"Byl tam jeden legionář, Čech, který inzeroval, že ti, co jsou z České republiky, se mají nahlásit. Jel jsem za ním, a říkal, pravda, můžete jet domů, rodiče tam na vás čekají… Rodiče tehdy byli už dávno pryč, což jsem ale nevěděl. Pak jsem přišel do sběrného tábora v Plzni v Česku. My jsme mysleli, že půjdeme domů, ale v Plzni na nás čekalo vojsko a z nás se staly zajatci. Potom jsme se měli špatně. Asi tři měsíce jsem byl v Plzni, potom jsme my, mladí, šli do dolů do Moravské Ostravy. V Plzni jsme museli všechno odklízet, bylo to rozbité. Potom jsme byli u zedníků a i ve slévárně, dělali jsme samou těžkou práci."
"Julia Meinla si pamatuji. Vícekrát byl ve Frélichově. Za ženu měl mladou Japonku, která vždycky rajtovala skrz Frélichov. On byl takový starší, podsaditější. Na jeho statek jsem chodil trhat hrách, s Neupauerem. Pro Meinla pracovalo hodně lidí, na statku byla i konzervárna. Mainl měl hodně hrachu, lidi ho chodili trhat. Za Reicha dostali pět feniků za kilo, což bylo dost peněz. Za den se dalo vydělat až pět marek."
"V Plzni jsme jednou za týden dostali korespondenční lístky. Psal jsem domů, ale nedostal jsem nic. Pošťačka, která nosila poštu, ji roznášela i za Reichu, všechny lidi znala. A tak když jsem psal podruhé, uviděla Vranešic 216, věděla, že jsou pryč, donesla lístek mojí tetě Stavaričové, která byla ještě doma. Asi za osm dní jsem dostal balík, druhý den i psaní, ve kterém bylo sto korun a teta psala, že rodiče už jsou pryč."
Matthias Wraneschitz se narodil roku 1927 ve Frélichově rodičům Janu a Anně Vranešicovým. Doma se mluvilo chorvatsky, protože však Vranešicovi bydleli v části obce, kde žilo také několik německých rodin, malý Matěj od dětství používal také němčinu. Znalost češtiny přišla s nástupem do první třídy české školy v roce 1933. V září 1944 musel narukovat do německé armády, bojově byl nasazen na západní frontě. Po skončení války se dostal do Plzně, kde byl internován v táboru pro Němce a pracoval na odklízení trosek po bombardování města. Pracovní povinnost po třech měsících pokračovala v dolech na Ostravsku, kde pan Wraneschitz pracoval až do roku 1948. Tehdy se mu totiž podařilo uprchnout, vrátit se do Frélichova a druhý den ihned odejít do Rakouska.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
