Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Na židovskou obec chodili laskaví staří pánové i spolupracovníci tajné policie
narodila se 27. července 1956 v Liberci
oba její rodiče pocházeli z částečně židovských rodin
oba starší bratři v roce 1968, resp. 1978 emigrovali
Sylvie nedostala doporučení ke studiu, nakonec vystudovala dálkově
od 70. let docházela na židovskou obec
pro kontakty s cizinci, židovskou obcí i prostředím Charty ji sledovala StB
je evidována jako agent, její svazek byl skartován
podle svých slov žádnou spolupráci nepodepsala
po revoluci založila soukromou cestovní kancelář
v roce 1994 stála u zrodu občanského sdružení Bejt Simcha
Narodila se 27. července 1956 v Liberci. Jejím otcem byl sochař Václav Wittmann (rozený Malý). Matka Alena, dívčím jménem Šmůlová, pracovala v obchodě. Rodinné kořeny Sylvie Wittmannové jsou spletité: obě větve podle ní byly částečně židovské. Osudy židovských předků za druhé světové války však zůstávají nejasné.
Sylviin tatínek Václav, od dětství polosirotek, vyrůstal se svou matkou, ta pocházela ze smíšené česko-židovské rodiny. Jeho nežidovský dědeček byl obchodník a díky stykům s cizinou dokázal za války svou částečně židovskou rodinu – manželku pocházející z rodiny Ipser, dvě dcery i vnuka Václava – ukrýt v Albánii. „Otec potom dokonce tou Albánií chodil nějak sám – jako dítě nebo puberťák,“ říká o svém tatínkovi Sylvie Wittmannová a dodává, že rodiče o svých válečných prožitcích téměř nemluvili.
Také maminka Alena měla prý po linii svého otce židovské předky. Dědeček Bohumil Šmůla se podle Sylvie vzdal židovství ve 20. letech, byl prý sokol a „masarykovec“, oženil se s ne-židovkou a svou dceru Alenu zaregistroval do „národní“ Církve československé (husitské). Kým Šmůlovi byli pro nacistické úřady – tedy z hlediska rasistických norimberských zákonů – není zcela jasné, rodina byla zřejmě smíšená ve více generacích. Nikdo z nich prý neprošel Terezínem. „Všichni byli v nějakých pracovních táborech, máti byla asi ve třech, pamatuji si, že ten poslední byla Horní Bříza,“ tvrdí Sylvie Wittmannová.
Po válce se Sylviina matka Alena provdala za svého prvního muže, plzeňského fotografa Roberta Wittmanna, s nímž měla dva syny: Roberta (1945) a Michala (1950). Manželství skončilo brzy po narození druhého syna a Alena se pak sblížila s Václavem Malým, který spolu s nevlastními syny později přijal i příjmení Wittmann. Společně žili v Liberci, a jak říká Sylvie, oba její budoucí rodiče tíhli k sionismu a na komunistický režim se dívali pohrdlivě.
„Máti někde v řeznictví řekla pár vět, které z ní učinili ‚sionistickou propagátorku‘. Ženské ve frontě se dohadovaly, proč Židé vyjíždějí do země, která je samá poušť, když teď máme ten socialismus, kde jsou si všichni rovni. Naše krásná maminka prohlásila, že si Židi v Evropě nikdy nemůžou být jisti. A šup – už to bylo!“
Pár „pro-sionistických“ vět, pronesených v libereckém řeznictví v roce 1952, tedy v době vrcholících politických procesů s komunistickými funkcionáři se zjevným antisemitským podtónem, stálo Alenu Wittmannovou tři měsíce ve vyšetřovací cele. Nic jí neprokázali a nakonec ji bez soudu pustili. Protože ale zároveň na 18 dní zavřeli i jejího partnera Václava, Michal, tehdy dvouletý syn z Alenina prvního manželství, se ocitl v dětském domově. Byť Alena s Václavem samozřejmě usilovali o jeho navrácení ihned po svém propuštění z vazby, Michal zůstal v ústavní péči dva roky. „Mohli ho tam navštěvovat,“ vypráví Sylvie. „Oni jim ho nechtěli vrátit, protože ještě nebyli ‚dostatečně napraveni.‘“
Teprve po těchto událostech se v roce 1956 narodila Sylvie. V Liberci vyrůstala vedle dvou bratrů a také, jak říká, mezi „neodsunutými Němci“ – německé děti měla prý ještě i mezi spolužáky v první třídě. Na Liberec vzpomíná jako na centrum kultury: chodili do divadla, na loutková představení, na jazzové dny. Pamatuje si ale i noční estébáckou „návštěvu“, ke které muselo dojít zkraje 60. let: „V noci najednou přijeli nějací mužští a vyhnali nás z bytu. Byla zima, až praštělo, a my jsme tam čekali vedle u jednoho domečku, až ti mužští zase vypadnou. V bytě si nechali jenom tátu. To stoprocentně byli estébáci.“
Její otec prý v té době navázal vztah s bohémskou dcerou Mileny Jesenské Janou Krejcarovou alias „Honzou“ Černou, jezdil za ní do Prahy a Sylvii vzal přinejmenším jednou s sebou. Soužití ale dlouho nevydrželo: „Tohle bude znít jako příšerná pomluva, ale on tvrdil, že protože své děti cpala Meprobamátem, aby daly pokoj, tak on že s tak nezodpovědnou ženskou být nemůže. Sám byl dost nezodpovědný, ale tohle bylo pro něj až přespříliš.“
Když se vztah s Černou rozpadl, Václav se vrátil ke své ženě, ale vymínil si přesun do Prahy. Rodina se přestěhovala kolem roku 1963. Politické a kulturní oteplení 60. let tak Sylvie prožívala už v Praze. Vzhledem k svému věku – v roce 1968 jí bylo teprve dvanáct let – ho vnímala především přes bratra Roberta, který byl velmi aktivní na neoficiální kulturní scéně. Robert Wittmann ml. se přátelil s Milanem Knížákem a v druhé polovině 60. let se intenzivně podílel na inovativní činnosti Knížákova Aktualu, spolupracoval na akcích, jako byl happening Manifestace pospolitosti v roce 1967, kdy umělci prostřeli na ulici stůl a zvali k němu kolemjdoucí.
„Já jsem byla to dítě, které Robert s sebou vláčel na ty happeningy na Petřín a ke Knížákovi na Nový Svět,“ vysvětluje Sylvie. „Takže si třeba pamatuju, jak Robert vzal plátno, natáhl ho do velikého rámu, udělal do toho díru, okolí té díry perforoval, takže se to tvářilo jako okraje filmu, a před to postavil na Jungmannově náměstí bíle natřené židle. A rozdal tam letáčky: ‚Pozoruj svět okolo sebe.‘“
Rok po sovětské okupaci se Robert rozhodl pro emigraci. Chtěl do USA následovat Milana Knížáka, který tam odcestoval již v roce 1968 na pozvání umělecké skupiny Fluxus. Odjezd ale Robert načasoval právě na dobu, kdy se hranice v září 1969 definitivně uzavřely. „Robert už byl fyzicky na letišti. Všechno tady prodal, knihy, všechno, protože prostě jel do Ameriky, kde si myslel, že zůstane. Ale na letišti mu řekli, že neodletí, hranice jsou uzavřené. Husák zavřel hranice v noci, a on když ráno přijel, tak mu řekli, že se může sebrat a jet zase domů.“
Emigrovat ovšem stihl druhý Sylviin bratr Michal, který v zimě roku 1968 odjel jako osmnáctiletý student legálně do Francie, a z pobytu se již nevrátil. Ve Francii dál studoval, později žil v Belgii. V roce 1982 se jako belgický občan oženil v zastoupení se Světlanou Rafalskou, potomkyní staré ruské šlechty emigrovavší ve 20. letech do Československa – a pomohl jí tím k emigraci do Belgie. V 80. letech, poté co se „vyplatil“, a legalizoval tak svůj odchod, již Michal mohl do Československa jezdit a také matka i Sylvie ho v Belgii mohly navštívit.
Mezitím Sylvie v roce 1971 dokončila základní školu. Chtěla studovat fotografii, nutné doporučení ke studiu ale nedostala. „Školy posílaly takové záznamy o dětech a některým z nás je soudružka třídní učitelka četla. Takže tam třeba bylo, že část mé rodiny žije na kapitalistickém Západě, že jsme sionistická rodina a že nedoporučuje další studia.“
Další dva roky proto navštěvovala jazykovou školu na pražské Národní třídě, která se však musela platit. Pak byla přijata k dálkovému studiu střední knihovnické školy a udělala si maturitu. Při tomto studiu již pracovala: dělala „děvče pro všechno“ v Čedoku a Albatrosu. Koncem 70. let se dostala do Národní galerie, kde jí dali doporučení k dalšímu studiu, takže pak dálkově absolvovala ještě konzervátorství a restaurátorství v Brně.
V 70. letech chodila do hospod s lidmi, kteří pak podepsali Chartu 77. Lidi z formujícího se undergroundu znala převážně přes bratra Roberta, sama je podle svých slov nevyhledávala. Jejich často drsný životní styl jí úplně nevyhovoval. „Bylo mi milejší jet třeba na pohřeb Václava Hraběte, i když nás tam taky honili policajti, než jít na Plastiky, kde jsem věděla, že zas bude někdo nalitej – kromě toho, že tam budou otravovat estébáci.“
V té době ji také kamarádi dovedli na židovskou obec a ona tam začala docházet. „V jídelně byl jeden velký stůl, kde vždycky seděli mladí a studenti. Bylo to tam strašně levné, stálo to stejné peníze jako v jakékoliv jiné menze. A bylo tam o zábavu postaráno. Akorát když přišel někdo nový, vždycky se zmlklo,“ líčí atmosféru na židovské obci, o kterou měla Státní bezpečnost eminentní zájem a kde se proto pohybovalo nadprůměrně množství tajných spolupracovníků policie.
„Všichni pořád zkoumali, kdo je ten práskač,“ poznamenává k tomu Wittmannová. Řada lidí, kteří by jinak měli zájem, na obec z těchto důvodů raději nechodila. Zároveň tam ale probíhaly zajímavé aktivity, kromě slavení židovských svátků se pořádaly také společné výlety, provozovala se muzika. V roce 1978 přijal židovskou víru signatář Charty 77 Karol Sidon a i díky němu na obec chodili také lidé, kteří neměli se židovstvím nic společného, ale chápali to spíš jako určitou revoltu vůči režimu.
Chartu 77 podepsal i Sylviin bratr Robert. Následoval těžko snesitelný útlak ze strany StB, která se některé signatáře rozhodla vyštvat z Československa v rámci tzv. Asanace. „Dopadlo to na všechny, hlavně jeho ženu Evu hrozně mlátili, přepadávali ji před domem,“ líčí pamětnice. Robert s manželkou v roce 1978 odjeli do Vídně a později se usadili v Austrálii.
Po Robertově podpisu Charty 77 se tajná policie více zaměřila i na Sylvii, někdy v té době absolvovala svůj první výslech, kdy jí příslušník vyhrožoval třeba zastřelením jejího psa. Státní bezpečnost měla více důvodů, proč se o ni zajímat – a to i s nasazením sledovací techniky: kromě napojení na prostředí Charty estébáky přitahovalo právě její docházení na židovskou obec, pro niž v 80. letech také restaurovala. Později byla navíc zaměstnána na recepci hotelu Ambassador na Václavském náměstí, a přicházela tak do styku s cizinci, což byla další oblast zájmu StB.
V evidenci Archivu bezpečnostních složek je vedena jako agent, její svazek však byl v prosinci 1989 skartován. Sama popisuje většinou neúspěšnou snahu estébáků se s ní sejít i naopak své pokusy dekonspirovat tajné policisty. Podle svých slov nikdy žádnou spolupráci Státní bezpečnosti nepodepsala, ani ústně neodsouhlasila. Jako tajnou spolupracovnici ji prý evidoval jistý „Vlado Václavský“, který se pohyboval ve skupině jejích přátel. Teprve po revoluci zjistila, že ve skutečnosti šlo o důstojníka StB.
Počátkem 90. let ji tento major údajně kontaktoval, aby jí vše vysvětlil: „Řekl mi, že se do mě zamiloval, že měl problémy se svou manželkou. A že nemohl být zamilovaný do sestry chartisty – to že by v žádném případě nešlo – takže si mě zapsal jako zdroj. A že pokud to budu chtít dát k soudu, bude mi svědčit.“ Po poradě s přáteli se ale rozhodla věc dál neřešit. „Máš pocit, že jsi někdy někomu ublížila? Že jsi o někom záměrně mluvila?“ zeptal se jí kamarád. „Já mu říkám: ‚To v žádném případě.‘“
V 80. letech začala soukromě vozit zahraniční hosty hotelu Ambassador do Terezína. Tak se dostala k průvodcování, které poté provozovala i ve státní cestovní kanceláři Sport-turist. Po revoluci pak založila soukromou cestovní kancelář. V roce 1994 vzniklo ze skupinky kolem Sylvie Wittmannové, Otto Rotta a rabínky Joan Friedmanové občanské sdružení Bejt Simcha (Dům radosti), reformní židovská komunita pořádající bohoslužby i kulturní a společenské akce.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Kristýna Himmerová)