Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdena Zábrodská, roz. Krejčová (* 1936)

• narodila se 8. dubna 1936 ve Spáleném Poříčí u Plzně

• v roce 1950 její otec přišel o živnost

• 1950 nastupuje do zdravotnické školy v Plzni

• v roce 1953 ji vyhodili ze školy za účast na demonstraci proti měnové reformě

• v roce 1954 se provdala a založila rodinu

• museli se stěhovat za prací a akceptovat nevyhovující životní podmínky

Zdena Zábrodská se narodila 8. dubna 1936 ve Spáleném Poříčí nedaleko Plzně do rodiny krejčího, který kromě šití na zakázku prodával také galanterii. Maminka Božena byla v domácnosti.

Než šla pamětnice do školy, bydlela v nedalekých Nezvěsticích u své tety Anny Dolákové, která provozovala obchod s konzumním zbožím. K tomuto rodinnému uspořádání je vedly praktické důvody – tetin dům skýtal větší komfort včetně služebné, maminka pamětnice chodívala ke své sestře téměř denně na výpomoc do obchodu a dceři se v Nezvěsticích líbilo.

Z Nezvěstic má mnoho vzpomínek, mimo jiné na rodáka židovského původu, obchodníka Šimona Slánského, který tam také provozoval obchod. „Jednou mě tam teta poslala pro kvasnice, a já místo abych způsobně čekala, začala jsem se houpat na opěrátku na tašky, až jsem na sebe strhla kasu. Pan Slánský měl největší obavy, zda se mi něco nestalo, zvedl telefon a zavolal k tetě, ať si pro mě přijdou.“ Jeho syny, Zdeňka ani Rudolfa Slánské, si ale osobně nepamatuje, protože za války už byli z Nezvěstic pryč. Pamětnice byla svědkem zmizení Židů z okolí. Jejich rodiny samotné se válka výrazně nedotkla, otci krejčímu zákazníci platili i v naturáliích, takže o jídlo v hladových válečných letech přílišnou nouzi neměli.

V šesti letech, kdy nastupovala do školy, si Zdenu Zábrodskou rodiče vzali opět k sobě do Spáleného Poříčí, kde v padesátých letech zažila okamžiky, jež život celé rodiny drasticky poznamenaly.

Sebrali nám živnost

„Začalo to tím, že tatínkovi zrušili živnost. Někdy v roce 1950 přišli k nám do obchodu nějací lidé a sdělili mu, že krejčovské dílny se budou likvidovat a on půjde pracovat do komunálu. Sepisovali pak zboží, vzali si nějaké látky, něco mu tam nechali, ale náš dosavadní život prakticky skončil. Nacisty jsme přežili celkem dobře, ale mnohem horší to bylo za komunistů...“

Pracovní podmínky v komunálních službách byly tristní. „Byla to jedna dílna, kde šilo několik krejčích, a vzpomínám si na plesnivé zdi a zimu. Táta by se tam neuživil, a tak šil doma ještě pro známé. Nakonec z toho měl důchod čtyři sta korun, což byl výsměch.“

Maminka pamětnice Božena Krejčí, která byla celý život v domácnosti, musela ve svých padesáti letech nastoupit do továrny na nábytek a zvykat si na fyzickou dřinu. „Muselo to pro ni být utrpení. Stála na konci pásu, kde tahala a balila kusy nábytku. Ve svém věku chodila do práce raději dřív, už ve čtyři hodiny, aby si stihla nařezat papíry na balení.“

Zdena Zábrodská byla v té době ráda, že se dostala na tříletou zdravotnickou školu v Plzni, kam dojížděla ze Spáleného Poříčí. „Nás děti zrušených živnostníků nechtěli přijímat ani do škol. Zdrávka nebyla zrovna to, co jsem chtěla dělat, raději bych šla někam do kanceláře, ale nic lepšího nebylo, a tak jsem to vzala.“

Měnová reforma postihla naši rodinu dvakrát

Nakonec jí ale ani tuto školu nebylo přáno dokončit. Prvního června 1953 se totiž pamětnice cestou ze školy spolu se svou spolužačkou Evou Horovou nachomýtla na náměstí, kde právě demonstrovali lidé postižení měnovou reformou.

Tatínek i děda byli velmi skromní a spořiví lidé a peníze ukládali ve spořitelně. Zdena Zábrodská vzpomíná, jak táta přišel s tím, že prezident Zápotocký říkal, že měnová reforma nebude. V té době přistavovali verandu, potřebovali nakoupit materiál, a tak šel nepříliš důvěřivý otec ten večer pro jistotu peníze ze spořitelny vybrat. Stejně už bylo pozdě... Následující den, 1. června, rozhlas ohlásil měnovou reformu.

Pamětnice byla tou dobou v Plzni. „Aniž bychom věděly, o co přesně jde, šly jsme se s kamarádkou podívat, co se na náměstí děje. Stály jsme u radnice. Byla tam hrozná vřava, hrnuli se tam škodováci, lidi tam křičeli něco o Bílé hoře a že vezmou klacky... Vyrojila se tam spousta policajtů a dva k nám přišli a legitimovali nás.“

Vyhodili mě ze školy a nabídli mi práci v cihelně

Druhý den přišlo do školy hlášení o účasti Zdeny Zábrodské na protistátní demonstraci a těsně před absolvováním z ní byla vyhozena.

„Až po roce 1989 jsem se dozvěděla, kdo mě nechal vyhodit. A proč vyhodili jen mě, ale mou spolužačku, která tam se mnou byla také, nechali být. Důvod byl ten, že byla sousedkou toho, kdo o vyhazovu rozhodoval.“

Osmnáctileté nedostudované zdravotní sestře nabídli práci v cihelně. „Táta se naštval a se slovy, že svou jedinou dceru nedá do cihelny, hodil dopis do kamen.“

Museli jsme skákat, jak komunisti pískají

Pamětnice zůstala doma, pomáhala v domácnosti a učila se šít. Do roka se vdala za Jaroslava Zábrodského z podobně postižené rodiny živnostníka – mlynáře ze Spáleného Poříčí.

Novomanželé bydleli v domě rodičů, kde si z krámku vytvořili pokoj s kuchyňkou. Když Zábrodským sebrali mlýn, Jaroslav ještě chvíli pracoval na jejich zabraném mlýně jako zaměstnanec. „Pak ale jednou přijeli z Plzně nějací pánové a řekli, že ho potřebují v lese jako dřevorubce. A tak musel jít. Dcera se mi narodila v roce 1955 a Jaroslav byl zrovna na práci někde v horách.“

Manžel si nemohl vybírat, co bude dělat, a tak si ho jako námezdní sílu národní výbory přehazovaly, jak se jim zlíbilo. „Stěhovali jsme se z místa na místo, jak komunisti pískali. Osm let manžel pracoval ve mlýně v Klatovech a Dobřanech. Bylo to hrozné, klapal tam mlýn, všude byl prach a do starých stájí nasadili družstevníci telata. V tom jsme bydleli se dvěma malými dětmi.“

Když už poté Jaroslav Zábrodský pracoval ve městě v podniku a pamětnice prodávala v domácích potřebách, dočkala se rodina s dospívajícími dětmi konečně čtyřpokojového bytu. „Byli jsme šťastní a doufali jsme, že už nás odtud nevyhodí,“ vzpomíná. Nakonec se ale ve svých padesáti letech Jaroslav Zábrodský stejně pustil do stavby vlastního domku v Plzni, v němž žije Zdena Zábrodská dodnes.

V roce 1977 váhala, zda podepsat Chartu 77, ale nakonec to neudělala. „Byla jsem už tak zpražená, že už jsem chtěla mít klid,“ přiznává pamětnice.