Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Pavel Werner (* 1932  †︎ 2017)

• narozen 3. ledna 1932 v Pardubicích, pochází z židovské rodiny

• internace v terezínském ghettu

• smrt sestry Lenky v Terezíně

• 1944 - deportace do Osvětimi, selekce v přítomnosti Josefa Mengeleho

• skupina tzv. Birkenau Boys

• na konci války pochod smrti, tábory v Melku, Mauthausenu, Gunskirchenu

• osvobození a návrat do Československa

• studium obuvnictví v n. p. Svit Zlín

• studium zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické

• pracovně pobýval v Bolívii a Mexiku

• místopředsedou Terezínské iniciativy

• zemřel 1. dubna 2017

pozn. ed: Jedná se o záznam besedy pamětníka s žáky ZŠ Hanspaulka uskutečněné v rámci projektu Příběhy našich sousedů

O svém dětství před válkou se Pavel Werner dozvídá hodně z rodinných fotografií, které měly to štěstí, že válku přežily. Atmosféra byla doma dobrá. Sám vzpomíná na pravidelné modlitby v divném jazyce jidiš, které slýchal hlavně z úst otce. Současné děti se při besedě zajímají o jeho kamarády a školu. „Kamarády si nepamatuji.“ Do školy chodil v Pardubicích, kde rodina žila. Byla to stejná škola, do jaké chodily všechny děti, nebyl tedy důvod pociťovat nějakou svoji odlišnost. Teprve když přišli Němci, nesměl pokračovat. Docházel tedy do tajné školy, ve se scházel s dětmi různého věku a vyučovala je studentka gymnázia.

Děti se ptají na norimberské zákony a další omezení, které okupace přinesla. Kromě hvězdy a zákazu školy nesměli třeba chovat domácí zvířata. Přesto měli doma kotě a později dokonce chovali králíky. Bylo štěstí, že je nikdo neudal, říká Pavel Werner.

Zajímavá otázka směřuje na srovnání života v Terezíně a v Osvětimi. Bylo to nesrovnatelné, shrnuje Werner. „Terezín a Osvětim, to nemůžete dát dohromady.“ Jako černá a bílá, jako velký žár a arktická zima. Kdo zažil Terezín, bylo to pro něho hrozné, ale s Osvětimí se to nedá srovnat, vypráví pamětník dětem. Děti se ptají, jestli se musel spoléhat sám na sebe a Pavel Werner musí dětem vysvětlit, že tak otázka nestála. „V koncentračním táboře člověk nemohl dělat, co sám chtěl. Musel dělat, co chtělo vedení, esesáci, kápové.“ Výkonnou silou velení SS byli vězni, kteří vykonávali špinavou práci. Měli neomezenou moc. Byli to často trestanci německého nebo polského původu. Pokud se vězeň dostal pod nějakého sadistu, byl život horší než peklo.

Když se koncentrační tábor v Osvětimi likvidoval, vyhnali nacisté vězně na pochod. Pavel Werner jen letmo zmiňuje, že později prošel ještě několika tábory a vždy se přesouvali pěšky. Ale nejnáročnější byl ten pochod z Osvětimi a trval tři dny. První noc nespali, druhou noc spali na sněhu, až třetí noc se dostali pod střechu. Žízeň hasili sněhem, ale kromě bochníčku chleba, který ještě v táboře, nedostali ani sousto jídla. Jak se Pavlu Wernerovi podařilo pochod smrti přežít? Kdosi z jeho kamarádů vymyslel způsob, jak první noc odpočívat za pochodu: ve tříčlenných skupinkách vždy prostřední spal podpíraný ostatními. Tak se v určitých intervalech střídali. Druhý den na stanovišti k noclehu si všimli místa, kde nebyl sníh – vyhříval ho hnůj ukrytý vespod – místo tedy ihned obsadili... ostatní nocovali na holém sněhu. Třetí noc už spali pod střechou na slámě. „Při životě mě držely mrtvoly všude kolem,“ vysvětluje Pavel Werner. Zohyzděné hlavy rozstřílené puškami z bezprostřední blízkosti. „Jako meloun, do kterého praštíte kladivem. Věděl jsem, že když polevím, dopadnu stejně.“

Děti se zajímají i o jeho život po válce. Pavel Werner se v odpovědi soustředí na okamžiky návratu. Vypráví o tom, že neměl co na sebe a kalhoty o několik čísel větší si upevnil kolem těla drátem. Teprve v Pardubicích se potvrdilo, že jeho rodiče nežijí, co zatím jen tušil.

Jestliže po válce ještě snad trochu věřil v Boha, později se přiřadil k nevěřícím. „Proč jsem přežil? Boží přání to nebylo.“ Aby vyjádřil své bezvěrectví, nechal se vyškrtnout z Židovské náboženské obce. Teprve dnes je opět jejím členem, když z názvu vypadlo slovo náboženská. Je nevěřící, ale Židem samozřejmě dál zůstává.

Jeho dcera o jeho pobytu v koncentráku a o židovském původu dlouho nic nevěděla. Až někdy na konci základní školy. Děti v sále zřejmě těžko chápou, proč jí o tom nikdy nevyprávěl. Pavel Werner vysvětluje: „To nejde naplánovat, že se všichni sejdeme a teď bude dědeček vyprávět. To jde tady, ale v rodině to nejde.“ Nejčastěji to proto řešil tak, že když vznikl na nějaké besedě ve škole magnetofonový záznam, přinesl ho domů a řekl: „Tak tady si to můžete poslechnout...“