Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sylva Wernhartová (* 1939)

• narodila se 22. září 1939 v Orlové na Karvinsku

• její otec musel během druhé světové války narukovat do německé armády

• během války přežila bombardování Ostravy

• pracovala jako zdravotní sestra na rehabilitaci a poté na dermatologii

• její muž MUDr. Zdeněk Wernhart se za totality zapojil do pašování zakázaných tiskovin a komunistická justice ho poslala na deset měsíců vězení

• byla vyslýchána a sledována Státní bezpečností

• přátelila se s Jaromírem Šavrdou, ostravským signatářem Charty 77

• spojovala je záliba v chovu exotických koček a pomáhala mu šířit samizdatovou literaturu

• v roce 2023 žila v Domě seniorů korýtko v Ostravě

Byla krásná, mladá a chovala se jako vystrašená naivní dívenka. Nikoho z příslušníků Státní bezpečnosti nenapadlo, že šikovně kryje aktivity ostravského disidenta Jaromíra Šavrdy. Pomáhala mu šířit samizdat. V jejím bytě měl tajnou skrýš. Při odposlouchávaných telefonátech spolu hovořili záměrně tak, aby estébáky mátli. A v přepravce pod kocourem převáželi materiály mezi ostravskými a pražskými signatáři Charty 77. Křehká dáma vypráví slabým hlasem o bezmoci a strachu, který prožívala, když ji cizí muži prohledávali byt. „Tolik jsem se jich bála, že jsem s nimi mluvila jen šeptem. Vůbec jsem nebyla schopna mluvit nahlas. Nevěděla jsem, o co jim jde, co chtějí. Ale něco mi říkalo, že si musím dávat pozor na každé slovo. Časem jsem pochopila, že nejlepší bude hovořit s nimi naivním dětským způsobem,“ vysvětluje.

Strach a nejistota ji provázely už od dětství. Narodila se 22. září 1939 v Orlové na Karvinsku jako Sylva Dagmar Šlachtová. Její otec Walter Hubert Šlachta musel stejně jako další muži z regionu během 2. světové války narukovat do německé armády. Vybavuje si, jak těžce se s ním její matka loučila. Z dětství si pamatuje tíživou atmosféru, bídu a maminku, která často plakala. Když válka skončila, rodina marně čekala na návrat otce. Časem přišlo oznámení, že je nezvěstný. Až později se Sylva postupně dozvídala, že ve skutečnosti se ve Francii vyléčil ze zranění, našel si tam ženu, založil novou rodinu a odmítl se vrátit do své vlasti.

Až za řadu let se jí podařilo s ním zkontaktovat a v dospělosti ho ve Francii navštívila. „Všechno jsem se dozvěděla, až jsem už byla vdaná. Maminka mně občas něco málo prozradila, ale asi mně nechtěla kazit dětství a mládí. Obdivuji ji za to, co vydržela. Moc se kvůli tatínka trápila. Ona byla světice. Hladověla, aby pro nás děti něco zbylo. Pořád po nocích šila. Když jsem šla do školy, udělala mi aktovku ze své kabely. My jsme neměli peníze, nemohli jsme si nic koupit,“ podotýká.

 

Bomby dopadly tam, odkud jsme utekly

 

S maminkou má spojený tísnivý zážitek, kdy je v roce 1944 při cestě do Ostravy zastihlo bombardování. „Lidé maminku v centru přemlouvali, ať jde do krytu, ale ona mě táhla přes město až na Zárubek. Tam jsme vběhly do nějakého domku. Tlaková vlna vyrazila dveře i s futrama, utrhla se roura od topení, my jsme byly celé černé. Měla jsem poraněnou nohu. Pak jsme se dozvěděly, že bomba spadla na obchodní dům, právě tam, kam nám lidé radili, ať se schováme,“ vypráví.

Vystudovala gymnázium a začala pracovat jako sestra na rehabilitaci. Její máma pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici. „Obdivovala jsem maminku, jak obětavě se o pacienty starala. Ona dřela, zatímco jiní už dělali kariéry. Budoval se socialismus, ale mně to bylo z duše protivné. Dozvídala jsem se o případech, kdy byl někdo vyhozen ze školy. Lidé vstupovali do komunistické strany, aby se udrželi na svých místech. Nelíbilo se mi to,“ říká.

 

Manžel něco předával ve Švýcarsku

 

Během pobytu v léčebně dlouhodobě nemocných v Ostravě - Radvanicích, kde se léčila z plicní choroby, se seznámila s lékařem Zdeňkem Wernhartem. Vzali se a žili v rodinné vile společně s jeho rodiči. „Tchyně mi říkala, že jsem jen chudobná děvečka, která se jejímu synovi pověsila na krk. Tehdy jsem pracovala na rehabilitaci a začala jsem studovat ještě dermatologii. Jenže tchyně mi to neustále vyčítala. Dávala mi úkoly, chovala se ke mně, jako bych byla služka. Vadilo jí, když jsem si manželem a tchánem, který byl také lékař, vyprávěla o čemkoli, co se týkalo zdravotnictví. Tvrdila, že se mám jen starat o domácnost,“ vypráví.

Manželé Wernhartovi se nakonec odstěhovali do podnájmu. V 60. letech se jim několikrát podařilo vycestovat do zahraničí. Sylva si tehdy nekladla otázku, proč právě je komunistický režim na Západ pustil v době, kdy to bylo výjimečné.

Při návštěvě Švýcarska se v restauraci setkali s několika muži. Pamětnice si vybavuje, že tam vyjádřila obavu, zda budou mít na zaplacení, protože jí jídlo připadalo drahé. „Ti muži řekli, že jsme hosty komtura. Nevěděla jsem, co to znamená. To slovo mi připadalo zvláštní. Manžel tam těm mužům něco předal, ale to jsem tehdy netušila. Došlo mi to až později,“ vysvětluje.

 

Nevěděla jsem, proč mě estébáci odvezli

 

Počátkem 70. let pro ni do zaměstnání přijela Státní bezpečnost. Odvedla ji přímo od pacienta, o kterého se právě starala. „Ani jsem nestihla pacientovi říct, že mu sundám obklady, protože musím odjet. Já jsem netušila, o co jde, co se děje. Ale byla jsem vylekaná. A to znamená, že jsem zapnula v mozku vše, co jsem mohla a věděla jsem, že nesmím nic říct špatně. Že musím dát pozor na každé slovo,“ vypráví.

Nikdy nezapomněla na strach, který měla, když jela v autě s cizími muži. „Nevěděla jsem, kam se mnou pojedou. Rozjeli jsme se a vpředu, vedle řidiče se otočil takový blonďatý ryšavý člověk s úzkými rty a ptal se, jestli vím, proč jsem tady. Já jsem odpověděla, že nevím. Mluvila jsem šeptem. Strachem jsem nebyla schopna mluvit nahlas, tak jsem jenom zašeptala, že nevím. Řekl, že kvůli manželovi. A otočil se zpátky. Jeli jsme a já jsem neměla odvahu se zeptat, kdo jsou a kam jedeme. Jenom jsem mlčela. Něco mi říkalo, že mám mlčet,“ vybavuje si.

 

Při domovní prohlídce jsem byla statečná

 

Příslušníci Státní bezpečnosti ji přivedli do jejího bytu a začali provádět domovní prohlídku. „Pochopila jsem, že se něco stalo. Oni mi ukázali listinu a tam bylo nějaké pobuřování. A já jsem říkala: Ale my jsme nepobuřovali. Takovým dětským způsobem to ze mě vyletělo,“ vzpomíná. Výslech v bytě trval čtyři hodiny. Poté příslušníci Státní bezpečnosti odešli. Pamětnice říká, že se poté rozplakala a psychicky se zhroutila. Měla strach, co se stalo s jejím mužem. Dozvěděla se, že ho estébáci také odvedli z práce, ale nevěděla nic o jeho osudu. V noci jí poté kdosi zatelefonoval, že soud na jejího manžela uvalil vazbu a upozornil ji, že na toto téma nemá s nikým mluvit.

Následně prožila měsíce strachu. Byla v kontaktu s ostravským advokátem Milanem Skalníkem, který se za totality nebál zastupovat lidi pronásledované Státní bezpečností. Zdeněk Wernhart byl odsouzen k deseti měsícům vězení za trestný čin pobuřování, což byl paragraf, za který soudci odsuzovali osoby vyjadřující nespokojenost s komunistickým zřízením.

Kromě strachu o manžela pamětnice prožívala i obavy, aby nezpůsobila potíže bratrovi Walteru Šlachtovi. Byl voják, sloužil jako technická podpora letců u stíhacího pluku v Ostravě – Mošnově.

„Tehdy při domovní prohlídce a výslechu jsem se držela statečně, protože jsem si uvědomila, že bojuju i za bratra. Byl kvůli nám ohrožený. Tak snad jsem to vše zvládla, nic jsem neřekla, stále jsem jen tvrdila, že jen sloužím nemocným a nic jiného mě nezajímá. Ale já jsem tehdy opravdu nic nevěděla,“ vzpomíná. Později jí bratr sdělil, že se o něj v té době zajímala vojenská kontrarozvědka.

 

Osudové setkání s disidentem Šavrdou

 

Manželství Wernhartových trvalo třináct let. Sylva tvrdí, že se rozvádět nechtěla, že se tak stalo z rozhodnutí jejího muže. Od té doby žila sama a více se věnovala své zálibě – chovu exotických koček. Díky ní se seznámila s manželi Jaromírem a Dolores Šavrdovými, ostravskými chartisty a disidenty.

Jaromír Šavrda byl učitel a novinář, který vyjádřil nesouhlas se sovětskou okupací v roce 1968 a od té doby byl tvrdě pronásledován komunistickým režimem. Pracoval jako skladník. V roce 1978 byl odsouzen k padesáti pěti měsícům vězení, po návratu šířil Chartu 77 a byl zatčen znovu. V té době byl v invalidním důchodu, trpěl řadou nemocí a vězení výrazně přispělo k tomu, že v roce 1988 zemřel.

Příběh přátelství Sylvy Wernhartové a manželů Šavrdových začal na výstavě koček v Ostravě. Jaromír tam stejně jako ona pomáhal jako pořadatel. Zpočátku nevěděla, o koho jde. „Docházelo mi vše postupně. A ve mně vzrůstal obdiv k němu i k jeho manželce Dolores. Časem jsme se dohodli, že zprávy z Charty 77 budou Šavrdovým chodit na mou adresu. Jaromír mi vysvětlil, že mám mluvit jen při puštěném rádiu, protože to ruší odposlechy. A já jsem se tak pomaličku seznamovala s jejich světem, o kterém jsem dříve neměla ani tušení,“ říká.

 

Kocour kryl zakázanou literaturu

 

Byla přesvědčená, že její telefonáty jsou odposlouchávány a tak společně s Jaromírem Šavrdou předstírali, že je jeho milenka, aby estébáky zmátli. „Já mu říkala do telefonu Jaromírku, hrála jsem jeho milou. On vždy přijel, v košíku měl kocoura. Říkali jsme mu krycí kocour. Vždy, když jsme něco potřebovali vézt do Prahy, měli jsme to ukryté pod kocourem. Byl vzácný, chovný, nádherný, velký. Když se na něj nějaký policajt chtěl podívat, šklebil se a vrčel tak, že každý ucuknul. Byl krycí, takže kryl to, co neměl žádný policajt vidět,“ vypráví.

Postupně získávala odvahu a sama vymýšlela, jak estébáky co nejvíce zmást. „Zpětně si říkám, že jsem něco mohla udělat lépe, ale já tehdy měla strach. Až postupně jsem sbírala zkušenosti,“ podotýká. Nikdy nevstoupila do KSČ ani do ROH, zároveň ale ani nepodepsala Chartu 77. Považuje to za správné rozhodnutí, protože v opačném případě by na ni Státní bezpečnosti upírala větší pozornost a nemohla by Jaromíru Šavrdovi pomáhat. Tvrdí, že nejvíce se jí osvědčilo to, že hrála hloupou naivku.

Není schopna vysvětlit, jak její odpor ke komunistickému režimu vznikl. „Nevím. Prostě se mi nelíbilo, že někdo dřel a jiní dělali kariéru jen díky tomu, že vstoupili do KSČ. Zároveň jsem znala výborné lékaře, kteří v KSČ museli být, aby mohli zůstat na svých místech. Pak jim to lidé měli za zlé, ale co tehdy měli dělat? Byl to krutý režim. Už v mládí mi vadilo, když lidem brali krávy a nutili je vstoupit do družstev. Jako děti nás ve škole nutili kreslit takové pitomosti jako například krávu, která říká, že chce jít do JZD. Prostě jsem tušila, že to není dobré,“ říká.

 

Lidé byli schopni poprat se o banán

 

V roce 1988 byla na pohřbu Jaromíra Šavrdy a vybavuje si, že jí tehdy Dolores Šavrdová upozorňovala na estébáky, kteří tam hlídali.

Listopadová revoluce, která v roce 1989 způsobila pád komunistického režimu, jí udělala radost, ale výrazně její život nezměnila. Dál pracovala ve zdravotnictví a chovala kočky.

„Někdy slyším, že lidé srovnávají minulost a současnost, dohadují se, která doba byla lepší. Tehdy byla jistota práce. Ale když jste nevyhovovala, kdykoli vás z té práce mohli vyhodit. Mohli vám vyhodit nadané dítě ze školy těsně před promocí a nenadělala jste nic. Veškerá snaha a práce byla vniveč. Nebylo lépe. Byly fronty na všechno. Lidé se hádali a byli schopni se v obchodě poprat o banán. Někteří se měli dobře aniž by museli pracovat. Měli se dobře jen proto, že byli v KSČ. Na každé době je něco dobré a něco špatné, ale vždy to dělají lidé,“ shrnuje.

 

Žila jsem ve strachu

 

Svůj život zpětně hodnotí tak, že byl plný strachu. Neustále žila s pocitem, že ji někdo sleduje, že si musí dávat pozor co říká, aby neublížila svým blízkým. „Maminka mi pořád říkala, že mám být opatrná, že nikde nemám o ničem mluvit. Takový to byl život,“ podotýká.

Se svým bývalým manželem se od rozvodu už nikdy neviděla, znovu se už neprovdala.

Její spokojený klidný život přerušila mozková mrtvice, kvůli které je částečně odkázána na pomoc druhých a musela se přestěhovat do domova pro seniory.

Na otázku, zda by něco chtěla vzkázat příštím generacím, odpovídá: „Lidé by neměli zapomínat, jak byli jejich předkové pracovití a moudří. Já si vážím těch, kteří pracují rukama. Vadí mi, že dnes mladí nechtějí být instalatéry, truhláři, klempíři. Vždyť to nejsou hloupí kluci, to jsou inteligentní lidé, kteří navíc mají zlaté ruce. To by si mladí lidé mohli uvědomit. A také by na sebe měli dávat pozor. Nemám ráda adrenalinové sporty, různé krkolomné skákání, létání. Já už vím, že stačí půl vteřiny a život se vám úplně změní. Až pak člověk pochopí, jak důležité je být zdravý.“