Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jiří Wicherek (* 1954)

• narozen roku 1954 v Kladně

• v roce 1968 svědkem incidentu mezi sovětskými vojáky a rozhořčenými obyvateli Ostrova

• v letech 1969–1970 skautem

• v letech 1973–1980 studoval na lékařské fakultě v Plzni

• roku 1980 se v rámci základní vojenské služby zúčastnil cvičení Krkonoše

• 1981 návrat do civilu, k lékařské profesi v nemocnici

• v polovině 80. let byl ve středu pozornosti Státní bezpečnosti

• od roku 1985 se angažoval v oddílu dětí a mládeže vedeného v duchu skautingu

• po sametové revoluci se zapojil do obnovy skautingu v Plzni

„Starší vůdci nás sezvali a začali nám sdělovat, že bohužel ve formě, ve které jsme fungovali, končíme. Sice nám dávali naději, že bychom mohli pokračovat, ale trošku jinak a jinde. Už tenkrát nám naznačovali lehce ilegální činnost… Bohužel ale k tomu nikdy nedošlo a oddíl oficiálně zanikl… léta potom byla dost smutná,“ vzpomíná Jiří Wicherek na opětovné zrušení českého Junáku v roce 1970. Již tehdy byl plně oddán idejím skautingu a ani poté je nikdy neopustil ani ve vypjatých situacích. Následujících téměř dvacet let tak trpělivě vyčkával na jeho obnovu, aby si pak mohl plnit ty skautské sny, o které přišel v dětství.

Tragické zklamání

Jiří Wicherek se narodil 30. července 1954 v Kladně. Nikdy zde však nežil. Rodiče totiž patřili mezi dosídlence, kteří po konci války nahradili v pohraničních oblastech odsunuté Němce. Dětství proto prožil v Klášterci nad Ohří. „Bydleli jsme v domě po německém učiteli. Na půdě zbyli některé jeho věci. Tak jsem si uzmul knihu psanou švabachem o historii Klášterce, kterou mám dodnes,“ vypráví. Rovněž ale dodává, že ačkoliv z dříve výlučně německého města byla odsunuta většina jeho původních německých obyvatel, některým bylo umožněno zůstat. „Byla tam spousta Němců, co nešla do odsunu. Hned pod námi bydlel Schmörchel. Měl jenom jednu ruku. Patrně o tu druhou přišel ve válce. Tuším, že měl dvě nebo tři děti, se kterými jsme si hráli…. Také u nás v ulici byli potomci Němců, kteří měli německá příjmení. Jako děti jsme si ale vůbec nemysleli, že by byly něco špatného.“

Klášterec nad Ohří a jeho okolí si velmi oblíbil, jenže po deseti letech se musel přestěhovat. Rodiče se totiž rozvedli, a tak odešel s maminkou do nedalekého Ostrova, které se po válce drasticky přestavělo a rozrostlo. „Prakticky postavili celé nové město, které bylo plné dosídlenců… když jste šel po náměstí, měl jste pocit, že jste se ocitl uprostřed Sovětského svazu,“ vzpomíná na jeho tehdejší podobu. Musel se tedy rozloučit s místem svého dětství a z malebného maloměstečka se přestěhoval mezi paneláková sídliště. Zde také o pár let později zažil, jak svými slovy říká, „tragické zklamání“. Blížil se totiž 21. srpen 1968 a s tím okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy a konec uvolňování poměrů. “Do té doby totiž probíhal proces, který se mi zamlouval, a ačkoliv jsem byl mladý, tak jsem vnímal objevování zločinů z padesátých let, že se budou napravovat a rehabilitovat… Přestože jsem nebyl nekritický obdivovatel Sovětského svazu, byl jsem vychován v propagandě, že když se něco ve světě semele, Sovětský svaz nás zachrání. Najednou ale uprostřed noci přijel s tanky.“

V tu chvílí otočil kulomet na dav

Jiří Wicherek si velmi dobře pamatuje osudnou noc, kdy do země vtrhly první invazní jednotky. „Mezi druhou a čtvrtou hodinou ráno mě probudil strašný hukot. Říkal jsem si: ‚Co to je proboha?‘ Pak jsem otevřel okno a nad námi letělo jedno letadlo za druhým. Pomyslel jsem: ‚Co se děje? Proč lítá tolik letadel?‘ Tak jsem z toho nespal, jak jsem byl z toho takový divný…. A najednou slyším telefon… Zvedla to maminka, která nikdy doma nemluvila sprostě… a náhle slyším, jak do telefonu říká: ‚Ty svině, ty svině‘,“ vzpomíná na ponuré ranní hodiny.

Invazní jednotky se však neobjevily v Ostrově v první den okupace, přesto mezi obyvatelstvem byly znát obavy z budoucího vývoje. „Čísla popisná z ulic a domů se strhávala z toho důvodu, že když přišli v roce 1945, chodili a sbírali si lidi, kteří je zajímali a odvezli je do gulagů. Lidi si stále pamatovali, že se tohle dělo. Proto právě tohle dělali, aby nemohli sbírat ty lidi na těch adresách. S předstihem se již to sbírání lidí ztěžovalo. Bylo jasný, že je to okupace se vším všudy a teď půjdou sbírat všechny, kteří si na jaře pouštěli pusu na špacír a nevelebili soudruhy za ty padesátá leta,“ vysvětluje. Netrvalo ovšem dlouho a první sovětské jednotky se znenadání objevily ve městě.

Sovětská kolona, která přijela do města po pár dnech od zahájení okupace, zde byla ovšem zcela náhodou. V důsledku sabotáže dopravních značení zabloudili vojáci přímo do centra. Když se však snažili najít cestu pryč z Ostrova, rozhořčení obyvatelé se začali shromažďovat podél cest. „Ten dav si na ně počíhal přímo před naším domem. Tam tu kolonu zastavil nějaký hoch. Mohlo mu být osmnáct nebo devatenáct let. Byl vysvlečený do půl těla. Měl jenom kalhoty, ani snad neměl boty. A ten si před ten první tank v koloně lehl. Nejdřív ještě házel popelnice pod pásy. Jenomže pro tank to bylo jako šlápnout na plechovky od piva. Když tedy vyházel všechny popelnice před naším domem, tak si lehl napříč před tank, který zastavil. A jak zastavil, tak se ten dav nahrnul. Kolona stála. Začali se sbíhat lidé z celého okolí. Atmosféra už bylo dost hustá. Lidé jim nadávali, jestli tam letěl nějaký kámen, to nevím. Myslím, že ne. To bych neřekl, že něco takového bylo. Ale hrozili jim a nadávali. Ženský tam vzali toho hocha a odtáhli ho stranou. V tu chvíli ale ten hošík, co seděl na věži toho tanku, tak otočil kulomet na ten dav. V tu ránu bylo, jako když do vrabců střelí,“ vzpomíná na dramatickou situaci. Ke střelbě ovšem nedošlo. Dav se okamžitě rozprchl a kolona mohla pokračovat v cestě.

Dny plynuly a lidé stále věřili, že se situace zlepší. Jenže ani ne za týden bylo jasné, že pobyt sovětských vojsk na území Československa bude trvalý, jak plynulo z Moskevského protokolu podepsaný většinou internovaných československých politiků. „Pamatuji si, že v rádiu byla relace, ve které oznámili výsledky rozhovorů v Moskvě. Jak se usnesli na dočasném pobytu a podobně. Moje maminka to slyšela, jenom pokývala hlavou, šla a začala sundávat československý praporky z oken.“

Skautem na celý život

Se sovětskou okupací bylo patrné, že reformním pokusům o vlastní socialistickou cestu je patrně konec. Přesto Jiří Wicherek vstoupil počátkem roku 1969 do místního oddílu skuta. Jeho cestu k němu vedla jako u mnohých přes knihy. V dětství byl vášnivým čtenářem dobrodružných románů, jenže jak dodává: „… jako malý jsem měl už problém, co číst, jelikož dobrodružné knihy našich otců už nevycházely. Když mi bylo tak deset nebo jedenáct, zastavila se moje maminkou s jednou z kolegyní a vedli řeč o tom, jak čtu a že už nemám co na čtení. Ta paní vzápětí potichu povídala: ‚Já bych jednu knížku měla, ale teď to není moc populární.‘ Samozřejmě, že jak už to bylo zakázané, tak mě to zaujalo. Později, když mi ji přinesla, tak jsem ji přečetl během dvou dnů, jak jsem se začetl. Byli to Hoši od Bobří řeky.“

Psal se leden 1969, když se přihlásil do skautského oddílu v Ostrově, do družiny Medvědů, jejichž byl později družinovým rádcem. Pro Jiřího Wicherka se tak začala psát nová kapitola v jeho životě, která pokračuje dodnes. Tenkrát ovšem byla velmi krátká, ačkoliv skautingu naplno propadl. Zprvu si obtížně sehnal skautskou výbavu, zúčastnil se různých výletů a stihl absolvovat dva letní tábory. Jenže to už se nad Junákem začínala stahovat černá mračna. Poslední členská schůze proběhla v září 1970. Přestože byly dávány naděje, že je možné pokračovat, byl oddíl později úplně rozpuštěn. „Já jsem se ale nadále cítil býti skautem,“ dodává.

Žertem jsme říkali, že pojedeme polským soudruhům zachránit socialismus

Jiří Wicherek později vystudoval gymnázium v Ostrově a nastoupil na lékařskou fakultu v Plzni, kterou v roce 1980 úspěšně ukončil. Čekala jej však ještě povinná základní vojenská služba. V tentýž roce tak nastoupil k 59. pluku dálkových spojů v Berouně jako zdravotník. O pár měsíců později se s tímto útvarem vydal na údajné cvičení Krkonoše 1980. Jenže ve skutečnosti se jednalo o přípravy na invazi do Polska, kde se zdálo, že se komunistická strana neudrží u moci. „O situaci v Polsku jsme samozřejmě věděli, takže jsme při odjezdu tušili, kam budou směrovat naše kroky…. Šibeniční humor nás ale rychle začal opouštět. Žertem jsme říkali, že pojedeme polským soudruhům zachránit socialismus. Když oni tenkrát pomohli nám, tak bratrskou pomoc musíme oplatit.“

Sedmého prosince roku 1980 tak útvar vyrazil na sever. Nikdo nevěděl, kam přesně jedou. Až k večeru dorazili do výcvikového prostoru Ralsko, kde byla již připravena sovětská armáda. „Večer hoši naladili Svobodnou Evropu, a tak zjistili, že se sedmá flotila Spojených států aktivizuje v Atlantiku, dále co se děje v Gdaňsku na severu a podobně. Hrozilo, že se zopakuje to, co se stalo u nás v roce 1968. Radostní jsme z toho moc nebyli.“  Jenže po pár dnech byla vojenská operace náhle ukončena. „To nám pak na útvaru začali říkat: ‚Tak soudruzi, jak jste byli na tom cvičení.‘ A my jsme si pak říkali: ‚Cvičení?‘ Museli jsme se tomu samozřejmě smát.“

O pár let později, když byl na družebním táboře jako zdravotník, setkal se s Polákem Romanem Dorobkem z Gdaňsku. O tehdejší situaci se s ním dal do řeči. „Co jsme si byli schopní povědět, to jsme si řekli. Co už nešlo, tak to jsme si malovali. Psali jsme si obrázkovým písmem. Na něm bylo poznat, jak to bylo dost hrozný…. Byl velmi otevřený, přesto jsem na něm viděl, že je dost vyděšený, když mi to povídal. Jak jsme si malovali ty obrázky, tak vždy po konci debaty velice pečlivě všechny papírky sebral, roztrhal a zahodil, aby se nedaly vypátrat a měl šanci zapřít to, co řekl.“

Zkušenosti se Státní bezpečností

V polovině 80. let se Jiří Wicherek snažil vycestovat do zahraničí. Jenže tehdy to nebylo tak snadné. Musel nejprve získat výjezdní doložku. Když o ni však požádal, dostal se do středu pozornosti Státní bezpečnosti. Jednoho dne mu proto zazvonil telefon, z jehož sluchátka zaznělo, že jej zvou na „pouhé popovídání.“ Nejednalo se o předvolání k výslechu, ale pokud nechtěl mít problémy, nemohl údajné popovídání odmítnout. Obával se ale, že později na něho budou mít neexistující kompromitující materiál. Chtěl mít proto u sebe důkaz, že nikdy nebyl ochotný spolupracovat, a proto se rozhodl, že musí mít záznam celé schůze. „Měl jsem malý magnetofon. K tomu jsem měl mikrofon. Strčil jsem to do tašky, kterou jsem měl přes rameno. Vše bylo nastavené na nahrávání, takže jsem to zapnul, když bylo potřeba… Když jsme tedy jeli výtahem nahoru, tak jsem věděl, že již asi nebude šance a zapnul jsem nahrávání.“

Jiří Wicherek dokázal nahrát celý průběh výslechu. Byť ve špatné kvalitě, jednalo se o hmotný důkaz, který mohl použít. Náhle se však obával, že kdyby u něho nahrávku našli, mohl z toho být velký problém. Proto ji několik let nechal u známých ve Švýcarsku. Později si ji vyzvedl, zdigitalizoval a propůjčil Paměti národa, kde ji lze nalézt pod tímto odkazem.

Na výslechu se však záhy ukázalo, že Státní bezpečnosti nešlo o jeho osobu, ani o skauting či o hovory se zmíněným Polákem Dorobkem. „Celou dobu jsem netušil, co je zajímá. A najednou jeden z nich povídá: ‚Jaký máte názor na náboženství?‘ A já na to: ‚Na náboženství? Je u nás zajištěna svoboda vyznání ústavou‘…. Poté se zeptali, zda znám tohoto doktora,“ vypráví. Státní bezpečnost totiž potřebovala informace na jeho kolegu z práce. Chtěla proto využít Jiřího Wicherka, který chtěl vycestovat, k jejich získání. „Až potom mi došlo, teda dozvěděl jsem se to od svých kolegů, že ten doktor byl v nějaké skupině věřících,“ vysvětluje. O svém kolegovi ovšem nic nevěděl, a tak ani Státní bezpečnost z něho nezískala žádné informace. Později také svého kolegu varoval: „Když jsem s ním pak jednou na obědě seděl u stolu, řekl jsem mu: ‚Hele, neptej se mě, jak to vím, ale dej si bacha, jdou po tobě‘,“ dodává.

Hele, skauti! 

Jak již bylo uvedeno, Jiří Wicherek se stále cítil býti skautem, ačkoliv český Junák byl zrušený. Byl proto nadšený, když se náhodou dozvěděl o oddílu vodáků v Plzni, o kterém mu pověděl jeho kolega v zaměstnání. „Hledal jsem zájmový kroužek pro moje děti, tak jsem si o tom povídal s jedním kolegou a on mi povídá: ‚Můj syn vede takový oddíl, vydávají vlastní časopis a vede to tak trošku po Foglarovsku.‘ A já na to říkám: ‚Po Foglarsovku, jo?‘ Tak jsem se tam přišel podívat na podzim 1984 a od následujícího roku jsem byl již součástí toho oddílu.“ Skoro po patnácti letech se tak znovu ocitl mezi příznivci skautských ideálů.

Ačkoliv oddíl oficiálně fungoval pod Tělovýchovnou jednotou Kotva v Plzni, klubové symboly skrytě signalizovaly náklonnost ke skautingu. „Časopis, který se vydával, tak se jmenoval Zvěd. Kdo je trochu znalý anglického jazyka lehce přeloží jako skaut… Měli jsme tenkrát prostředky, takže se to množilo a tisklo se to. Jenže až někdy v roce 1988 jsme si dovolili dát na vánoční vydání stylizovanou skautskou lilii. Poměry však už byly hodně uvolněný.“ Jenže nebyl to pouze časopis, který odkazoval na skauting, ale také stejnokroje, které občas zmátly kolemjdoucí. „Nosili jsme černé barety, na kterých jsme měli oddílový znak. Dodnes je to žlutý kvítek, a také se oddíl takhle jmenujeme… Ovšem ve skutečnosti byl ten kvítek stylizovanou skautskou lilií. Tyto duchovní známky, což jsme zač, byly neklamný… A když jsme jeli na výpravu v roce 1988, tak tady na nádraží v Plzni jsme šli na vlak do posledního vagonu. Stál tam postarší pár a ten manžel šťouchl do té paní a povídal: ‚Hele, skauti.‘ Šel jsem zrovna kolem a tak jsem odpověděl: ‚Zatím ještě ne‘,“ vzpomíná Jiří Wicherek. Nemohl však tušit, že již příští rok se bude podílet na znovuobnovení skauta v Plzni.

Skaut ve víru sametové revoluce

Zásadním datem nejenom pro znovuobnovení českého Junáka je 17. listopad 1989. Nikdo tehdy nevěděl, jak rychle se události vyvinou. Ostatně Jiří Wicherek ani neměl ponětí o tom, co se tehdy odehrálo na Národní třídě v Praze. S oddílem byl totiž v Kozelci u Nečtin. Paradoxně se jednalo se o první hromadné setkání skautských oddílů, které byly za necelý měsíc oficiálně znovuobnoveny. Tehdy po poledni 18. listopadu ovšem přijel jeden z členů, Richard Havelka zvaný Směch, který se demonstrace na Národní třídě zúčastnil, aby ostatním vyprávěl, čeho byl svědkem. Nezávisle na pražské události se o několik dní později konala v zaměstnání Jiřího Wicherka schůze Revolučního odborového hnutí, kde byla prezentována oficiální verze průběhu demonstrace s odkazem na článek v Rudém právu. „Oni ale jak jim posílali ty noviny, tak existovala dvě vydání. Venkovské a ústřední. Aby se to dostalo do každé vesnice, tiskla se venkovská vydání… Jenže ti, kdo napsali venkovské vydání, tak tam byl ten sled událostí popsán poměrně realisticky a kontrolní orgán to nějak nedohlédl,“ vypráví a dodává: „V tu ránu, kdy jsme jim to venkovní vydání ukázali, se celá schůze rozpadla.“

Netrvalo dlouho a koncem listopadu se již konala v Plzni schůzka bývalých skautů, či jejich příznivců, aby znovuobnovili skauting v Plzni. „Měli jsme takovou první schůzku, která byla ještě dost ilegální. Scházeli jsme se po jednom. Tam jsme se domluvili, že do toho půjdeme, ale až příští schůzi lze považovat za oficiální, ustanovující,“ vypráví. Na jaře 1990 již skautský oddíl Žlutý kvítek pomáhal při organizaci prvních Slavností svobody. Později se Jiří Wicherek stal čestným předsedou, přesto stále jezdí na tábory jako zdravotník a účastní se různorodých akcí. Vskutku je velmi oddaný skautingu již od svého mládí.