později, tak na ni zbyl byt v dezolátním stavu. „Takže my jsme sice dostaly kdysi hezký byt, ale úplně prázdný. Navíc, jelikož tam bydleli nejdřív němečtí a pak ruští vojáci, tak nábytek vyházeli na dvůr, vana přetékala lahvemi a byt byl úplně vybydlený.“ Po válce neměla rodina žádné peníze a žila v podstatě jen z Rajina školního stipendia. „Tenkrát nám to ovšem bylo dost jedno.“
Jediné, co tehdy pamětnici a její maminku zajímalo, bylo to, jestli se vrátí otec z koncentračního tábora. Čekaly však marně – otec se nevrátil. Časem je vyhledal muž, který se s tatínkem setkal v transportu do Dachau. Vyprávěl jim, jak se společně domluvili, že z transportu utečou. Plánovali vytrhat prkna z podlahy vagonu a seskočit na koleje, ale otec byl už příliš slabý, aby to zvládl, a tak přežil jen jeho známý, který pak cítil jako svou povinnost informovat rodinu, že jejich příbuzný nepřežil. Matka s dcerou se ani nedozvěděly, zda zemřel během transportu, nebo v koncentračním táboře v Dachau.
Situaci komplikovalo i to, že maminka pamětnice pocházela z Vídně a neuměla téměř vůbec česky. Po válce by jí hrozily problémy, kdyby někde na veřejnosti promluvila německy. Raja, která česky uměla, tak musela obstarávat vše potřebné včetně obcházení úřadů k získání dokladů atd. Maminka pamětnice se přihlásila na univerzitu a začala se učit češtinu, takže časem se situace trochu zlepšila.
Raja Žádníková s Renkou se vzájemně podporovaly při učení. „Seděly jsme s Renkou každá z jedné strany stolu, učily jsme se každý den do dvou do rána, a když jedna usínala, tak ji ta druhá kopla,“ popisuje dnes s úsměvem. Pamětnice chtěla studovat medicínu a Renka chemii, ale než se na školu dostala, přihodilo se něco, co nečekala. Ozval se jí její otec, kterého vůbec neznala. Otec žil v emigraci v Ekvádoru a požadoval, aby se dcera přestěhovala za ním. Rence se však z Čech vůbec nechtělo. U Engländerových našla novou rodinu a v Praze byla šťastná, takže je pochopitelné, že odjezd do státu na druhé straně zeměkoule k téměř cizímu muži rozhodně neuvítala. Nedalo se však nic dělat, protože biologický otec měl na dceru větší nárok než rodina, která se jí ujala po válce. Ještě několik let po Renčině odjezdu si s ní její pražská rodina dopisovala, takže věděla, že v novém domově byla nešťastná – do Prahy psala zoufalé dopisy. Později se tam vdala a Raja Žádníková s ní ztratila kontakt.
Rence bohužel její sen o studiu nevyšel. Raja měla více štěstí a na medicínu se skutečně dostala. Během studií se seznámila se svým budoucím manželem a v jedenadvaceti letech se vdala. Ještě během studií se jí v roce 1954 narodila dcera Kateřina a o rok později syn Michal. Výchova dvou malých dětí a náročné studium medicíny nešly dost dobře skloubit. „Tak máma řekla: ‚Dost!‘ a zůstala doma. Šla tedy předčasně do důchodu, i když měla teda z nás největší plat.“ Díky matčině pomoci mohla dcera v klidu dostudovat, nastoupit na aspiranturu a následně i do zaměstnání.
Nejprve nastoupila na dětské oddělení do nemocnice v pražské Krči. „To byla dost katastrofa, protože primářka mě tam nechtěla, ale prostě mě tam přidělili,“ vzpomíná. Z prvního frustrujícího zaměstnání se dostala po roce, a to tak, že se dozvěděla o kolegyni, která by ráda začala pracovat v Krči, protože tam bydlela, a s ní si tedy Raja vyměnila místo a dostala se do Ústavu pro péči o matku a dítě v Podolí. Tam pracovala dalších třiapadesát let, než odešla do důchodu. V ústavu byla velmi spokojená, podařilo se tam vybudovat zajímavý systém výzkumu. Byly tam přijímány na zvláštní oddělení matky s novorozenci, které měly sociální problémy. Půl roku žily matky s dětmi v ústavu, kde měly perfektní, bezplatnou péči a u dětí byl sledován vývoj imunitního systému. „Bylo to jednodušší, než by to bylo dneska, kdy by muselo být tolik různých povolení, že by to člověk vzdal.“
Raje Žádníkové se podařilo několikrát vyjet na vědecké kongresy, protože podmínkou pro výjezd z komunistického Československa bylo, že jí cestu zaplatí ti, kdo ji na kongres pozvali, a ta byla plněna. Na kongresech budila veliký zájem unikátní možnost dlouhodobého sledování, protože ve většině rozvinutých zemí neměli možnost dítě sledovat nepřetržitě po dobu prvního půl roku života pod ústavním dohledem.
Personál ústavu a matky s dětmi byly po několik měsíců v každodenním kontaktu, a není tedy překvapivé, že se mezi nimi často vyvinulo přátelství. Kromě kompletní péče o děti během pobytu v Podolí se snažili lékaři i sestry pomáhat v těžkých životních situacích jejich matkám. Jednou například jela Raja Žádníková na kongres do Londýna a jedna matka ji požádala, jestli by se tam nepokusila vyhledat otce jejího dítěte, který o svém synovi vůbec nevěděl, a požádat ho o příspěvky na chlapce. Po dlouhém pátrání se pamětnici skutečně podařilo otce v Londýně najít. „Byl velice překvapený, že má syna, a skutečně na dítě začal platit.“ Podobných zkušeností s pomocí ženám v nouzi má Raja Žádníková z Podolí mnoho. „O každém osudu by bylo možné téměř napsat román.“
Na jedné konferenci dostala pamětnice pozvání pracovat v Los Angeles na jeden rok a během uvolněných poměrů v roce 1968 se jí podařilo do Ameriky vycestovat i s manželem a synem. Dcera Kateřina a maminka pamětnice zůstaly v Praze. Dne 17. srpna 1968 odletěli z Prahy, a než přejeli na západní pobřeží, zastavili se v New Yorku u příbuzného. Jen pár dní po jejich příletu do USA proběhla invaze armád Varšavské smlouvy do Československa. „Tak otevřeme televizi a vidíme tanky na Václaváku,“ popisuje. Tehdy s manželem vůbec nevěděli, co dělat. Doma měli zbytek rodiny a netušili, co se teď bude v Československu dít. Zároveň už ale měli oba podepsané pracovní smlouvy v Americe a museli by vracet peníze, což by byl pro ně velký problém.
„Měli jsme velký strach a nebyl možný žádný kontakt. Telefony nešly, pošta nešla.“ Nejlepší přítelkyně Raji Žádníkové pochopila, v jakém strachu a nejistotě musí rodina v Americe být, a přišla na spásný nápad, jak jim dát vědět, že dcera a babička jsou v pořádku. Napsala asi osm dopisů stejného znění, ve kterých je ujišťovala, že se tu o jejich rodinu postarají a že jsou v bezpečí na chalupě. „Stoupla si na silnici a zastavovala auta se zahraničními značkami, dávala jim ty dopisy a prosila je, aby je poslali, až budou doma. Takže jeden dopis přišel ze Švédska, jeden z Anglie a podobně.“ Raje Žádníkové do USA posléze dorazilo osm totožných dopisů a už se nemuseli bát: „My jsme věděli, že babička si poradí po třech a půl letech v koncentráku, tak si v nejhorším nějaké brambory a chleba sežene.“
Raja strávila v USA pracovně rok, práci našel i její manžel. Pracovala v nemocnici v Los Angeles. Rok v Americe byl pro ně pro všechny velikou zkušeností a syn se později, v roce 1982, do Ameriky vrátil. Už když odjížděli, málokdo čekal, že plánují vrátit se do Československa, ale samozřejmě i proto, že v Československu měli zbytek rodiny, tak vůbec o emigraci neuvažovali: „My jsme se opravdu chtěli vrátit. Bylo to tam dobré, ale doma jsme se tam necítili.“
V roce 1967 zašla v Chicagu americká jeptiška jménem Celeste Raspanti do knihkupectví, kde objevila knihu Dětské kresby na zastávce k smrti. Kniha je souborem kreseb a básní dětí, které žily za války v terezínském ghettu. U jednotlivých dětí je v katalogu napsáno, kdy a kde zemřely nebo co se s nimi stalo, pokud je to známo. „U mě však bylo napsáno: Po osvobození se vrátila do Prahy… Tak si Celeste usmyslela, že by mě mohla najít a přes pražskou židovskou obec se jí podařilo získat kontakt na mě.“ Jednoho dne tedy Raja Žádníková v Praze dostala dopis od jeptišky Celeste Raspanti z Milwaukee, kde Celeste psala, že by ráda podle této knihy a na motivy jejího příběhu napsala divadelní scénář. Se scénářem následně přijela do Prahy, aby ho s Rajou konzultovala. Navštívily spolu Terezín, všechno probraly a spřátelily se: „Byla jsem úplně překvapená, jak americká jeptiška, která nebyla nikdy v Evropě ani nezažila válku, hru skvěle napsala. Bylo až neuvěřitelné, jak vůbec mohla všechno pochopit jenom z knížek.“
Premiéra divadelní hry, která se jmenuje I Never Saw Another Butterfly, se konala v americkém Milwaukee ve státě Wisconsin. Raja Žádníková byla na premiéru pozvána, a jelikož jí z Ameriky zaplatili cestu, na premiéru přijela. Po představení následovala debata s dětmi, které ve hře hrály. Ještě několikrát se Raja Žádníková vydala na představení v zahraničí a měla všude veliký úspěch. U nás hru hrály v Terezíně děti z Českého Těšína.
Syn pamětnice Michal v roce 1982 odjel do Kanady a vrátil se až po sametové revoluci. Zde si našel manželku a s tou pak odjel zpátky do Kanady. Slíbil své ženě, že pokud se jí nebude v Kanadě líbit, tak se vrátí. „Takže tam byla patnáct let a on samozřejmě doufal, že si zvykne, ale ona si nezvykla, takže se vrátili.“ V současnosti žije tedy s rodinou v Čechách, ale jelikož je geolog, často cestuje po celém světě. Dcera Kateřina žije v Novém Boru, pracuje jako dětský neurolog a má ordinaci v České Lípě.
Raja Žádníková odešla po třiapadesáti letech práce v ústavu v Podolí do důchodu. I přes všechny tragédie a útrapy, které jí život přichystal, je velmi optimistická, aktivní a má svůj smysl pro humor.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Vendula Müllerová)