Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Wieser (* 1940)

• narodil se 22. července 1940 v Kutné Hoře, válku prožil v Červeném Kostelci

• otec jako ředitel školy zakázal projev Emanuela Moravce, vyšetřovalo ho gestapo

• Wieserovi poslouchali vysílání z Londýna, na konci války se zapojili do odboje

• po roce 1945 se přestěhovali do Trutnova, tam otec aktivně působil v sociální demokracii

• po sloučení v roce 1948 vstoupil do KSČ, z pozice ředitele jej později sesadili

• pamětník vystudoval Fakultu stavební ČVUT a nastoupil v podniku Pozemní stavby

• během pražského jara se angažoval v ROH a vystupoval proti vedoucí úloze KSČ

• po invazi vojsk Varšavské smlouvy jej v rámci prověrek označili za nepřítele KSČ

• byl degradován na vojína, po roce 1989 jej armáda rehabilitovala

• pracoval pro správu CHKO Slavkovský les, přispíval do turistických a cestopisných časopisů

• v roce 2023 žil v Karlových Varech

„Narodil jsem se ve válce, a sice v létě 22. července 1940. Bylo to v Kutné Hoře, čili jsem svým původem přímo v jádru historických Čech,“ představuje se na úvod svého vyprávění Stanislav Wieser. Jeho rodiče v místě žili už několik let, sám Stanislav tam ale strávil pouze tři měsíce, poté se rodina přestěhovala do Červeného Kostelce.

Za období první republiky byli jeho rodiče Češi, ale pak se přihlásili k německé národnosti. „Máme jméno znějící německy, i když původem je rakouské,“ vysvětluje.

Rakouské příjmení, slovanská rodina

Wieserové byli podle Stanislava původně lukaři, respektive loučkaři, zkrátka hospodáři na loučkách v Rakousku či blízkých zemí. Nadto toto příjmení dávalo rodině za války jistou výhodu, přiznává.

„Jako nositelé jména Wieser jsme na tom nebyli tak hůř jako jiní, kteří měli česká jména, ale ještě ke všemu se třeba angažovali proti Němcům v pohraničí. Protože otec se toho jména nechtěl vzdát, tak moji rodiče naopak chtěli dávat najevo, že jsme slovanská rodina,“ vysvětluje Stanislav.

Jeho křestní jméno proto pochází z polštiny, druhý bratr byl zase Jaroslav, což je polské, ale zejména ruské jméno, poté byl bratr Vladimír a po válce se narodil Milan, jehož jméno odkazuje zase na státy jako Slovinsko a Chorvatsko. 

Nepodlézat za války ani po válce

„Takhle jsme dávali najevo svoji příslušnost,“ dodává. Všichni podle Stanislava vyrůstali v láskyplném prostředí.

Po válce dostal otec nabídku, aby příjmení rodiny počeštil. Odmítl ji. „Nepodlézal za války a ani po válce,“ říká k tomu.

Válečná léta označuje Stanislav za dobu, která se vůbec nejvíc zapsala do jeho života. „Já si na to pamatuji velice intenzivně,“ říká. Mimo jiné i proto, že se rodina přestěhovala z Kutné Hory do již zmíněného Kostelce. To byla oblast s množstvím továren nejen na textil, ale i pro různé součástky a za dobu Německa také výroba například pro letecké motory. 

„V té době hrozily každou chvíli nálety,“ vzpomíná Stanislav. Právě tyto momenty mu fixovaly vzpomínky na dětství. Rodina například často utíkala do krytů a stejně tak si Stanislav vzpomíná na povinnost zatemňování.

Mizeli mu židovští kamarádi

Tatínek působil jako ředitel obchodní školy a díky tomu byla rodina v kontaktu s místními podnikateli i jejich rodinami. S řadou z nich se Stanislav kamarádil a všichni si chodili také společně hrát na dětské hřiště. 

„Kamarádi, kteří byli ze židovských rodin, mizeli. Doma jsem se dozvěděl, že byli odvezeni do koncentračního tábora. O tom se samozřejmě nikde veřejně nemluvilo,“ vzpomíná.

Za další intenzivní zkušenost z války označuje rozhodnutí rodičů, že si z jedné rodiny, co pracovala v továrně, vzali domů jejich dceru, aby pomáhala s péčí o děti. Byla cosi jako služka, ale současně chodila do školy ke Stanislavovu tatínkovi, díky čemuž získala vzdělání. „To byla chudá rodina,“ říká Stanislav se vzpomínkou například na hliněnou podlahu.

Tatínek se coby otec tří dětí vyhnul nasazení na práci v Německu, v roce 1941 postavil chatu. Kvůli tomu, že rodina bydlela na vesnici, se jí dařilo přežívat válku víceméně slušně. Tatínek s maminkou také v době války poslouchali ilegální rozhlasové vysílání z Londýna.

Tatínek působil za války v odboji, rodina měla například v gauči schované samopaly, po konci konfliktu se otec k této činnosti ale nepřihlásil. Podle Stanislava to bylo kvůli tomu, jací lidé se ke spolupráci s odbojem snažili přihlásit, část z nich podle něj nebyla čestná, což jeho tatínkovi vadilo. Maminka mu to však vyčítala, neboť rodina měla málo peněz a penze by jí velmi pomohla.

Smutná poválečná historie

Rodina se po válce přestěhovala do Trutnova, Stanislav nastoupil ve školním roce 1946 do první třídy, konkrétně do smíšeného ročníku. V roce 1949 nastoupil do pionýru.

Tatínek, který byl v minulosti členem Československé národní demokracie, po zkušenostech z války začal pracovat v sociální demokracii. Tehdy to byla vedle komunistů nejsilnější strana. V roce 1947 kandidoval ve volbách a konkrétně v Trutnově sociální demokraté zvítězili nad komunisty. V roce 1948 však byl přinucen vstoupit do strany.

„A to už je ta poválečná historie, která je dost smutná,“ hodnotí to dnes Stanislav. Na rok 1948 a komunistický puč si vzpomíná, jako by to bylo dnes. „Vím, že otec přišel dolů do kuchyně, byla tam babička, moje maminka, nejmladšího bratra držela babička na ruce, a otec přišel a teď se tohle hlásilo. A on říká: ‚Já jsem to čekal.‘ A řekl: ‚To je náš konec.‘ Vzpomínám si, jak byl bledý,“ popisuje.

Skutečně mizerná léta započala podle Stanislava rokem 1949. V časech komunistického režimu platili Wieserovi za buržoazní rodinu. Tatínek tehdy do školy přijímal i ty žáky, kteří by se podle kádrových posudků na školu dostat neměli, tedy konal v rozporu s tím, co chtěl režim.

V roce 1955 se Stanislav začal věnovat fotografování, vedle toho také maloval. Maturoval v roce 1957 a ve stejném roce nastoupil ke studiu na stavební fakultu ČVUT. 

A tady, říká Stanislav, byl poprvé nucen se politicky angažovat. „To byl pohřeb prezidenta (Antonína) Zápotockého. Nemohlo se stát, že by někdo ve škole řekl, že nepůjde na pohřeb prezidenta,“ vysvětluje.

Stěhování do Karlových Varů

Vysokou školu absolvoval Stanislav v době, kdy se pracovní místo získávalo na takzvané umístěnky. „Netvrdím, že to bylo výborné, ale přece jen to mělo něco do sebe,“ říká. On sám dostal na výběr několik lokací, zvolil si Okresní stavební podnik ve Vrchlabí a začal pracovat na stavbách. Nejdříve jako mistr, poté přešel na pozici stavbyvedoucího. „Ale že bych byl úplně spokojený, to se říct nedá,“ vysvětluje.

Později odešel na roční vojnu a poté se opět vrátil na pozici stavbyvedoucího. Neváhal však a napsal svému kamarádovi z Karlových Varů, zdali v místě není nějaká práce, které by se mohl chopit. Stanislav na jeho pozvání přijel a nahlásil se u několika podniků, až nakonec nastoupil do Armabetonu. To byl rok 1965 a o čtyři roky později získal garsonku po kamarádovi, který v roce 1968 utekl do ciziny.

Nepřítel komunistické strany a Sovětského svazu

Po roce 1968 se Stanislav shlédl v Revolučním odborovém hnutí a začal odbory v podniku, který měl šest tisíc zaměstnanců, propagovat. 

Ještě před samotnou srpnovou invazí podepsal spolu s kolegy petici proti cvičení vojsk Varšavské smlouvy a společně požadovali jejich odchod. „Psali jsme za odbory rezoluce, psali jsme Dubčekovi a Ústřednímu výboru KSČ. Na tom byly naše podpisy, dělal jsem místopředsedu,“ vybavuje si Stanislav a dodává, že ve své mladické nerozvážnosti prý podepsal „kde co“.

„Takže když potom přišli Rusáci, tak mě mnozí varovali a říkali: ‚Hele dokud můžeš, uteč.‘ Já jsem ale říkal, že nikam utíkat nebudu,“ doplňuje. 

V podniku nakonec po návratu z vojny setrvat mohl, ale kvůli své činnosti byl označen za nepřítele komunistické strany a Sovětského svazu. 

„Z podniku psali na všechny možné strany, hlavně tam, kde jsem publikoval v časopise, že jsem byl nepřítelem komunistické strany a Sovětského svazu a že nemůžu publikovat. Poslali to i na vojnu a na základě toho mě degradovali,“ popisuje Jaroslav s tím, že 1. prosince roku 1971 byl ponížen na pozici vojína.

Stopka pro cesty do ciziny

Režim celé roky odmítal Stanislavovi vydat výjezdní doložku, díky které by mohl vycestovat do zahraničí. Nakonec se mu přece jen podařilo přemluvit manželku jednoho z vysokých funkcionářů, se kterou v podniku pracoval.

„Říkal jsem, že neuteču. Neuteču, proč bych to dělal? Mám tady dceru, to nepřichází v úvahu. A ona se za mě přimluvila, jel jsem do zahraničí, tam jsem se sešel s kamarádem a zase jsem viděl, jaké jsou v Německu poměry. Každému se tam líbilo,“ popisuje Stanislav rok 1979. Známý mu ale tehdy řekl, že kdyby utekl, může se stát, že by zůstal bez práce.

Spravedlnost po pádu režimu

V roce 1991, dva roky po pádu komunistického režimu, přišel Stanislavovi dopis z vojenské správy v Karlových Varech. Poté, co se na místo dostavil, mu sdělili, že ho chtějí v očích armády rehabilitovat, protože byl ve vojenské hodnosti ponížen z politických důvodů. A tak byl povýšen do hodnosti majora.

Od roku 1977 spolupracuje se Správou chráněné krajinné oblasti Slavkovský les. Ještě dříve pak začal spolupracovat s redakčními radami turistických časopisů a průvodců, pravidelně přispívá články a fotografiemi do časopisu Arnika.