Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jarmila Weinbergerová (* 1923  †︎ 2020)

• narozena 21. března 1923 v židovské rodině v Praze

• před válkou studovala gymnázium

• od roku 1938 se rodiny dotýkaly rasové perzekuce

• roku 1939 vyloučena ze školy, odevzdávání osobních věcí, vystěhování z bytu

• 24. dubna 1942 rodina transportována do Terezína

• v Terezíně pamětnice pracovala jako zdravotní sestra

• v květnu 1944 transport do rodinného tábora v Osvětimi-Březince, kde pracovala jako ošetřovatelka dětí

• na podzim 1944 transport do pracovního tábora Christianstadt

• v únoru 1945 nastoupila pochod smrti z Christianstadtu do Bergen-Belsenu

• osvobození KT Bergen-Belsen

• do Prahy se vrátila v červenci 1945

• od roku 1950 pracovala jako lékařka v Karlových Varech

• zemřela 9. prosince 2020

Narodila se 21. března 1923 v židovské asimilované rodině v Praze, otec byl prokurista pojišťovny. Matka původně pracovala jako učitelka francouzštiny, ale po narození dětí zůstala v domácnosti. Jarmila Weinbergerová měla starší sestru Annu. Rodina nedržela náboženské zvyky, pouze otec chodil jednou ročně ve výroční den úmrtí svých rodičů do synagogy. Rodina žila skromným životem bez velkých společenských ambicí, ale s nadšením pro kulturu. „Chodili jsme hodně do divadel, na koncerty, kromě toho jsem chodila do Sokola, byla jsem skautka a měla jsem řadu dalších takovýchto aktivit.“

Před vypuknutím války docházela Jarmila do gymnázia. „Zde jsem měla spolužačky, se kterými jsem vycházela zcela normálně, a prakticky jsem se nesetkala s nějakým projevem antisemitismu. To až v roce 1938, kdy sice jsme byli takříkajíc samostatní, ale už se projevovalo to, co bylo předtím skryto. Jako například byli vyloučeni židovští lékaři, mezi nimi jsem měla dědečka a dva strýce. Byli vyloučeni z lékařské komory. Zrovna tak advokáti se začali ihned zbavovat svých židovských konkurentů.“

Rodina si uvědomovala, co se děje v Německu, ovšem ne v plném rozsahu. „Takto uvažovali nejenom mí rodiče, ale i všichni kolem říkali, že to se u nás stát nemůže, že my jsme demokratická země a že my jsme v bezpečí.“

První perzekuce

Teprve po roce 1938, kdy se začal více projevovat antisemitismus, se snažili rodiče Jarmilu a její starší sestru dostat do zahraničí. Neměli však dostatek peněz ani důležité kontakty, a tyto snahy proto ztroskotaly. Její sestra stačila odmaturovat a měla těsně před svatbou. „Sestřin snoubenec byl takříkajíc árijec a krátce před chystanou svatbou nás k 15. březnu obsadilo německé vojsko. Okamžitě začaly platit norimberské zákony, takže už ke svatbě nedošlo. Bylo by jí to pravděpodobně zachránilo život.“

Po příchodu německých vojsk nastaly rodině těžké časy. Museli dodržovat nespočetná omezení, příkazy a zákazy. Jako Židé měli zákaz vstupu do všech kulturních zařízení, parků, nesměli opustit katastr obce, ve které žili. „S příbuznými, kteří žili mimo Prahu, jsme se již nemohli setkat. Museli jsme odevzdat rádio, lyže, kolo a pak jsme museli odevzdávat teplé oblečení na tzv. Winterhilfe, což museli dělat i árijci. Museli jsme začít nosit hvězdu, pak přišlo vyloučení ze školy a sestěhování. Museli jsme opustit třípokojový byt a sestěhovali nás do jednoho bytu s dalšími čtyřmi rodinami, samozřejmě s jediným příslušenstvím a jedinou kuchyní. Celkem jsme se tam dovedli srovnat, nedocházelo k žádným větším konfliktům.“

Rodina pamětnice jako první z nového bytu dostala povolání do transportu. „Byla to určitá výhoda, protože jednou z těch rodin, která tam s námi bydlela, byli manželé Freundovi a ti byli zatčeni spolu s Fučíkem, takže přišlo gestapo pro všechny ostatní obyvatele bytu, vyslýchalo je, prý dost tvrdě, a potom je přivezli do Terezína a šli hned do nejbližšího transportu na východ, jak jsme tenkrát říkali, nevěděli jsme kam.“

Povolání do transportu a Terezín

Přišel 24. duben 1942. Měli povoleno vzít si s sebou 50 kilogramů, měli veliké ruksaky, aby co nejvíce věcí nesli na zádech, což se ukázalo později jako výhoda, protože to, co bylo v kufrech, už vícekrát neviděli. Všechny předvolané soustředili ve Veletržním paláci, kde se pamětnice setkala s manželkou jednoho ze svých bratranců, který byl jako komunista zatčen a popraven. Jmenoval se Stricker. Jeho žena byla uvězněna a z vězení ji přivezli k nim. „Do té doby jsem neviděla takovou bílou, odulou osobu. Vrhla se na jídlo, které jsme měli s sebou na cestu, byla tak vyhladovělá… Pak už jsme se my dvě více nesešly, protože byla zařazena do prvních transportů…“

„Byli jsme tam asi tři dny, to už nevím docela přesně, pak nás odvedli na bubenské nádraží, odkud jsme byli transportováni do Bohušovic, tam jsme vystoupili, řekli nám, ať tam necháme zavazadla, tak jsme je nechali ve vlaku a už jsme je pak nikdy neviděli, jenom to, co jsme nesli na zádech. Šli jsme do Terezína, tam jsme procházeli tzv. šlojskou, kde jsme museli odevzdat všechny léčebné pomůcky a všechny léky, co jsme s sebou nesli, kromě toho, když měl někdo třeba cukrovku, takže si musel píchat inzulin, to mu zůstalo, ale to bylo velice moudré opatření, to jsem později velice ocenila. Byli jsme zařazeni do různých pracovních komand. Přihlásila jsem se a povedlo se mi zařadit se jako zdravotní sestra. Táta byl zařazený jako dřevařský pracovník, tahal prkna a podobně. Byl drobné postavy a bylo to pro něj namáhavé. Maminka byla zařazena jako pradlena, prádelna byla za městem a denně je tam vodili četníci. Sestra byla taky zařazena jako zdravotní sestra, pracovala potom ve starobinci a já jsem pracovala na marodce.“

Společně se sestrou i matkou bydlely v Hamburských kasárnách, otec pobýval jinde. Jarmila pracovala na tzv. marodce. Šlo o místo, které bylo určené pro lidi, kteří nemohli zůstat na velkých společných „cimrách“ (velkých pokojích), ale nebylo zapotřebí operace či izolace kvůli infekčnímu onemocnění. Tyto pacienty umístili do nemocnice tzv. Vrchlabských kasáren, kde fungovala odborná oddělení jako v nemocnici. Marodka byla velká místnost s třiceti lůžky, na každé straně podél zdi bylo patnáct lůžek. „Nelze si představovat nemocniční lůžka, byla víceméně z nehoblovaných prken a byla prolezlá štěnicemi. Když jsme jednou dosáhli dezinfekce, tak po otevření místnosti na zemi ležela snad dvoucentimetrová vrstva mrtvých štěnic.“

Celé vybavení marodky čítalo skříň na léky a pomůcky, skříňku na podložní mísy a „bubínek“, malá kamínka, na kterých se vyvářely skleněné injekční stříkačky s kovovým pístem. Vyvářely se v obyčejném kastrolu, v jiném kastrolu se vyvářely cévky. Kromě toho se na malých kamnech hřál také hrnec vody pro pacienty na mytí, protože byla k dispozici jen studená voda. Celou noční směnu trávila Jarmila na židli vedle kamínek, pokud nepobíhala mezi pacienty, neexistovala možnost si během služby lehnout. Sloužily se dvanáctihodinové služby, denní a noční. „Byla to velice náročná práce, nejen fyzicky, i když to byl také problém, protože na noc byla jen jedna sestra, muselo se ráno povléct povlečení všech těch, kteří bohužel v noci zemřeli. To se stávalo poměrně často, protože odolnost pacientů byla velmi malá, umírali na zánět plic, na zánět žil, na celkovou sepsi z docela malého poranění, které začalo hnisat a došlo k otravě krve, které lékaři nedokázali nijak čelit. I když jsme tam měli k dispozici alespoň pro ty nejtěžší případy sulfonamidy, lidé umírali prakticky dříve, než mohly léky vůbec zabrat.“

Pacienti se vedle lůžkové části vodili na ambulance, například pacienti s flegmónou. Jarmila Weinbergerová nastoupila jako devatenáctiletá, „nic neznající“, pouze s průpravou první pomoci ze Skautu. Štěstím bylo to, že většina lékařů s vědomím toho, že se chtěla stát lékařkou, ji učila drobné chirurgické zákroky, zavádět cévky apod.

Později začaly chodit noční transporty. Němci začali likvidovat všechny starobince a chudobince ve všech obsazených zemích. V zásadě se tak dělo v noci. Sestry a lékaři museli vstát a jít pro vyčerpané, nemocné a staré osoby k transportům. „Nebylo pro ně už místo, tahali jsme je i na půdu, kde nebylo ani zameteno, kde nebylo světlo, chodili jsme se svíčkou, tam jsem prvně viděla epileptický záchvat, v té tmě pouze se svíčkou to působilo úplně děsivě. Hlavně staří muži naříkali, většinou měli zbytnělé prostaty, potřebovali cévkovat, což se během několika dní ve vlaku nepodařilo, takže honem cévkovat. Lidé byli vyhladovělí, neměli jsme je čím nasytit. Dát jim napít, žízniví byli… Byla to úplná apokalypsa, když jsme tam viděli tu hrůzu starých, bezmocných lidí, které jsme tam museli položit na prkna. Časem se rozmisťovali, ale většinou se spíš umisťovali do transportu mimo. Někteří přišli s představou, že jedou do lázní, to se hlavně týkalo dánských Židů, kteří byli bohatí, protože to byli většinou odborníci na broušení drahokamů a obchodníci s drahokamy. Odevzdali svůj majetek s tím, že jedou do lázní, kde o ně bude dokonale pečováno, a pak viděli tohleto...“

V Hamburských kasárnách se žilo ve velkých kasárenských pokojích. Byly tam třípatrové palandy, vždy pro dvě osoby, tedy komplet pro šest lidí. Plný pokoj lidí, kteří se mezi sebou ani moc neznali, jelikož každý pracoval jinde. Když začaly přijíždět noční transporty, sestěhovaly se zdravotní sestry do jednoho pokoje, aby ostatní nerušily. „Terezín byl takový první náraz, kde jsme poznali, že lze člověka úplně postavit mimo veškerý původní život. Od začátku byla taková ta snaha lidi úplně zdeptat, přesvědčit je, že jsou méněcenní, že nejsou k ničemu. Už jenom to, že hlavní oslovení bylo: ‚Du sau Judin‘ čili svinská Židovko, svinský Žide. Všechny ženy měly v dokladech přídavek Sára, já jsem byla Jarmila Sára. Muži Izrael, otec byl Richard Izrael. Jednali s námi poměrně slušně, my jsme s nimi moc nepřišli do styku, protože styk tam zprostředkovávalo židovské vedení, ale přece jen, když jsme je potkali, museli jsme z chodníku, vyhnout se a kdykoliv na nás mohli řvát. Neviděla jsem přímo, že by někoho uhodili, ale stávalo se to, o tom se mluvilo.“

Nejhůře život v Terezíně snášeli staří lidé, kteří nepracovali a měli snížené dávky potravin. Ani pracující neměli o moc více, k snídani bývala černá káva z náhražky, k obědu většinou brambory s nějakou sladkokyselou omáčkou a jednou týdně jakýsi kynutý knedlík politý rozvařenou zavařeninou. Vyfasovali kus chleba, údajně se mělo fasovat 30 dkg. Jedenkrát týdně kousek margarínu a asi dvě lžíce cukru. Někdy výjimečně dostali trošku mléka. „Na noční službu jsme dostávali kousek paštiky z konzervy, jak je, tak takovou čtvrtku, a takový zvláštní koláček, od té doby jsem nic podobného neviděla. Já jsem to střádala pro tátu, protože ten hubnul před očima.“

Hamburské kasárny fungovaly jako místo, kde se soustřeďovali lidé pro transport, protože z nich vedla široká brána přímo k vlaku. „Když my jsme tam jeli, museli jsme pěšky z Bohušovic, protože tam trať ještě nebyla. Jakmile tedy dostali lidé předvolání do transportu, začali se tam shromažďovat, kasárny se zavřely, nikdo nesměl ven. My jsme tam zůstaly jako ošetřovatelky a setkávaly jsme se tam s mnoha pokusy o sebevraždu, některým se podařilo je dokonat a některé jsme musely z toho ještě léčit. My jsme měly příslib, že nebudeme zařazeny do transportu, abychom se mohly o ty nemocné starat do poslední chvíle, ale zřejmě byl nějaký větší výpadek a všechny, kdo jsme tam pracovaly, narychlo zařadili do transportu. To bylo v květnu 1944. Já jsem tedy jako jediná z rodiny odcházela do transportu. Nevím, jak se to dozvěděla sestra. Podařilo se jí vyprosit, aby pustili tátu. Dokonce přemluvila četníka, aby došel pro mámu mimo město, takže jsem se s nimi přes okno alespoň mohla rozloučit, pak jsem je už nikdy víc neviděla.“

Transport do Osvětimi   

„Byli jsme nacpaní v dobytčákách, jeden kýbl s vodou, jeden kýbl na výměty. Měli jsme štěstí, že v našem vagonu byly jenom dvě děti, že jsme se o ně mohli postarat. Narovnali jsme zavazadla, že alespoň ty děti mohly ležet. Také několik starých lidí mohlo alespoň sedět. My ostatní jsme většinou stáli nebo jsme se střídali o místa k sezení na jednom kufru. Bylo tam nekonečně málo místa. Samozřejmě jsme nevěděli, kam jedeme, říkalo se, že se jede na práce na východ. Byly takové fámy, že se tam pracuje v dolech, kde je velká úmrtnost, ale nikdo netušil, že jedeme do koncentračního tábora.“

Do tmavé noci se otevřely dveře vagonů a nastal neskutečný zmatek. Viděli jsme jednoho esesáka vedle druhého. Psi štěkali, mezi tím chodili lidi v pruhovaných hadrech. Esesáci s holemi každou chvíli někoho mlátili. Řvali na nás: ‚Los, los!‘ Veškerá zavazadla jsme museli nechat ve vlaku a pořád ‚los, los!‘, honem a honem!“

Transport neprocházel přímo na rampě selekcí, jak tomu bylo u jiných, ale odvedli ho do takzvaného rodinného tábora.

Rodinný tábor Osvětim

„Rodinný tábor to byl proto, že jsme v jednom bloku byly matky s dětmi, v dalším bloku nebo blocích, protože jich bylo několik, byli muži. V bloku, kde my jsme s dětmi byly, jsme spaly na dřevěných palandách, ty ale byly širší, tak pro pět osob, kde jsme byly velice zmáčknuté. Otáčely jsme se vždy všechny najednou a palandy byly třípatrové. Ležely tam maminky s dětmi a vznikaly tam takové drobné konflikty, kdy se třeba dítě počůralo z palandy na ženu, která ležela pod ním. Pak jsme to tedy přeorganizovaly, že děti ležely vespodu. Tu noc, jak jsme tam přijely, nás odvedli na tetování a potom druhý den ráno jsme zažily první apel. Byly jsme zmatené, teď na nás řvali, mlátili nás, když jsme dost rychle nenastupovaly a neřadily se. Takže to byl takový další šok. Celým tím velikánským barákem, kde nás byla spousta, vedl takzvaný komín, kterým se prý v zimě vytápělo. My jsme tam byly v létě, tak jsem nepoznala jeho funkci. Ráno jsme musely na apely, a dokonce esesáci, když viděli ty děti stát na tom apelu, tak rozhodli, že můžou zůstat vevnitř sedět na tom komíně, a tam je počítali. Nechali nám ještě naše oblečení, naše zavazadla jsme již nikdy neviděly. Musely jsme odevzdat všechny šperky, hodinky a podobně.“

Lidem z transportu přidělili nová pracovní zařazení. „Dostala jsem na starost skupinu dětí ve věku dětí v mateřských školách. Směly jsme si s nimi vevnitř hrát, a dokonce jsme směly na omezený prostor za naším blokem, kde ovšem na konci toho celkem malého prostoru, asi jako jeden pokoj, byly dráty nabité elektrickým proudem. Takže jsme musely děti hlídat, aby se k tomu nedostaly. Setkaly jsme se s těmi, kteří odjeli předchozím prosincovým transportem z Terezína. A ti nám vyprávěli, že předchozí zářijový transport šel v březnu komplet celý do plynu. Říkali, že prý to byla nějaká odveta za to, co se dělo v protektorátu. Nevím, co bylo pravým důvodem, spíše ty tábory byly přeplněné, protože pořád chodily nové transporty. Takže lidé z prosincového transportu čekali, že nejprve půjdou oni do plynu a potom že půjdeme my. No my jsme tomu zpočátku vůbec nechtěly věřit, že něco takového je možné, protože jsme věděly ze zkušenosti, že byly všelijaké fámy. Když jsme ale viděly, že chodí stále nové a nové transporty a nic se nerozšiřuje, a když jsme viděly ty věčně kouřící komíny, tak jsme chtě nechtě uvěřit musely.“ 

K jídlu v poledne dostávali vězni polévku. „To byla taková poměrně hustá polívka, ve které byl jako základ tuřín a pak v tom plavaly dvě krupky a třeba tři nudle a pár vloček. Bylo to poměrně syté. K tomu byl kousek chleba. Děti dostávaly zvláštní příděl, trochu mléka a sem tam dostaly i trochu pudinku. Větší děti chodily do tzv. dětského bloku, kde byl sice zákaz vyučování, ale nedodržoval se. Děti byly velice ukázněné a věděly, že jakmile přijde kontrola, musejí si vzít hračku nebo začít cvičit, aby se nepřišlo na to, že se vlastně učí. No, stejně to nebylo k ničemu.“

Koncem června roku 1944 uzavřeli všechny bloky a nastala velká selekce. „Přišli esesáci prý v čele s Mengelem a začali nás třídit. Lidé se museli svléknout donaha, teď ukazovali nalevo – napravo. Všimli jsme si, že třídí mladé a bezdětné na jednu stranu. Na druhou šly matky s dětmi a staří a nemocní lidé. Stačilo, že měl člověk jen kopřivku nebo i drobné poranění, a už se dostal na nesprávnou stranu. Podařilo se nám, že asi tři třináctileté dívky, které zařadili k nemocným, proklouzly a procházely ještě jednou a přiřadili je pak k nám. Pořád jsme nevěděli, co bude dál.“

Ženský tábor v Osvětimi

Skupinu zdravých žen určených na nucenou práci převedli do takzvaného ženského tábora, kde panoval velmi tvrdý režim. Ženy žily v cihlových blocích. „Byly jsme tam nacpané a nesměly jsme vůbec vystrčit ruku nebo nohu, hned nás dozorkyně mlátily a řvaly na nás. Zase jsme s kraválem a mlácením musely stát nekonečné apely. Jedna z největších nepříjemností byla v tom, že na záchod jsme mohly jen ráno a večer před apelem. A míst na latrínách bylo poměrně málo, že jsme ani potřebu nestačily zvládnout. Je to zdánlivá hloupost, ale bylo to týrání. Tam jsme také dostaly oblečení, spíše hadry. Já jsem měla takové tmavomodré hedvábné šaty, jako kdybych šla na večírek. Ty mi ale dlouho nezůstaly. Asi po čtyřech dnech nás zase s velkým kraválem vyhnali do sprch. Tam se nám samozřejmě moc nechtělo, protože jsme věděly, že sprchy tam neobsahují vodu. Tyhle sprchy však byly normální. Jak jsme byly nahé, tak nás prohlíželi, sahali nám do všech tělesných otvorů, jestli nepřenášíme nějaké drahokamy. Potom jsme dostaly košilku a kalhotky a takové režné šaty s krátkým rukávem. Na nohy jsme dostaly dřeváky. Nakomandovali nás na nádraží.“

Ještě před odjezdem vlaku dostaly ženy polévku, jeden hrnec pro pětici žen, bez lžíce. Dozorci chtěli ženy před odjezdem ostříhat dohola. Vlak však byl přistaven dříve a k ostříhání nakonec nedošlo. Bylo to štěstí, protože dlouhé vlasy ženám ponechaly alespoň poslední zbytek lidské důstojnosti, o kterou se je nacisti snažili připravit.

Pracovní tábor Christianstadt

Transport židovských žen mířil z Osvětimi do pracovního tábora Christianstadt, pobočného tábora Gross-Rosen. Tábor se nacházel poblíž lesa a z okna vlaku vězeňkyně viděly zeleň a rozkvetlé květiny – tím pro ně Osvětim skončila. „Byl to menší tábor, který vypadal takřka idylicky. Uprostřed tábora byl borový háj. Bydlely jsme v menších dřevěných barácích, kde byly jednotlivé pokoje. Každá jsme měla své lůžko, a dokonce deku. Myslely jsme si, že jsme v úplném ráji. On to ale žádný ráj nebyl, to jsme poznaly hned, když nás nahnali na apel, kde zase bylo veliké řvaní, stání a počítání. Druhý den ráno nás zase nahnali na apel a tam začalo rozmisťování do jednotlivých pracovních komand.“

Práce v táboře

Jarmila byla zařazena na práci v lese, kde po vykácení stromů připravovala půdu pro stavby. Byla to velmi namáhavá práce, bylo nutné vytrhat kořeny, zbavit se pařezů a půdu následně srovnat, aby vznikla jednolitá a rovná plocha. Dále vězeňkyně vykládaly vagony písku a pokládaly koleje. S menšími vlaky s pískem v táboře pracovali totálně nasazení Francouzi, kteří občas dostali základní potřeby, jako hřeben, nůžtičky, a někdy i nějaké jídlo.

„Jednoho dne přišel do tábora nějaký chlapík a na apelu si začal vybírat. Vybral si nás asi deset nebo dvanáct, já byla mezi nimi. Zase jsme nevěděly, co nás čeká. Byla ale ohromná úleva, že všichni odešli a my jsme tam zůstaly. Byly jsme vybrány jako zednice. Dva týdny jsme zůstaly v táboře a učily jsme se klást cihly a oklepávat je, učil nás stavět do oblouku, míchat maltu a další zednické práce. Byl to takový starší slušný pán, který nás moc nehonil a říkal nám, že to musíme dělat nešikovně, aby nás to mohl ještě učit. V horkých dnech nás pouštěl, abychom se mohly osprchovat. Měly jsme tam totiž sprchy, to byla ohromná výhoda. Bylo to takových příjemných čtrnáct dní. Jenže ty skončily a začaly jsme chodit na tu zednickou práci. To znamenalo, že jsme hodinu šly tam, dvanáct hodin jsme pracovaly a hodinu jsme šly zpátky. Předtím a potom samozřejmě probíhaly apely. My jsme vstávaly ve tři hodiny, stály jsme apel a pak jsme dostaly trochu černého kafe. Večer nám dali trochu polívky a kousek chleba na druhý den. To bylo všechno, co jsme měly.“

V táboře byly většinou ženy z terezínského ghetta, dále také ženy z Podkarpatské Rusi, několik Maďarek a několik Rakušanek a Belgičanek. V září roku 1944 do tábora dorazil transport polských Židovek. Počet žen v táboře tak vzrostl na 1031. „To byly chudinky, ta děvčata. Byly vyhublé, měly za sebou dlouhý pobyt v ghettu. Byly ostříhané dohola. A ony, jak byly vyhladovělé, tak nám začaly krást. Vždycky večer jsme si do něčeho zabalily kousek chleba a uložily do skříňky u dveří. Ráno si jdeme pro chleba, ale ten nikde není. Tak jsme si dávaly chléb pod hlavu. Jenže jak jsme byly z té práce unavené, tak jsme spaly jako dřevo a ráno nebyl chleba ani pod hlavou. Musely jsme tedy večer sníst příděl na celý den a pak jsme byly o hladu. V práci jsme tahaly padesátikilové pytle cementu, dělaly jsme u míchačky, kde jsme vyráběly beton. Z toho betonu jsme dělaly velké cihly, které jsme udupávaly. Pak jsme je vždycky dvě a dvě nosily a stavěla se z nich taková ochranná zeď u velké muniční továrny. Ta byla částí schovaná v kopcích a před vchodem do továrny se stavěla ta ochranná zeď. Vedle jsme také stavěly menší domek z obyčejných cihel, ten jsme však nedostavěly.“

Na práci dohlíželi dva mistři, byli to starší Němci, kteří měli děti ve věku vězeňkyň. Jarmila vzpomíná, že se jim snažili pomoci, jak mohli. Vždy ale záleželo na tom, jaká dozorkyně měla právě službu. Některá si pracujících dívek vůbec nevšímala, některá však nešetřila nadávkami a křikem i na německé mistry, kterým vyčítala, že jsou na vězeňkyně příliš hodní. Jak pamětnice vzpomíná, líných dozorkyň bylo naštěstí více.

„Ti mistři nám dokonce i něco občas podstrčili. Jednou jsem se tam uhodila do nohy. Zranění jsem vyléčila až delší dobu po válce. A jeden z mistrů mi tam nosil nějakou mast a papírový obvaz, jiný ani oni sami neměli. Občas nám strčili kousek jablka nebo švestku, když zrovna byly. Dokonce nám nabídli, že pokud máme někoho doma, že by nám mohli na jejich adresu poslat balíček. A skutečně jsme to zkusily a musím říct, že nám všechno předali. Nemohly jsme to však přenést do tábora, takže nám udělali takovou skrýš, kde jsme to měly uloženo. Ti naši známí to už znali, posílali potraviny, které se nezkazí, jako ovesné vločky, suchý chléb a trochu marmelády, takže jsme si tam mohly občas něčeho zobnout. Něco podobného nám nabídl i jeden Čech, který do tábora docházel jako elektrikář. Ten dokonce i poslané balíčky do tábora přenesl. A hned říkal, ať napíšeme o další. Další balíky jsme však od něj nedostaly, i když jsem potom zjistila, že známí ještě dva další balíčky posílali. A to byl Čech a ti mistři byli Němci.“

Vězeňkyně i v chladném podzimním počasí chodily pouze v jediném spodním prádle a v oněch režných šatech. Spodní prádlo si mohly prát pouze večer a zpravidla si ho ráno oblékaly ještě mokré. Koncem října teprve dostaly teplejší oblečení, to už ale dlouho ležel sníh. „Protože to bylo naše významné datum, tak si pamatuji, že až 28. října 1944 jsme teprve dostaly teplé oblečení. Šlo o civilní oblečení, které jsme mezi sebou musely měnit podle toho, co které bylo. Já jsem měla sukni a celkem teplou blůzu s dlouhým rukávem a teplý kabát, na jehož zádech byl našitý obdélník z pruhované koncentráčnické látky.“

Marodka

I když vězeňkyně pracovaly v nedostatečném oblečení ve velké zimě a často v mokru, Jarmila vzpomíná, že nebyly nastydlé. Jí se však zranění na noze nehojilo a vyžádalo si několikadenní pobyt na táborové marodce. „Působila tam jediná doktorka z Polska, která už neměla vůbec žádné léky. Měla jedině zase ty papírové obvazy a nějak si ušila pytlík, nasypala do něj písek. Pytlík pak hřála na kamnech, takže to používala jako termofor a na druhé straně používala studené obklady. To bylo jediné, čím mohla léčit.“  

Blížící se fronta a příchozí evakuační transport

Začátkem roku 1945 Polskem postupovala Rudá armáda. Vězni z koncentračních táborů, kteří dosud přežili nelidské podmínky věznění, byli z táborů evakuováni. V mnoha případech byli vyhnáni na pochody smrti. Dne 31. ledna 1945 dorazil do Christianstadtu evakuační transport – pochod z koncentračního tábora Grünberg. „Začala se blížit fronta, z dálky již bylo slyšet dunění. Přišel tam transport židovských děvčat z koncentračního tábora, který byl ještě dál na východ. Ty šly v těch největších mrazech, takže ty byly zřejmě omrzlé. My jsme se s nimi nemohly setkat, oni je nahnali do naší jídelny. Tam zůstaly přes noc, zamkli je tam. Několik dívek od nás zase Němci sebrali a kus za táborem musely vykopat velkou jámu. Předpokládám, že to mělo být pro společný hrob. To ale nevím.“

Začátek pochodu smrti z Christianstadtu

Po apelu ráno 2. nebo 3. února vyšla pamětnice spolu s ostatními více než pěti sty vězeňkyněmi z táborové brány směrem na západ na nekonečný pochod smrti. S sebou si mohly vzít deku a nádobu na jídlo. Nikdo nevěděl, co se vlastně děje. Pochod tvořily dvě dlouhé kolony žen, které šly až do Pirny společně. Zde se oba pochody rozdělily. Pochod, ve kterém šla Jarmila Weinbergerová, došel pěšky až do Chebu, odkud pokračoval vlakem do koncentračního tábora Bergen-Belsen. „Ze začátku pochodu nás hlídali starší chlapi z domobrany, z toho jejich Volkssturmu. Ti si nás celkem nevšímali, oni byli více unavení než my. Také došlo k několika útěkům. Některé dívky pochytali a přiřadili je k dalším transportům. Některé se dostaly zase až k Sovětům. Jednu mámu se dvěma dětma ukryl někde nějaký farář na faře. Jedna z těch našich dívek, která utekla a byla přiřazena k jinému transportu, který šel skoro souběžně s námi, během pochodu porodila v kůlně, kde přespávaly. Porodila chlapce. V tom místě byl ohromný starosta, který jí a její přítelkyni, která se o ni starala, vydal takový doprovodný glejt, že jsou propuštěné a že mají volnou cestu do Prahy. Ten chlapec vyrostl ve zdravého muže.“

„Denně jsme ušly takových dvacet až třicet kilometrů. Vždycky jsme šly dva dny až tři dny a jeden den jsme odpočívaly. Spaly jsme v nejrůznějších místnostech, většinou ve stodolách, někdy jsme spaly v senících. Někdy jsme spaly jen na zemi. Stravování bylo zoufalé, někde nám uvařili trochu polévky, někde jsme dostaly pár teplých brambor. Většinou jsme dostaly dvě, tři, čtyři zmrzlé brambory, někdy ani to ne. Takže jsme postupně ztrácely na váze. Naše pětice s sebou celou dobu nesla kýbl. Kde jsme mohly, tak jsme si napumpovaly vodu a zima nezima jsme se myly. Stejně jsme neušly tomu, že jsme byly zavšivené.“

Ženy šly prakticky pouze silou vůle. Bezmyšlenkovitě kladly nohu před nohu, šly mrazem, sněhem a blátem jen v prochozených dřevácích. Po ránu, když alespoň trochu nabraly sil, si povídaly o svých předchozích životech, které si možná trochu přibarvovaly. Povídaly si o svých domácích receptech. Snažily se cestu nějak přežít. Ve dnech odpočinku se snažily co nejvíce spát. „Jednou jsme v jedné stodole vzaly teplé brambory prasatům, které přinesla selka, tak alespoň některé z nás se mohly trochu najíst. Obyvatelstvo měst a vesnic, kterými jsme procházely, si nás moc nevšímalo a ani nesmělo. Viděli kordon esesáků kolem nás, a tak si ani nikdo netroufal k nám přistoupit. Až jednou, to ale předbíhám, to už jsme byly v Sudetech, ani nevím přesně kde. Možná v Duchcově, v Mostě nebo v Komořanech, těmi všemi městy jsme procházely. Většinou jsme šly vedlejšími ulicemi a na krajích těch obcí jsme spaly. Tam se o nás nějak dozvěděly české ženy, které zůstaly, a ty navařily hustou bramborovou polévku, přinesly nám hrnce bramborové polévky a rozdaly nám to. Ještě donesly několika dívkám, které na tom byly špatně, teplé oblečení. Pak prý byly potrestány tím, že nedostaly na měsíc potravinové lístky.“ 

Strava byla nedostatečná, proto se Jarmila spolu se svou kamarádkou a její matkou, se kterou tvořily pevnou trojici, snažily využít všeho, na co po cestě narazily. Spravedlivě se dělily třeba o nalezená zmrzlá jablka a trnky.

Jarmila vzpomíná, že když procházely Německem, najednou uslyšely strašné dunění. Později se dozvěděly, že spaly nedaleko Drážďan, když tam probíhal velký spojenecký nálet. Cestou pak potkávaly obyvatele Drážďan, kteří z hořícího města utíkali.  

Přechod hranic do Sudet

Pochod směřoval na západ a stáčel se jižním směrem. V myslích vyčerpaných žen se objevila myšlenka, že jdou do Terezína. Tím se utěšovaly. Zřejmě 19. února 1945 přešla skupina žen na Cínovci (něm. Zinnwald) hranici do bývalého Československa, tehdy ještě do Sudet. „Na Cínovci jsme dlouho stály ve strašném mrazivém větru. Ale sešly jsme dolů, přece jenom jsme byly v Sudetech, tak jsme si dělaly naději, že do toho Terezína přece jen půjdeme. Naděje se rozplynula, když jsme viděly, že jdeme stále pohraničím.“

Pochod smrti pokračoval přes město Hrob (něm. Klostergrab), kde se několika vězeňkyním podařilo utéct. Dále pochod pokračoval přes Duchcov (něm. Dux), Most (něm. Brüx) a Komořany (něm. Kommern) do Chomutova (něm. Komotau). Odtud došly zubožené ženy přes Klášterec (něm. Klösterle) až do Karlových Varů, konkrétně do předměstské části Rybáře. Tehdy ještě pamětnice netušila, že prochází městem, kde bude jednou trvale žít. „Šly jsme přes Rybáře a viděly jsme do údolí Karlových Varů. Odtud jsme pokračovaly přes Bečov nad Teplou (něm. Petschau), kde jsme přenocovaly v nádražní hale. Odtud jsme došly do Mariánských Lázní (něm. Marienbad), kde jsme procházely vedle kostela a kolonády a honosných lázeňských domů.“

Kontrast bohatého a válkou nedotknutého lázeňského města se zuboženým stavem vězeňkyň působil podle Jarmiliných vzpomínek dosti zvláštně. Z Mariánských Lázní pochod zamířil směrem na Cheb (něm. Eger), kde měl skončit. Předtím však ženy prošly Velkou Hleďsebí (něm. Gross Sichdichfür), kde v nějaké stodole přenocovaly.

Transport vlakem z Chebu

„Došly jsme do Chebu, kde nás na nádraží nahnali do vlaku. Byly to opět dobytčí vagony. Na cestu jsme dostaly kousek chleba a kolečko salámu. Nedostaly jsme však dostatek vody a měly jsme strašnou žízeň. Také kvůli vyčerpání a vyhladovění nám cestou začala děvčata ve vagonech umírat. Zřejmě to zjistili i ti naši esesáci, kteří nás hlídali, protože se najednou rozrazily dveře a několik nás vytáhli, abychom šly ty mrtvoly vynášet z vagonu.  Já jsem měla štěstí, že jsem byla mezi těmi, které vybrali pod tu trať, kde byl v takové prohlubni ještě sníh. Takže jsme ten sníh sebraly a tím jsme alespoň trochu zahnaly žízeň. Jak jsme se vracely pro další mrtvé, tak jsme udělaly velké koule sněhu a nosily jsme je děvčatům do vagonu. Takto jsme jely asi čtyři dni.“

Cesta, která začala v Chebu 6. března 1945 a vedla přes Plavno, Geru, Lipsko, Magdeburg až do Celle, si vyžádala ještě mnoho životů. „Přijely jsme do Celle, kde jsme vystoupily z vlaku, a šly jsme zase pěšky až do Bergen-Belsenu.“ 

Bergen-Belsen

Ženy nahnali do dřevěných baráků, kdy spaly po dvaceti na dřevěných palandách. Všude bylo málo místa a i zde se umíralo. „Tam jsme nebyly dlouho, nahnali nás zase do další budovy, kde byla jen cementová podlaha. Tam jsme zase byly nacpané, zase jsme tam ležely v několika řadách zaklíněné v sobě. Otáčet se musela celá řada naráz. Ráno jsme se probudily a ležely jsme na mrtvole a na nás ležely mrtvé ženy. Tam už byla obrovská úmrtnost. K jídlu jsme dostávaly jen takovou šlichtu. To byla snad jen rozvařená mouka ve vodě. Stejně toho byla troška.“

V táboře už vězeňkyně nepracovaly, což bylo podle pamětnice snad ještě horší. Začala se šířit deprese. Jarmila se svou přítelkyní se stále snažily držet a zaměstnávat se. Třeba vybíráním vší, byl to však marný boj. Ty, které mohly, se nutily do cvičení, aby se alespoň trochu rozhýbaly. Platilo pravidlo, že kdo propadl beznaději, blížil se svému konci. „Tak čtyři až pět dní před osvobozením tábora utekli všichni esesáci a esesačky pryč, jenže většinu jich stejně pochytali. A nechali nás hlídat maďarskými vojáky. Ti nás hlídali pečlivě a stříleli, jak někdo vystrčil hlavu z baráku. Pak jsme takové tři až čtyři dny nedostávaly už vůbec nic k jídlu. Měly jsme strašlivé průjmy z hladu, možná že to byla i dyzenterie, to nikdo neví.“

Osvobození

„Už se šířil skvrnitý tyfus z šatních vší, které ho přenášely. Já sama jsem byla skoro v bezvědomí, měla jsem vysoké horečky, takže jsem ani nezažila tu patřičnou radost z toho, že nás 15. dubna 1945 osvobodila anglická armáda. Ze začátku z nás vojáci byli úplně v šoku. Chtěli nám co nejrychleji pomoct, tak nám rychle dali sladké kondenzované mléko a uvařili nám guláš nebo gulášovou polévku. Pro mnohé vězně s vyhladovělými žaludky to byla smrt. Já jsem v té době naštěstí nejedla, jen pila. Ještě nám vojáci rozdali takové svačinové konzervy, kde byly asi tři sušenky a takový hnědý prášek. Tak jsme to zkoušely vařit, nevěděly jsme, co to je. Byla to instantní káva. Já jsem pila jen tu kávu, tím jsem se víceméně také zachránila.“ 

Angličtí vojáci začali s evakuací tábora a záchranou zbědovaných vězňů. Pamětnici převezli do města Bergen do lazaretu a uložili ji na bíle povlečené lůžko. O nemocné se tam staraly anglické ošetřovatelky, které toho ale prý moc neudělaly. Nemocným nosily jen bonbony a víno. Tak o sebe musely bývalé vězeňkyně pečovat navzájem. „Potom nás už krmili víceméně dietně a postupně nám přidávali. Já když jsem se po tom tyfu poprvé postavila na nohy a viděla jsem se v okně, tak se mi udělalo úplně špatně. Hnedle jsem omdlela, protože jsme se nelišily od té hory mrtvol, která tam ležela. Byly jsme kost a kůže, mezi tím obrovské kolenní a loketní klouby na vyhublých tělech.“

Bývalí vězni se bohužel kvůli karanténě nemohli hned vrátit do svých domovů. Pořád se objevovaly nové nákazy tyfovým bacilem. Jarmila stejně jako další dostala pozvání na rekonvalescenci do Švédska. Nabídku však odmítla, protože chtěla domů… „Nastala doba našeho odjezdu, dali nám nějaké šaty a jídlo na cestu. Jeli jsme v dobytčích vagonech, ale mnohem pohodlněji. V každém vagonu nám byl k dispozici průvodce, který se nám staral o stravu a vodu. Cesta vedla rozbitým Německem, bylo to děsivé.“

Návrat do Prahy  

Vlak s bývalými vězni přijel na pražské nádraží 13. července 1945. Jarmilini přátelé již z dopisů věděli, že byla osvobozena v Bergen-Belsenu. Když v rádiu hlásili, že přijede vlak z tohoto tábora, čekali na ni. Se svou rodinou měla pamětnice domluveno, že až všechno skončí, tak se právě u těchto přátel sejdou. Nikdo však nepřicházel. „Potom začala ta druhá, strašná část, kdy jsem začala shánět rodiče, sestru, přátele, kamarády a spolužačky. Nikde nikdo. Otec měl sedm sester a matka dva bratry. Všichni už měli děti, vnoučata. Spočítala jsem to na nejméně pětatřicet lidí. Zůstala jsem já a jedna má sestřenice a bratranec.“

Rodiče její přítelkyně Jarmilu prakticky adoptovali, mohla u nich bydlet a živili ji. Měla tak oproti jiným navrátilcům z koncentračních táborů výhodu, měla nějaké zázemí. „Trvalo mi dlouho, než jsem se vyrovnala s tím, že jsem zůstala úplně sama. Všichni, kteří jsme přežili, jsme měli takové výčitky svědomí, proč zrovna já jsem to přežila.“

Jarmila Weinbergerová se pomalu zotavovala ze strádání a v srpnu se přihlásila na přípravu na maturitu. Pražská židovská obec zorganizovala akci, že nedostudovaní studenti mohli dělat psychotechnické zkoušky. Získala tak potvrzení, že její znalosti odpovídají žákům septimy. Začátkem září úspěšně absolvovala maturitní zkoušky a hned v říjnu se s kamarádkou přihlásily na lékařskou fakultu. Lékařkou se chtěla Jarmila stát už jako dítě. Díky stipendiu a pomoci rodiny její kamarádky mohla vystudovat. „Studovaly jsme velice intenzivně a za čtyři a půl roku jsme mohly odpromovat. Tak se také stalo.“

Karlovy Vary

„Odpromovaly jsme a obě jsme dostaly v roce 1950 umístěnku do Karlových Varů na půl roku. Nastoupila jsem do nemocnice na internu. Kamarádka se mezitím vdala, vzala si také Žida a odstěhovala se za ním do Plzně, kde dodnes žije. Doteď se spolu vídáme. Já jsem v Karlových Varech zůstala.“

Závěr

„Moje zkušenost s holokaustem mi do života dala ostražitost, že se nemá žádné nebezpečí podceňovat. To bylo to hlavní, že se říkalo: ‚U nás se to stát nemůže.‘ Nikdo se na nic nepřipravil. Možná, kdybychom věděli, co přijde, snažili bychom se dostat za hranice. Obyčejní lidé to ale neměli lehké, dostat se za hranice.“