Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Felix Winkler (* 1926)

• narodil se v roce 1926 v Miroslavi na jižní Moravě v židovské rodině

• na podzim 1938 po záboru Sudet spolu s rodiči a sestrou opustil Miroslav

• přes tři roky žil jako uprchlík ve Valašských Kloboukách a v Brně u příbuzných

• v lednu 1942 deportován s rodinou do ghetta v Terezíně

• v Terezíně pracoval s otcem ve stavebním komandu

• v únoru 1945 se celá rodina dostala do transportu do Švýcarska

• v červenci 1945 se vrátili do Československa

• studoval na střední průmyslové škole v Brně

• v květnu 1949 odešel se sestrou Bedřiškou do Izraele

• v roce 1953 poznal svoji manželku, původem z Německa

• v roce 1956 odešel studovat do Británie, kde po studiích zůstal

• žije na severu Londýna

O Felixi Winklerovi jsem poprvé slyšel v Izraeli na předměstí Tel Avivu, když jsem dělal rozhovor s Avivou Bar On(ovou), narozenou jako Bedřiškou Winklerovou v jihomoravské Miroslavi. Vyprávěla mi také o svém starším bratrovi Felixovi, se kterým společně odešli do Izraele. Jejich cesty se však po několika letech rozdělily, Felix Winkler se odstěhoval do Velké Británie, kde žije dodnes. Osud jejich rodiny (sourozenců a jejich rodičů) je výjimečný v tom, že jako jedna z mála rodin z Terezína se zachránila kompletní, a také, že patřili mezi těch několik málo šťastných, které nacisté na sklonku války převezli transportem do neutrálního Švýcarska.[1]

Rozhodl jsem se tedy Felixe Winklera kontaktovat, jeho sestra mi předala londýnské telefonní číslo. Pan Winkler souhlasil se setkáním, sice méně nadšený byl z natáčení, ale to hlavně proto, že tvrdí, že jeho příběh není zajímavý. Nicméně Felix Winkler ze zdravotních důvodů již necestuje na delší vzdálenosti, takže byla minimální šance, že by ještě někdy zavítal do Česka, kde byl naposledy před pěti šesti lety. Po několika měsících jsem měl možnost vydat se do Londýna a při té příležitosti jsem oslovil Felixe Winklera.

Ze zdravotních důvodů na straně jeho manželky nebylo možné natáčení u něj doma. Našli jsme tak co nejméně rušnou kavárnu, nicméně i tak tím byla nahrávka poznamenána. Navíc v tento den Felix Winkler nemohl věnovat našemu setkání tolik času, kolik by zřejmě bylo zapotřebí. Začali jsme tedy rychle.

„Moje jméno je Felix Winkler a narodil jsem se 1. ledna 1926 v Miroslavi. Miroslav je malé městečko na jižní Moravě, cca 50 kilometrů jižně od Brna. Otec tam měl pilu a obchod s dřevem a rodina tam žila po mnoho pokolení. Co se stalo v roce 1938, byla katastrofa. Miroslav byla zabraná koncem září, začátkem října. My, co jsme byli Židé, jsme museli přes noc opustit Miroslav. Moji rodiče byli v Brně a moje sestra a já jsme tloukli na dveře u strýčka, který žil ve Valašských Kloboukách, tehdy ještě součásti Československa. Jako malé děti jsme stály u strýčka a prosily o postel a kousek chleba. (…) Chodil jsem tam do školy celý rok. Všechno rodiče ztratili. (…) To byla nešťastná doba, nikdo nevěděl, co má dělat.“

O češtině a němčině

Jeho rodiče žili spokojeně v Miroslavi až do roku 1938. Jak Felix Winkler podotýká, rodiče se o politiku nezajímali a byli politicky naivní. Otec ještě v únoru 1938 přestavoval jejich dům a měl naprostou důvěru ve stabilitu Československa. Češi, Němci a Židé se prý v Miroslavi před válkou snášeli dobře.

A jak se u nich v Miroslavi mluvilo doma? „Před rokem 1938 německy, po roce 1945 česky. Teď se tady v Anglii mluví o první světové válce. Otec byl za Rakouska vojákem. Sloužil v rakouské armádě, chodil do německých škol. Moje generace pak zase chodila do českých škol. (…) Prvních pět let jsem chodil do německých škol, pak do českých. Obě řeči umím dobře, ačkoli češtinu zapomínám. Kdybych žil čtrnáct dní, měsíc v Praze, tak bych se do toho zase dostal. Nemám možnost mluvit česky.“

Jeho otec měl v Miroslavi obchod se dřevem a pilu. Byl manuálně zručný a byl i zvyklý manuálně pracovat, což mu velmi pomohlo v Terezíně. Byl zařazen do takzvaného stavebního komanda a mladý Felix Winkler pracoval s ním. Mělo sice přívlastek stavební, ale dnes bychom spíše řekli, že to byli údržbáři, kteří opravovali v Terezíně všechno možné, co šlo opravit. Velitel Terezína Karl Rahm si prý do určité míry oblíbil Židy, kteří byli zruční a kteří stejně jako on byli původně řemeslníci.

Transport do Švýcarska

Na sklonku války se začalo v Terezíně mluvit o tom, že část vězňů z ghetta bude vyměněna za německé zajatce. Byly vybrány jen celé rodiny, tj. takové, které neměly nikoho odeslaného dále na východ do vyhlazovacích táborů a které jakž takž vypadaly zdravě. O tom, že pojede rodina Winklerových, rozhodovalo zřejmě také to, že veliteli Terezína Rahmovi, který prý osobně vybíral, kdo do Švýcarska pojede, imponovalo, že jeho otec byl stavebník, a ne intelektuál jako mnoho ostatních. Vlak skutečně zamířil do Švýcarska. Do transportu se hlásilo více lidí, než mohlo být nakonec vybráno. Vyjelo přes tisíc lidí z českých zemí, Holandska, Německa a Rakouska. Z českých zemí jich byla menšina.

Jeho sestra k tomu dodává: „Vybírali jenom rodiny, které byly celé, tj. nikdo nešel do Osvětimi. My jsme nevěděli nic o těch plynových komorách. Dostali jsme povolání do toho transportu, nevím, jestli tatínek nebo strýček věděli něco o východu, já určitě nic, maminka asi také ne. My jsme museli předtím jít na komandaturu SS před tím Rahmem. Chtěli vědět, jak vypadáme. Nevím, jakým způsobem měl tatínek takovou odvahu před ním říct, že nechce jet. Snad věděl něco o plynových komorách. Rahm řekl: ‚Vy pojedete, Winkler.‘ Řeklo se, že pojedeme do Švýcar, ale my jsme tomu nevěřili. Až když jsme překročili hranice, tak jsme viděli, že jsme ve Švýcarsku.“

Do švýcarského Kreuzlingenu vlak dorazil 7. února 1945. Nejprve byli umístěni v karanténě ve městě Sankt Gallen a po pár dnech je přemístili do opuštěné továrny v Adilswillu u Curychu. Byli svobodní, ale podmínky v karanténě nebyly o mnoho lepší než v Terezíně. Teprve později se jejich situace zlepšila a byli ubytováni v hotelích u Ženevského jezera nedaleko Montreux.

Návrat do Československa

Felix Winkler vidí cestu do Švýcarska a návrat do Československa o něco méně nadšeně než jeho sestra: „Tenkrát jsme nevěděli, zda to pojede z Terezína do Švýcar, nebo do Osvětimi. Až na švýcarských hranicích jsme viděli: To je Švýcarsko. Byli jsme volní, neměli jsme strach, jestli nepojede transport do Osvětimi. Měli jsme tam střechu nad hlavou, měli jsme co jíst. Základní jsme měli. Každý chtěl, aby válka skončila, aby se mohl vrátit. Rodiče si mysleli, že se jim vrátí obchod a pila. Tam nebylo nic, žádné stroje. Všechno rozkradli. Jen pozemek.“

V roce 1949 se sestrou odešli do Izraele. S rodiči se domluvili tak, že oni se tam rozkoukají a připraví jim podmínky, aby mohli přijet za nimi. Za změněné politické situace a v době antisemitských politických procesů to však nebylo možné.

„Když ještě rodiče žili v Československu, v Miroslavi, tak jsem je chtěl z Londýna navštívit. Po čtrnáct let, čísly 1 – 4, celých čtrnáct let jsem nedostal vízum, abych navštívil rodiče. Když jsem se ptal proč: Praha to nedovolila. (Takže až v roce 1963?) Já si data moc nepamatuji. (Odpovídalo by to roku 1963, 1964.) Až za Dubčeka to pak bylo lepší.“

V druhé polovině šedesátých let, kdy to bylo možné, se už zase nechtělo stěhovat otci. „Starý strom nepřesadíš,“ říkával. Maminka, původem ze Slovácka, z Dambořic, se přestěhovala do Izraele v roce 1976 až po jeho smrti. Prožila v Izraeli, v rodině dcery Bedřišky (Aviva Bar-On), ještě krásných devatenáct let.

Felix Winkler si v Izraeli odsloužil tři roky vojenské služby, poznal tam svoji současnou manželku a v roce 1953 se oženil. O tři roky později se před ním objevila možnost studovat večerně ve Velké Británii stavební průmyslovku a později i vysokou školu. Do Velké Británie se pak přestěhoval natrvalo. Stal se z něho stavební inženýr a po mnoho let v Londýně pracoval pro jednu dánskou firmu. Později se osamostatnil a stal se z něho autorizovaný stavební inženýr.

Dnes Felix Winkler s oblibou říká, že sám neví, kde domov můj, kam vlastně srdcem patří. Do Československa? Do Izraele, či do Velké Británie? „Mein Heim ist nicht meine Heimat, meine Heimat ist nicht mein Heim. Můj domov není má vlast a má vlast není můj domov. Co znamená vlast? Před rokem 1938 Miroslav, to je má vlast, tu su doma, to su já, sem patřím. (…) Morava je země, z níž pochází chasa ušlechtilá, země česká, domov můj.“ 

[1] http://www.holocaust.cz/cz/history/events/ew