Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Úspěšnou továrnu otec vybudoval od nuly, komunisté z ní rodinu vyhnali
narodila se 6. prosince 1933 v Turnově
otec Josef Bartoň se nechal najmout na zaoceánskou loď, dva roky pracoval v USA
mezi léty 1910 až 1918 sloužil na rakouské válečné lodi Císař Karel VI.
během první republiky vybudoval úspěšný podnik Bartoň YORD, vyráběl zahradní nábytek
v roce 1947 otec předčasně zemřel
v roce 1948 komunisté firmu i veškerý majetek rodině zabrali
rodina čelila perzekucím, sestru stíhala StB, strýc tragicky zahynul
pamětnice se stala zdravotní sestrou, působila v Turnově, Varnsdorfu či Frýdlantu
potížím kvůli třídnímu původu čelila celý život
od roku 1966 pracovala v pražském Ústavu pro péči o matku a dítě
v roce 1983 ji pro přílišnou „demokratičnost“ z pozice vrchní sestry sesadili
po sametové revoluci usilovala o navrácení majetku, z kterého nakonec získala zpět jen zlomek
v roce 2022 žila v Turnově
Na přelomu let 1947 a 1948 se život pamětnice Květoslavy Wodzikové během několika měsíců obrátil naruby. V jednu chvíli její rodina plánovala život v Americe a ona snila o studiu medicíny. Krátce nato se ale s blízkými dělila o potravinové příděly a lidé na ulici před ní raději přecházeli na druhý chodník.
V Československu tehdy přebrali moc komunisté a okamžitě začali znárodňovat soukromý majetek. Týkalo se to i prosperující turnovské firmy Bartoň YORD, kterou otec pamětnice vybudoval od nuly. Ze dne na den o ni Bartoňovi přišli a museli se vystěhovat.
„Jak jsme se tehdy měli bránit? Nešlo to a neuměli jsme to. Kdyby se toho táta dožil, určitě by ho zavřeli,“ soudí Květoslava Wodziková. Místo protestů či emigrace se tenkrát společně se svojí sestrou i matkou s nastalou situací vyrovnaly.
Pamětnice se pak navzdory svému špatnému kádrovému profilu dokázala vypracovat na pozici vrchní sestry v pražském Ústavu pro péči o matku a dítě. Ale dějiny se měly opakovat, a tak zase nastal den, kdy se jí kolegové na veřejnosti náhle vyhýbali.
Otec pamětnice Josef Bartoň se narodil roku 1887, vyučil se strojním zámečníkem a za prací vyrazil do světa. V Hamburku se nechal najmout na zámořskou loď mířící do New Yorku. Po své druhé námořní cestě ve Spojených státech zůstal a dva roky zde strávil prací ve strojírenských závodech.
Když dosáhl odvodového věku do rakousko-uherské armády, rodiče na něj naléhali, aby se vrátil domů. Učinil tak a po absolvování námořní strojní školy nastoupil v roce 1910 službu na lodi Císař Karel VI., se kterou procestoval mnohé kouty světa.
„Kotvíme v Alžíru, ve Španělsku, v Cádizu, na Kanárských ostrovech, v Brasílii, v Santosu, Rio de Janeiru a v Montevideo ve státě Uruguay. Konečně vjíždíme proti proudu řeky Paraná v zátoce La Plata do hlavního města v Argentině. Argentinská republika slaví právě tento rok stoleté trvání a v Buenos Aires je pořádána světová výstava. Mimo nás kotví tu válečné lodi všech států a oslavujeme Argentinskou republiku až do omrzení,“ píše Josef Bartoň ve svých deníkových zápiscích.
Původně čtyřletá služba se mu ovšem protáhla. Nejprve kvůli Balkánským válkám, ale především kvůli první světové válce, během níž zažil například vzpouru v Boce Kotorské. Na válečné lodi nakonec strávil dlouhých devět let. S ostatními českými námořníky se pak vrátili do nově vzniklého Československa.
Když válka skončila, rozhodl se Josef Bartoň podnikat. Pronajal si dílnu v Turnově, kde vyráběl kombinaci žebříku s žehlicím prknem. Se svým inovativním výrobkem objížděl veletrhy a brzy také prorazil do světa. Z původní sklepní dílny, do které zatékalo, vyrostl komplex továrny Bartoň YORD se stovkou zaměstnanců. Vyráběl se zde především zahradní nábytek, ale i sušičky na prádlo a bubnové pračky.
V duchu amerického snu se z Josefa Bartoně stal úspěšný podnikatel. Své výrobky si navíc nechal patentovat. Právě na již zmíněném bartoňovském žebříku stojí slavná scéna Vlasty Buriana ve filmu Zlaté dno. Elektrickou pračku značky Bartoň YORD lze dosud vidět v Národním technickém muzeu.
Úspěch a bohatství otci ale podle pamětnice do hlavy nestouply. Nechtěl být oslovován jako pan továrník, ale raději svým jménem. Stejnou výchovu a morálku se snažil vštípit i svým dvěma dcerám Květě a Adéle.
„Nebyly jsme vychovávány jako továrníkovic holky, to nám v životě velice pomohlo. Když jsme zaspaly, musely jsme do školy běžet, a přitom auto s řidičem stálo před domem. V tomto jsme se sestrou vyrůstaly, takže když po válce došlo na ty horší věci, měly jsme díky otcově výchově dobrou výbavu,“ hodnotí Květoslava Wodziková.
Josef Bartoň se angažoval i ve veřejném životě, působil v Sokole a inicioval například výstavbu sokolovny v Daliměřicích. Podle pamětnice byl velkým vlastencem, a tak musel těžce nést roky 1938 a 1939, kdy nacistické Německo zabralo na základě mnichovské dohody nejprve Sudety a následně obsadilo i zbytek Čech.
Zanedlouho se rozpoutala druhá světová válka a wehrmacht Bartoňům zabavil nákladní automobily. Podnik přesto dál prosperoval, výroba se částečně proměnila a musela, stejně jako v případě celého českého průmyslu, podléhat také potřebám nacistické válečné mašinérie. Josef Bartoň měl například vyrábět saně na východní frontu, záměrně ovšem zakázku zdržoval a dodal je až na jaře.
Pamětnice si z období války dále vybavuje, že doma poslouchali vysílání z Londýna: „Měli jsme v kuchyni rádio a šlo to přepnout odposlechem na celou fabriku. Zůstalo to přepnuté a Londýn vysílal do celé továrny. Řvalo to na celé kolo, naštěstí byl večer a nikdo tam nebyl. Nikdo nás neudal, hrozil za to trest smrti.“
Jeden čas Josef Bartoň ukryl v prostorech továrny pod hromadou pilin nějaké Čechy, Květoslava Wodziková se však nikdy nedozvěděla, o koho šlo. Období války a nacistické okupace nicméně rodina přečkala. Do většího nebezpečí se dostali až v samotném závěru, kdy došlo k osvobozeneckým bojům.
Rodiče pro jistotu chtěli poslat dcery ke známým do Mašova na předměstí Turnova, ale ani tam nebylo bezpečno. Po cestě zpátky na náměstí zahlédli stát otce u zdi s dalšími muži, mířili na ně němečtí vojáci. Matka se díky svému částečně německému původu dokázala s vojáky domluvit a Josefa Bartoně pustili.
Na továrně pak Josef Bartoň vyvěsil československou vlajku a zabarikádovali se. Rodina se v posledních dnech války schovávala ve sklepě. „Slyšeli jsme rány a jak nahoře dupou. Měli pancéřové pěsti. V dílně bylo všecko prostřílené, snažili se k nám dostat. Pak někdo říkal, že tu jsou děti. Tak nás nechali být,“ líčí Květoslava Wodziková.
Po válce plánoval Josef Bartoň odjet s celou rodinou do Ameriky. Pamětnice snila o studiu medicíny a její sestra Adéla, tou dobou už studentka obchodní akademie, zase o ekonomickém vzdělání ve Švýcarsku. Vše se ale bohužel vyvinulo jinak. Otec se tou dobou už potýkal s těžkou srdeční nemocí.
Pracoval, co mu jeho síly dovolily, a po fabrice ho ochotně vozil zaměstnanec Koďousek. I přes péči lékaře Bohumila Prusíka, nominovaného na Nobelovu cenu, se otcův zdravotní stav zhoršoval a v roce 1947 zemřel. Jen pár měsíců poté uchvátili v Československu moc komunisté a okamžitě se rozhodli zakročit proti buržoazii, svému hlavnímu ideologickému nepříteli.
Do továrny Bartoň YORD brzy napochodovaly Lidové milice v čele s Koďouskem a podnik byl hned v první vlně znárodněn. „Milicionáři nás doma hlídali, abychom neudělaly já nevím co. Zůstaly jsme tam jen ženy, matka, dvě děti, teta a babička. Teta mohla zůstat ve fabrice pracovat, ale matku vyhodili. Nějaký čas nesměla vůbec pracovat, pak dělala v čistírně a provazárně. Nebylo žádoucí, aby měla nějaké významné místo,“ popisuje Květoslava Wodziková.
Rodinu také brzy vystěhovali z objektu továrny do malého zaměstnaneckého domku v těsném sousedství. Umožnili jim vzít jen pár věcí a psi, které si sestry chtěly nechat, do druhého dne zmizeli. Ke všem těmto událostem se v rodině přidala ještě sebevražda strýce Rudolfa, který neunesl ztrátu svého obchodu se střižním zbožím.
V té době už Květoslava Wodziková studovala zdravotní školu v Pardubicích. Vzhledem k tomu, že bydlela na internátu, měla jako jediná z kapitalistické rodiny nárok na potravinové lístky a domů občas přivážela jídlo. Bartoňovi se v nově nastoleném režimu ocitli na okraji společnosti. Někteří lidé jim to dávali najevo a raději přecházeli na druhý chodník. Podle pamětnice se ale našli i ti, kteří byli ochotni pomáhat.
Komunistické represe se více dotkly její sestry Adély. Chodila s chlapcem, který emigroval, a brzy ji kvůli tomu zatkla Státní bezpečnost (StB). „Odvezli ji do Liberce a nechali sedět v cele bez kliky. Chtěli po ní spolupráci. To nešlo. Byla tím vším dlouhou dobu psychicky postižená. Třeba jsme šly do kina, za námi jelo auto a ona se pořád ohlížela. Bála se, že ji seberou. Tenkrát ji v noci odvezli na Paceřický kopec,“ říká pamětnice.
Sestra později měla možnost díky fingovanému sňatku emigrovat do Švédska. Kvůli rodině, která by z toho měla další problémy, to však nakonec odmítla. Květoslava Wodziková se domnívá, že následky, které si její sestra z estébáckého pronásledování odnesla, se podepsaly i na jejím předčasném úmrtí v roce 1986.
Pamětnici se dvířka vedoucí k její vysněné medicíně nakonec přeci jen trochu pootevřela. Ředitelka zdravotní školy, ač komunistka, si všimla jejího nadání a chtěla ji přihlásit na vojenskou medicínu do Hradce Králové. V té době to ale pro Květoslavu Wodzikovou bylo již komplikované. Žila společně se svým budoucím mužem Bohumilem Soukupem, který v té době také studoval veterinu, a dvě vysoké školy by společně v ekonomicky složitém období po komunistické měnové reformě neutáhli.
„Neměla jsem nárok na finanční podporu, jen stipendium za prospěch, musela jsem vydělávat. Ani jsem nejela na zkoušky, abych chodila pět let do školy a v šestém ročníku mi řekli, že nemám původ a na shledanou, to ne,“ přiznává.
Stala se tak zdravotní sestrou. Po maturitě se na umístěnku dostala do turnovské nemocnice a záhy ji dokonce povolali jako vrchní sestru do Varnsdorfu. Dětské oddělení v tehdy doosidlovaném a strádajícím pohraničí vedli čerstvě promovaní doktoři a většinou nekvalifikované sestry. Z Varnsdorfu brzy pamětnice přešla do Frýdlantu, kde se s manželem usadili a založili rodinu.
Z dětského oddělení přešla na ambulanci, k čemuž občas patřily výjezdy za rodičkami. Doktor s nimi v sanitce nejezdil, a pokud už nezbýval čas na převoz do Liberce či Frýdlantu, prováděla pamětnice porod v odlehlých vesnicích sama.
Třídní původ pamětnici neustále pronásledoval a vedl i k rozpadu jejího prvního manželství. Přestože se s mužem znali už od střední školy a byl synem jednoho z otcových zaměstnanců, její rodinné zázemí mu náhle začalo vadit. Rozvedli se v roce 1965 a další kroky Květoslavy Wodzikové vedly do Prahy.
Tam se v začátcích se dvěma dětmi ubytovala u své tety, vdovy po strýci Rudolfovi. Díky ní posléze také našla práci v Ústavu pro péči o matku a dítě. Ten dodnes patří mezi špičkové porodnice a pro pamětnici to byla velká změna oproti Frýdlantu a Varnsdorfu.
V podolské porodnici si pamětnice všimli její někdejší kantoři ze školy a vytáhli ji na místo vrchní sestry. Místo asistencí u porodu ji tak náhle čekala samá administrativní práce, účast na konferencích a vedení 120 podřízených. „Nikdo mi nic nepředal, nevěděla jsem, co mám dělat. Najednou za mnou přišli, že musím organizovat příjezd ministra na MDŽ. Dopadlo to nakonec dobře,“ přibližuje.
Krátce po svém příchodu do Prahy zažila i dramatické události související s invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Květoslava Wodziková se zrovna vracela z Turnova po dovolené. Cestou ve vlaku lidé rozdávali protestní letáky, podél kolejí už viděla ruské vojáky se samopaly a pražské ulice se jen hemžily tanky. V podolské porodnici zřídili ošetřovnu, ale žádné raněné jim nepřivezli.
Invaze zvrátila reformní snahy pražského jara a Československo nasměrovala zpět k tvrdšímu normalizačnímu režimu. Součástí tohoto procesu se staly i takzvané prověrky, které se týkaly členů KSČ ale i osob v důležitých vedoucích pozicích, a tak před komisi musela předstoupit i pamětnice.
„Vyslechla jsem si to svoje, zase to samé, že pocházím z téhle rodiny. Řekla jsem jim na to, že jsem si nevybrala, v jaké posteli jsem se narodila. Vstupovat do strany jsem nechtěla, to bych se na sebe nemohla podívat,“ vypráví Květoslava Wodziková.
Během prověrek o své místo nepřišla. V sedmdesátých letech se také podruhé vdala za Miroslava Wodzika, manželství ovšem bylo krátké, protože brzy zemřel. Na pozici vrchní sestry pracovala až do roku 1983, kdy přeci jen nakonec došlo k jejímu odvolání.
„Odůvodnili to tím, že jsem až moc demokratická. Nějaký soudruh mi tam říkal, že jako dcera továrníka musím vědět, jak se jedná s poddanými. Říkala jsem mu, že to slovo z domova neznám, pro nás to byli spolupracovníci.“
Stala se řadovou zaměstnankyní a někteří kolegové opět přecházeli na druhou stranu, když ji potkali na schodišti. Vyznamenání z celozávodní schůze jí ředitel raději předal stranou mimo zraky všech. Tyto absurdity už ale neměly mít dlouhého trvání.
V listopadu 1989 komunistický režim, který rodinu pamětnice o mnohé připravil, konečně padl. „Měla jsem ohromný pocit a hodně to obrečela, protože se toho moje sestra nedočkala, to mi bylo líto,“ přiznává Květoslava Wodziková.
Po sametové revoluci se pamětnice rozhodla ucházet v restituci o otcovu továrnu, která po desetiletích socialistického hospodaření ztratila mnohé ze svého lesku a nacházela se zde šroubárna. Budovy zpustly, řada původního moderního vybavení zmizela a také otcovy patenty už zůstaly promlčené. Květoslavu Wodzikovou čekal náročný a zdlouhavý administrativní i právnický proces.
„Ze začátku to vypadalo příznivě, sešli jsme se s novým ředitelem továrny, dobře jsme se domlouvali. Pak se ukázal problém, že jsem jen dědic, a ne původní majitel. Nakonec restituci přiznali, ale původní odhad se zmenšil na polovinu a dostala jsem to v kupónech. Část jsem dala svým dětem, část jsem investovala do domu, zbylé akcie jsem rozprodala a zbavili jsme se toho.“
Pamětnice pracovala v podolské porodnici až do svých 70 let. Posléze se vrátila do rodného Turnova do domku, kam její rodinu vystěhovali milicionáři. Z okna stále viděla tovární věž, kde si kdysi jako malé se sestrou hrály. V průběhu let pozorovala postupný zánik šroubárny, v době natáčení v roce 2022 šla celá budova k zemi.
„Nebyli jsme zvyklí na život v bavlnce, rodiče se k nám ani tak nechovali, a proto jsme pak všechno brali tak, jak to bylo. Z dnešní doby mám nejistý pocit, že lidi zapomněli všechno, co si měli pamatovat. Dnes se máme dobře, ale blahobyt by měl mít hranice ve vnímání té ceny, která je jiná, než se zdá,“ hodnotí na závěr Květoslava Wodziková.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Liberecký kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj (Vendula Kubín, Jan Kubelka)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vendula Kubín)