Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Zdeněk Weitosch (* 1933)

• narodil se 8. června 1933 v Kralupech nad Vltavou

• otec František Weitosch byl ředitelem Octáren v Litoměřicích

• matka Zdeňka Weitoschová pracovala ve Frutě Sulajovice a v prodejnách Dílo

• v letech 1946–1949 studoval na gymnáziu v Broumově, kde zažil akci K

• vystudoval Stavební fakultu ČVUT, obor zeměměřičství

• pracoval v Geodetickém ústavu v Praze až do důchodu v roce 1996

• v devadesátých letech restituoval polnosti a založil vinařství „Za stavením“

• v roce 2024 žil v Kralupech nad Vltavou

Dříve než se broumovský klášter v padesátých letech stal místem nedobrovolné internace kněží, sídlil v něm církevní internát broumovského gymnázia. Jedné mrazivé noci, kdy se studenti dlouho do tmy připravovali na zkoušky, se s rachotem rozlétly dveře. StB potřebovala rychle a hlavně nenápadně uvolnit místo pro akci K. S křikem vyhnali studenty z postelí, malé děti plakaly, nikdo z nich nevěděl, co se děje. Během patnácti minut se museli sbalit a v rychlosti a tichosti nastoupit do antonu. Estébáci odvezli děti bez jakýchkoli prostředků na nádraží kousek od Náchoda a přikázali jim, ať jedou domů.

Bombardéry cílily na kralupskou rafinerii

Zdeněk Weitosch se narodil v Kralupech 8. června 1933 do středostavovské rodiny. Otec František Weitosch pocházel z Veselí nad Lužnicí, maminka Zdeňka Weitoschová, rozená Břicháčová, žila na předměstí Kralup, v Růžovém údolí, kde měla její rodina zemědělskou usedlost a polnosti. Válku prožil malý Zdeněk v Kralupech. V Růžovém údolí se žilo poklidně, „nebyli tam žádní kolaboranti ani bolševici,“ začíná své vyprávění pamětník. 22. března 1945 postihl Kralupy obrovský nálet s cílem zničit rafinerii. Vzplály nádrže, přičemž dým ztížil viditelnost, další bomby proto dopadaly na obytné oblasti. Nálože zasáhly víc než tisíc budov, z toho přes sto zcela zničily, dvě stě čtyřicet pět lidí zahynulo. Po náletu se kluci šli podívat do města. „Bylo tam hodně mrtvých,“ říká pamětník, i on přišel o jednoho kamaráda. Technische Nothilfe, německá technická pohotovostní služba, po náletu hlídala některé poškozené objekty, ale dle slov pamětníka se nekradlo. „Kralupy byly spořádaný město,“ tvrdí Zdeněk Weitosch. 

V dalších dnech došlo ještě k jednomu menšímu náletu a kluci ho sledovali z polí. Cílem bylo malé letiště v Lobečku. „Nebombardovalo se už,“ říká pamětník. Americké stíhačky tehdy rozstřílely několik menších německých letadel, která stála na letištní ploše.

Přišel konec války a s ním nekonečné transporty. Nejprve na přelomu let 1944 a 1945 táhli z Východu do Německa přes Kralupy Besarábci. Většinou to byli zemědělci na dřevěných povozech s plachtou, „jeden až tři vozy na rodinu, podle toho, jak ta rodina byla bohatá,“ říká Zdeněk Weitosch. Po nich utíkali Němci, tu a tam museli ve statku v Růžovém údolí otevřít vrata a nechat je krátce zaparkovat vůz. Nakonec přišli Sověti, ti si zase u pamětníkovy tety dočasně ustájili koně. K násilnostem dle slov Zdeňka Weitosche v Růžovém údolí nedošlo.

Otce změny po převratu zlomily

Hned po válce v roce 1945 se rodina přestěhovala do Litoměřic. Otec tam nastoupil v Octárně nejprve jako disponent, později se stal ředitelem, maminka zůstala v domácnosti. O rok později přijali malého Zdeňka do broumovského gymnázia. Původně šlo o gymnázium církevní a studenti bydleli na internátě v broumovském klášteře, po převratu v roce 1948 se škola změnila na reálné gymnázium a náboženství se vyučovalo tajně mimo osnovy.

Protože otec komunisty vykázal do patřičných míst, přišel s okamžitou platností o místo a dlouho nemohl najít jinou práci. Až nakonec zakotvil jako administrativní pracovník ve Vkusu v Teplicích, kde zůstal až do důchodu. Také maminka si musela hledat místo. Nastoupila jako degustátorka v konzervárnách Fruta Sulejovice, později dostala práci v prodejních galeriích Dílo a držela rodinu nad vodou. Tím však komunisti ještě neskončili – zabavili Weitoschovým statek a pole, vilu v Jevanech i dům v Litoměřicích. Otec to těžce nesl a ranila ho mrtvice a „pak už ten jeho život byl ničemnej,“ vzpomíná Zdeněk Weitosch. Komunisti nenechali v klidu ani bližší pamětníkovy příbuzné. Ze statku se stalo skladiště a stařičká teta s jejím bratrem mohli obývat jen jednu zadní místnost. Také strýc, bývalý ředitel měšťanky, skončil jako vrátný v Kaučuku. „Ale lidi na tom byli daleko hůř… my jsme tím bolševismem procházeli docela v klidu,“ nestěžuje si Zdeněk Weitosch.

Akce K v broumovském klášteře

Zdeněk Weitosch mezitím chodil v Broumově do gymnázia. Když nastoupil, personál byl ještě německý. „Kuchařky, ty vařit teda neuměly vůbec. Němci měli menší příděly než Češi a kuchařky tam kradly, šidily děti,“ vypráví pamětník. Němce záhy odsunuli a zásobování dostal ve svých patnácti letech na starost mladý Zdeněk.

Také němečtí kněží byli odsunuti hned po válce. Zůstali čeští kněží a bratři a celkem čtyři nebo pět kněží a osm bratrů z USA ze státu Illinois, odkud je benediktinský řád po válce poslal do Čech. V roce 1950 se klášter stal dějištěm akce K, likvidace klášterů a mužských řádů. Ještě před tím, než se broumovský klášter stal v rámci téže akce místem internace kněží, potřebovala StB uvolnit místo, a proto vyhodili všechny studenty z internátu. Děti se tehdy dlouho do noci učily na zkoušky, když estébáci rozkopli dveře a všechny děti vyhnali s křikem z postelí. Musely se sbalit, v rychlosti a tichosti nastoupit do antonu. Odvezli je na nádraží kousek od Náchoda, že mají jet domů. Malé děti brečely, nikdo nevěděl, co se děje. Studenti neměli ani peníze na lístek na vlak. Naštěstí natrefili na hodnou paní pokladní. „Ta to nějak zařídila,“ vypráví pamětník, a všichni se mohli rozjet k rodinám. „Náš odsun byl tak rychlej, bleskovej, že si to nikdo neuvědomoval,“ říká Zdeněk Weitosch.

StB chtěla zničit klášterní knihovnu

Hodně studentů se v prvním roce do Broumova vrátilo, nebydleli ale už v klášteře, rozebraly si je místní rodiny. Američtí kněží dostali tři dny na opuštění kláštera a návrat do své vlasti. Zůstalo jen několik stařičkých českých kněží, ale i ty pak odsunuli. StB se snažila zničit knihovnu. „Na to pamatuju. Když přijeli estébáci, to byli zvířata. Házeli z druhýho patra ty knihy dolů,“ vzpomíná pamětník. Naštěstí jeden z nich řádění včas ukončil a knihovna zůstala zachovaná.

Klášter chvíli sloužil jako místo internace mužských řádů v rámci akce K, později v něm byly internované jeptišky z akce Ř, když se rušily ženské řeholnické řády. Ty pak dle slov pamětníka pracovaly v nedaleké textilní továrně VEBA. Nakonec i ony byly odsunuty a klášter osiřel a chátral.

Šoférova žena pomáhala bývalé paní ředitelové

Po gymnáziu nastoupil Zdeněk Weitosch na České vysoké učení technické, na Stavební fakultu, kde vystudoval geodézii a stal se zeměměřičem. Měl štěstí v neštěstí. Zatímco jeho spolužáci z gymnázia nesměli dále studovat, jemu pomohla žena otcova bývalého šoféra Beneše. Šofér i jeho žena byli zapálení komunisté, ale paní Benešová měla ráda pamětníkovu maminku, proto nad nimi držela ochrannou ruku. „To byl takovej dobrej duch, bolševickej sice, ale dobrej duch naší rodiny,“ usmívá se Zdeněk Weitosch.

Vysokou školu dokončil pamětník v roce 1956. V té době se chodilo na vojenskou službu v rámci výuky. Jednou týdně měli výcvik a o prázdninách vojenské cvičení. „Tím pádem nám odpadly dva roky vojny,“ říká Zdeněk Weitosch. Po vysoké škole fungoval systém umístěnek. O Prahu se všichni prali, jemu to ale bylo jedno, neměl stálou známost, chtěl až na konec republiky. Nastoupil proto jako zeměměřič do Prešova a ve Snině vytyčoval zemědělský podnik Vihorlat. Později, když se měl přesunout do Liberce, si s ním místo vyměnil kolega. Dostal se tak do Prahy do Geodetického ústavu, kde zůstal až do penze.

Nakonec stáhli vocas a šli ke komunistům

V srpnu 1968 vyměřoval Zdeněk Weitosch v Sedlci u Mikulova, když republiku obsadila vojska Varšavské smlouvy. Ihned naskočil do Gazu, po cestě plno tanků, dojel do podniku do Prahy a s plnou nádrží vedení hlásil, že je připraven pomáhat. „No, nechali mě doma,“ vypráví pamětník. Chodil tedy aspoň s kamarády na Václavské náměstí, „ale moc jsme toho nenadělali, akorát jsme chodili a křičeli,“ vzpomíná Zdeněk Weitosch.

Pamětník do roku 1969, než ho zbavili funkce, zastával funkci předsedy závodní rady, dle vlastních slov představoval autoritu pro své okolí, jelikož byl člověk silně věřící a nestraník. Nedovoloval lidem, aby couvli a zlomili se, styděli se před ním vstoupit do strany. „Ale nakonec stáhli vocas a šli ke komunistům, ale některý ne, a myslím, že jsem na tom měl svůj podíl,“ říká Zdeněk Weitosch.

Do zahraničí ho pustili jen jednou

Pro jeho názory nedovolili pamětníkovi cestovat, ačkoli po tom toužil. Jen jednou, v roce 1970, na velmi krátkou dobu mohl vyjet do Alžíru, zaměřovat dálnici z Algeru do Tamanrassetu.

V sedmdesátých a osmdesátých letech vládl dle slov pamětníka v Kralupech klid. Zdeněk Weitosch hodně cestoval za prací po republice, až přišel rok 1989. Na náměstí v Teplicích se podepisovalo Několik vět, také je podepsal a rozvážel letáky.

Do důchodu šel pamětník v roce 1996. Chvíli ještě pracoval u kolegy v Německu, ale nelíbilo se mu to. Když jeho rodině navrátili majetek, zejména polnosti, založil vinohrad a začal se synem Štěpánem Weitoschem pěstovat víno. V prvních letech se jim dařilo, ročně vyrobili kolem deseti tisíc litrů a posbírali řadu cen. Dnes vedou vinařství jeho potomci.

A co považuje Zdeněk Weitosch v životě za nejdůležitější? „Že jsem se nezlomil. Přesvědčovali mě, ale pak pochopili, že to u mě nemá cenu,“ končí své vyprávění pamětník.