Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Karel Witz (* 1947)

• narozen 7. ledna 1947 v Praze v rodině právníka

• otec byl za nacistické okupace deportován do Terezína

• pamětník vystudoval v Praze Vysokou školu ekonomickou

• na začátku 70. let se přestěhoval s rodinou na Slovensko

• byl kytaristou ve skupinách Modus nebo Collegium Musicum

• po pádu totality požádal o navrácení rodinného majetku v Poličce

• vybudoval Měšťanský pivovar v Poličce

• v roce 2020 žil v Poličce a dohlížel na provoz pivovaru

Karel Witz neměl příležitost poznat příbuzné z otcovy strany. Většina jich zemřela během druhé světové války v koncentračních táborech. Otec, pražský právník a pedagog Univerzity Karlovy, nedokázal s dětmi o holocaustu mluvit. Podrobnosti o jeho terezínské internaci se pamětník dozvěděl až po jeho smrti od rodinného přítele. Bylo to po sametové revoluci, kdy skončil komunistický režim. Rodilý Pražák se tehdy vydal pátrat po kořenech své rodiny do Poličky na Vysočině. Zjistil, že Witzovi tam měli majetek, který jim sebrali nacisté a poté si ho přivlastnili komunisté.

Při zkoumání pozemkových knih našel zápisy z roku 1950 o výmazu várečných práv spojených s vlastnictvím domů. Tenkrát ho napadlo, že by možná mohl získat i poličský pivovar. Jeho rodina vlastnila dvě várečná práva ze 113. Získal souhlasy dalších majitelů práv várečných a požádal o navrácení pivovaru. Soud mu vyhověl. Jde o unikátní restituční případ, který se neobešel bez soudních sporů. Konec byl šťastný. Poličský Měšťanský pivovar úspěšně vaří pivo a je ceněnou značkou nejen na regionálním trhu.

Dědeček Karla Witze Rudolf byl majitelem poličské výrobny likérů. Vlastnil také dva měšťanské domy, zemědělskou půdu v okolních vesnicích a zakoupil i dům na pražských Vinohradech. K poličským domům se vázalo i historické právo na vaření piva, které měšťané vařili ve svém pivovaru. O to všechno ale židovská rodina Witzových přišla po zavedení antisemitských norimberských zákonů. Dědeček Rudolf byl v říjnu 1941 zatčen za to, že podporoval rodiny už dříve zatčených spoluobčanů. Zahynul v Terezíně. „Umlátili ho lopatou a tělo v rakvi vrátili rodině,“ říká pamětník. Do Terezína pak byla deportována celá rodina Witzova. Karlova babička Martha zemřela cestou do Osvětimi. Pouze otec a jeho sestra holocaust přežili.

Tančící mrtvoly v terezínském krematoriu

Otec a jeho sestra Edita zůstali v Terezíně až do osvobození v květnu 1945. Přežili díky tomu, že se jim podařilo zapojit do terezínského pracovního systému. Otec našel práci v terezínském krematoriu. O tom, co tam asi prožíval, se Karel Witz dozvěděl až v devadesátých letech, kdy se z emigrace vrátil do Poličky doktor Deutsch. Ten ještě před německou okupací odjel do Anglie, ale v Terezíně byli jeho bratři, kteří mu po válce vyprávěli o osudech ostatních poličských Židů. „Táta mi dluží vyprávění o tom, na co sám chtěl zapomenout,“ říká Karel Witz, který se snažil zjistit o osudech rodiny za nacistické okupace co nejvíce. „Dozvěděl jsem se třeba, jak tančí mrtvá těla, když se spalují v pecích krematoria. Mrtvý člověk začne žárem vysychat, napřímí se, vztyčí se a zatočí. To je spalování mrtvol. A to až do konce války dělal můj tatínek. Pro Němce byl ideální. Žid a doktor práv. Tomu půjde spalování mrtvol jistě dobře.“

Po osvobození Terezína se Karlův otec vrátil do Poličky, ale neměl tam už nikoho, ke komu by mohl přijít. Vzpomněl si na jedno z míst, kam před válkou vozil s otcem likéry, na hospodu v Lačnově. Tam se ho ujali a pomohli mu i s léčbou neduhů, které si z Terezína přivezl. V lačnovské hospodě našel nejen útočiště, ale i svoji budoucí ženu. Manželé se odstěhovali do Prahy a Karlův otec se stal specialistou na nově se rozvíjející právnický obor – pracovní právo. V Praze se jim narodili dva synové. Karel přišel na svět 7. ledna 1947, Tomáš o rok později.

Karel Witz starší byl předválečný sociální demokrat. Po válečných zkušenostech vstoupil do komunistické strany. Jejím členem byl až do roku 1969, kdy ho už jako profesora vyhodili z vysoké školy i ze strany.

První elektrická kytara od tety

Sestra Karlova otce Edita Witzová se vdala ještě před válkou a do Terezína šla spolu se svým mužem Pavlem Geschmayem. V květnu 1945 se jí ještě v Terezíně narodila dcera. Po válce žili také v Praze a s rodinou bratra se stýkali. Na staré časy nebo na prarodiče ale raději nikdy nevzpomínali. Teta zřejmě ovlivnila hudební zaměření svého synovce Karla. Když se začal jako dospívající mladík zajímat o muziku, koupila mu za osm set korun první elektrickou kytaru. Tehdy se začala rýsovat budoucí kariéra kytaristy Karla Witze.

Karel vystudoval v Praze Vysokou školu ekonomickou. Po bratrově emigraci v roce 1969 ale neměl v komunistickém Československu žádné skvělé vyhlídky. V roce 1973 nastoupil na statistickém úřadě v Košicích. Pro Slovensko se rozhodl i proto, že si vzal Slovenku. Čím méně možností mu nabízel profesní život, tím více se angažoval v hudbě. Ještě za studií v roce 1967 založil se spolužáky kapelu AGES B.C. Potom byl kytaristou ve skupině Profily a od roku 1975 hrál ve skupině Modus. Tam se potkal s Miroslavem Žbirkou a Marikou Gombitovou. S písní „Úsměv“ vyhráli v roce 1977 Bratislavskou lyru. Po třech letech přešel ke kapele Collegium Musicum.

Návrat k poličským kořenům

Protože otec měl jako pedagog volné letní měsíce, Witzovi jezdívali pravidelně do Poličky a okolí, kde žili jejich přátelé a známí. „Mohlo mi být tak dvanáct, když jsme projížděli Poličkou a otec ukázal do nějakých oken a říkal: ‚Tady jsme bydleli.‘ Ne že by se tam chtěl zastavit, jen konstatoval, že tam bydleli.“ A právě tato vzpomínka přivedla Karla Witze po roce 1989 zpátky do Poličky.

Přijel tam v polovině roku 1990 a zhruba rok zkoumal z pozemkových knih a oblastního archivu v Zámrsku informace o někdejším rodinném majetku. Právě z pozemkových knih zjistil, že pěti sourozencům Witzovým, dědovi Rudolfovi, třem jeho sestrám a bratrovi, patřily v Poličce dva měšťanské domy a zemědělské pozemky v okolních vesnicích. Všiml si také, že se k dvěma poličským domům vázalo právo vařit pivo. Využil restitučního zákona, zažádal o navrácení domů a zemědělské půdy a zároveň se rozhodl, že se pokusí získat i pivovar.

Je to pokus, ale můžeme mít zpátky pivovar

Karel Witz pak obcházel majitele várečnického práva a jejich potomky. Toto právo jim zůstalo, i když už třeba prodali dům. „Chodil jsem po domech a říkal: ,Vážený pane, dobrý den, já jsem takový a makový, a mohl by nám patřit pivovar. Když se to povede, i vy se stanete členem, když ne, tak se bohužel nic nestalo. Je to jen pokus.‘ A takhle jsem obešel celou Poličku,“ popisuje Karel Witz.

Soud rozhodl v prospěch restituentů, a to ve chvíli, kdy Karel Witz ještě zdaleka neměl souhlas všech právovárečníků. „Dával jsem to celé do kupy dvanáct let. A jsem jediný, komu se taková restituce měšťanského pivovaru v Čechách povedla.“ S restitucemi mu pomáhal emeritní sládek Jiří Váša. Dva roky trvaly soudní spory, než mohli v květnu 1994 uvařit první várku piva.

Do státem navrácených domů přestěhoval svou rodinu ze Slovenska a už dospělé děti zapojil do práce v pivovaru. Po osmi letech usilovné práce získalo jejich pivo první ocenění. Pivovar byl před rokem 1989 součástí Východočeských pivovarů, měl se likvidovat a nešly do něj žádné peníze. „Podle toho také pivovar vypadal,“ říká pamětník. Noví vlastníci založili akciovou společnost a první léta je čekaly velké a finančně náročné změny.

Karlu Witzovi se podařilo vybudovat z chátrajícího poličského pivovaru prosperující podnik s osobitou obchodní strategií. I při narůstající produkci se držel zásad, které si se sládkem Jiřím Vášou nastavili hned zpočátku – dělat spodně kvašené pivo vysoké kvality, a to tradiční metodou a postupy stejnými jako v roce 1930. V roce 2020 řídily Měšťanský pivovar v Poličce děti Karla Witze, který na něj ale stále dohlížel. „Když jsem dělal hudbu, žil jsem jako vandrák. Kdo si vzpomene na to, co jsem kde brnkal na kytaru. To dneska nic neznamená. Ale tady jako správce pivovaru, který považuju za nejlepší na světě, jsem vybudoval něco, co tu zůstane.“