Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr., PhD. Pavel Žáček (* 1969)

• narozen 18. května 1969 v Praze

• v roce 1987 zahájil studium na Fakultě žurnalistiky UK

• vedl fakultní časopis

• byl místopředsedou STIS (Studentského tiskového a informačního střediska)

• v roce 1989 pomáhal při distribuci petic a podpisových akcí na podporu politicky stíhaných a vězněných

• účastnil se protirežimních demonstrací

• na podzim roku 1989 byl vyslýchán StB

• podílel se na přípravách studentského shromáždění na Albertově 17. listopadu 1989

• byl svědkem masakru na Národní třídě

• 18. listopadu 1989 s Martinem Mejstříkem na Václavském náměstí spontánně vyhlásil studentskou stávku

• 20. listopadu 1989 zahájil studentskou okupační stávku na fakultě žurnalistiky

• 29. prosince 1989 založil nezávislý čtrnáctideník vysokoškoláků Studentské listy

• vysokoškolská studia zakončil v roce 1992 na Fakultě sociálních věd UK

• od roku 1993 pracoval na Úřadu dokumentace a vyšetřování činnosti Státní bezpečnosti

• v letech 1995–1996 studoval s podporou Fulbrightovy nadace na Stanford University v USA

• v roce 1998 pracoval v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR

• od roku 2004 byl šéfredaktorem čtvrtletníku Pamäť národa ve slovenském Ústavu pamäti národa

• v letech 2005–2007 stál u založení Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek

• v letech 2008–2010 byl prvním ředitelem ÚSTR

• v listopadu 2017 byl zvolen poslancem parlamentu za ODS

• žije s manželkou a třemi dětmi v Praze

Máme v garáži moskviče!

Pavel Žáček se narodil 18. května 1969 v Praze jako starší ze dvou bratrů v rodině zručného nástrojaře a pracovnice ve výpočetním výzkumu. „Po okupaci v srpnu 1968 se rodiče rozhodovali, zda emigrovat, nebo zůstat. Rozhodli se zůstat, a za devět měsíců jsem se narodil já, po šesti letech ještě bratr. Rozhodli se pro život v rodině a pro rodinu.“ Běžný život mimo nomenklaturu, přes týden v práci a ve škole, o víkendu v Davli na chatě. Kromě formálního členství v ROH (Revolučním odborovém hnutí) žádná politická angažovanost. Postoj hlavy rodiny k režimu byl dostatečně vyjádřen odpovědí na dotaz po jeho politické angažovanosti během schůzky s třídním učitelem. „Máme v garáži moskviče!“ zněla lakonická odpověď. Nevážný postoj k systému, k ideologii a k vnucovaným autoritám si záhy nesl do života i starší syn. Do výuky košířské základní školy, školy spíš rodinného typu, normalizační politika nijak výrazně nezasahovala, a tak pamětníkovi procházely bez vážných následků drobné provokace a rebelie. „Příliš se tam ‚nesoudružkovalo‘, slyšet bylo spíš ‚pane‘ než ‚soudruhu‘, učitelé se nijak zvlášť angažovaně neprojevovali. Respektovali i to, že jsem byl od začátku orientovaný spíše humanitně, matika pro mě znamenala problém...“ Když se pokusil o inovaci činnosti Pionýra směrem k zálesáctví, byl za tuto drzost vyhozen ze základní organizace a za trest mu byl odepřen pionýrský šátek. Jeho posměšné komentáře ohledně vysoké frekvence úmrtnosti sovětských vůdců v osmdesátých letech vyřešila domluva v ředitelně. Svazu mládeže se úplně uniknout nepodařilo. I jeho spolužáci měli smysl pro humor a recesi, a tak si ho, vyhlášeného provokatéra, humoristu a rebela, zvolili v prvním ročníku gymnázia jednohlasně za předsedu třídní svazácké organizace. „Svaz mládeže jsme brali kolektivně jako normální věc, celoškolní akci, formální povinnost, podmínku pro pozdější studium. Žádný fatální vliv to na mě nemělo, spíš jsem to všechno ironizoval a dělal si ze všeho legraci. Tím jsme se vyrovnávali s realitou.“

Po prarodičích z matčiny strany zdědil vztah ke knihám, babička pracovala dlouhá léta v Melantrichu, a prostřednictvím dědečka zase k historii. „Vzpomínám na dědu Ševčíka, polyglota a polyhistora a taky vynálezce. Dal mi hrozně moc hlavně ve vztahu historie k současnosti, v poučení a neopakování starých chyb. Jestli to je plus, nebo handicap, nevím, ale mám to tak dodnes. Stále si uvědomuji zkušenost těch generací před námi, promítanou do budoucnosti.“ O politice se rodiče doma moc nebavili. „Byla to taková ta klasická rozpolcenost ve výchově, daná obavou, abychom my děti něco nevynesly. Přesto jsem cítil, že režim neberou, ničemu zvenčí se nevěnovala pozornost, nikde žádná adorace. Až později, když rodiče překonali strach a já byl starší, vyprávěli, jak v osmašedesátém věřili, že se to tady zlepší, komunistický systém se změní v nějaký demokratický způsob vládnutí, a popisovali ten krátký pocit svobody, chování Dubčeka. Slyšel jsem to tedy jinými slovy, než jak stálo v Poučení.“ [Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, ideologický dokument ÚV KSČ z roku 1970 interpretující události roku 1968.]

To je ta figura!

Historie se postupně stala jeho hlavním zájmem. Přitahovalo ho zejména to, co nebylo v učebních osnovách. Lákala ho tabuizovaná témata, věci, které neznal, lákalo ho objevovat je jako první. Měl štěstí na setkání s lidmi, kteří v jeho životě fungovali jako vzory a zdroje dalších znalostí, ovlivňujících jeho myšlení. „V prváku na gymplu jsme dostali nového třídního, skvělého profesora Hanzlíka. Absolutní vzor od prvního momentu, kdy vstoupil do třídy s rozvázanými tkaničkami a rozcuchanými vlasy. ‚To je ta figura!‘ řekl jsem si hned. Provedl nás vším. Byl pro nás vzorem, jak procházet absurditami systému bez úlitby, jak se vyrovnat s udavačstvím v našich řadách (i to jsme byli nuceni řešit na střední škole), byl schopen se s námi bavit třeba o vlasovcích, což je moje téma dodnes. Jinak nám samozřejmě ta dvojakost a rozpolcenost jako mladým lidem strašlivě vadila. Já byl provokativní typ a někteří učitelé to neunesli, jiní naopak byli schopni si se mnou dělat srandu, od některých jsem dostal ‚nařezáno‘, ale převážně jsem měl štěstí na fantastické učitele, se kterými se dalo bavit. Dokázali nás dostat do úplně jiného režimu, dokázali z nás vytáhnout něco, co jsme často ani nevěděli, že v nás je.“

A „figur“ bylo více. V sousedství žijící pan Vaněček, otec exulanta a příslušníka americké armády bojujícího ve Vietnamu, od kterého získal informace o americké zpravodajské službě za války, zvídavou mysl zaměstnávala postava v Košířích známá jako „Američan“, bývalý agent KGB ve Spojených státech, a jeho pozornosti neušla ani postava prezidenta Reagana, respektive jeho inaugurace v přímém televizním přenosu na horské chatě Kancelářských strojů, n. p., otcova zaměstnavatele. „V Krušných horách se velmi dobře chytala západoněmecká televize a ten přímý přenos byl pro mě největší zážitek, který si ještě dnes pamatuji. U nás to byl samý papaláš, projevy Husáka na sjezdech, samí staří lidé, oficiální vojenská hudba, a tam najednou malá holka na obrovském stadionu zpívala hymnu. Na začátku intonačně trochu škobrtla a celý ten stadion včetně prezidenta jí to odpustil. Byla v tom taková míra svobody, všechno to, co tady nebylo. Když tam pustili tu malou holku a ona tam vysekla tu krásnou americkou hymnu, bylo to silnější než všechny proslovy.“

Výpravy do bílých míst

„Byl jsem svůj. V době, kdy kluci chodili za holkama, já si četl.“ Četl stále a všude, i na návštěvách. Když tam byla knihovna, prošel ji celou a často nacházel poklady zastrčené v zadní řadě. Měl nastudovanou zakázanou literaturu tak, že mu z vrstevníků těžko někdo stačil. Často i z profesorů. „S gymplem jsme cosi slavili na nějaké venkovské usedlosti. Všichni popíjeli, já zatím prolustroval celou knihovnu a našel jsem tam Kalinu o vzniku ČSR [Antonín Svatopluk Kalina: Krví a železem dobyto československé nezávislosti], nejnenáviděnější knížku před rokem 1938, komunisti ji neměli rádi. To bylo to podhoubí, které mě formovalo a co ve mně žije dodnes.“ Četl Masaryka, přepisoval z vysílání Svobodné Evropy pořad o americké pomoci Slovenskému národnímu povstání v roce 1944, symbolickým tématem se stali a zůstávali vlasovci. „Od základky jsme měli velký historický topografický atlas někdy z roku 1965, kde byla šipka na Prahu s nápisem ‚vlasovci‘. Kdo to byl? Kde se vzali? Spadli z Měsíce? Ptal jsem se a otázkami provokoval  učitele. Spolužák Radek Lášek měl někde na brigádě na starost obrovskou kopírku. Kopíroval nám tam všechno, trampské knížky, zakázanou literaturu. Od něho jsem měl a mám doposud doma osahanou kopii knížky od Stanislava Auského [Stanislav Auský: Vojska generála Vlasova v Čechách], vyšlo v Kanadě, v 68 Publishers, kde bylo mnohé vysvětleno. Mimochodem, tu knížku provezl do republiky syn tajemníka ÚV KSČ a ministra zahraničních věcí Chňoupka. Dostala se nějak k Radkovi a ten mi jednu z kopií dal. Díky této knížce jsem se dostal po roce 1989 na Hooverův institut války, revoluce a míru Stanfordské univerzity v Kalifornii, navedla mě tam.“

Hlavní „figurou“ a průvodcem na výpravách do historie se stal historik, odborník na protinacistický odboj a západní i východní parašutisty Zdeněk Jelínek, ke kterému ho přivedla šťastná náhoda v průběhu letní brigády v Mladé frontě. „Dělal v muzeu v Kolíně, byl to polyhistorický člověk, muzejník, muzikolog, člověk renesanční. Začínal s mincovnictvím a později se věnoval druhému odboji. V roce 1968 učil na gymnáziu a jako reformní komunista to odnesl a skončil jako skladník. Později na něho byli nasazováni agenti, byl veden jako nepřátelská osoba až do roku 1989. Padli jsme si do oka. Díky němu jsem se potkal se spoustou zajímavých lidí, pamětníků dějinných událostí, které bych bez něho vůbec nepotkal. Našel jsem v něm člověka, který by v normální společnosti stál v čele nějaké vědecké instituce, člověka s erudicí, který měl za sebou obrovskou knihovnu a archiv. Jezdil jsem za ním do Kutné Hory snad každý víkend. Chápal mě, znal moje volnomyšlenkářství a touhu po poznání. Nikdy nepřestal být učitelem, říkal mi, a pro mě to bylo uznání: ‚Tobě stačí jen otevřít bránu.‘ Byl velikou osobností, velmi mě ovlivnil.“ Na Filozofickou fakultu UK a studium historie si však netroufal. V závěru středoškolských studií se mu zdála nejblíž žurnalistika.

Fefík a Pažout

Klub mladých žurnalistů v tehdejším karlínském Domě pionýrů a mládeže poskytl první profesní zázemí. Na scéně se objevila další „figura“ – Milan Podobský alias Fefík, budoucí kolega na studiích, kumpán, spolubojovník, alter ego, zároveň velký vzor a bohém, autor jeho přezdívky, pod kterou je známý dodnes – „Pažout“. „Byli jsme tandem, známá dvojka, spolu jsme jeli ve všech těch průšvizích až průserech. Měli jsme namále už před nástupem do studia. Fefík měl plno energie a široký záběr, vydával od začátku Bobkové listy, ve kterých skvěle psal a glosoval ať už chmelovou brigádu, nebo brigádu v tiskárně, kde jsme jako budoucí novináři byli postaveni ke sbíječkám mezi mukly, a tedy co nejdál od tisku a nejblíž k praxi a realitě, nebo havárku, kterou jsme měli, když jsme s podnikovým řidičem vezli načerno materiál nějakému náměstkovi na chatu. Bavili jsme se tím, jak nám předseda stranické buňky radil, co máme psát do našeho časopisu, zatímco jeho straničtí kolegové volali po cenzuře, posmívali jsme se absurdnímu strachu vládnoucí moci z vězněného disidenta Havla. Chtěli jsme sdělovat své názory a být slyšet, což se částečně dařilo. Někdy jsme proto končili u kárné komise s důtkou, například za to, že jsem v Bobkových listech prý pohanil památku komunistického idolu Julia Fučíka.“

I kdyby mě měli zabít, budu tam chodit!

Koncem osmdesátých let se blížil pád režimu, rostl počet demonstrací, přibývalo petic, odpor sílil. „Studentské hnutí, alespoň u nás na fakultě v našem přelomovém ročníku, se začalo formovat během víkendů plných koloběžek, volejbalu, basketu, přitáhli jsme studenty z FTVS. Říkali jsme jim sice ‚vypatlaná švihadla‘, ale byli to kamarádi na život a na smrt. Trávili jsme spolu víkendy, kdy se hodně popíjelo, ale také, čím dál častěji, se mluvilo o politice.“ Četnost přátelských vztahů napříč školami a fakultami umožňovala rozsáhlou distribuci samizdatu a jiné zakázané literatury. Studenty spojovala účast na demonstracích, na společně připravovaných tzv. diskusních studentských fórech a hlavně – vydávání řady studentských vysokoškolských časopisů. Touha psát něco svého, generačního, bez klišé a zásahů moci a její cenzury rostla každým dnem a vyústila ve společný postup prostřednictvím zastřešujícího STIS (Studentského tiskového informačního střediska) s cílem vydávat celopražský studentský časopis. „Byla to taková přetahovaná o název. Chtěli jsme něco jako ‚Student‘ nebo ‚Studentské listy‘, ale to se svazáckým a komunistickým orgánům nelíbilo, protože to asociovalo ty roky šedesát osm a devět. V debatách o tiskovém zákoně jsme požadovali výjimky pro studentské časopisy. Dožadovali jsme se zpřístupnění ‚zvláštních fondů‘ (zakázané literatury v knihovnách) a ‚trezorových‘ filmů (z běžné distribuce i z archivů vyřazených filmů). Podepisovaly se petice za propuštění Václava Havla, Několik vět a za vazebně stíhané vydavatele opozičních Lidových novin Rumla a Zemana, gradovalo to a potlačit už to nešlo, lidi se přestávali bát.“ Vedení školy nevědělo, jak zastavit to stále silnější volání po alternativě, bránilo se kárnými komisemi, zákazem účasti na demonstracích, zamykáním školy. Studenti už byli schopni bránit se tomu, co z nich škola chtěla vychovat, tedy normalizační poslušné novináře. Před demonstracemi je nevarovali jen ve škole, ale i doma. „V létě 1989 jsem měl diskusi s mámou. Zažila ty tanky v osmašedesátém a věděla, jak je snadné zahynout pod jejich koly, věděla, jak zemřeli demonstranti v srpnu 1969, ale mladý člověk si myslí, že je nesmrtelný. Křičel jsem na ni: ‚I kdyby mě měli zabít, já tam budu chodit!‘ Zlomila nade mnou hůl.“

Já jsem ze školství a taky trochu z vnitra…

V létě a na podzim 1989 kulminoval zájem tajné policie o vysokoškolské studenty. Po demonstraci 21. srpna byl pamětník vyzván k podání vysvětlení. U telefonu, ráno po sedmé, nemohl být nikdo jiný.

„Volali, že se mám dostavit na Obvodní oddělení SNB Prahy 5. Nějaký Šrámek, že prý: ‚Já jsem z ministerstva školství a taky trochu z vnitra...‘ Řekl jsem, ať mi pošlou předvolání, a šel jsem do školy s tím, že to nebudou mít komu předat. To už jsem bydlel sám. Maminka mi tam přišla právě uklidit, a tak to předali jí. Vezli mě pak ze Smíchova někam do Karlína. Já cestou provokoval, že mám mít němčinu, a že by mě tedy měli vyslýchat v němčině, jenže mě zaskočili, protože na mě jeden začal mluvit německy. V nějakém neoznačeném baráku mě posadili do křesla a já se začal z nervozity houpat, tak mě přirazili ke zdi, aby mi to znemožnili, a začal výslech. Hlavně chtěli vědět, kdo píše pod jakými značkami do našeho časopisu. Já to odmítl s tím, že podle paragrafu tiskového zákona nejsem jako šéfredaktor povinen sdělovat pseudonymy autorů. Ten zlej, Šrámek, později jsem zjistil jeho pravé jméno – Košař – na mě řval: ‚Jakej tiskovej zákon?‘ Ten hodnej mi otcovsky domlouval: ‚Vy to myslíte dobře, vy jste jenom takovej anarchista, on to taky myslí s vámi dobře, poslechněte soudruha majora...‘ Major si na mě přinesl zákon o SNB a řval na mě dál, jestli to naše psaní je nějaký služební státní hospodářský tajemství? Pak mi dali k podpisu protokol. Bylo v něm chyb jak máku, a tak jsem jim to začal opravovat. Řval zas.“

Vezmi s sebou květinu

Někde mezi Stuhou (Stuha – nezávislé hnutí vysokoškolských studentů) a STIS se po řadě jednání spíše nedohodla, než dohodla trasa průvodu, který měl po památečním shromáždění na Albertově pokračovat. Podle jedné, té kontroverznější varianty přes Václavské náměstí do Opletalovy ulice, podle jiné na Vyšehrad. O akci informovaly letáky „Vezmi s sebou květinu“, rozšiřované po vysokých školách. Objevilo se jich několik verzí podle směrování a zakončení závěrečného průvodu. „Já byl pro Václavák jako středobod politického života, kam by se mělo dojít. Do poslední chvíle jsme nevěděli, jak to dopadne, jestli to někdo nakonec nezatrhne, ale už si to nedovolili a taky chtěli určitě podchytit to reformní studentské hnutí. Rozhodně jsem tam chtěl jít a ještě ráno jsem přesvědčoval všechny kolem sebe na fakultě, i ty dětičky z komunistických rodin, které tam šly a podlehly té atmosféře, pak dostaly nářez a ovlivnily tak svoje rodiče. Člověk byl stavovsky pyšný, že je to studentská akce. Dalo se předpokládat, že dojde ke střetu, ale tehdy jsem si nedovedl představit, že režim je tak chatrný, jak už v té době byl.“

Z Albertova na Národní

Na Albertově ho překvapila ta masa lidí s transparenty. Bylo na první pohled patrné, že už nepůjde jen o studentské shromáždění k uctění památky. Některé projevy byly davem vypískané, on sám ocenil projev studenta Martina Klímy. Pavel Žáček vzpomíná na atmosféru sounáležitosti i na to, že se viditelně nezúčastnila opozice. Průvod z Albertova na Vyšehrad a zpět byl různě usměrňován, tu pořadateli, tu příslušníky Sboru národní bezpečnosti, ale směr byl stále stejný – na Václavák. „Vylezl jsem na sloup u Mánesa, takže jsem viděl na nábřeží desítky tisíc lidí. Bouřlivá, fantastická atmosféra, všude rozsvícená okna, stojící tramvaje po celém nábřeží až ke Slavii a k Národnímu divadlu, kde stojící kordony zabarikádovaly most. Herci vycházeli z divadla, fandili nám lidi z tramvají, mávali nám z oken. Průvod zabočil na Národní třídu. Když jsem se u Nové scény otočil, za námi nikdo...“ Velmi rychlým „řezem“ byl sveden pochodující dav z nábřeží pod Novou scénu, uzavřen přístup na Národní a tam posléze obklíčen ze všech stran.

Člověk byl jako ochrnutý

V uzavřeném prostoru poblíž křižovatky se Spálenou ulicí lidé zpívali, skandovali, zapalovali svíčky, seděli nebo klečeli na zemi před kohortou, podávali jí nebo házeli za štíty květiny. Nějakou dobu to vypadalo, že si s nastalou situací bezpečnostní složky nevědí rady, než začaly do lidí najíždět transportéry. Tlak byl tak velký, že se lidé uchylovali pod auta nebo na jejich střechy, lezli na novinový stánek. Šlo o život. „Když naběhly červené barety, já byl poměrně blízko, v první druhé linii. Přede mnou srazili kopáním na zem mladou holku. Byl jsem úplně jak ochrnutý, jako všichni ostatní, ale stejně si to člověk nepřestane vyčítat. Ležela na zemi a ti samí lidé, co ji skopali, ji pak odvedli, asi do autobusu, a transportéry s těmi radlicemi vepředu pak znovu začaly najíždět, svištěly obušky. Před Palácem Metro se najednou uvolnilo sevření, tak se mi podařilo uniknout. Šel jsem pěšky domů jak v transu, jak v podroušeném stavu. Doma ze mě nemohli dostat slovo. Měl jsem v hlavě jenom jediné: Dál už není možné nechat si to líbit. Něco se musí stát!“ Účet z Národní byl děsivý – stovky zraněných, někteří s trvalými následky typu poškození páteře nebo doživotní psychické újmy.

S mandátem jsem si hlavu moc nelámal

V sobotu v poledne se sešel se spolužáky v hospodě U Zpěváčků, oblíbené mezi studenty a mládeží. Poprvé padlo slovo stávka. Zvažovali a odhadovali síly. Ve dvě hodiny měl pamětník v nedaleké Slavii dohodnutou schůzku s Martinem Mejstříkem, studentem DAMU, ale když do kavárny v domluvený čas přišel, Martin tam nebyl. Zamířil tedy na Václavské náměstí. „Našel jsem ho kousek pod koněm, obklopeného zahraničními televizemi jako CNN a dalšími. Vyhlásil před nimi za AMU stávku, že prý už se sešli a odhlasovali to. Nenapadlo mě nic jiného než to, že žurnalistika do toho jde taky. S mandátem jsem si moc hlavu nelámal, něco jsme si už přece jenom odpracovali, byli jsme v tom jádru připraveni v mezifakultní struktuře. Prostě mi to nedalo. Zakládal jsem si na tom, že dělám novinařinu, zkrátka stavovská záležitost, a tak to šlo do éteru, že fakulta žurnalistiky je ve stávce také.“ Tentýž den a následující noc se na několika místech po Praze spontánně a paralelně sepisovala studentská stávková prohlášení, tu za fakultu, tu za celou školu, tu za všechny pražské vysokoškoláky. Všechna byla radikálnější než Prohlášení Charty 77. „Estébáci asi někde jásali, jak se jim to podařilo v pátek rozehnat, a prošvihli tu sobotu, kdy se to ještě dalo rozložit, pak už bylo pozdě.“ V neděli se vše koordinovalo na koleji Hvězda a pak pozdě do noci na ČVUT, kde se všechno spojilo v jeden proud, který se už nedal zastavit. Bylo rozhodnuto.

Stoupl jsem si na bedničku a vyhlásil stávku

„Pamatuji si, že v pondělí 20. listopadu ráno v osm padesát jsme měli mít psychologii. Místo toho jsme někde sebrali vlajku a vyvěsili ji ve škole. Pak jsem si na dvoře stoupl na bedničku a vyhlásil stávku. Zabarikádovali jsme se a ke dveřím postavili kontrolu. Rozběhla se komunikace s ostatními fakultami. S Luborem Černohlávkem jsme vylezli s vlajkou na římsu školy a strávili tam celé odpoledne. Tam mě našli rodiče, procházející kolem v dlouhém proudu demonstrantů.“ Přestože byl prvním předsedou fakultního stávkového výboru, od počátku se věnoval spíše přípravě studentských novin. Navázal na „Proto“, jehož poslední číslo ještě před pár týdny skončilo ve stoupě. Každý den Pavel Žáček vydával jedno- dvoustránkové letákové noviny, věnoval se práci v tiskovém středisku, připravoval materiály pro studentské „spanilé jízdy“, fungoval jako spojka mezi fakultou a studentským parlamentem v Disku. Studenti přespávali na fakultě, lidé jim nosili jídlo a peníze, taxikáři je vozili zadarmo. Děj se stále zrychloval, požadavky studentů a Občanského fóra eskalovaly, na to, co platilo ráno, si večer už nikdo ani nevzpomněl. Na strach a otázky typu „Co bude dál?“ nebyl v prvních týdnech čas.

Prokopnuté dveře

Studenti měli na začátku obrovský kredit a sílu, ale brzy se jednota začala drolit. Už v prvních dnech stávky došlo k rozkolu v jejich vedení. Napjatá situace si vyžadovala rychlá rozhodnutí, která vždy nebyl čas nechat odsouhlasit všemi. Řešení se hledalo ve dvojím vedení stávky. Ke studentskému vůdci Martinu Mejstříkovi přibyl Šimon Pánek. K dalšímu sporu došlo při prvním pokusu o ukončení studentské stávky, který nakonec vyřešila „ulice“ spontánním vyjádřením nespokojenosti s nově navrženou vládou patnácti komunistů a pěti nekomunistů. Studenti nadále setrvali ve stávce. „Měli jsme jednou týdně nahoře v aule schůzku, kde byl stávkový výbor a plénum. Diskutovalo se o taktice, o tom, co dál, jestli a jak půjdeme s Občanským fórem, a taky třeba o tom, že rok 1968 není naše věc, štvalo nás, že tam jsou pořád ti samí papaláši. Tyto postoje se přenášely do studentského parlamentu. Musel jsem tam vystoupit a podpořit Mejstříka argumenty, proč je nutné požadovat odchod celého komunistického vedení. Pamatuji se, jak nás přišel požádat o podporu Kocáb a pak i Havel. Bez ohledu na to, co se dělo, jak se kolem řítily dějiny, začali se lidé na fakultě čím dál častěji ptát, kdy už bude zkouškové období, že chtějí už dodělat ten semestr a tak podobně. Ne každý byl připraven dva měsíce vydržet ve stávkové pohotovosti, ne každý měl na to vyznat se v tom, co se děje, zkrátka začala se vytrácet vyšší idea a začalo se to rozpadat. Volal jsem tenkrát na celostátní stávkový výbor a žádal jsem je o podporu. Viděl jsem, že je potřeba to lidem vysvětlovat, a Martin Mejstřík slíbil, že přijde k nám na fakultu, ale nepřišel. Tak jsem si do té Řetězovky došel, narazil na zamknuté dveře s ochrankou a ve vzteku jsem je prokopl.“ Pamětník se ještě pokusil motivovat stávkový výbor k setrvání na fakultě přes vánoční a novoroční svátky, ale to už nevyšlo. Soustředil tedy se svými spolužáky a kamarády pozornost na vznik nových Studentských listů. Nulté číslo vyšlo v den zvolení Václava Havla prezidentem. Stávka studentů skončila.

Jak šel život

Pavel Žáček ukončil studia na Fakultě žurnalistiky UK v roce 1992. Souběžně se studiem vedl redakci Studentských listů až do roku 1991. Dále začal ještě studovat historii a politologii na Filozofické fakultě UK, které nedostudoval. Dodnes se u něho spojuje „novinářský“ zájem o aktuální dění a poznání historie a hlubších souvislostí našich dějin. V letech 2007 a 2008 se stal zakladatelem a prvním ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů, je autorem stovek odborných článků a desítek převážně historických publikací. V roce 2017 se prostřednictvím preferenčních hlasů dostal jako nezávislý na kandidátce ODS ze sedmnáctého místa do Poslanecké sněmovny PČR. Posluchačům a čtenářům vzkazuje pro budoucnost: „Klíčové je věřit v demokratické postuláty, nevzdávat se, jít si svou cestou, být schopný rozeznat dobro od zla a v éře, do které nastupujeme, nedělat kompromisy.“ Při pohledu zpět pamětník dodává: „Dodnes jsem pyšný, že cestu k demokracii zahájili studenti svojí demonstrací a stávkou. Byla to naše svébytná, stavovská záležitost. Listopad 1989 je ten středobod, od kterého bychom měli odvozovat svoje politické demokratické jednání, je to jasný antipod režimu minulého.“

Pavel Žáček má tři děti a žije s manželkou v Praze.