Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Linda Wichterlová, roz. Zahradníková (* 1917  †︎ 2023)

• 18. srpna 1917 narozena v Prostějově jako nejstarší ze tří sester

• 1928 – stěhování rodiny do Stražiska, první kontakty s Otto Wichterlem

• 1938 – svatba s Otto Wichterlem, svatební cesta na Slovensko

• 1939 – narození syna Ivana

• 1939 – uzavření vysokých škol, nabídka Otto Wichterlemu od Bati, stěhování do Zlína

• 1941 – narození syna Kamila

• 1942 – Otto Wichterle poprvé ve vězení, propuštěn po čtyřech měsících na počátku roku 1943

• 1947 – stěhování ze Zlína do Prahy

• 1950–1952 – dokončení studia stomatologie a nástup do Vojenské nemocnice v Praze

• 1952 – vynález kontaktních čoček Otto Wichterlem, počátek výzkumu

• 1961 – zrušení výzkumu čoček, manželé Wichterlovi v něm pokračovali v domácích podmínkách

• 1968 – podpis manifestu Dva tisíce slov

• 1998 – úmrtí manžela Otto Wichterleho ve Stražisku

• zemřela 24. listopadu roku 2023

Linda Wichterlová, rozená Zahradníková, ví přesně, kdy měl císař pán František Josef I. narozeniny. Slaví je totiž ve stejný den už od 18. srpna 1917. Ale jako dítě ji hodně mrzelo, že rakousko-uherský panovník byl už tehdy půl roku po smrti – každé dítě narozené 18. srpna totiž za jeho života dostávalo dukát.

Renesanční rodina Zahradníkových

Rodina Zahradníkových měla řadu zálib, které provozovala takřka na profesionální úrovni. Ať už se jednalo o kulturu, nebo sport, zapojovala se prakticky celá rodina. Rodiče ochotničili, a do domu Zahradníkových tak často přijížděli hostující herci z divadel v Praze, Brně či Ostravě. Nejenže divadlo ochotnicky hráli, ale také do toho prostějovského často a rádi chodili. Při odpoledních představeních pamětnice často z lóže sledovala hvězdy jako Hanu Vítovou, Natašu Gollovou nebo Járu Pospíšila. Další velkou rodinnou vášní byla hudba – tatínek byl nadaný houslista a ovládal i řadu dalších nástrojů. „Já jsem hrála na klavír až do oktávy a zakončila jsem studium Slováckou suitou skladatele Vítězslava Nováka. Moje učitelka tlačila na to, abych šla studovat klavírní hru do Brna. Ale já jsem byla sice pilná, ale ne nadaná.“ Prakticky celá rodina také hrála tenis, maminka dokonce jezdila na turnaje, a s tatínkem malá Linda navštěvovala fotbalové zápasy. Lyžování, stejně jako bruslení, bylo dalším z řady aktivně provozovaných sportů. Kromě hudby, literatury a sportu fascinoval pamětnici také tanec. Nejraději má tango, protože se tančí při tiché hudbě, která dovoluje si při tanci povídat. Její manžel Otto měl rád spíše English Waltz, ale podle jejích slov „u toho tak prapodivně poskakoval“.

Dědeček Zahradník byl jedním ze zakladatelů sociální demokracie a babička mu pomáhala šířit revoluční myšlenky, mezi něž patřila osmihodinová pracovní doba, zákaz zaměstnávání dětí v továrnách nebo rovná práva žen. Babička tehdy pod svými širokými sukněmi převážela letáky a po nedělích předčítala negramotným kolegům a přátelům svého manžela Nerudovy novinové fejetony. Na své dětství v předválečném Československu vzpomíná Linda Wichterlová jako na nejkrásnější dobu bez starostí. „Nestarala jsem se o politiku, takže když po Rašínově smrti roku 1923 uspořádali před prostějovskou radnicí velkou vatru, říkala jsem si, že ho tam snad upalují,“ směje se dnes své nevědomosti.

Setkání s Otto Wichterlem

Každé léto pamětnice trávila ve Stražisku (okres Prostějov), které bylo tatínkovým letním sídlem. A zde se také později seznámila se svým budoucím manželem, který hrával tenis s její maminkou. „Čtyři roky nás dělila tenisová síť, jen jsme na sebe zamilovaně koukali. Byli jsme hodně cudný pár,“ kroutí hlavou pamětnice. „Chodili jsme po lesích v šortkách a lidé na nás pokřikovali: ‚Nahý to chodí, Boha se to nebojí!‘“ vzpomíná dnes Linda Wichterlová se smíchem. Když se koupali na přehradě, Otto Wichterle hlídal z loďky, aby se náhodou nezačala topit. „Měla jsem více nápadníků, ale on byl ze všech nejdotěrnější... nejvytrvalejší,“ vzpomíná na počátky šest desetiletí trvajícího manželství. Mezi Lindou a Ottou byl čtyřletý věkový rozdíl, který se pamětnici zdál tak obrovský, že mu až do zásnub vykala. Svatbu oslavili v roce 1938 ve Stražisku, aby se vyhnuli prostějovské publicitě. Na svatební cestu se vypravili na Slovensko do lázní, protože už se schylovalo k válce a do zahraničí se neodvážili. Rok po svatbě se jim narodil syn Ivan a o rok později druhý syn Kamil. To už ale probíhala druhá světová válka, na jejímž počátku byly uzavřeny všechny vysoké školy, a manžel Otto se tak musel přestěhovat za prací do Zlína, kde od počátku roku 1940 pracoval ve Výzkumných chemických dílnách firmy Baťa.

Bombardování Zlína

Zlín byl během války dvakrát bombardován. „Když byly nálety, chodila jsem s dětmi do lesů. Vždycky to zahoukalo a já se s nimi vypravila do lesů, dokud to neodhoukalo konec. Jednou se stalo, že nám sesypali bomby přímo na Zlín. Zrovna jsem se vrátila z lesa, když došlo k náletu. Stála jsem ve sklepě, držela jsem děti, klepala jsem se a celý dům taky. Ale my jsme to přežili – a dům taky.“ Na konci války, jak postupovala sovětská vojska, si v prvním suterénu domu Wichterlových Sověti zřídili kancelář, odkud koordinovali další kroky osvobozování Československa.

Silonové ponožky nosil tři měsíce

Mezitím už měl manžel pamětnice za sebou první velký vynález – silon, kterému původně říkali „WINOP“, tedy Wichterle – Novotný – Procházka. Linda Wichterlová dodnes vzpomíná, že vynalézání měl Otto po svém tatínkovi – po něm ostatně ve Stražisku dodnes zůstaly funkční „zlepšováky“. Vynález silonu byl nejprve přísně utajovaný, aby se o něm nedozvěděli Němci, a proto se začal průmyslově vyrábět až po válce. „Je zajímavé, že zatímco každou čočku si manžel vyzkoušel, silonky nikdy. Měl jen silonové ponožky a chlubil se, že v nich chodí už tři měsíce v kuse. Jedna známá se na něj tehdy otočila a povídá: ‚No ty musí ale smrdět!‘“ glosuje dnes pamětnice další z významných manželových vynálezů.

Otto Wichterle byl zatčen před Vánocemi roku 1942, kdy se gestapo snažilo zlikvidovat zlínský odboj. Zůstal tehdy ve vězení čtyři měsíce. Za celou tu dobu se s Lindou Wichterlovou neviděli ani jednou. „Směla jsem mu psát, ale pak mi jednou gestapák řekl, ať už mě to ani nenapadne – kdo prý má po mně ty dlouhé dopisy číst.“[1] Po válce Otto Wichterle zakotvil v Praze, kde obnovoval vysokoškolskou výuku chemie a kam mu pamětnice posílala potravinové lístky, protože v menších městech a na venkově už se od roku 1946 dalo sehnat i mléko a vejce. „Dostali jsme do manželství jako výbavu ledničku, ale byla vlastně pořád prázdná. Tak jsme ji jen neustále stěhovali z města do města.“

Studium stomatologie

Linda Wichterlová před válkou nestihla dostudovat započatou medicínu, ale v roce 1950 byl vyhlášen nedostatek zubařů, a stát tak povolil dostudovat ve speciálním režimu třicítce studentů. „Většina jsme byly matky s dětmi. Dovolili nám dostudovat během čtyř semestrů, a dokonce nám odpustili atestaci z chirurgie a porodnictví.“ V roce 1952 tedy Linda Wichterlová promovala a okamžitě nastoupila do stomatologické praxe ve Vojenské nemocnici v Praze. Její manžel však s jejím pracovním nasazením nesouhlasil – dokázal přece vydělávat za oba. A tak Linda Wichterlová zvolnila, částečně také proto, aby oběma synům vynahradila čas strávený studiem a aby je alespoň trochu vymanila z vlivu komunistického vzdělávání. Současně také měla možnost manžela doprovázet na cestách propagujících jeho vynálezy. Procestovala prakticky celý svět, kromě Střední a Jižní Ameriky a Nového Zélandu. Ačkoliv do výzkumu podle svých slov manželovi nezasahovala: „On měl chemii a já měla lékařství“, sehrála v celém procesu důležitou roli. Jen tak mezi řečí zmiňuje, že po přesunutí výzkumu do domácích podmínek první čtyři tisícovky čoček vyrobila sama. „Bylo to období obrovského nepořádku v domácnosti,“ vzpomíná dnes na největší manželův vynález.

Jazyky a politika

Doktorka Wichterlová se za svůj život naučila mnoho jazyků, ve kterých dodnes čte – francouzštinu, němčinu, italštinu, částečně i ruštinu, alespoň co se týče „živých“ jazyků. Ovládá totiž i řečtinu a latinu. Ve svém věku, blížícím se stovce let, dokáže dodnes zpaměti citovat Ovidia. Jen angličtina ji dlouho trápila, je to podle ní „barbarský jazyk“, ale i ten nakonec zvládla.

Linda Wichterlová proplula životem bez přílišného zájmu o politiku. V roce 1968 vycestovala s manželem do Spojených států, ale za měsíc se vrátili. „Dnes se snadno řekne, proč jsme tam nezůstali. Ale jak má člověk opustit rodinu, děti a rodiče?“ Později podepsala manifest Dva tisíce slov. „Šla jsem tehdy v Prostějově po náměstí a byla tam podpisová kniha. Tak jsem se tam podepsala,“ vzpomíná, aniž tomuto životnímu okamžiku přikládá přílišnou důležitost. Obdobně se ve svých vzpomínkách staví i k sametové revoluci: „Jsem zmrzlík, takže jít na Letenskou pláň v té zimě pro mě nepřipadalo v úvahu. Šla jsem sice na Václavák, ale za chvíli už jsem se musela vrátit domů a ohřát se. Ale byli jsme všichni šťastní, že to proběhlo bez krveprolití.“ Podobným stylem vedla ve výchově i své syny. „Hrozně jim vadilo malovat obrázky ke komunistickým výročím. Říkala jsem: Tak namaluj Hradčany, obláčky a lodičky na řece... A pak jen někam do rohu napiš: ‚Ať žije...!‘“

[1] Linda Wichterlová v prvním rozhovoru zmiňuje i druhé manželovo uvěznění, a to kolem roku 1967 po návštěvě domu Anny Masarykové. „Přijeli tam estébáci v antonu, a jak lidé od Aničky Masarykové odcházeli, rovnou je nakládali do toho auta.“ K tomuto zatčení se však blíže nevyjadřuje a editorce textu se nepodařilo dohledat v dostupné literatuře doplňující informace.