Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Wollerová (* 1947)

• narozena 29. září 1947 v Domažlicích

• absolvovala Střední všeobecně vzdělávací školu v Domažlicích

• koncem 60. let studovala na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem

• poté přestoupila na Filozofickou fakultu v Olomouci

• vystudovala učitelský obor čeština-dějepis

• od roku 1972 působila jako středoškolská profesorka na domažlickém gymnáziu

• 28. února 1990 byla kooptována do funkce předsedkyně městského národního výboru v Domažlicích

• v letech 1990–1998 starostkou Domažlic

• poté se vrátila k pedagogické praxi

Jaroslava Wollerová se narodila 29. září 1947 v Domažlicích. Otec Alois byl úředník, matka Anna v domácnosti, bratr byl o čtyři roky starší. Rodiče byli politickým přesvědčením národní socialisté. Po roce 1948 byl její otec jako politicky nežádoucí z Domažlic přeložen do Blatné za účelem vybudování nového potravinářského podniku a domů jezdil jen na víkendy.

Rodinu vystěhovali z bytu, jelikož otec pracoval mimo Domažlice, a dětství tak Jaroslava strávila v chaloupce o jedné místnosti bez vody a kanalizace. V roce 1953, po několika písemných stížnostech otce adresovaných i na Kancelář prezidenta republiky, nakonec v Blatné byt dostali a přestěhovali se do něho z Domažlic.

V kruhu rodiny se vždy bavili o politice otevřeně. Děti věděly, co mohou říct na veřejnosti. „Jako malá jsem viděla své rodiče poprvé brečet, zejména otce. Později jsem se dozvěděla, že to bylo zrovna v době popravy Milady Horákové,“ vzpomíná Jaroslava Wollerová.

Otec byl velice pracovitý, z dnešního pohledu workoholik. Nadšený fotograf. Pro režim nespolehlivý. V Blatné vybudoval pobočku potravinářského podniku de facto z ničeho. V roce 1959 přišel při transformaci podniku o vedoucí místo a velice těžce to nesl. Byl introvert, moc se doma rodině nesvěřoval. 

Domažlice byly sympatické maloměsto

Základní školu absolvovala Jaroslava v Blatné. Po otcově předčasné smrti (bylo mu 52 let) se na maminčino přání rodina v roce 1962 přestěhovala zpět do Domažlic, kde téhož roku začala Jaroslava Wollerová studovat střední školu, tehdejší SVVŠ (později Gymnázium J. Š. Baara v Domažlicích). Rodina nebyla příliš hmotně zajištěna. 

Jaroslava studovala matematicko-fyzikální větev s maturitou a k tomu s výučním oborem zámečník. Na praxi chodila do kdyňských závodů a domažlické továrny Desta. Hrála basketbal a volejbal. Na Domažlice té doby vzpomíná takto: „Domažlice byly sympatické maloměsto, kde se všichni znali a každý viděl tomu druhému do talíře.“ Z dnešního pohledu viděla tehdejší Domažlice jako ještě tradiční, s poválečným dozníváním. Maminka se o rodinu starala sama. Byla to pragmatická žena. Pamětnice také vzpomíná, jak maminka zpívala v domažlickém pěveckém souboru Čerchovan. Znala všechny členy souboru.

Při brigádách v příhraničí několikrát nevědomky narušila s vrstevníky pohraniční pásmo. To poznali, když byly vystřeleny signální rakety. Existenci železné opony si uvědomovala. Nemohlo se do příhraničních vesnic – na Českou Kubici, na Folmavu. Do Nemanic jezdila její kamarádka na propustku. Maminka si občas posteskla, zda bude moci ještě někdy navštívit Čerchov, nejvyšší horu Českého lesa, kterou měla spojenou s lyžováním z dětství a která se tehdy ocitla v zapovězeném pohraničním pásmu. V 1968 se hraniční pásmo o něco posunulo a mohlo se zajet na Folmavu. Jaroslava vzpomíná: „Děda vyprávěl o cestách do nejbližšího německého města, Furth im Waldu, kam chodili občas na pivo.“ 

Zlatá šedesátá na Babyloně

V maturitním ročníku studentům učitel občanské výchovy vykládal o sovětské armádě v amerických uniformách. Studenti si to nenechali líbit a přinesli do školy dobové fotografie a do otevřené diskuze přispívali se vzpomínkami na osvobození od svých rodičů a prarodičů. Následoval trest. Místo vyloučení ze školy nakonec prý museli studenti za trest maturovat ve svazáckých košilích. 

Od mládí měla pamětnice „toulavé boty“. Na střední škole byla členkou turistického kroužku. Prošla a procestovala celé Československo od západu na východ. Jako malá listovala Ottovým naučným slovníkem a snila o místech, které jednou navštíví.

Vzpomíná na rekreační místo Babylon u Domažlic. „Za středoškolských let byl pro mne rájem na zemi. Každé prázdniny jsem strávila na pláži u vody a s přáteli. Bylo to místo, kam chodili místní a kam se sjížděli i ‚lufťáci‘ z celého kraje, zejména z Plzně. Vzpomínám si na benátské noci, koncerty (např. Karla Zicha). Zlatá šedesátá pro mne začaly na Babyloně.“

Po maturitě Jaroslava nejdříve nastoupila ke studiu medicíny Plzni, ale kvůli alergii studium po roce ukončila. Další láskou pro ni byly knihy. V Ústí nad Labem na pedagogické fakultě tehdy otevřeli obor čeština a dějepis. Maminka tam měla příbuzné. Fakulta měla v té době velmi vysokou úroveň, prý i díky tomu, že tam učilo mnoho profesorů za trest. 

Během šedesátých let, jako vysokoškolačka, Jaroslava cítila politické uvolňování. „Bylo to období, které mi dalo schopnost kritického přemýšlení. Mohlo se říkat, co si kdo myslel. Mé generaci tyto léta přinesla možnost otevřené a beztrestné debaty v seminářích nad různými tématy. Byla to doba, kdy se se svými názory otevřeli i vyučující.“

Zádušní mše za Jana Palacha skončila policejním násilím

Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zažila Jaroslava Wollerová v Domažlicích. Maminka večer vstoupila do pokoje a řekla: „Zemi obsadili Rusové, Franta (bratr) půjde rukovat.“ Protože se v té chvíli všichni domnívali, že se budeme bránit. O několik dní později pak v Ústí nad Labem na ulici slyšela, jak hlasatelka do veřejného rozhlasu četla znění takzvaných moskevských protokolů, ujednání, se kterými se československé vedení několik dnů po invazi vrátilo z Moskvy. Pamatuje na zděšené reakce kolemjdoucích z toho, jak nás vláda zaprodala Východu. 

„Po upálení Jana Palacha jsme jeli se spolužáky na zádušní mši do Oseka,“ vzpomíná pamětnice a dodává: „Rozehnala nás policie obušky a já jsem utržila ránu do ramene, která si vyžádala ošetření lékaře. Tehdy jsem poprvé poznala strach před fyzickou bolestí, násilím.“

„Začalo období, kdy jsem nevěděla, co bude. Zda vůbec dostuduji. Na univerzitě se ustanovovaly prověrkové komise. Zkusila jsem rozdílové zkoušky na univerzitu do Olomouce a po úspěšném složení jsem nastoupila do čtvrtého ročníku,“ vzpomíná Jaroslava. V Olomouci studovala dva roky. Zde zažila začátek normalizace a postupné odstavování nejlepších „mozků“ univerzity. Po ukončení studia si začala shánět práci. 

Jaroslava nastoupila nejdříve jako učitelka na střední školu do Klatov, dlouho tam ale nepobyla. O nové pracovní příležitosti na domažlickém gymnáziu říká: „Shodou náhod, když si jedna paní učitelka z gymnázia stěžovala na nedostatek učitelů u mé maminky v obchodě, jsem dostala nabídku nastoupit na gymnázium Jindřicha Šimona Baara v Domažlicích přímo na češtinu a dějepis, což jsem považovala za obrovskou čest a příležitost.“ Zde potkala mnoho svých přátel a kamarádů. V tu dobu mělo tamní gymnázium jeden z nejmladších učitelských sborů v kraji. Šrouby normalizace se postupně utahovaly i na gymnáziu. Námluvám ke vstupu do strany odolala a nikdy do ní nevstoupila.

Psaní posudků a vymývání mozků

Pamětnice se ve vzpomínkách vrací i k výjezdu do Spojených států amerických krátce předtím, než „spadla klec“.

„V roce 1969, prakticky za minutu dvanáct, jsem navštívila příbuzné na Floridě. Tam jsem v srpnu 1969, se slzami v očích, zažila první výročí okupace. Po návratu mne navštívil jakýsi pán přímo doma. Po půlhodinovém rozhovoru jsem zjistila, že jde o příslušníka StB, kterému bylo krajně podezřelé, že jsem se vrátila z USA zpět do vlasti,“ vzpomíná na nepříjemnou návštěvu příslušníka StB. Ve stejné době měla tutéž návštěvu její maminka v práci.

Podruhé se dostala do pozornosti StB kvůli tomu, že svému studentovi doporučila četbu knihy Jana Vrby Chodský černý týden, Chodský bílý týden. Prý netušila, že se regionální spisovatel Vrba ocitl na pomyslné černé listině. Studenta z knihovny vyhodili a paní Wollerová dostala všechny seznamy s nežádoucími autory k nastudování. 

„Období normalizace. Stranická školení, psaní posudků na studenty i na samotné učitele, vymývání mozků, nemožnost pokračovat ve studiu po vyloučení rodičů ze strany. Dnes již komicky působí označování dětí jako dělnických, rolnických a ostatních v kantorských notesech. Prvním dvěma skupinám jsme měli dávat přednostní péči,“ vzpomíná na dobu normalizace.

Uvolňování režimu poprvé začala pociťovat v čase sovětské perestrojky v druhé polovině 80. let. Tehdejší sovětský česky vydávaný časopis najednou začal přinášet mnohem otevřenější informace než dobová československá periodika. V létě a na podzim roku 1989 začaly akce v NDR, kam se jeli s kolegy podívat na velké demonstrace. Posteskli si, zda se něčeho takového dočkají i u nás. Za pět týdnů už byly protesty i v Praze.

Havlovi zakázala kouřit na radnici

Díky kolegům a studentům z Prahy se dozvěděli o tom, že se něco děje v hlavním městě. Studenti nakonec začali stávkovat i v Domažlicích. S trochou humoru a nadsázky mluví o „posledním politickém vězni“ v Domažlicích: „Když na setkání občanů v kině Čakan jeden ze studentů přečetl výzvu a prohlášení pražských vysokoškoláků, odvedl ho nějaký pán v montgomeráku a začal ho vyslýchat. Ukázalo se, že to byl agent StB. Vše ale dopadlo dobře. Studenta učitelé přivedli zpátky.“

Při protestech na domažlickém náměstí vystoupila pamětnice jednou. Postupně se zapojila do Občanského fóra, kde prý uplatnila hlavně své znalosti češtiny a věnovala se redigování a korekturám vydávaných prohlášení. 

„V lednu 1990 mi zavolali, zda bych byla ochotna nechat se kooptovat do vedení města – na předsedu národního výboru. Do politiky jsem se nehrnula, ale jelikož měli dalšího kandidáta jen komunisté, souhlasila jsem s tím, že to bude na přechodnou dobu devíti měsíců, do podzimního zrušení národních výborů,“ popisuje svůj vstup do aktivní politiky. Paralelně s novou politickou pozicí, na své přání, ještě stihla dovést svou třídu k maturitě.

Ani na podzim, při volbách do vedení města, nebyl jiný kandidát kromě komunistického. Po prvních svobodných komunálních volbách na podzim roku 1990 se stala starostkou města. Namísto přechodné doby ve vedení města nakonec prožila osm let.

Vzpomíná, jak v listopadu 1991 nejen Domažlice, ale i celý okres navštívil prezident Václav Havel. Slavnostně se poobědvalo v restauraci na Vavřinci, kde si pan prezident vyžádal tradiční pokrm, Chodskou baštu, namísto kuřecího plátku, který měl dostat na doporučení svého doktora. Následovala návštěva pomníku Jindřicha Šimona Baara a slavnostní přijetí na domažlické radnici. S úsměvem vzpomíná, jak panu prezidentovi, jako jedna z mála, zakázala kouřit v celé budově radnice.

Po osmi letech ve vedení města se vrátila zpět k učitelství na Gymnázium Jindřicha Šimona Baara v Domažlicích, kde působila až do důchodu. Nadále vyučuje na Univerzitě třetího věku, nadále zůstává i v politice. Je členkou Zastupitelstva města Domažlice. Rodnému kraji přeje do budoucna mnoho štěstí v rozvoji: „Chodsko má dlouhodobě nevyužitý potenciál nejen v oblasti turismu,“ a k tomu hrdě dodává: „Rodné Domažlice a okolí, místní kulturu a přírodu mám velice ráda.“