Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Wittmayerová (* 1931)

• narodila se 30. července 1931 v Praze

• v roce 1946 potkala svou životní lásku – Jaroslava, který ji pozval do skautského oddílu

• pracovala 25 let jako učitelka chemie, tělocviku a výtvarné výchovy, poté v analytické laboratoři

• v roce 1948 skauting opustila a vrátila se k němu až po uvolnění v roce 1968

• po třetím zákazu skautingu v roce 1970 založila a dva roky vedla dívčí turistický oddíl mládeže

• poté oddílovou činnost opět opustila a ke skautingu se vrátila až po roce 1989

• je členkou pražské družiny Svojsíkova oddílu

Zdenka Wittmayerová se narodila 30. července 1931 v Praze-Ďáblicích, kde prožila první část svého dětství. Když přišli Němci, byla ve druhé třídě. Nebylo uhlí a rodina měla málo jídla. Mouku získávali tak, že nasbírali klásky, vyfoukali z nich plevy a ty doma umleli na mlýnku. Knedlíky z této mouky byly tvrdé a škrábaly v krku, ale byli rádi, že měli co jíst. Od té doby nedokáže plýtvat jídlem, vše se u ní musí dojídat. Během náletů se schovávali doma nebo ve škole ve sklepě. Poslední dva dny války spali ve sklepě v neckách. Velmi silným a radostným zážitkem bylo pro Zdenku vítání Rudé armády a poté také českých vojáků a exilové vlády.

Její rodina se z Ďáblic přestěhovala k Čimickému háji, kde si rodiče postavili rodinný domek. Tam v roce 1946 potkala svou životní lásku – Jaroslava (skautsky Cajdíka), který ji pozval do skautského oddílu. Skautovat tedy začala v roce 1946. Skauting ji od prvního dne uchvátil. Milovala psaní skautského deníku, kreslení do kroniky, zpívání písniček a hraní na kytaru. Její vedoucí byla Jana Pražáková, se kterou se přátelí dodnes. Chodila do družiny Ještěrek, potom Střel. V roce 1946, jako členka skautského chrámového sboru, zpívala při vítání lady Baden Powellové v Československu. Byla to podle Zdenky žena výjimečná už na první pohled. Oči jí zářily, byla usměvavá a přátelská. Setkání se účastnila také prezidentova manželka Hana Benešová. Dívčí oddíl zpíval také u příležitosti jmenování doktora Štěpána Trochty litoměřickým biskupem. Ten vedl kobyliské salesiány a byl tamním skautům duchovním rádcem.

Prvního tábora se zúčastnila v roce 1946 na Svratce, druhého v roce 1947 v jižních Čechách u Mutyněvského rybníka (u Jarošova nad Nežárkou), třetího v roce 1948 u Ústí nad Labem. Poté byl skauting zakázán. Někteří z jejích starších přátel se dál tajně scházeli v turistických oddílech. Zdenka se svým manželem kvůli zdravotním problémům na několik let skautování opustila. Manžel Jára byl jedním ze tří lidí ze střediska, kteří byli vybráni, aby se účastnili světového skautského jamboree ve Francii v roce 1947. Přivezl spoustu poznatků a nových přátelství se skauty z Francie a celého světa.

Kamarád ze skautu Jiří (skautky Čára) se v roce 1950 rozhodl, že odjede do svobodného světa. Na kajaku proplul do Hamburku a posléze utekl do Kanady. Celou dobu pravidelně psal a občas posílal dárky, do Čech se opět dostal až po uvolnění režimu. Ve stejném roce byl popraven bratr Plešmíd z 24. střediska. Za války byl kapitánem, dělostřelcem, bojoval celou válku. V roce 1950 ho prohlásili za špiona a popravili.

Zdenka se ke skautování vrátila po uvolnění režimu v roce 1968. Roku 1969 měl její dívčí oddíl tábor v Jetřichovicích u Prčic, v roce 1970 se účastnila střediskového tábora u Stříbrných Hutí u Tábora. Tam už bylo jasné, že bude Junák opět zakázán. „Z tábora jsme šli na vlak a kapaly nám slzy. Bratr Goli říkal: ,Děvčata, neplačte, zase budeme skautovat.‘ No měl pravdu, ale chvíli to trvalo…“ Na táboře hráli hry jako přepalování provázku o závod nebo přeplavení rybníka na voru, který si družiny samy postavily. Děti vor špatně svázaly a ten se jim po přenesení na vodu začal potápět, takže se kompletně vykoupaly v bahně. „Tenkrát jsem myslela, že přijdu o bránici, jak jsme se smáli. To bylo snad to nejsměšnější, co jsem kdy v životě viděla.“

„Při skautování a ve skautingu jsem nejen získala krásnou filozofii a náplň do života, ale také spoustu nádherných a veselých příhod. Jsem vděčná, že jsem se dočkala svobody a možnosti opět skautovat. A že mi vůbec život přinesl skauting.“ V roce 1970, po třetím zákazu skautingu, založili vedoucí 24. střediska jeden chlapecký a jeden dívčí turistický oddíl mládeže, aby mohli ve svých aktivitách pokračovat. Zdenka Wittmayerová dva roky vedla dívčí oddíl, chlapecký oddíl vedl bratr Káka, zkušený kanoista.

Pětadvacet let Zdenka pracovala jako učitelka chemie, tělocviku a výtvarné výchovy. Každou hodinu chemie s dětmi dělala pokusy, děti také brávala na výlety do přírody a vařila s nimi na ohni, tak jak byla ze skautu zvyklá. Školu, kde pracovala, měla velice daleko, musela každý den dojíždět a svému zaměstnání věnovala hodně času. Skloubení pracovního, rodinného a oddílového života pro ni bylo dosti náročné. Vše vyústilo v celkové vyčerpání, mdloby a těžkou nespavost. Lékaři jí doporučili, aby změnila práci, přešla tedy do analytické laboratoře, kde dokazovala fluor a chlór. Práce to byla také velice náročná.

V turistických oddílech se dále věnovali především vodáctví. Nejprve trénovali na Libeňském ostrově, poté na prvním táboře na Ševcově břehu pořádali výjezdy po Vltavě a zpátky k táboru. Tam jeli autem, zpátky na pramicích. V dalším roce se vydali na kanoích a gumových člunech na 14 dní na Slovensko na sjezd Hronu, kde poznali krásnou, člověkem dosud nedotčenou přírodu. V gumových člunech se dalo vařit, spát, psát kroniky, boxovat, potápět se… Zdenka v té době psávala pro časopis Turista na cestách, který vedl Jiří Dvořák – Sopka, zakladatel skautingu v Kobylisích. Z tohoto výletu na Hron vznikl článek Chvála gumových člunů. V dalších letech vyráželi na řeky do Polska, Rumunska, Jugoslávie a Německa. Okolo řek byla nádherná příroda, často za celý den potkali jen pasoucí se ovce a koně. Některé vyjížďky byly velice náročné, na dvaceti prazích jedné řeky se Zdenka se svým manželem pětkrát převrátila. Poté Zdenka musela skautování kvůli značnému vyčerpání a zdravotním problémům opustit.

Ke skautingu se ovšem opět vrátila po roce 1989, kdy se setkala se všemi svými starými přáteli včetně těch, kteří museli emigrovat. Snažili se především pomáhat nově vznikajícím a obnovovaným oddílům. Dělala zpravodajku oldskautů a také pomáhala jako instruktorka na vůdcovských zkouškách, zkoušela obor tělovýchova a sport.

Zdenka Wittmayerová je šťastná, že se do skautských řad dostala. Skauting jí dle jejích slov přinesl nejen opravdový přístup k životu s důrazem na ochranu přírody, humanismu, demokracie, ochranu slabších a práva všech lidí na svobodu; ale také řadu přátel, včetně slavných jmen československého skautingu, jako například sestru Koseovou, Mackovou, Páleníkovou nebo Karlu Lebedovou. Nejčerstvějším zážitkem Zdenky Wittmayerové je oldskautské jamboree 2010 v Miletíně u Hořic. Nejvíce se jí líbily táboráky, pochody s prapory a hudbou… V kapele byli i účastníci jamboree 1947.

„Skauting je veliký dar,“ říká Zdenka Wittmayerová. Dnešním skautům by ráda vzkázala, aby si vážili, že mají přístup k nejlepší filozofii, nejlepšímu stylu života – naučí se poznávat krásnou přírodu, získají spoustu přátel, podívají se do světa. Její životní motto je: „Statečnému srdci není nic v životě zatěžko.“ E. T. Seton