Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Hana Weingarten, roz. Wertheimerová (* 1929  †︎ 2018)

Zapomněla jsem, co je normální život

  • narozena 12. prosince 1929 ve Znojmě v židovské rodině

  • dědeček byl majitel továrny na nakládané okurky a kandované ovoce, kde pracoval i otec

  • na podzim 1938 odešli ze Znojma, nejprve do Jihlavy, pak do Prostějova a nakonec do Prahy

  • konec roku 1938 starší sestra Miriam odjela se skupinou Alijat noar do Palestiny

  • 1940 otec zatčen, uvězněn v Hamburku a Dachau, kde v roce 1942 zemřel

  • 6. března 1943 odjela Hana s matkou transportem Cv do Terezína

  • v Terezíně žila v domově L410 na pokoji č. 28

  • 18. května 1944 deportována do Osvětimi

  • v Osvětimi žila asi pět týdnů tzv. rodinném táboře

  • v červenci 1944 po selekci poslána s matkou na práci do Hamburku

  • v březnu 1945 přesunuty do Bergen-Belsenu

  • 15. dubna 1945 osvobozeny Brity

  • květen 1945 matka v Bergen-Belsenu zemřela

  • červenec 1945 Hana se vrátila do Československa, žila v Praze u bývalé služebné

  • 1946–1948 byla na ozdravném pobytu ve Švýcarsku

  • 1949 odešla do Izraele

  • 1951 se vdala, s manželem vychovala tři syny

  • žili a pracovali též v zahraničí (USA, Itálie, Indie, Bulharsko, Singapur)

  • žila předměstí Tel Avivu

  • zemřela 1. června 2018

Hana Weingarten se narodila jako Hana Wertheimerová ve Znojmě na jižní Moravě. Rodina jejího dědečka patřila k největším znojemským okurkářům a vlastnila továrnu na nakládané okurky a kandované ovoce. Její otec pracoval pro rodinný podnik jako nákupčí. Hana měla krásné a šťastné dětství až do roku 1938, kdy rodina musela ze Znojma ze dne na den prchnout před nacisty. Nejprve zamířili k příbuzným do Jihlavy, později do Prostějova a nakonec do Prahy. „Utekli jsme, ale mysleli jsme si, že to nebude tak vážné a že se zase vrátíme. To byla chyba. Vzali jsme velmi málo věcí. Moje maminka mě tehdy vzbudila a řekla: ,Na týden jedeme do Jihlavy ke strýčkovi a potom se vrátíme.‘ My jsme tomu věřili stejně jako maminka. Ta byla velká optimistka a my jsme to zdědili po ní. Samozřejmě do Znojma jsme se už nikdy nevrátili.“

Pro Hanku odjezd z domova znamenal například to, že skoro každý rok chodila do jiné školy. První a druhou třídu navštěvovala ještě ve Znojmě, třetí třídu v Prostějově, čtvrtou v Praze, v páté třídě už mohla jen do židovské základní školy v Jáchymově ulici v Praze. Později už židovské děti do školy chodit nesměly vůbec. Paní Hanka vzpomíná i na krásné časy ve špatné době, které trávila na židovském sportovišti v Praze na Hagiboru. Tam se židovská mládež mohla scházet a chvíli zapomenout na diskriminaci, kterou zažívala jinde. Ale již při návratu domů museli myslet na to, že jako Židé nesmějí jezdit tramvají. „V osm hodin jsme měli být doma. V sedm hodin večer jsme všichni odešli z Hagiboru. Ti, co bydleli poblíž, šli pomalu. Ti, kteří museli až k Václaváku, šli rychleji. Ty děti, které pokračovaly až na Staré Město, utíkaly, jen aby stihly být do osmi doma.“

Pokoj č. 28

Dne 6. března 1943 odjela Hana s maminkou z Prahy transportem Cv do Terezína. Tam bydlela v dívčím dětském domově L410 na pokoji číslo 28. Děvčata z tohoto pokoje měla štěstí na dobré vychovatelky a navázala přátelství, která přetrvala další transporty, emigrace i komunistický režim. Některá z děvčat jako Hanka Wertheimerová odjela transportem na Východ, mnohé z nich nepřežily. Ty, které se po válce vrátily, udržovaly kontakty se svými kamarádkami z terezínského pokoje, i když osud je zavál do Izraele, Spojených států nebo dokonce Sovětského svazu. Po roce 1989, kdy politické překážky padly, se začaly scházet častěji. Příběh přátelství děvčat z pokoje č. 28 inspiroval německou autorku Hannelore Brenner-Wonschick k napsání knihy. Pokojem č. 28 v dívčím domově terezínského ghetta prošlo přes šedesát děvčat, válku jich přežilo patnáct. Deset děvčat z této patnáctky, včetně Hany Wertheimerové-Weingarten, se setkává pravidelně dodnes.

Nenapravitelná optimistka

I když podmínky v Terezíně byly kruté, přátelství děvčat a jejich společné aktivity dokázaly otupit hlad i strádání. Nouze v Terezíně však neznamenala nic ve srovnání s tím, co je čekalo později na Východě. I na Hanku a její maminku přišla v polovině května 1944 řada. Optimistická povaha pomohla mamince i její dceři Haně přežít následující rok. „Když jsme přijely do Osvětimi, šly jsme do rodinného tábora, kde už byl transport, který z Terezína odjel v prosinci. My jsme byly květnový transport, oni prosincový. Mezi prosincovými jsem měla přítelkyně, se kterými jsem bydlela i na pokoji. Najednou tam vidím komíny a myslela jsem si, bylo mi tehdy třináct čtrnáct let, že to jsou tovární komíny. Ta děvčata, která tam byla od prosince, ale mluvila jasně. Že je to plyn, že tam pálí lidi, že půjdou za šest měsíců jako ten transport předtím a my půjdeme potom. Nevěděla jsem, o čem mluví. A nejenže jsem nevěděla, ale říkala jsem si, že mně se to nemůže stát. Tahle válka proti nám nemůže trvat tak dlouho, my jsme nic neudělali, a proto jsem každý den čekala, že válka skončí.“

Selekce

„Řekli, že lidé mezi šestnácti a čtyřiceti lety musí jít na selekci. Mamince bylo už víc než čtyřicet, mně ještě nebylo šestnáct. Babičce už bylo šedesát. Nevěděly jsme, jestli je to pravda nebo ne. Tam totiž lidé vykládali, proč chtějí mladé lidi – protože Němci vědí, že prohrávají válku, tak mají prý strach, že ti mladí lidé mohou udělat nějakou revoluci, takže je chtějí popravit nejdřív. Noviny nebyly, nikdo s nikým nemluvil a moje maminka se mě ptala, jestli chci jít na selekci. Já říkám: ‚Chci na tu selekci, já řeknu, že je mi šestnáct, a ty, že je ti čtyřicet, a třeba projdeme.‘“

Maminka Hanu musela na selekci připravit, několik dní předtím byla totiž nemocná. „Peníze nebyly, samozřejmě, ale byl chleba. Maminka měla strach, že selekcí neprojdu, tak dala svůj chleba někomu, kdo měl rtěnku. Ale ne rtěnku celou, ale dostala z té rtěnky takový pás, aby mi ho mohla dát na obličej. To stálo porci chleba na den nebo na dva, nevím přesně. Tím se platilo. To je těžko pochopitelné.“ Hana Weingarten pokračuje: „Byly jsme úplně nahý, pět v jedné řadě jako vojáci. Musely jsme předstoupit před Němce a říct, kolik je nám let a jaké máme zaměstnání. Maminka mi řekla: ‚Řekni, že jsi v zemědělství. Zemědělství znamená sílu.‘ Řekla jsem, že je mi šestnáct. Kdybych přiznala, že čtrnáct, tak by mě nevzali, maminka nahlásila, že je jí třicet devět. Náhodou nás vybrali na správnou stranu. Dostaly jsme se do Hamburku, kde jsme velmi těžce pracovaly. Stavěly jsme silnice, pracovaly pro německé vojsko a v továrnách. S tou dobou se mi spojuje hlad a únava. Dvě věci, které mě neopustily.“

Konec války v Bergen–Belsenu

V Hamburku Hana s maminkou odklízely trosky po bombardování a opravovaly poničené silnice. Později byly přesunuty do továrny, kde musely těžce fyzicky pracovat s minimálními potravinovými příděly. V březnu 1945 ji i s maminkou převezli do koncentračního tábora v Bergen-Belsen. Jak Hana vzpomíná na konec války? „Po těch šesti letech, kdy jsme čekaly na konec války, to pro nás měla být oslava. Ale žádná oslava se nekonala. My jsme byly tak nemocné a slabé, že jsme nepochopily, že je konec války. Hodně maminek, sotva čtyřicetiletých žen, tam zemřelo po osvobození. Také moje maminka umřela v květnu. Osvobodili nás 15. dubna, ale byla jsem tak nemocná, že jsem nechápala, co se s námi děje. Ani Angličané nevěděli, co s námi. Přišli s několika lékaři, neměli žádné léky ani žádné potraviny pro nás. Zůstala jsem tam ještě dva měsíce, než jsem se trochu zotavila a mohla být sama sebou. Angličané nám nabídli, že nás odvezou, kam budeme chtít.“

Třináct bratranců a sestřenic přežilo

Britská armáda zajistila Hanin převoz do Plzně, odtud pokračovala do Prahy. V Praze její první kroky vedly k věrné rodinné služebné Mařce, která jí i její mamince do Terezína opakovaně posílala potravinové balíky. Doma zjistila, že nikdo z nejbližších příbuzných nepřežil. Její o čtyři roky starší sestra přečkala válku také, ale měla naprosto jiný osud. Rodiče Weingartenovi byli sionisté, tak starší dceru prozíravě poslali na přelomu let 1938 a 1939 s Jugend Aliah (Alijat noar, Alia mládeže) do Palestiny. Se sestrou se Hana sešla až po deseti letech v roce 1949, poté, co emigrovala do Izraele. V Palestině ostatně žil i jejich strýc, který tam provozoval advokátní praxi. Také další bratranci a sestřenice přežili válku v Palestině. „Co považuji za velmi zajímavé a neobvyklé, je to, že všech třináct bratranců a sestřenic z tatínkovy strany válku přežilo. Podařilo se to proto, že jen čtyři zůstali v Evropě za války, ti ostatní žili v Palestině nebo v jiných zemích, kam se odstěhovali. To bylo velmi neobvyklé, že třináct bratranců a sestřenic se sešlo po válce a nikdo nechyběl.“

Po válce bydlela Hana u bývalé služebné Mařky v Praze. Od podzimu 1945 chodila do školy ve Vodičkově ulici, ale jak sama přiznává, moc se učení nevěnovala, protože už věděla, že ji čeká cesta do Švýcarska. Lékaři u ní zjistili tuberkulózu, kterou si přivezla z lágrů. Díky péči Židovské obce v Praze získala možnost vyjet do sanatoria ve Švýcarsku. Ve švýcarských Alpách strávila dva roky, pobyt financovala švýcarská židovská nadace. V té době si nedokázala představit, že by později v životě žila s někým, kdo neprošel zkušeností koncentráku, měla pocit, že by si s někým takovým neměla co říci.

Po dvou letech ve Švýcarsku se vrátila do Prahy k Mařce a začala pracovat pro palestinský, později izraelský vystěhovalecký úřad. Hana s nadsázkou říká, že teprve v té době pro ni skončila válka, která trvala deset let, od roku 1938. V průběhu roku 1949 odjela legálně jako jedna z posledních přes jihoitalské Bari do Izraele. Tam se seznámila s budoucím manželem, který pocházel z Polska. Společně pak odjeli studovat do Spojených států. Hanin manžel neprošel koncentráky, ale přicestoval do Palestiny jako malé dítě. V manželství žijí dosud, paní Hanka je ráda, že se tehdy ve svých soudech mýlila. Její manžel byl odborník na chov drůbeže a pracovně působil v různých zemích, žili a pracovali v Itálii, Indii, Bulharsku nebo Singapuru. S manželem vychovali tři syny, každý z nich se narodil v jiné zemi. V současnosti bydlí Hana Weingarten na předměstí Tel Avivu.

Je to neuvěřitelné

„Kdo to neprožil, nemůže uvěřit ani si to představit. Já dnes na to, čím jsem prošla, myslím častěji než za celý život, poněvadž jsem vychovávala děti a pracovala, neměla jsem tolik času. Dnes mám spoustu času. Je to až neuvěřitelné. Já sama nevěřím, že to, co jsem prožila, jsem opravdu mohla přežít.“